PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Skutečná komunita nalézá cestu, jak vyhlazovat ostrá místa

Rozhovor s Hanou Perglerovou

Hanko, jsi spoluautorkou ojedinělého semináře, který probíhá pod názvem "Vytváření opravdového společenství". Kde má tenhle seminář pro tebe osobně své kořeny? Z jakých podnětů vychází?

Když mi bylo asi patnáct, ocitla jsem se ve skupině deseti až patnácti lidí a nějakou dobu jsme spontánně jako skutečné společenství fungovali. Po asi pěti letech to ale najednou přestalo jít. Nebyli jsme uzavřená skupina, čas od času mezi nás přišli noví lidé. Ti buď brzy odešli, nebo byli schopní nacítit, jak fungujeme a přirozeně mezi nás vpluli. Pak ale přišla i jedna osoba, která naše fungování silně narušovala, a neodcházela. A protože naše krásné fungování bylo do té doby především intuitivní a my jsme nepřemýšleli o tom, proč nás to společenství naplňuje a proč funguje, neuměli jsme se proti této osobě bránit. Když se tohle společenství rozpadlo, začala jsem se intenzivně pídit po tom, proč se to stalo a co s tím. Tak začalo mé hledání, až jsem narazila i na knihu od Morgana Scotta Pecka V jiném rytmu, kde jsem na své otázky našla odpovědi. Tento americký psychoterapeut a psychiatr se principům vytváření komunit věnoval dlouhodobě a vedl i semináře, které nazýval community building workshops, při nichž hledal cesty k rozvoji lidského potenciálu a k řešení konfliktů, a to i v rámci opravdu velkých skupin. Peckova práce nás pro náš seminář hodně inspirovala.

Co mohou účastníci od vašeho semináře očekávat?

Jde o velmi netypický seminář, protože je zcela nestrukturovaný. To znamená, že jeho součástí nejsou žádná cvičení, instrukce ani jiné pokyny. Jedinou strukturou je zde čas. Navíc seminář nevede žádná autorita, která by lidem říkala, co se bude dělat. Je tam pouze role facilitátora, takového průvodce, který coby "stařešina rodu" působí a pomáhá, ale nikoliv tím, že něco předříkává, předepisuje či organizuje. Facilitátoři první večer účastníkům vysvětlí, co se bude dít a dohodnou se na základních pravidlech, ale při samotném procesu již jen hlídají čas a bdí nad tím, aby se skupina při svém hledání, jak ze sebe vytvořit společenství, úplně neztratila. Tím, že facilitátoři znají principy tohoto procesu, přinášejí je do společného pole a mohou občas dát skupině zpětnou vazbu. Jinak je jejich úkolem čekat, co nejdéle mohou, aby to, co je potřeba, pokud možno objevil nějaký účastník. Lidé se tak často na semináři prvně setkávají s tím, že mají sami převzít odpovědnost za to, co se na semináři děje. Učí se od autority facilitátora osvobodit.

Jak seminář probíhá?

Lidé prostě sedí v kruhu a komunikují. Na začátku se společně dohodnou pravidla. Například že je třeba, aby se všichni zúčastnili všech sezení, aby byli dochvilní, že se nebude pít alkohol apod. Pak se přečte příběh Rabínův dar (viz rámeček níže). Lidé spolu poté začnou spontánně mluvit. Zpočátku bývají zmateni, protože nejsou zvyklí na to, že je nikdo nevede. Postupně se ale sdílejí a víc a víc se poznávají.

Předpokládám, že nejdřív jde všechno hladce, a pak se objeví nesoulady. S tím se asi počítá?

Přesně tak. Nejdříve jsou na sebe všichni zdvořilí a milí. Pak zjistí, že jim na druhých leccos vadí. Vzájemný nesouhlas je nutný katalyzátor. Poznáváme víc taky sebe a svoje reakce. Učíme se přijmout druhého i s tím, s čím sami nesouhlasíme. Učíme se nebrat si věci osobně. Každý seminář posupně prochází vývojem. Na začátku je to vcelku harmonické, každý chce každému vyjít vstříc. Pak ale lidé začnou narážet na různé názory, přesvědčení, očekávání apod. Vzniká prostor pro konfrontaci. Nakonec, pokud se podaří konflikty vstřebat, přichází jakési vyprázdnění, kdy se dotyční v optimálním případě zklidní a čerpají z toho, že si už není třeba na nic hrát, nic předstírat, o nic soupeřit, že se mohou otevřít a stát se zranitelnými. Tím, že se naučili druhé přijímat i s rozdílnostmi, se mohou víc spolehnout na to, že i sami jsou druhými ve své rozdílnosti přijímáni. Začínají vnímat odpovědnost za sebe a za celé společenství. Je to mimořádný čas. Během semináře nemají účastníci starost o věci, které by normálně řešili doma nebo v práci, žádné vynášení smetí, žádné mytí nádobí, žádné telefony. O vše praktické je postaráno. Věnují se jenom komunikaci a sociálním vztahům. Mohou se z nadhledu a zhuštěně podívat na procesy utvářeni vztahů s druhými lidmi, což jinak trvá roky. Lze se z toho do života velmi poučit.

To zní až příliš pohádkově. Opravdu všichni účastníci projdou během semináře takovým vhledem?

Ne vždy skončí seminář zážitkem skutečného společenství. Ale pokud ano, prožívá to tak většina účastníků. Ten stav přichází jako vlna. Nejprve se objeví sem tam u někoho, pak se šíří, až zaplaví - často v nějaký významný okamžik - většinu. Na druhou stranu bývají přítomni i takoví, kteří zůstanou v povzdálí, a buď k nim ta vlna sounáležitosti dorazí později, nebo taky vůbec. Ale i ze semináře, který stav skutečného společenství nenalezne, odchází někteří spokojení. Platí, že kdo ze sebe hodně nabídne a vydá, ten si většinou aspoň sám pro sebe i hodně odnese, bez ohledu na to, jaký je celkový zážitek skupiny.

Můžeš blíže popsat, jak přesně onen proces sbližování a vzájemného přijímání probíhá? Jaké překážky je třeba překonat?

Peck rozlišuje čtyři fáze vývoje komunity. První fázi nazývá pseudokomunitou, protože vztahy jsou zatím ve fázi "jako". Dal by se použít příklad lidí, kteří jsou do sebe zamilovaní. Až po čase začnou vnímat všednost a to, že na druhém jsou i věci, které se jim nelíbí. Jde o nenaplněná nebo nereálná očekávání. Tak začínají vznikat konflikty. Toto období nazývá Peck fází chaosu, kdy se snažíme druhé předělat, aby přijali naši normu. Proto se hádáme, nebo manipulujeme a třeba i pod rouškou pomáhání chceme ostatní dostat tam, kde je potřebujeme mít. Když se s tímhle poctivě popereme, následuje fáze prázdnoty, kdy svoje představy, názory a předsudky opustíme a začneme druhé přijímat takové, jací jsou. Až čtvrtou fázi Peck nazývá opravdovým společenstvím nebo právě komunitou.

Ta má jaké poznávací rysy?

Peck uvádí hlavně soudržnost. Nikdo se nikoho nebojí. Humor je laskavý, jedinci se umějí smát i sami sobě. Chybí soutěživost spojená s tvrdostí. Někteří jsou si bližší než ostatní, ale nikdo není vyčleněn nebo odstrkován, není vyhnanců. Panuje "měkký individualismus", je dovoleno být sám sebou, ale zároveň se lidé cítí být součástí. Uvolňují se pouta ega. Skupina je schopná vědomě nahlížet, na to, co se v ní děje, nebojí se hledání, a tak nachází svoji vlastní jedinečnou cestu. Dostaví-li se období krize, berou se odmítání, podráždění či nuda jako výzvy k překonání. Konflikty jsou, ale ne jen vysilující, jsou i produktivní. Skutečná komunita nalézá cestu, jak vyhlazovat ostrá místa.

Úspěšná komunita zjevně ovládá efektivní způsoby komunikace. Dá se říct, které jsou ty nejdůležitější? Pro komunitu nejpodpůrnější?

Jde o obdobné principy, jaké prospívají každé komunikaci, včetně té elementární, která probíhá jen mezi dvěma lidmi. K nejdůležitějším zásadám patří: Mluvit, když se k tomu cítíme pohnutí, což znamená nemluvit proto, aby se zaplnilo ticho, nevyprávět své teorie, vědomosti apod., ale mluvit ze srdce a nebát se u toho prožívat emoce i sledovat signály těla jako bušení srdce, zpocené ruce... Hodně důležité je mluvit o tématech "tady a teď". Neomílat věci z minulosti. Nehovořit o někom, kdo tu není. Nekritizovat, nepomlouvat, nenaříkat. Významné je držet se "já - roviny" a vše říkat výhradně za sebe, z osobní perspektivy. Nejčastější nešvarem je formulace "člověk" to má tak a tak. A také je samozřejmě na místě si hlídat svou otevřenost a zranitelnost, do jakých v hovoru půjdeme. Bez otevřenosti vzájemná blízkost není možná, ale je přirozené, že v sobě máme i potřebu své ochrany. Není bezpečné otvírat se každému a v každé situaci. Je dobré naučit se vnímat, kdy je vhodné se otevřít a kdy je bezpečnější mlčet.

Sám Peck byl známý tím, že pořádal i extrémní semináře. Zavřel se třeba s účastníky do uzavřeného prostoru na mnoho hodin, nebylo dovoleno vyjít ven ani spát. Lidé se dostávali na hranice svých možnosti, až se projevili bez kulturního nánosu a bez ohledů na společenské konvence. Poznali samy sebe u dna svých fyzických i psychických sil. Má váš seminář nějaký takový rozměr?

Můj kolega jeden takový seminář v zahraničí zažil. My tady v Čechách se asi dost sebeovládáme, takže tak děsivě, jak uvádíš, to neprobíhá. Ale určitá omezení účastníci akceptují, třeba že vydrží na všech sezeních po celých tři a půl dne. Skoro vždycky se proces dostane do fáze, že někdo chce odejít a dá skupině jasný signál, že tudy pro něj cesta nevede. Zažívání vlastních hranic je tedy i na našich seminářích dost časté.

Účast v podobném semináři či pobyt v komunitě předpokládá hluboký zájem o seberozvoj a sebepoznání. A také umění zacházet s těmi, kteří na proces sblížení nemají a vážně ho narušují. Stává se, že ze seminářů přece jen někdo odejde? Nebo je dokonce pro porušování pravidel vyřazen?

Když někdo ze skupiny odejde, je to velmi těžké. Jako kdyby organismus přišel o nějakou svou část, musí se naučit fungovat úplně nově a celý proces vlastně začíná od začátku. Při semináři hrozí, že skupina již nebude mít dostatek času se společenstvím stát. Především jde ale o to, jakým způsobem dotyčný chce odejít nebo odejde. Pokud si vše se skupinou otevřeně vyříká a důstojně se rozloučí, je to přijatelné, a to jsme již zažili. Peck uvádí, že musel ze svých seminářů někoho i sám aktivně vyřadit, to se nám zatím nestalo. To, že někdo proces narušuje, bývá navíc většinou voláním po pozornosti a po lásce, takže řešením je sdílet všechny konflikty otevřeně a pravdivě, a také s respektem. Ano, je to umění, kterému se na seminářích skrze tu problematickou osobu můžeme učit. Každý je nám obrazem a každý je naší součástí. Není náhoda, kdo se v komunitě sejde.

Celou dobu hojně užíváme slovo komunita, ale ještě jsme ho pořádně nevysvětlily. Jak mu rozumět? V dnešní době je to pojem široký a každý si pod ním představuje něco jiného, včetně bizarních výkladů.

Přesně tak, mnozí lidé mají tento název spojený s hippie, se sektami, s léčbou psychicky nemocných či závislých. Dále se slovo komunita používá ve spojení s komunitním bydlením. V mnoha lidech tohle slovo vyvolává strach, že se budou muset přizpůsobit pravidlům skupiny a sebe upozadit. Komunita nebo opravdové společenství je podle Pecka skupina minimálně dvou lidí, kteří se naučili projevovat a oceňovat své rozdílnosti, což jim umožňuje otevřeně a efektivně komunikovat a spolupracovat. Jako důsledek mnozí prožívají pocit hluboké společné jednoty, kterou často jinde nezažili.

Na jednu stranu jsou tu tedy ti, kteří mají z představy pobytu v komunitě husí kůži pro svůj odpor vůči "davu", a pak jsou ti druzí, kteří komunitu naopak vyhledávají a ve skupině je jim dobře. Dá se říci, v čem se tyto dva druhy lidí liší?

Náš vztah ke skupinám je ovlivněn mnoha faktory a je to velmi individuální. Jde o náš temperament, o to, jak jsme od přírody založeni. Dalším důležitým aspektem je, jak se cítíme ve vlastních vztazích a rodinách. Můžeme být naplněni, a pak nemáme potřebu si dosycovat přijetí náhradní skupinou, ale také můžeme mít ve svém soukromí velké konflikty, a i jiné skupiny proto odmítat. Říká se, že jaký vztah máme ke skupině, takový máme ke své matce. Další kapitolou je, jak bereme facilitátory či jakékoli jiné vedoucí osobnosti, do nich zase promítáme svůj vztah k autoritám, který se v nás rovněž utváří už v dětství. No a velký vliv mají naše doposud prožité životní zkušenosti jak se skupinami, tak s lidmi obecně, zda v sobě vůči okolí cítíme primárně důvěru nebo nedůvěru. Myslím, že je mezi námi stále ještě hodně těch, kdo jsou zatíženi obdobím komunismu, které zdravé skupinové fungování v samotných základech likvidovalo. Není jednoduché tenhle prožitek změnit. Což ale nic nemění na tom, že být ve vztahu a žít ve společenství je lidskou přirozeností a jedním z hlavních poslání člověka na zemi.

Kde hledat tajemství úspěšné komunity, a tedy tajemství rovnováhy mezi individualitou a společným "my"?

Společné my může vzniknout dvěma cestami. Buďto se přijmou vzájemné odlišnosti, což nebývá obvyklé, protože lidé si obvykle myslí, že je musí spojovat to, co mají společné. A to je druhá cesta - hledání společného. Takto fungují zájmové komunity, už zmíněné komunity společného bydlení a další lidská společenství, která dají lidi dohromady na základě společného zájmu či cíle. Samotný společný zájem ani cíl ale komunitu pohromadě neudrží. Nakonec stejně rozhodne, zde jsou lidé schopni přijmout odlišnosti těch druhých. Takže se oba přístupy spojí. Náš seminář je přínosný v tom, že se lidé pokusí odložit své masky nanečisto, nanečisto si zkusí otevřít se skupině a přijmout ostatní v jejich různosti. Poznají obě polarity, které jsou srovnatelně důležité.

Kolika lidí je třeba, aby se již dalo hovořit o komunitě?

Komunita nebo opravdové společenství je podle Pecka skupina minimálně dvou lidí, kteří se naučili projevovat a oceňovat své rozdílnosti, což jim umožňuje otevřeně a efektivně komunikovat a spolupracovat. Jako důsledek mnozí prožívají pocit hluboké společné jednoty, kterou často jinde nezažili. Ale dokonce máme společenství i jen sami v sobě, protože každý zažíváme v sobě různé roviny, naše osobnost má více vrstev a k přijetí sebe samého dospějeme, jen když přijmeme i svoje vlastní rozporuplnosti.

V čem vidíš význam snah o budování komunit, nebo neutrálněji řečeno fungujícího lidského společenství?

Podle mě je to hlavně dosažení pocitu, že mě někdo přijímá a že někam patřím. V současnosti potřebují obnovu snad všechna společenství, počínajíce už rodinami, kde jsou vztahy velmi narušené. Založit nebo obnovit a pak i udržet blízký vztah, to je dnes obrovská výzva. Tím spíš, že společenství mívají tendenci vracet se do dřívějších vývojových fází, například do fáze chaosu. Důležitým prvkem pro zachování společenství je tudíž neustálá sebereflexe, hledání, snaha o postup někam dál. Intenzivní osobní rozvoj. Společenství se stále proměňuje a vyvíjí. S tím je třeba počítat. Sledovat, co se děje. Reagovat. Ale samozřejmě musí vždy existovat i možnost z komunity odejít. Důležité pak je, jakým způsobem skupina s touto událostí naloží, zda dá dotyčnému prostor odejít důstojně a rozloučí se s ním s láskou. To bývá velmi těžké.

Žijeme v éře tvrdého individualismu. Není sen o komunitách utopií?

Utopií je individualismus. Stačí úraz, ztráta práce nebo stáří, a hned pochopíme, že vůbec nejsme tak nezávislé bytosti. Individualismus nás ovšem nutí to předstírat. Nutí nás skrývat naše slabosti a selhání. Učí nás, stydět se za svá omezení a stavět se jako supermuži a superženy pro okolí i samy pro sebe - jako bychom nad svými životy měli naprostou kontrolu. Přiznat si, že ji ve skutečnosti nemáme a že i ti druzí jsou na tom podobně, že společně sdílíme velmi křehký osud, takže je na místě se na životních cestách pro tuhle společnou slabost podporovat, může být počátkem úspěšných vztahů s druhými, a tím i úspěšných komunit.

Ještě se vraťme k vašemu semináři. Neřekly jsme, jak dlouho trvá a jak jsou sezení strukturována…

Seminář běží od čtvrtka večer, kde se lidé seznámí, jsou vysvětleny principy a domluví se pravidla. Od pátečního rána již běží samotný proces, který je, jak už jsem řekla, nestrukturovaný, neobsahuje žádná cvičení, lidé jen sedí a hledají různé způsoby, jak komunikací dosáhnout opravdového společenství. Vždy se v kruhu sedí hodinu a půl, mezi jednotlivými sezeními jsou přestávky. Končí se v neděli v poledne a po obědě se skupina společně ještě za prožitým ohlíží zpět, proces si ještě zvědomuje a připravuje se na návrat do reálného světa.

Seminář mi podle tvého povídání trochu připomíná skupinovou terapii. Je tam nějaký takový efekt? Zkusil někdo tento druh seminářů s terapií porovnávat? Už jsme řekly, že Peck byl terapeut a psychiatr, a jeho semináře, tuším, terapeutický rozměr připouštěly.

Při skupinové terapii skupinu řídí terapeut, vede lidi k otevření a řízeně jim "pomáhá". Cílem našeho semináře není terapie, ale učit se, jak komunikovat a vytvářet s lidmi opravdové vztahy. To, do jaké míry se kdo otevře, je na každém, a není vůbec nutné, aby se každý zanořoval do svých trápení. Na druhou stranu, když se ve skupině vytvoří bezpečná důvěrná atmosféra, začnou se některé bolesti vynořovat a bez jakéhokoliv vnějšího "pomáhajícího", jen pouhým nasloucháním druhých a jejich přijetím, bolest sama odplouvá. V procesu je pak takový okamžik pro účastníka reálným prožitkem, ne teoretickým cvičením, takže se často stane, že jednotlivci se skutečně uzdravují. Zjednodušeně řečeno: terapeut je pomáhající profesionál, který vede a odbornými prostředky usiluje o nápravu. Společenství je spíš jako dobrý přítel, který je k dispozici a naslouchá. Zdravé společenství nás ale určitě dokáže i uzdravovat a měnit.

Jací lidé se na vaše semináře přihlašují?

Seminář je vhodný jak pro členy nejrůznějších skupin, kteří chtějí do svých společenství přinést více poznání, tak pro jednotlivce, kteří mají zájem o svůj osobní rozvoj. Takže se nám hlásí hlavně takoví lidé, kteří mají odvahu zkusit zapracovat na sobě a svých vztazích. Bývají to ti, kteří třeba touží po společném bydlení nebo už někde dohromady bydlí, ale nemají mezi sebou soulad. A pak ti, které téma oslovuje nebo kterým je třeba je smutno a hledají, jak naplnit své vztahy. Nutno ale říci, že jako seznamka naše semináře nefungují. Nabízíme experimentální prostor, kde se věci dějí jen po dobu trvání semináře. Co si kdo odnese, to už záleží čistě na něm.

Mgr. Hana Perglerová, nar. 1978, vystudovala Přírodovědeckou fakultu UK Praha, obor učitelství biologie-geografie. Absolvovala tříleté Studium waldorfské pedagogiky v Praze. Tři roky pracovala jako učitelka na waldorfské ZŠ a lyceu. Od roku 2000 doposud působí v pražském A centru (www.acentrum.eu), které se věnuje těhotenství a rodičovství, a to jako lektorka a od roku 2010 jako výkonná ředitelka. Věnuje se přednáškové, poradenské a publikační činnosti. Semináře Vytváření opravdového společenství spolupořádá od roku 2006. Více na www.komunity.webnode.cz

M. Scott Peck, M.D. (1936-2005) byl americký psychiatr a psychoterapeut. Jeho esejistické knihy jsou dnes už klasikou duchovní a populárně psychologické literatury. V češtině vyšly např. tituly Nevyšlapanou cestou, Dále nevyšlapanou cestou, Nevyšlapaná cesta nekončí, Lidé lži, Postel u okna (román) či Přátelská sněhová vločka (pro děti). Kniha V jiném rytmu (nedávno ji nově vydalo nakladatelství Portál) se za pomoci konkrétních a mnohdy vtipných příkladů věnuje mezilidským vztahům a schopnosti žít ve společenství s druhými. Tvořivá zkušenost vytváření různých komunit a společenství je podle Pecka nedílnou součástí osobního růstu. Více na http://www.mscottpeck.com/index.html

Rabínův dar

Byl jednou jeden klášter, který začal upadat. Kdysi byl sídlem velkého řádu, ten však v důsledku řady příčin spěl k zániku. Řád postupně přišel o všechny ostatní kláštery a byl zdecimován natolik, že v rozpadajícím se sídle zůstalo pouze pět mnichů, opat a čtyři další, všichni už pokročilého věku. Bylo jasné, že řád umírá. V hlubokých lesích obklopujících klášter byla malá chatrč, kterou čas od času užíval rabín z blízkého města coby poustevny. Opata, který se trápil nad bezprostředně hrozící zkázou řádu, jednou napadlo poustevnu navštívit a požádat rabína o radu, jak klášter zachránit.

Rabín přivítal opata ve své chatrči. Když ale opat vysvětlil důvod své návštěvy, rabín s ním mohl jen soucítit.

"Vím", jaké to je," horlil, "duchovno z lidí odešlo. V mém městě je to úplně stejné. Do synagogy už skoro nikdo nechodí." A tak starý rabín a starý opat bědovali spolu. Pak si četli tóru a potichu mluvili o závažných filosofických věcech. Čas ubíhal a opat musel odejít. Objali se a opat se ještě jednou zeptal: "Není opravdu nic, co bys mi mohl říci? Ani náznak rady, která by mi pomohla spasit můj umírající řád?" "Ne, je mi líto," odpověděl rabín, "neporadím Ti. Jediné, co Ti mohu říci, je, že Mesiášem je jeden z vás."

Když se opat vrátil do kláštera, shromáždili se kolem něj druzi a ptali se, co rabín řekl. "Nemůže nám pomoci," odpověděl opat. "Jen jsme bědovali a četli tóru. Jediné, co mi řekl, když jsem odcházel, bylo něco tajemného. Řekl, že Mesiášem je jeden z nás. Nevím, co tím myslel."

V následujícím čase o tom mniši hodně přemýšleli a ptali se sami sebe po možném významu rabínových slov. Mesiášem je jeden z nás? Potom ale kdo? Může jít o opata? Ano, pokud tím chtěl na někoho ukázat, tak určitě na opata. Byl naším vůdcem po více než jednu generaci. Na druhé straně ale mohl myslet také na bratra Tomáše. Každý ví, že bratr Tomáš je mužem světla. Jistě nemohl myslet bratra Elreda. Elred je čím dále tím vrtošivější. Ale když tak o tom člověk přemýšlí, přesto, že je Elred lidem trnem v oku, má vlastně vždy pravdu. Někdy velkou pravdu. Možná, že rabín myslel na bratra Elreda. Ale jistě ne na bratra Filipa. Filip je tak pasivní, opravdová nicka. Jenže má jakýsi téměř nadpřirozený dar být vždy tam, kde je ho potřeba. Prostě se zázračně objeví po tvém boku. Možná, že Mesiášem je Filip. Samozřejmě, že rabín nemyslel mne. Jsem obyčejný člověk. Jenže co když myslel? Já přece nemohu pro Boha tolik znamenat. Nebo snad ano?

Když takto přemítali, začali se staří mniši s ohledem na možnost, že jeden z nich je Mesiáš, k sobě chovat s mimořádnou úctou. A taky se každý tak choval sám k sobě, jelikož i on mohl být Mesiáš. Klášter se nacházel v krásném lese a stávalo se, že se tam lidé čas od času zastavili. Aniž si to uvědomovali, cítili atmosféru mimořádné úcty, která teď staré mnichy obklopovala a prostupovala celé toto místo. I když nevěděli proč, začali se do kláštera vracet a přiváděli také své přátele a ti přivedli své přátele... Pak se stalo, že někteří z mladých mužů mluvili s mnichy více a více. Po nějaké době jeden z nich požádal, zda by se k nim mohl připojit. A pak další a další. Tak se klášter stal opět mohutným centrem osvícenosti a duchovna v říši.

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt