PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Těším se na dobu, v níž mravnost nebude vnímána jako slabost

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodlo o zavedení etické výchovy jako nového předmětu do základních škol, a to od 1. září 2010. Obecné zdůvodnění zní: "Vzhledem k situaci v české společnosti". Odborná i rodičovská veřejnost je však názorově rozdělena. Jedni krok MŠMT vítají jako šanci pro zlepšení viditelného mravního úpadku, druzí hovoří o křečovitém pokusu uměle řešit problém, který má přirozenou příčinu v nefunkčních rodinách a emoční zanedbanosti dnešních dětí. Ztrácíme smysl pro hodnoty? Potřebujeme etickou výchovu ve školách? V následujícím rozhovoru se o své názory a zkušenosti dělí filozof Jan Konfršt:

Etika jako teorie morálky hodnotí konání člověka z hlediska dobra a zla. Na rozdíl od morálky, která je blíže praktickým pravidlům, se etika snaží najít obecné základy, na nichž morálka stojí. Považujete etické principy života za univerzální kategorii, nebo podléhají kultuře, času, společenské vrstvě...?

Myslím, že už z řečené definice vyplývá, že etikou se nějak zabýváme všichni, bez ohledu na věk, vzdělání či národní příslušnost. Je známým faktem, že požadavky pro dobrý život, jak je shrnuje např. biblické Desatero, byly a jsou uznávány v každé významnější náboženské a kulturní tradici. Bylo by dobré, kdybychom si tohoto faktu byli vědomi a etické principy života více považovali za vskutku univerzální kategorii, nepodléhající vnějším vlivům. Aby etický způsob chování pramenil z kontaktu nás samých se sebou, ze spojení s Univerzem, jehož jsme všichni nedílnou součástí.

Máte na mysli onen pověstný "vnitřní hlas"?

Ano, můžeme mluvit i o vnitřním hlasu. O volání duše. Vlastní duše. Jde zkrátka o to, do jaké míry si uvědomujeme, že naše duše po takové niterné komunikaci člověka se sebou samým touží. Ba volá po ní. Ne vždy jsme si však tohoto volání vědomi a spíše u většiny z nás dosud přetrvává neschopnost ho vnímat, či alespoň nejistota, zda skutečně existuje.

Co rozhoduje o tom, nakolik se etické principy v nitru člověka usídlí, a on je spontánně každodenně uplatňuje i v praxi?

Inu, jsme každý jiný. Každý jsme někde na své osobní Cestě. Každý vnitřnímu hlasu rozumíme po svém. A tak někdo dosud vůbec neví, někdo snad začíná tušit a jiný ve volné komunikaci se svým nitrem už žije a těží z ní. Stupeň našeho poznání pak dává nahlédnout, nakolik vlastní jsou nám etické principy. Můžeme se vrátit k úvodní definici: povědomí nápovědy duše či svědomí, chcete-li, rozhoduje o tom, nakolik jsme schopni v praxi běžného života dobré a zlé rozlišit. Zažívání etických principů lze vyjádřit možná trochu zjednodušeně, ale docela ilustrativně: V podstatě jde o loučení se s egoistickým pohledem na svět.

Mnozí naříkají, že v naší zemi etika chybí. Opakovaně slýcháme například od cizinců: "U vás např. politikům procházejí věci, které by je u nás stály kariéru..." Má snad český národ snížený práh etické citlivosti?

Nemyslím, že by našemu národu chyběl etický rozměr života. Pro přiblížení mého pohledu na věc si dovolím analogii s demokracií. Jsme ve fázi vývoje společnosti, kdy se usilovně snažíme o vybudování demokratických principů. Podívejme se však, jak dlouho trvá budování společnosti tak, aby v ní zralá demokracie zakořenila. Jsou státy, které se o to snaží již po celá staletí, a přesto nejsou u cíle. S dodržováním etických principů chování je to stejné. Jsme na začátku. Díky dvěma totalitním režimům jsme byli postaveni do svízelné situace. Dlouhá desetiletí jsme žili a vyrůstali ve společnosti, kde lámání páteří a naříkání na poměry bylo do jisté míry folklórem. Dlouhá desetiletí jsme žili v přesvědčení, že na tomto stavu nejsme schopni nic změnit. Dlouhá desetiletí byl svět uspořádán bipolárně, v němž nalézt sám sebe a podle toho se také chovat, bylo dílem obtížné, dílem i riskantní. Uplatňovat etický způsob chování, a tedy aktivně prosazovat morální principy, bylo činností ohrožující často i osobní svobodu. Ještě velmi dlouho bude proto trvat, než se nám etický způsob života dostane pod kůži. Není ale přesto důvod podléhat malověrnosti či alibizmu. K cíli nakonec dojdeme všichni. Nenapověděl snad průběh posledních voleb, že jsme se již, alespoň částečně probudili? Osobně si myslím, že ano. Popřejme si navzájem, aby se nejednalo pouze o přechodné prozření.

Nakolik náš smysl pro etiku souvisí s naším vnímáním smyslu života?

Při volbě principů, jichž se v životě chceme držet, skutečně vždy jde o osobní volbu. Na první pohled se zdá, že se podobnými otázkami zabývá málokdo. Navíc zlo o sobě vždy dává více vědět než dobro a člověk zabývající se otázkami etiky nebývá zdaleka tak průbojný, jako člověk, který se rozhodl pro sílu svých tvrdých loktů. Člověk souznící se svým svědomím a toužící uplatňovat etické principy bývá ve srovnání s křiklavou agresivitou okolního světa bytostí až nenápadnou, neprosazující sebe sama a své cíle. To ovšem neznamená, že je osamocen, a už vůbec ne, že je bezmocný. Pouze reálně vyhodnocuje, do jaké míry může obstát ve společnosti lidí vyznávajících opačné principy. A také se spoléhá na to, že dobro se nakonec umí prosadit samo, i když to dlouho nemusí být poznat.

Jak vnímáte rozhodnutí MŠMT zřídit etickou výchovu v českých školách jako školní předmět?

Jako velmi pozitivní krok, mimo jiné proto, že to umožní začít o hledání dobra a zla, resp. o jejich posuzování jako určitých neměnných kategorií, mluvit veřejně a nahlas. Nepředpojatě a bez zábran. Bez falešného studu, že se snad jedná o něco nepraktického, snad ani nepatřícího do dnešní reality. Ano, potenciálních překážek k dobrému výsledku je víc než dost. Není ještě zcela jasno v koncepci, chybí učitelé, psychika mnoha dětí je v žalostném stavu atd. Ale právě proto je třeba pokusit se aspoň o něco. Nestěžovat si, ale konat.

Kolik z etiky toho dle vašeho názoru žáci mohou přijmout touto "umělou" cestou?

Jednoduše se ptáte, jednoduše odpovím: Jak kdo. Vyjádřeno přímou úměrou, rozhodne dosažená míra vnitřní zralosti porozumět tomu, co je vlastně v etické výchově nebo i jen v pokusu o ni zakódováno. Nesmírně záleží na tom, kdo a jak ji bude vyučovat. Nakolik pro učitele samotného bude tento předmět buď jen pobytem v práci, nebo posláním. V ideálním případě si bude pedagog vědom toho, že v rámci výuky se tentokrát z principu nejedná jen o předávání informací, nýbrž o pozvání žáků za pomyslnou oponu sdělovaného. Tedy do světa, v němž sice informace také mají svoje opodstatnění, ale kde o skutečném porozumění obsahu nakonec rozhodne teprve vnitřní prožitek. A k němu může dobře vedená etická výchova žáky skutečně přivést. Těším se na dobu, v níž mravnost už nebudeme vnímat jako slabost, nýbrž přesně naopak. Na dobu, v níž se etické principy stanou přirozenou součástí života každého z nás.

Jan Konfršt (1944) je filozof, životní poradce a publicista. V nakladatelství Euroservice 1999 s.r.o. vydal knihy Život v našich dlaních (2003), Úvahy o životě I (2007), Vlastenectví (2010), Úvahy o životě II (2010). Více na www.povidanisjanem.cz

Třídílný rozhlasový speciál věnovaný problematice etické výchovy a jejímu zavádění na české základní školy odvysílal nedávno Český rozhlas 6 v rámci pořadu Hovory o vztazích. Záznam z rozhlasového archivu lze nalézt na http://www2.rozhlas.cz/podcast/podcast_porady.php?p_po=1971

Vyšlo v časopise Rodiče 9 2010

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt