PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Buď pochválena každá krize, kterou přestojíme

Rozhovor s psycholožkou Jiřinou Prekopovou

Dr. Jiřina Prekopová se narodila v r. 1929 v Prostějově. Zájem o mezilidské vztahy ji přivedl ke studiu psychologie, pedagogiky a filozofie, svobodomyslnost ji v r. 1970 zavála do německé emigrace. Zde se zpočátku věnovala vývojové rehabilitaci, ale vnitřně ji zaměstnávala především problematika poruch osobnosti vyplývajících z deficitu nebo ztráty lásky v životě lidí. Silně ji oslovila terapie pevným objetím, kterou pod názvem "holding" - původně pro děti trpící autismem - vypracovala americká psycholožka Martha Welch a vědecky zdůvodnil oxfordský profesor etologie a nositel Nobelovy ceny Niko Tinberger. Paní Prekopová tuto metodu dále rozvinula a v r. 1989 se svými příznivci založila Společnost pro podporu pevného objetí jako životní formy a terapie, jejíž pobočky, resp. vzdělávací instituty, lze dnes nalézt i v jiných zemích. V České republice se školení terapeutů koná ve spolupráci s dětským psychologem Jaroslavem Šturmou. V červenci 2007 probíhal výcvik ve Vyšší škole pedagogické ve Sv. Janu pod Skalou, kde mi paní Prekopová poskytla tento rozhovor.

Pevné objetí - cesta k obnově bezpodmínečné lásky

Paní doktorko, teorie vaší terapie pevným objetím zní prostě. Člověka, který je zaplaven nějakým druhem silné negativní emoce sevře v náručí blízká osoba a drží tak dlouho, až se zlost, strach či momentální nenávist změní v pokoj, smíření a lásku. Jaké předpoklady musí být splněny, aby tento způsob zklidnění zafungoval?

Nejde jen o zklidnění. Jde především o obnovu lásky v situacích, kdy dva osudově spjatí lidé, především tedy manželé nebo děti a rodiče, mají stav vzájemného souznění tak vážně pokažený, že nejsou schopni se vyjádřit slovy a usmířit se. Jde o situace, kdy se člověk nachází ve stavu exploze, je pod vlivem hormonů a vlastně se dá říci, že v tu chvíli nad ním vládne limbická část jeho mozku, která mu zastíní jeho rozum, svědomí a odpovědnost za lásku, a pudí ho k brutální agresi nebo útěku. To je chvíle pro pevné objetí. Budiž řečeno, že limbické hormonální centrum v mozku je nám společné se zvířaty, např. i s krokodýli či vlky. Ve vypjatých situacích si člověk musí připomenout, že je člověk, a ne zvíře. Musí nasadit svou vůli, aby se s tím, kdo mu udělal bolest, konfrontoval kultivovaným způsobem. Např. matka zuřícího dítěte si v takovou chvíli řekne - já tě nezbiju, já tě nepošlu nikam do samoty, ale sevřu tě u sebe v náručí a tam tě podržím tak dlouho, dokud tu svou zlost nebo žal nebo smutek nevykřičíš a nevypláčeš. A já ti chci zase ukázat mou zlost a bolest. Abys věděl, jak mi je. Tak se budeme my dva spolu konfrontovat, od žlučníku ke žlučníku, od srdce k srdci, zkrátka tváří v tvář, a to nám pomůže, vyjádřit zraněné city a vzájemně se vcítit a pochopit.

V čem se liší terapie pevným objetím, provozována spontánně a instinktivně v běžném životě např. matkou, která obejme své vztekající se dítě, a speciálně vyškoleným terapeutem v rámci profesionálního léčebného procesu?

Terapii potřebují lidé, až když se jim láska v rodině nedaří, když si na konfrontaci v pevném objetí netroufají a nevědí si ani jiné rady. Terapeut nepracuje jen s jedním člověkem, naopak si všímá propletenců ve vztazích a různých komplikací, které rodině pomáhá řešit. Já proto nejraději mluvím o pevném objetí jako o životní formě, a ne jako o terapii - ta je až na druhém místě. Na prvním je nutné připomínat lidem, že pevné objetí je možnou formou smírného řešení konfliktů. Jde o formu hluboké emoční konfrontace za současného pocitu z bezprostřední fyzické blízkosti. Existují lidé - i bez jakékoliv psychoterapeutické kvalifikace - kteří k osvojení a praktikování pevného objetí nepotřebují žádné teorie ani knížky, prostě ho mají, na základě logiky srdce, v sobě hluboce zakořeněné. Cítí, že agrese nebo útěk nikam nevedou. Smutek se musí vyplakat, vztek vysoptit, aby srdce bylo zase volné pro lásku.

Takže se jedná o intuitivní chování, které někdo má a jiný nemá?

Ano. Na příklad u přírodních národů patří pevné objetí ke zcela přirozené životní formě. Tam se to člověk učí už v raném dětství, kdy je do dvou až tří let nošen v šátku. Když zlobí, není vyhnán do pouště, ale podržen v šátku i nadále. Vykřičí se a vyvzteká, a získává jistotu, že je bezpodmínečně milován a že se může cítit bezpečně. V naší kultuře jsme péči o dítě ztechnizovali na úkor intuice a instinktů. Třeba já pocházím z generace, kdy bylo pevné objetí naprosto vzácné. Když my jsme byly děti a zlobily jsme, tak nás běžně vyhodili od stolu, nebo zavřeli do sklepa, taky se nešetřilo pohlavky, a nikdo nás neučil otevřenému vyjádřená konfliktu a jejich proměně do lásky. Jakápak bezpodmínečná láska! Na lásku jsme se mohli spolehnout jen podmíněně - když jsme byli poslušní, pilní, když jsme neodmlouvali. Taky fyzický kontakt byl problematický. Spoustu problémů lidé drželi v sobě a nebyli schopni z nich najít cestu ven. To se přenášelo přes celé generace. Metoda pevného objetí může v lidech potřebnou intuici zase probudit.

Co když dojde k tomu, že se objímaná osoba dotyku brání? Co když dokonce reaguje vzpouzením nebo násilím?

Tady se musí rozlišovat, zda jde o dítě nebo o dospělého. Dospělou osobu samozřejmě nelze držet přes moc a musíme respektovat její svobodnou vůli, jinak by přece šlo o formu znásilnění. U malého dítěte je to jiné, to ještě ke svobodné volbě nemá potřebnou zralost. Není schopno dohlédnout důsledku svých rozhodnutí. Dítě např. křičí: "Jdi pryč, já nechci žádnou mámu!" Takže je jasné, že matčino objetí je tu od toho, aby dítě ujistilo, že stav po kterém volá, není v pořádku, a je potřeba, aby dítě tím víc pocítilo, jak matčinu lásku naopak potřebuje a jak se v ní nakonec celé zahojí. Větší děti potřebují předem vysvětlení, proč se v rodině pevné objetí jako životní forma pěstuje. Hlavně má dítě na vlastní oči vidět, že i rodiče, když jsou v rozporu, se v pevném objetí usmíří dříve než zapadne slunce a že se ani nebijí, ani od sebe neodcházejí.

Potřebuje dítě nejprve s touto metodou získat nějakou zkušenost? Je ze strany rodičů zapotřebí třeba i několik pokusů, než pevné objetí při řešení konfliktních situací zdomácní?

Ano. Dítě musí získat zkušenost, že je nutné projít krizí a vyřešit ji, aby láska nakonec zvítězila. Když dítě zjistí, že spolu s mámou nebo tátou takovou ošklivou chvíli překonali a že jejich láska zase rozkvetla, tak se z toho těší a ví, že tak je to dobré. Rozhodně tedy nejde o nějaké mechanické sevření dítěte v náruči tak dlouho, až ochabne - něco takového by bylo v naprostém rozporu s původní ideou metody pevného objetí podle Prekopové! Já jsem svou metodu musela přímo takto nazvat, aby bylo jasno, že nejde jen o to chytit vzdorovité dítě do náručí a počkat, až se vzdá, jak si to někteří vykládali. Nejde o potlačovací výchovný prostředek! Pro mě je zásadní ten moment obnovy bezpodmínečné lásky. Nejde o vymáhání slibů typu: "Řekni, že už to nikdy neuděláš!". Ne. Jde o to sdělit dítěti: "Mám tě ráda takového jaký jsi, ale když se chováš takto, tak mě to bolí, a chci, abys to věděl.

Podle čeho lze poznat, že objetí je již možno ukončit?

Když dojde k radosti z opětovného navázání vztahu. Když objímaný i objímající zase vědí, že patří k sobě za každé situace. Jde o obnovu bezpodmínečné lásky, bez které to v žádné rodině nemůže na dlouho dobře fungovat.

Mluvily jsem o objímání dětí jejich rodiči. Jak funguje metoda pevného objetí mezi dospělými?

Funguje podobně. Jenom si dospělí k tomu musejí dát šanci. A dnešním lidem to dělá problém. Bezpodmínečnou lásku nepěstují. To spíš - něco za něco. Já tě budu mít rád/ráda, když uděláš to a to. Při svatbě by si lidé měli slibovat "zůstaneme spolu v dobrém i ve zlém", a ne to brát stylem "no tak to zkusíme a uvidíme"… A setkávám se s tím i u těhotných žen - odváží se své dítě přijmout až po všech těch testech, co se dnes dělají, až když se ukáže, že dítě není postižené. Stejně to nevědí na 100%, ale dokud jim to lékař nepotvrdí, raději se k dítěti neupínají. To není dobré. Taková vyšetření jsou čertův vynález. Základy lásky se narušují v samém zárodku. Když totiž máte pochybnosti už na začátku, nemůže se láska vydařit. Proto dnes mnoho vztahů nevydrží.

Potřeba vymezování hranic a potřeba krizí

Kolik přísnosti a důslednosti je potřeba ve výchově, aby se nezměnila v chaos?

Já tohle nejraději přirovnávám k dopravním pravidlům. Ta přece vymezují povolenou rychlost, přednost i směr, a je prostě nutné je dodržovat. Když se jimi řídíme, dává nám to pocit svobody a taky požitku z jízdy. V rodině jsou stanoviteli pravidel rodiče. Je na nich, aby na dodržování pravidel dbali, s čímž ovšem musí začít u sebe a od nich se to pak učí jejich děti.

Odkdy v kontaktu rodičů a dětí tenhle proces začíná?

Já bych řekla, že už od těhotenství. Nastávající matka by si měla uvědomit, že skrze své hormonální hospodářství je s dítětem těsně propojena. Přenáší na ně veškeré své pocity, strachy a nejistoty. Už během těhotenství by měla začít bezpodmínečná láska, která dítěti umožňuje, aby se cítilo v bezpečí. V době krátce po narození plní rodiče dítěti jeho potřeby, protože ono je na ně ve všem odkázané, ale nejpozději na roce by měla začít výchova spojená s postupným vymezováním hranic. Tak např. je potřeba dítě naučit, že v noci se nepije. Že při jídle se pěkně sedí na klíně maminky. Že ano je ano, a ne je ne. Když třeba maminka dítě zavolá a ono nepřijde, pak se nemůže volat pořád znovu. Slovo musí mít svou váhu. Je potřeba k dítěti jít, vzít ho jemně za ruku a vysvětlit mu, že když máma zavolá, musí se přijít.

Poslušné děti jsou dnes, zdá se, spíše výjimkou.

To souvisí právě s tím, jak ubývá schopnosti stanovit řád. Struktury, na které se dítě potřebuje spolehnout, se hroutí. Je těžké udržet dítěti jeho režim, když rodiče zrovna řeší svoje problémy s rozvodem. Když jedináčkové, kterých je dnes tolik, si neosvojí pravidla, jak se chovat ve skupině. Mám vypozorováno, že přespříliš neklidným dětem je společné to, že doma nejsou patřičně vedeny, nebo nejsou dostatečně chráněny. Nějak se zkrátka dostanou do přílišného stresu.

Máte zřejmě na mysli stres z dezorientace v základních potřebách a hodnotách. Jaký druh stresu by děti naopak potřebovaly, aby mohly lidsky dozrát?

Tak třeba by potřebovaly víc na něco čekat a nedostat to hned. Nebo se naučit ovládat. Když přijde návštěva, měly by vědět, že nebudou středem pozornosti a že musí vydržet chvíli potichu. Měly by se naučit trpělivě komunikovat se starou babičkou, která už nedoslýchá, takže je potřeba se k ní sklonit a říkat jí věty přímo do ucha. A především by se měly naučit, že spory mezi lidmi se neřeší hádkami a fackami ani nepřátelským rozchodem, nýbrž že se kultivovaně konfrontují.

Jakých největších chyb se dnešní rodiče podle vašeho pozorování dopouštějí?

Můžu mluvit spíš o Německu, kde situaci lépe znám. Tam nadělala hodně škody antiautoritativní výchova a rostoucí neschopnost lidí děti vést. Mnozí z těch, kteří se narodili kolem 70. let minulého století, se tak nikdy nenaučili, že je také třeba brát ohled a přizpůsobovat se. Vyrůstali často ve velkém egocentrismu a poživačnosti. Navykli si, že všechno příjemné přichází snadno. S tím se těžko žije, zvlášť když se stavíte na vlastní nohy. Tohle je v Čechách jiné, tady bylo více přísnosti, někdy naopak až moc. Ale víte, co už je v Česku úplně stejné jako v Německu? Materialismus. Orientace na konzum. Všechno mít, všechno si užít, pokud možno za málo peněz. Za velký problém současných rodičů tady i tam považuji neschopnost empatie, tedy hlubokého vcítění se do skutečných potřeb dítěte.

Můžete uvést nějaké konkrétní příklady?

Tak třeba když matka pošle dítě do školy bez snídaně. Nebo když se pak dítě vrací a v bytě je prázdno. Rodiče jsou v práci a ono je ponecháno samo sobě. Bylo spočítáno, že v průměru se dnes u nás spolu rodiče s dětmi intenzivně baví jen 15 minut denně. Co stihnete probrat za čtvrt hodiny? Nic. Nanejvýš organizační pokyny. Jde často právě o děti těch někdejších malých tyranů a princezen na hrášku, tedy o děti generace rodičů, kterou vyprodukovala antiautoritativní výchova. Jejich potomci bývají z mého pohledu jako sirotci. Povídá si s nimi hlavně televize nebo počítač.

Jak postupujete, když rodiče, kteří pochopili, že s výchovou dítěte neobstáli, že nastal kolaps, a přijdou za vámi - kudy do patologických vzorců soužití vstupujete?

Nejdříve musím zjistit, zda rodiče jsou vůbec schopni pochopit pravidla konsekventní výchovy a fungující komunikace. Pokud ano, pak obvykle stačí jen výchovné poradenství, kdy rodičům ukážete, co a jak je potřeba změnit. Horší je to v případech, kdy jakoukoliv autoritu odmítají, a já zjistím, že důvodem jsou chybné vzory z jejich vlastního dětství. V takovém případě se nejprve musím pokusit usmířit tyhle lidi s jejich vlastními rodiči. Jsou-li ochotni ke spolupráci, přicházejí k nám na terapii ve třech generacích. Učíme je vzájemnému pochopení a tomu, aby vůči sobě navzájem "změkli", aby si odpustili. Pokud k sebereflexi a terapii ochotni nejsou, nelze s tím dělat nic. Víte, ono je dnes obecně potřeba víc připomínat, že kdo se nikdy neocitne ve tmě, ten neocení světlo. Bez krizí to v životě nejde. Ať jsou pochváleny všechny, které přestojíme a z nichž se poučíme! Na každém utrpení se dá uzrát, jen musíme dát šanci příležitosti být silnější než naše krize! Jenže takovou pravdu člověk nenačte v esoterických knihách, tu si každý musí prožít a přijmout sám.

Více informací (v němčině) je možno získat na http://www.prekop-festhalten.de/

Zkráceno vyšlo v časopise Miminko 10/2007

Zpět na seznam rozhovorů

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti