PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Dítě je velká změna

Rozhovor s Josefinou Štěpánkovou (1977)


Foto: Archiv časopisu MIMINKO

Pochází ze slavného uměleckého rodu. Jejím dědečkem byl herec Zdeněk Štěpánek. Rodiče Jaroslava Tvrzníková a Martin Štěpánek jsou rovněž herci, ale významnou část svého života prožili v emigraci, odkud své hlasy aktivně zapojili do vysílání rozhlasové stanice Svobodná Evropa. Do rodiny patří i herec Petr Štěpánek (strýc), herečka Jana Štěpánková a divadelní režisérka Kristina Taberyová (tety) a scénograf Jan Štěpánek (bratr). Josefina sama si zvolila méně slavné povolání - vystudovala Mezinárodní vztahy na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy a v poslední době pracovala na tiskovém oddělení německého velvyslanectví v Praze. Teď je ovšem všechno jinak - začátkem letošního května se jí narodil syn Max…

Své dětství jsi strávila částečně v Čechách a částečně v Německu. Vnímáš to jako komplikaci, nebo jako přízeň osudu?

Každopádně to vnímám velice pozitivně. Nejen že mám díky našemu třináctiletému pobytu v Německu dva mateřské jazyky, ale měla jsem příležitost poznat jinou mentalitu a kulturu než je ta česká. Tuto příležitost vlastně mam dodnes, protože i můj partner je Němec a já jsem integrovaná do jeho rodiny. Jediné, co se může zdát být komplikované je fakt, že mne lidé v Čechách vnímají jako "tu Němku" a lidé v Německu jako "tu Češku". Necítím se však ani jako Němka, ani jako Češka. Vzhledem k tomu, že to jinak neznám, není to pro mne vůbec nic hrozného, naopak.

V čem se pro tebe život v Německu a v Čechách nejvíc liší?

To je na velice dlouhé vyprávění, mohu vypíchnout několik odlišností: Je to například spolehlivost a slušnost. Myslím si, že po mých třinácti letech v Německu a čtrnácti letech v Čechách mohu spolehlivě říct, že se v Německu na to, co mi někdo slíbí nebo řekne, mohu ve většině případů bez obav spolehnout. Bohužel tomu tak v Čechách není. Uvědomila jsem si to na mém vlastním chování. Stala jsem se v posledních letech hodně nedůvěřivá, protože se mi v Čechách neosvědčilo slepě věřit tomu, co mi kdo řekne a slíbí. Nemyslím tím své nejbližší okolí, jako je rodina, přátelé a má práce. Ale myslím tím úřady, obchody, řemeslníky atd. Velice citlivě to vnímám v Německu, kde často narazím na to, že lidé nerozumí tomu, proč jsem tak nedůvěřivá. Němce považuji za velice slušný národ a slušnost mi v Čechách často chybí. Třeba slušnost prodavačů v obchodech, úředníků na přepážkách a lidí vůči cizincům, což je v Německu naprostou samozřejmosti. Zde jsem spíš překvapená, když se ke mně chovají přívětivě. Pohrdavost, kterou se mnoho Čechů baví například s Ukrajinci nebo Vietnamci, mi vyloženě vadí. U Čechů obdivuji schopnost velké improvizace. To Němci moc neumí. Taky jsou Češi daleko větší pohodáři. Věci zkrátka berou s mnohem větším nadhledem.

Uvažovala jsi někdy, že se dáš také na uměleckou dráhu?

Ano, jednou, když mi bylo asi devatenáct a připravovala jsem se na maturitu, jsem dostala takový záchvat a říkala jsem si, co když je ve mně nějaký skrytý herecký talent a já ho nevyužiji… Tak jsem si dala přihlášku na DAMU, na obor Alternativní a loutkové divadlo. Rodiče to neviděli moc rádi, asi protože vědí, jaká je herectví řehole. Ale maminka mě na přijímačky připravovala a já jsem se dostala do posledního kola, ale dál už ne. Největší radost z toho měli moji rodiče a postupem času i já. Dostala jsem se na obor Mezinárodních vztahů na Fakultě sociálních věd. Zjistila jsem, že mně ten obor opravdu baví a že až tak velký exhibicionista zase nejsem, abych dokázala být dobrá herečka.

Jak vnímáš fenomén popularity? Máš tu výhodu, že jej můžeš pozorovat na svých nejbližších, sama jsi jej ale ušetřena…

Myslím, že jsou různé podoby popularity. Řekla bych, že moji rodiče a vlastně celá má populární část rodiny prožívá tu diskrétnější formu. Téměř se o nich nepíše v bulvárech, nefotografují se na každém rohu a hájí si své soukromí. Myslím, že tato forma popularity zvladatelná určitě je. Já osobně musím přiznat, že jsem ráda, že nejsem známa osobnost. I ta diskrétnější forma popularity je totiž náročná. Vidím to zejména na mém tatínkovi. Když někam jdeme, většina lidí ví, kdo je a pozoruje ho. A to jednoduše znamená, že si musí celou dobu dávat pozor na to, jak se chová, jak jedná a jak se tváří. To by pro mne bylo příliš náročné. Myslím si ale, že to mému tatínkovi nevadí, naopak. Je to prostě herec a má to rád. Ale mně ta má "neznámost" naprosto vyhovuje.

Momentálně si užíváš nejvýznamnější ženskou roli - roli matky. Znamená pro tebe příchod tvého syna velkou změnu?

No samozřejmě! I když si myslím, že jsem veškeré důsledky ještě nepochopila. Přece jen syna nemáme tak dlouho. Ale už od prvního okamžiku se život otočí úplně na ruby. A to nemluvím jen o vstávání v noci, ale o velké zodpovědnosti, velké starosti a velké lásce.

Co tě na ranném mateřství nejvíc překvapilo či zaskočilo?

Až tak úplně překvapená vlastně nejsem. Důvod je ten, že jsem se na mou novou roli důkladně připravovala. Četla jsem nejen o těhotenství, ale i o šestinedělí a mateřství všeobecně hodně knih, chodila jsem na předporodní kurz Ivany Königsmarkové, hovořila intenzivně s mou homeopatkou a snažila jsem se z mých kamarádek a kamarádů matek a otců dostat co nejvíce informací o tom, co mě čeká. A musím říct, že nás Ivana v kurzu na nastávající období hodně dobře připravila. Ale hlavně: mám partnera, který mi se vším nesmírně pomáhá, nechá mne odpočinout, vstává k Maxíkovi v noci, a tak pro mne ta změna není tak drastická. Co mě skutečně překvapilo je ztráta svobody. Myslím tím skutečnost, že už nikdy nebudu rozhodovat sama za sebe, že se už nemohu spontánně rozhodnout co podniknu, už nebude možné, že se zaseknu s kamarádkou ve vinárničce a podobně. V prvé řadě musím myslet na Maxíka.

Jak vzpomínáš na porod? Jak zpětně vnímáš přípravu na něj a svá očekávání?

Porod jsem opravdu neměla nejhezčí a už vůbec ne nejlehčí, a tak na něj nevzpomínám moc ráda. Jediné, co vnímám pozitivně je fakt, že jsem rodila v gynekologicko-porodnické klinice u Apolináře a že se zde při porodu prvotřídně o mne starali. Jinde bych rodit nechtěla. Na porod jsem se připravovala, jenže právě první porod je, na rozdíl od těhotenství a šestinedělí, něco, na co se prostě připravit nedá. Měla jsem jistou představu, co mě tak asi čeká, ale pak stejně všechno dopadlo úplně jinak. Čekala jsem, že to sice bolet bude, ale že budu mít naprosto přirozený porod. Nakonec se Max narodil císařským řezem.

Znamenal pro tebe císařský řez velké zklamání?

Kdybych byla před porodem a někdo by mi řekl, že budu rodit císařem, tak bych byla hodně zklamaná. Po téměř dvanácti hodinách v kontrakcích, které nevedly k porodu, bylo vše úplně jinak. Byla jsem naprosto vyčerpaná, měla jsem horečku a byla jsem ráda, že to už skončí. Po císařském řezu mi doktoři řekli, že by se Maxík přirozenou cestou živý a zdravý nenarodil, protože jsem měla uzel na pupeční šňůře. Proto jsem neměla pocit, že jsem porod nezvládla. Říká se, že nerodí jen matka, ale že i dítě musí chtít. Já měla pocit, že chci strašně. Ale zdá se, že Maxovi se nechtělo vůbec. Asi věděl, že by to dobře nedopadlo. Tak si prostě řekl, že musí přijít na svět jinak.

Jak proběhlo zotavení?

Myslím, že docela dobře, ale musím přiznat, že stále probíhá. Ještě se necítím úplně fit, císařský řez je přece jen zásah do organismu a chce to čas. Ale každým dnem se cítím lépe a lépe.

Vypozorovala jsi už u Maxe nějaké herecké sklony?

Zeptej se mě prosím později. Zatím na něm pozorujeme, že je asi silná osobnost. Když něco chce, tak si to opravdu prosadí. Můžeme s ním "bojovat" jak chceme, Max prostě vyhraje.

Vyšlo v časopise MIMINKO 7-8/2008

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt