PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Co vidíme v médiích, je obrazem nás samých

Budoucnost současných dětí víc než kdy dřív v historii ovlivňují média. Aby obstály v soukromém životě i v práci, potřebují mediálnímu světu rozumět a zůstat na něm aspoň do určité míry nezávislé. Co pro to mohou udělat rodiče a co škola? Více v rozhovoru s kulturologem, publicistou a vysokoškolským pedagogem Jindřichem Urbanem:

Nakolik jsou si dle vaší zkušenosti současní rodiče vědomi toho, že mají při výchově svých potomků v médiích silného konkurenta?

Co rodina, to originální přístup. V některých zemích - a Česká republika mezi ně patří - je televize centrálním artefaktem většiny obývacích pokojů. To samo o sobě vytváří podhoubí pro to, aby děti mohly rodičům říci: Vám vadí, že jsem stále u počítače? Ale vždyť to vy jste mě naučili, že obrazovka je centrem dění v naší rodině! Rodiče, kteří děti vychovali u televize, se nemohou divit, když potomci jen plynule přejdou na jiná elektronická média.

Obrazovky asi něco nahrazují?

Významnou rolí televize je, že rozpouští úzkost. Navozuje pocit, že nejsme sami. Nebo zajišťuje, že se v jinak vyhaslém prostoru aspoň něco děje. Není bez zajímavosti, že stejně jako je česká společnost silně strukturovaná z hlediska sociálního, je strukturovaná i z hlediska zacházení s médii. Vezměte třeba určitou část domácností, kde jsou média vnímána jako "chůva" pro děti. Na druhé straně existuje poměrně hodně především mladých rodin, kde vidíme snahu k médiím přistupovat s maximální zodpovědností. Takoví rodiče vědí nebo aspoň tuší, že k důležitým rovinám mediální výchovy patří role pomocníka při prevenci sociálně patologických jevů. V Německu např. zjistili, že již tři společné večere v rodinném kruhu týdně jsou nejlepší prevencí rizika mentální anorexie u dívek. Takže v souvislosti s výchovou dětí je důležité podotknout, že všichni jsme členy určitého množství subkultur. Že jsme kulturně zakotveni v různých samostatných "světech" - systémech hodnot, norem, přesvědčení. Média v této souvislosti plní roli utužovatele skupinové sounáležitosti. Rodiče by tudíž měli vědět, na co se jejich děti dívají, a vnímat mediální vlivy, které na jejich děti působí atraktivně, byť se jim to třeba někdy nelíbí.

Jak hodnotíte "totální řešení" - snahu některých rodičů eliminovat vliv televize či počítače tím, že tyto výdobytky civilizace prostě nemají doma?

Tento přístup nepovažuji za šťastný. Jedním z rizik je totiž vyloučení dětí z vrstevnických skupin a snižování potenciálního objemu témat neformálních rozhovorů s kamarády. Navíc i tady platí, že si děti nakonec přístup k doma zakázaným médiím stejně nějak najdou. Ideální je ukázat dětem celé spektrum mediálních produktů, hovořit s nimi, vést je k tomu, že nezbytnou vlastností je umět říct ne, vybírat si, vypínat, informace filtrovat a soustředit se na podstatné. Děti potřebují průvodce, a ne zákazy a restrikce.

Jako jeden z prvních jste u nás začal veřejnosti přibližovat pojem "mediální gramotnost". Co to je?

Obecně jde o jednu ze základních kompetencí pro život ve 21. století, o schopnost rozumět médiím a využívat jich k svému prospěchu. Množství vědění, které lidstvo nastřádalo, se v našich časech každých sedm až osm let zdvojnásobuje. Jinými slovy, množství informací, které lidstvo vyprodukovalo mezi lety 2004 a 2010 se rovná objemu dat nastřádaných od počátku lidské existence do roku 2003. A celkový objem dat z roku 2010 bude zhruba v roce 2017 opět zdvojnásoben. Jsme zaplavováni stále větším množstvím informací a dat. A také stále větším množstvím nekvalitních a nepotřebných sdělení. Mediální gramotnost nám pomáhá se v této záplavě zorientovat. Druhou rovinou je příprava budoucích žurnalistů, marketingových odborníků a manažerů, kteří budou působit v oblasti médií. Podívejme se na to, jaká pozornost je na školách věnována mladým lidem, kteří chtějí studovat např. přírodní vědy. Skutečně veliká! A jaká pozornost je věnována přípravě lidí v oblasti komunikace a médií? Mizivá! A to nevíme, jak budou vypadat média za deset či dvacet let. Připraveni bychom měli být na všechno.

Odkdy a jak bychom s mediální výchovou v domácím prostředí měli začít?

Tak to je jedna z nejsložitějších otázek vůbec. Nejsilnější mediální výchovou u dětí předškolního a školního věku jsou sami rodiče. To, jaký vzor svým dětem dávají. Řešil jsem například situaci v jedné rodině, kde byl šestnáctiletý chlapec závislý na počítačových hrách a trávil u nich až 70 hodin týdně. Ve skutečnosti bylo chování chlapce jen reakcí na problematický vztah mezi rodiči. Pokud rodina nefunguje, nemůže se u dětí zrodit ani zdravý vztah k médiím právě pro jejich funkci možného úniku před realitou, jak už jsme o tom mluvili.

Jak to řešíte doma vy?

Naše dcery jsou nyní ve věku tři a pět let. Každý den jim čteme pohádky, to je taková samozřejmost. Kromě toho mají pár oblíbených pohádek, které si pouštějí v televizi. Tráví u ní pouze námi vymezené množství času. Starší dcera smí občas využívat počítač, kde si může prohlížet fotografie zvířat, může malovat obrázky v grafických souborech a společně s námi využít nabídku dětských stránek s omalovánkami apod. Tu a tam si zahrajeme počítačovou hru, vždy s pozitivním sociálním kontextem. Rád bych tady zmínil, že u dívek se projevují jiné vzory chování než u chlapců. Výchova chlapců je v tomto ohledu trochu jiná, asi náročnější, mají obecně větší sklon vyhledávat v médiích akci, napětí a někdy i agresivní motivy. V neposlední řadě proto dětem nabízíme dostatečné množství jiných zajímavých podnětných aktivit, které je od virtuálního světa odvedou.

A co straší děti, které už obsahu mediálních sdělení začínají rozumět? Má smysl společně sledovat zprávy a dokumenty nebo číst články z novin a s dětmi o nich následně diskutovat?

Ano, podle mého názoru tohle všechno má velký smysl. Ale samozřejmě se to mnohem lépe řekne než realizuje. Víme, jak těžká je komunikace na téma času stráveného u médií s pubertálními teenagery. A vše je komplikovanější tím, že se nacházíme v nezdravém širším kulturním prostředí, které svým vlivem může narušit i ty nejlépe fungující snahy. V USA byla realizována objemná studie, zaměřená na duševní stav studentů. Americká profesorka psychologie Jean Twenge došla v této studii - realizovala ji na pěti amerických univerzitách - k nelichotivému výsledku. Ve srovnání s rokem 1938 trpí dnes mladí lidé až šestkrát častěji afektivními poruchami. Také pocit strachu a poruchy osobnosti a chování jsou podstatně častější. Co asi tuhle změnu způsobilo? Jak se domnívají autoři studie, kořenem tohoto stavu je panující excentrická orientace západní společnosti. Důraz kladený na postavení, peníze a vzhled, což vytěsňuje význam kvality vztahů, životní smysl, pocit sounáležitosti. Chci tím říci, že rodiče se mohou snažit sebevíc, ale tlak okolí bývá tak silný, že jejich snahy jsou ohroženy. Na tohle je třeba upozorňovat asi nejvíc - a učit děti rozpoznávat, v kterých mediálních sděleních je hlavním principem orientace na hodnoty, jež jsou ve své podstatě mimo naše skutečné potřeby. Takové pořady je třeba okamžitě vypínat.

Předpokládám, že narážíte i na rizika reklamy?

Ano. Reklama je společenský fenomén, který konkrétně do českého prostředí vešel velmi razantně po roce 1989. Paradoxem naší země je to, že na reklamu a její vliv jsme vůbec nebyli připraveni, a zároveň jsme ani na její rizika systematicky neupozorňovali. V zemích jako je například Německo nebo Velká Británie je populace na reklamu více zvyklá a již si do značné míry vytvořila určité obranné mechanismy. K tomu už mají i ve školách mediální výchovu. To, co se děje v naší zemi, je vůči konzumentům velmi nefér. Jsme stále ještě mladé tržní prostředí a naše populace je z hlediska konzumního chování na specifickém stupni vývoje. Co si někteří prodejci v naší zemi dovolují, by bylo v mnoha západních zemích nemyslitelné! Mám na mysli např. využívání erotických motivů v reklamě nebo pejorativní poznámky na adresu některých sociálních skupin (tchýně). To, co mě překvapuje, je silná liberální orientace především mladých lidí, kritických a ostražitých i před regulacemi, které hovoří v jejich prospěch.

Současný rámcový vzdělávací program dává dnes ředitelům našich škol volnost rozhodnutí mediální výchovu žákům do rozvrhů zařadit. Děje se tak? A jde o mediální výchovu systematickou a důslednou?

Nemám přehled o situaci ve všech školách. O systematičnosti a důslednosti na základě toho, co jsem poznal, mohu proto hovořit jen částečně. Domnívám se ale, že mediální výchova patří u nás k spíš přehlíženým předmětům. Z toho vyplývá i její role. Vzdělávací systém připomíná orchestr, ve kterém má každý hudební nástroj svůj part a systém funguje jako celek pouze tehdy, hrají-li všichni hráči dobře a je-li dáván prostor tomu kterému hudebnímu nástroji ve správnou dobu. Pro mediální výchovu doba skutečně dozrála, jenže vzdělávací systém to nechce dostatečně vidět.

Jste zastáncem názoru, že mediální výchova by měla být předmětem samostatným? Nestačí, když je vhodně zamíchána do jiných?

Záleží na konkrétní situaci v daném sociálním prostředí, kde se škola nachází, jakou má strukturu žáků atd. Do dějepisu či zeměpisu bych ji rozhodně neumísťoval. Má ale poměrně blízko k občanské výchově a rodinné výchově. V některých případech se schovává i pod výuku informačních technologií. Osobně jsem nicméně pro to, aby byla samostatným předmětem. Mohu použít takovou paralelu. Náš vzdělávací systém má těžiště stále v době industrializace. V té době byly předměty jako matematika, fyzika či chemie převratné. Ovšem dnes žijeme v době, kdy na tvorbě HDP roste procentuální zastoupení služeb, tomu je třeba vzdělávací systém přizpůsobit. U mladých lidí je nutné rozvíjet i tzv. "měkké dovednosti" - prosociálnost, smysl pro umění, etiku. Stačí se rozhlédnout kolem, aby má slova našla zdůvodnění. Osobně v této souvislosti pracuji s pojmem technologický feudalismus. Lidé se mylně domnívají, že roste-li technologická vyspělost civilizace, rostou zároveň lidská práva. Nedostatečně si uvědomujeme, že to nejde samo a jakou obrovskou zodpovědnost všichni máme. Většina lidí si bohužel myslí, že oni sami nemají možnost cokoli změnit. To je základní omyl. Dějiny médií v daných zemích jsou dějinami vkusu většinové části populace. To, co vidíme v médiích, je obrazem nás samých. Mediální producenti by rychle zjistili, že jim klesá sledovanost, a museli by se přizpůsobit. Příklad: Ať se bavím s kýmkoli, stěžuje si na kvalitu televizního zpravodajství. Odpovídám: A vypnuli jste v tu chvíli televizi?

Podílíte se na vzniku koncepce mediální gramotnosti. Jaká tato koncepce bude?

Je založena na několika opěrných bodech. Tím prvním je pochopení historie médií a jejich významu při tvorbě současné především západní kultury. Dále by mladí lidé měli pochopit základní mediální pojmosloví, jako je mainstream, infotainment atd. Nedílnou součástí mediální gramotnosti by mělo být pochopení prostředí marketingu, reklamy, tvorby zpráv a manipulace našich názorů. Patří sem i problematika toho, co je komunikace a jaký význam pro náš život má schopnost efektivně a kvalitně komunikovat. Děti by se měly učit bránit rizikům elektronické komunikace, jako je kyberšikana, a nedůvěřovat nikomu v anonymním virtuálním světě. Neposkytovat osobní údaje prostřednictvím elektronické komunikace. Jde i o to podporovat schopnost rozpoznávat, jak nám mohou média sloužit, např. v rozvoji řečnického umění nebo v přemýšlení: Nepoškodí neustálé vysedávání u obrazovek zrak mladých lidí? Jakou má nastupující generace "fyzičku"? O tom všem by se mělo v rámci mediální výchovy diskutovat.

Možná si někteří rodiče po přečetní tohoto rozhovoru řeknou: "Moje dítě mediální výchovu ve škole nemá, chceme, aby s ní začalo." Co pro to mohou udělat?

Mohou vedení školy požádat o případné zavedení tohoto předmětu nebo o jeho osamostatnění např. z občanské výchovy či jiných předmětů. Mohou připomenout: "Podívejte se na společnost, ve které žijeme - slušný člověk je za hlupáka, kriminalita roste, rozvodovost máme na úrovni padesáti procent. Vzdělávací systéme, co děláš pro to, aby se věci změnily k lepšímu?" Jako rodiče máme právo diskutovat s představiteli vzdělávacích institucí svých dětí a pomáhat měnit obsah výuky k obrazu svému. Tak toho práva víc využívejme.

Foto

PhDr. Jindřich Urban, Ph.D. působí jako vysokoškolský učitel, lektor a publicista. Vede kurzy rozvoje osobnosti, píše odborné články s psychologickou a sociologickou tematikou, překládá z němčiny, působil v marketingu v bankovním sektoru a ve výzkumu trhu a veřejného mínění. Je šťastným manželem a otcem dvou dcer.

Vyšlo v časopise Děti a my 7-8 2011

Zpět na seznam rozhovorů

 

Blog Evy Labusové

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt