PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

V zdravých vztazích jsou autonomie a vzájemnost partnerů v rovnováze

Rozhovor s americkou psychoterapeutkou Karen Walantovou

V západní společnosti jsou dnes děti vychovávány s očekáváním, že budou jednou nezávislé. Rodiče se obvykle příliš nezabývají otázkou, nakolik budou jejich potomci schopni pěstovat hluboké a vpravdě intimní vztahy s druhými lidmi. Vyzdvihováno je kvalitní vzdělání, materiální zabezpečení, dobré fyzické zdraví… Důsledkem upřednostňování sociální soběstačnosti a důrazu na individualismus je však epidemie závislostí a odcizení sobě samým. Tvrdí to aspoň americká psychoterapeutka Karen Walantová:

Foto

Jste známá názorem, že epidemie všech možných závislostí, jichž jsme dnes svědky, má do značné míry původ v labilitě první nosné vazby v životě, v tzv. attachmentu (česky přilnutí). Tuto vazbu dítě navazuje v primárních vztazích svého života, zejména s matkou. Znamená to, že se kvalitě této vazby v širším měřítku nedaří?

V naší západní kultuře dětem už od ranného dětství vštěpujeme, že by se neměly nikomu příliš otevírat, když se cítí slabé, vystrašené či osamělé. Tyto emoce proto většinou neumíme sdílet a nevyznáme se v nich ani v dospělosti. Mám na mysli všechny ty případy lidí, kteří nejsou ve spojení se svými nejniternějšími myšlenkami a pocity, se svým vnitřním já, kteří nejsou schopni pěstovat skutečně důvěrné vztahy s jiným člověkem. Epidemie všech možných závislostí ilustruje, jak mnohem snáze nacházíme vztah k něčemu vnějšímu. Všimněte si: Jednou z prvních věcí, na které si v životě vytváříme závislost, je dudlík vyrobený z plastu. Jeho dumlání ale samozřejmě není totéž co sevření matčiny bradavky. Matčina náruč a její teplo často chybí. Nejrůznější nepřirozené závislosti jsou umocňovány odosobněnými styly rodičovství, v naší současné společnosti dost rozšířenými. Děti své přepracované rodiče často nemají nablízku, a tak hledají útěchu v peřinkách, plyšových medvídcích, vlastních palcích. A když odrostou, začnou se utěšovat jinak. Není těžké si povšimnout, jak jako dospělí hledáme útěchu především v nelidských objektech - lécích, potravinách, penězích, nutkavém nakupování, alkoholu...

Nepřipouštíme si své nejvnitřnější pocity, protože se bojíme, že kdybychom se pokusili je poznat a sdílet s ostatními, budeme - podobně jako v dětství - přehlíženi nebo odmítnuti?

Ano, a zcela se tak míjíme s prohlubováním intimity. Nezažíváme chvíle, kterým já říkám "momenty jednoty" - tedy chvíle, kdy je člověk spojen s druhou lidskou bytostí, kdy cítí, že je někým dokonale chápán a přijímán. Jde o intenzivní, a troufám si říci duchovní prožitek, který přichází, když lidé mohou odhodit všechny své zábrany a podělit se o své nejniternější pocity. Tohle zažíváme, když se cítíme v bezpečí v něčí náruči, když jsme někým utěšováni, když nám někdo naslouchá - ať už je to manžel, přítel nebo terapeut. Cítíme zkrátka, že nejsme sami, že někam patříme. Poprvé tyto pocity přicházejí nebo spíš měly by přicházet právě v raném věku, kdy matka s láskou zvedne své dítě a chová ho, když pláče. Odvádí jeho bolest či opuštěnost hřejivým dotykem utěšováním, tedy něčím, co už řečený dudlík není schopen nabídnout. Dítě se v takových chvílích může zcela uvolnit. Tohle na miminku poznáte - působí odevzdaně. Cítí, že k nám jako k rodičům může mít plnou důvěru, že jsme tu pro něho, že se o ně postaráme. Pokud ovšem rodiče své plačící děťátko nepochovají nebo pokud se ho dotýkají jen mechanicky, zažívá miminko úplně jinou zkušenost. Pocit bezpečí a odevzdání se nedostaví. Dítě pochopí, že ho nikdo uklidňovat nehodlá, a postupně přijme stav tzv. naučené bezmocnosti. Naučí se své emoce potlačovat a přehlížet, snaží se od svých strachů a obav odříznout. Krátce: Pokud si jako děti nenacvičíme ono spočinutí a rozplynutí se v něčí bezpečné náruči, budeme mít v dospělosti s touto mírou intimity pravděpodobně problém.

Jak tedy chápat pláč miminka?

Kojenec vždy pláče z nějakého důvodu. Ne aby manipuloval, aby byl protivný, aby nám pil krev Pokud se matka nesnaží rozeznat, co přesně dítě trápí, a vždy si třeba jen řekne "je unavený" nebo "teď už musí jít spát, tak ať se s tím vypořádá sám!", naznačí dítěti, že vyjadřovat niterné pocity je nepatřičné. Jenže dítě minimálně do jednoho roku věku je jako ochrnutý člověk. Samo pro sebe mnoho udělat nemůže, to ale neznamená, že necítí. Když miminko pláče a jeho matka na to reaguje citlivě, učí dítě důvěře k okolnímu světu i samo k sobě.

Nespočívá potíž s častým nesprávným chápáním signálů pláče kojenců v tom, že dospělí ve chvílích smutku a nepohody ani sami u sebe často nevědí, co jim vlastně chybí a kdo jim pomůže?

To souvisí právě s tím, že naše kultura věří, že bychom měli být natolik sebejistí, abychom nikoho nepotřebovali. Připadá mi, že jedním z cílů západního rodičovství je vychovat dítě, které bude schopno obstát o samotě. To ale není smysl rodičovství! Nesouhlasím s obecně rozšířeným názorem, že se sami rodíme a sami umíráme, takže jde i o to naučit se sami žít. Nikdo se přece sám nerodí, minimálně naše matky jsou s námi. A nikdo by také neměl sám umírat a správně by měl být, když opouští tento svět, obklopen těmi, kteří ho milují. Pokud je tomu dnes často jinak, zas to jen svědčí o tom, jak jsme se vzdálili svým skutečným potřebám.

Co se stane, když miminku na pláč nikdo adekvátně neodpoví?

Když se dětem při navazování jejich nejranějších vztahů nikdo nevěnuje, naučí se, že jejich pocity jsou pro ostatní břemenem. V dospělosti pak útěchu hledají v už řečených náhražkách. Nebo se naopak dožadují pozornosti tak vehementně, až se u jiných setkávají s opovržením. Nebo jsou agresivní. Nebo ještě něco jiného… Bohužel, mnoho lidí prožije celý život s pocitem, že jim vlastně nikdo nenaslouchá. Cítí se - zkrátka odcizeně.

Vzorec rodičovství, který popisujete, spadá pod tzv. "normativní zanedbávání". Můžete tento pojem vysvětlit?

Současná západní společnost využívá a podporuje mnoho rodičovských praktik, které lze označit jako "normativní zanedbávání dětí". Normativní proto, že je většinová společnost akceptuje nebo dokonce schvaluje, a tudíž se nepojí s žádnými morálními nepříjemnostmi. Jde zkrátka o takové praktiky, které jsou pro naši kulturu obvyklé, ač moderní výzkum potvrzuje, že jde o praktiky škodlivé. Před sto lety by příkladem normativního zanedbávání či zneužívání bylo dnes nemyslitelné, leč tehdy běžné, psychické násilí rodičů na dětech při volbě životního partnera. Normativní zanedbávání či zneužívání, které vidíme dnes, pramení z kladení společenského důrazu na separatismus, izolovanost a osobní výkon na úkor úzkých vztahů, intimity a mezilidského sbližování. Nastává tehdy, když jsou dětské potřeby náklonnosti a blízkosti s rodiči obětovány tzv. kulturním normám. Z tohoto důvodu někdy přemýšlím, zda např. i příliš časté používání kočárků, dětských ohrádek či postýlek není normativním zanedbáváním...

Nechcete přece tvrdit, že by tyto věci rodiče neměli používat?

Určitě ne. Jako matka tří dětí vím, že nic nelze vidět černobíle. Kočárek se samozřejmě velmi hodí, pokud někam musíte sama s více dětmi. Myslím ale, že rodiče dávají dítě do kočárku často automaticky a ani je nenapadne zamyslet se nad tím, co by bylo přirozenější. Také se obávají, že pokud budou své dítě nosit, rozmazlí ho a později už nebude do kočárku vůbec chtít. Tento předpoklad je nešťastný a nepravdivý. Novorozeně nepotřebuje to, co si batole užívá. Někdy se až zděsím, když vidím miminko ležící o samotě v novém moderním kočárku, který jeho rodiče s takovou láskou a péčí kupovali. Skoro bez výjimky by se raději nechalo chovat, o tom jsem přesvědčena. Jenže my rodiče jsme sami byli často vychováni odtažitým způsobem. A tak máme někde v sobě, když se naše malé dítě dožaduje naší blízkosti, kterou jsme v našem vlastním dětství třeba nezažili, zakořeněné obavy. Strachujeme se, aby naše dítě nebylo příliš nesamostatné. Tohle je ale opravdu jen obava Západu - v jiných kulturách jsou malé děti vychovávány v očekávání, že vždycky zůstanou poblíž svých rodičů, budujíce tak úzce spjatou společenskou komunitu s kořeny v široké rodině.

Jakým výzvám jako rodiče čelíme, pokud jsme sami vyrostli v podmínkách "normativního zanedbávání"?

Pravděpodobně budeme v té či oné formě opakovat to, co se dělo nám. Rodičovství je konstantní interakce. Naše děti před nás neustále kladou nové výzvy. Ráda bych doufala, že všichni dokážeme své rodičovství vystavovat reflexi. Tím myslím, že vedeme sami se sebou nebo s manželem, manželkou či ostatními rodiči neustále pokračující dialog, v němž rozebíráme a zpracováváme, jak každodenní momenty s dětmi zvládáme. Potřebujeme se konfrontovat s těmi, kdo se rovněž snaží o empatičtější přístup k rodičovství. Potřebujeme se ujistit, že se naše jednání je ve shodě s naším intelektem i cítěním. Ale kolik rodičů takovou sebereflexi vyhledává? Ti dnešní jsou navíc znejistěni, protože kulturní normy jsou až příliš často v rozporu s odvěkými instinkty.

Někteří rodiče, ve snaze, aby nedělali svým dětem, co jim samotným nebylo příjemné, usilují o opačný rodičovský model než který zažili doma…

Ano, a úpornou snahou o opak často podněcují ty stejné dynamiky. Někteří rodiče mají dnes kupříkladu potřebu připoutat se k svým dětem až příliš. Tím myslím, že nedovolí dostatečnou oddělenost uvnitř vztahového spojení. Pokud tak činí, nepřihlížejí k jedné z nejdůležitějších potřeb dítěte mít také svůj vlastní čas či svá vlastní dobrodružství oddělená od domova.

Jak v této souvislosti hodnotíte debaty okolo institucionálního hlídání pro děti mladší tří let?

Musím se přiznat, že za léta klinické praxe se můj obzor poněkud rozšířil. Celodenní institucionální péči pro kojence a batolata bych jako pravidlo schválit nemohla, ale zažila jsem takto malé děti, jimž kombinace pobytu v nějakém institucionálním zařízení s domácí péčí prospívala. Někdy se zvýšená stimulace a socializace díky pobytu v jeslích či školce dokonce ukazovala jako prospěšná, to když matka nebo otec dítěte byli pobytem doma s dítětem sklíčení nebo nervózní. Vždy záleží na typu péče a také kolik osobního kontaktu s pečovatelem dítě má. A nesmíme zapomínat ani na to, že mnozí rodiče nemají na vybranou. Pro své dítě chtějí to nejlepší, ale vedle jeho emocionálních potřeb musí zajistit také finance na živobytí.

Čeští rodiče se v současné době potýkají s až dramatickým nedostatkem zařízení denní péče o děti, a to zejména o děti do tří let věku. Objevují se požadavky, aby místa zajistil stát, chce-li přispět k nárůstu porodnosti a k deklarovanému zlepšování podmínek pro slaďování rodiny a zaměstnání. Jak máte tento problém ošetřen v USA?

Myslím, že kdyby u nás existovala možnost několikaleté rodičovské dovolené jako u vás, tak by jí mnoho rodin rádo využilo. Naše mateřská trvá obvykle pouhých šest týdnů, takže vaše okolnosti se nám jeví jako naprostý luxus. Nedokážu posoudit, zda je ve vaší zemi státem organizovaná péče optimální. U nás jsou častější zařízení soukromá, která mají zpravidla lepší finanční možnosti a obvykle poskytují lepší zázemí. Posuzování kvality péče ale není mojí parketou, nejsem v této oblasti detailně informovaná.

Co poradit rodičům, kteří problém s umístěním miminka či batolete do cizí péče - často velmi nelehce - řeší?

Ráda bych řekla, že empatické sladění rodičů s dítětem je sice klíčové, ale není to všelék. Známe děti, které vyrostly v prostředí se silnými emocionálními vazbami, a přesto mají později potíže se závislostí na alkoholu či drogách nebo potíže s depresemi, úzkostí, poruchami osobnosti. Svou roli sehrává genetika a také prostředí ve škole, mezi kamarády, na internátu apod. Ráda bych pozornost směřovala spíše k problému normativního zanedbávání, o kterém víme jistě, že dětem potenciálně škodí. Rodiče jsou dnes pohlceni negativními společenskými vlivy, z nichž se nedokáží vymanit. Ve Spojených státech jsou např. pod enormním tlakem, když pro dítě hledají možnosti vzdělávání. Nemají moc možností. Místa v dobrých školách jsou omezena a hrozba, že dítě nebude přijato jen zvyšuje stres rodičů. Soukromé školy jsou velmi drahé, a jen nemnoho rodičů si může dovolit zůstat doma a učit své dítě v domácí škole. Také mnoho sociálních problémů sahá dnes mimo sféru, kterou jsme jako rodiče schopni ovlivnit.

Kde hledat cesty k vyváženému pozitivnímu rodičovství?

Je třeba si uvědomit, že ve svých vztazích znovu a znovu tvoříme scénář rodiny, z níž pocházíme. Reagujeme, jako jsme reagovali na počátku života, prožíváme stejné emoce, jako jsme tehdy prožívali. Jde o jakousi naučenou stabilitu našeho nejhlubšího já, kterou jsme si osvojili v raném dětství bez ohledu na její kvalitu. Uvedu příklad: Matka může být traumatizována konkrétními zážitky z velmi osamělého dětství. V dospělosti potom přecitlivěle vnímá, když ji ostatní opouštějí. Se svým dítětem tak zažívá obavy a deprese i ve chvílích, které ale dítě vnímá jako zdravou oddělenost. Jenže matka vyhodnocuje jeho přirozeně rostoucí nezávislost jako opouštění a začne být, stejně jako v dětství, nejistá. Má obavy a upírá dítěti přirozené právo na individualitu. Pak to ale nemůže fungovat! Měli bychom respektovat chvíle, kdy si naše děti chtějí hrát, kreslit nebo prostě jen být o samotě. Zároveň bychom měli pracovat na vlastní autonomii. V zdravých vztazích jsou oddělenost a propojení vyváženy.

Takových vztahů je, zdá se, čím dál míň. Skoro to vypadá, že smysl života spočívá i v odhalování dávných psychických zranění, která narušila naši schopnost navazovat, prožívat a udržovat důvěrné vztahy… Nakolik je východiskem a pomocí vhodná psychoterapie?

Psychoterapie může být způsobem objevování radosti z intimity skrze vkládání myšlenek a pocitů do konkrétních slov. Problém vidím, pokud terapeut dává pozor, aby nebyla překročena určitá hranice. Pokud svého klienta v procesu přiblížení málo povzbuzuje. Bez podobného povzbuzování nemůže dojít k vyléčení hlubokých citových zranění a pocitu odloučenosti. Domnívám se, že dvanáctibodové programy, jako např. Anonymní Alkoholici v USA, odvedly v pomáhání lidem přiblížit se zpátky k původním zdrojům lidskosti lepší práci než mnohá psychoterapie. Tyhle programy totiž učí lidi, jak přesměrovat obyčejnou potřebu lásky a blízkosti k jiným členům skupiny a jak přestat hledat útěchu v náhradních prostředcích. Terapeut by měl být někým, kdo je klientovi ochotný pomoci vytvořit onen jedinečný druh blízkosti, lásky a bezpečí, jež v pacientově dětství chyběl. Úroveň vhodné intimity, kterou terapeut dokáže při psychoterapeutickém procesu probudit, může mít mocné léčivé dopady. Jsem-li jako terapeutka dostatečně empatická, prohlubuje se u mých klientů náklonnost a důvěra. Rozvoj bezpečné blízkosti mezi námi považuji pro terapeutický proces za klíčový.

Co to ale je bezpečná blízkost? Mnoho terapeutů má obavy z nezdravé závislosti, která by mohla znamenat, že by se klienti příliš emočně připoutali, volali vám třeba v čase vašeho volna, nedovolili vám odstup a soukromí, které také potřebujete …

U mne to takto nefunguje. Vědomí, že jsem v případě potřeby k dispozici, zůstalo hlavním rysem mé práce, zvláště s dětskými pacienty. Poskytla jsem jim ochranné hranice, ve kterých se mohou bezpečně pohybovat, a to paralelně vztahu rodič - dítě. Vím, že mnoho terapeutů by mi to neschválilo, a také rodiče příliš blízcí svým dětem bývají kritizováni. Popravdě řečeno se ale dle mé zkušenosti děti, moje vlastní i mí klienti, dokáží v daných hranicích docela dobře pohybovat a žádná nezdravá závislost se nevytváří. Namísto toho si dělají své vlastní věci a rostou v souladu se svým potenciálem. Mým pacientům stejně jako mým dětem zřejmě prospívá vědomí, že jsem připravená jim pomoci, pokud to potřebují. John Bowlby jednou řekl, že je jedno, jak moc jsme dospělí, protože i v dospělosti je nám nejlépe, když cítíme, že za námi či pod námi je někdo, kdo nás nenechá padnout. Je to, jako bychom byli všichni akrobati chodící po visutých provazech, ale s pocitem bezpečí, pokud je pod námi napnuta bezpečnostní síť, které věříme. Ta bezpečnostní síť nám dodává odvahu, abychom pokračovali v cestě po své šňůře. Myslím, že tento obraz je stejně důležitý jak v psychoterapii, tak při výchově dětí.

Dr. Karen Walantová je psychoterapeutkou v Connecticutu. Problematiku attachmentu považuje za klíčovou v nalézání cest k psychickému zdraví. Je autorkou knihy "Creating the Capacity for Attachment: Treating Addictions and the Alienated Self". Je vdaná a je matkou tří děti.

Poznámka: Tento rozhovor vznikl přes Internet, a to díky vstřícnosti Karen Walantové a také díky svolení autorů stránek http://www.naturalchild.org k českému zveřejnění některých myšlenek z původního rozhovoru s Dr. Walantovou pro tyto stránky. Více o knize "Creating the Capacity for Attachment: Treating Addictions and the Alienated Self" lze nalézt na http://www.amazon.com/exec/obidos/ASIN/0765702401/ncp-20.

Případným zájemcům o vydání českého překladu knihy Karen Walantová vzkazuje: "Kdyby nějaký český nakladatel chtěl mojí knihu vydat v češtině, byla bych potěšena. V tom případě bych ale ráda připojila podrobnou předmluvu, v níž bych vysvětlila rozvoj koncepce normativního zanedbávání, resp. empatie, na pozadí objevu zrcadlových neuronů v mozku, které částečně pomáhají objasnit, proč jsme jako lidé empatické bytosti."

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt