PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Láska na celý život existuje

Rozhovor s rodinným a párovým terapeutem Michaelem Chytrým

Člověk je v současných médiích převážně prezentován jako založením promiskuitní živočišný druh. Nevěra je považována za pravděpodobnou součást dlouhodobých vztahů a manželství na celý život za ideál, který komplikuje dosahovaná dlouhověkost. Jsou lidé věřící v lásku na celý život naivní snílci?

Pro mne rozhodně ne. Já je vidím jako ty, kteří dostali v životě příležitost, nebo možná dar, zahlédnout a brát vážně určitou hodnotu. Tu hodnotu obvykle sami nějakým způsobem ochutnali, ověřili si její platnost, a tak se jí snaží držet. Neviďme za tím nic patetického - mám na mysli třeba i jen docela pragmatické poznání, že přijetí zodpovědnosti za druhého přináší i moje vlastní zisky. Ve chvíli, kdy se já starám o bezpečí, jistotu a pohodlí druhého člověka, zvyšuji šanci pro bumerangový efekt, tedy že se totéž zase vrátí ke mně a bude posíleno moje vlastní bezpečí, moje jistota, moje pohodlí.

Přibývá těch, kteří si pro své tzv. mnohovrstvé potřeby opatřují různé partnery a pak argumentují tím, že s každým dalším vztahem rozmnožují lásku a že snaha žít za každou cenu v monogamii může naopak zrcadlit majetnický postoj k druhému člověku…

Máte na mysli všechna ta působivá zdůvodnění promiskuity, jimiž jsme obklopeni. Já si přesto dovolím tvrdit, že člověk, který vztahově těká, se nakonec se smyslem partnerského soužití úplně míjí. Obvykle totiž žije především v tělesné rovině a dovolím si tvrdit, že pro druhého tu de facto moc není. Kdyby tomu totiž opravdu bylo tak, že každý jsme zodpovědný jen sám za sebe, pak by člověk jako druh musel být uzpůsoben jinak než je. Nemohli bychom být jeden na druhém tak závislí. Nemyslím teď ekonomicky, ale právě vztahově. Každý, kdo nemá jistotu stabilního a hlubokého vztahu, něco důležitého postrádá.

S jakými partnerskými či manželskými problémy za vámi klienti nejvíce chodí?

Nejčastěji za mnou přicházejí v situacích, kdy se jim hroutí jejich původní plány, představy nebo očekávání, jež si o vztahu vysnili. Ztrácejí své jistoty a sebevědomí. V jejich životě vznikají díry a oni nevědí, jak a čím je zaplňovat. A jsme znovu u toho - pokud zrovna nejsme výjimkou a nepatříme k lidem, kteří si oblíbí život v permanentním riziku a dobrodružství, pak pocit stálosti a bezpečí potřebujeme. Moji klienti zpravidla přicházejí, když je tato potřeba opouští nebo když ji dlouhodobě nemohou dosáhnout, přestože po ní touží.

Jde z vašeho pohledu o potřeby a touhy oprávněné?

Když pomineme výjimečné případy různých patologií, tak většinou ano. Obvykle za mnou nejprve přichází ten citlivější z páru, který prostřednictvím terapie hledá možnost, jak získat to, na co má ve vztahu s nejbližším člověkem ze svého pohledu nárok. Jde zejména o nárok na schopnost toho druhého dostávat vzájemnou blízkost a rozvíjet ji. A jde i o docela praktické věci, jako že se mohu spolehnout, že platí domluvené rozdělení povinností, vzájemná pomoc v normálních i nouzových situacích. Neboli přichází na počátku nejčastěji ten z páru, který by partnera rád někam přiblížil a získal pro větší spolupráci, soudržnost a další své vztahové potřeby, ale sám neví, jak na to.

Přicházejí za vámi častěji ženy nebo muži?

Tohle se za posledních patnáct až dvacet let dramaticky změnilo. Dříve to byly hlavně ženy, dnes je to téměř vyrovnané. A to je obrovský posun. Řada z mužů totiž nemá schopnost sdílet blízkost tak, jak si to ženy představují. Muži mívají problém se i jen vyznat a pohybovat v pojmech spojených se vztahy, pocity, prožitky. Ženy naopak pocity žijí, cítí se vedle mužů emočně podvyživeny a vnímají své deficity dramaticky. A přitom se může jednat o přirozené rozdílnosti mezi pohlavími. Mám na mysli menší schopnost mužů prožívat a vyjadřovat emoce, která je jak genderově, tak z hlediska tradic výchovy, jiná než u žen.

Bývá tedy potíž v naší nevědomosti, že každé pohlaví vyžaduje jiné dávkování emocí?

Jsem opatrný na přílišné zobecňování. Ženy ale obvykle opravdu vyžadují něco trochu jiného než muži, a největší dřina v partnerských vztazích spočívá ve vyrovnávání těchto rozdílností a v přibližování se. Ve snaze o naplňování vzájemných, ale často různých, potřeb. Takové vylaďování předpokládá zvládnutí spousty nových dovedností. Dokud žiji sám nebo v povrchních vztazích, tak tohle vůbec nepotřebuji rozehrávat ani řešit. Zato v dlouhodobém intenzivním vztahu jsem v permanentním nasazení, jehož nároky se sice s věkem mění, ale v nějaké podobě trvá stále. A to je ten nekončící proces, to stálé učení se, ta obrovská práce, od které mnoho lidí utíká. Nechtějí přijmout prostý fyzikální zákon, že fungující vztah potřebuje trvalý pohon.

Neřešíme jen krize růstu. Jsou vztahy, které nemají perspektivu. Někdy jde o krize rozchodu. Podle čeho to od sebe odlišíte?

To musí rozlišit páry samy. Lidé ke mně přicházejí s různými zakázkami. Někdy mne prosí, ať jim pomohu naučit se dílčí dovednosti, např. jak se dělit o povinnosti nebo jak překonávat rozpory. Jindy žádají právě i o to, abych jim pomohl dobře se rozejít. Nechávám páry, ať samy určí, co chtějí a potřebují.

Pro páry je mnohem těžší spolu vydržet, když rozchod či rozvod je tak snadno dostupný. Odchází se i z dosud docela dobře fungujících manželství, pokud se jeden z manželů zamiluje jinde a začne mít pocit, že přišel čas následovat své vlastní štěstí… Jaký je váš názor na průzkumy sexuálního chování, které promiskuitu zdůvodňují vědecky? Jak pohlížíte na teorie některých vašich kolegů, že lidé by měli být již dopředu připraveni na průměrem spočítané dva až tři vztahy za život, a osvojovat si nejen strategie soužití, nýbrž i rozchodů?

Abych řekl pravdu, tohle já neberu tolik vážně. Mnozí starší lidé si vzpomenou, jakou kampaní byly např. masírovány matky ve druhé polovině minulého století ohledně tématu kojení. Jak je mateřské mléko neefektivní, nepřínosné, nepraktické… Současné teorie o sexuálním chování mi připadají ze stejného soudku, tváří se podobně vědecky, jako ty kojící, podle mne jsou to ale jen účelové výstupy, které mají různým skupinám zdůvodnit a usnadnit jejich způsob chování, něco zrelativizovat, zpoplatnit se době. Samozřejmě, že rozchody jsou nevyhnutelné, ale to zdaleka neplatí o všech, jichž jsme dneska svědky. Víte, já jsem praktik. A jsem bytostně přesvědčený o smysluplnosti, významu a prospěšnosti celoživotního soužití jednoho muže s jednou ženou. Stačí mi, když pozoruji svoje klienty. Vychází najevo, že kdesi hluboko v sobě každý z nich hluboký stabilní vztah hledá. A nejde o nějakou nábožensky vyhraněnou skupinu, vůbec ne, jde o názorově naprosto pestré jednotlivce nebo páry ze všech společenských vrstev, věkových skupin i světonázorů. Všechny spojuje, že hledají spokojenost, a nějak vytuší, že jednorázovky, tj. budu s někým, ale nemám v plánu se nijak vázat ani moc dopředu plánovat, k ničemu nevedou. Zamilovanost je osvěžující a nevšednost také, jenže nakonec lidé zjistí, že mnoho krátkých dílčích uspokojení stejně nenahradí práci na jedné dlouhodobé spokojenosti.

Stávající společnost je trendová, a jedním z nejvýraznějších trendů je právě jednorázovost, krátkodobost, intenzita okamžiku…

Já bych lidi na druhé straně ani nepodceňoval. Tlak ze strany médií nebo zábavního průmyslu je sice razantní, ale sama trendovost jde s lidstvem od nejstarších dob. A daný trend je vždycky věc časově omezená. Já jsem přesvědčený o tom, že se zase vrátí hodnota skutečného partnerství a manželství.

Spíš jsem narážela na určitou "oficiální" jednostrannost. Možné odlišné pohledy na podstatu člověka a manželství dnes nejsou v rovnováze. Názory upozorňující na možné přeceňování biologické determinovanosti, a naopak připomínající, že člověk má i svou duchovní podstatu, je slyšet málo.

To je problém. Ale ten já nevyřeším. Na to moje síly nestačí. Mám jich snad trochu na to, abych byl k dispozici aspoň některým z těch, kteří chtějí a potřebují pomoci v oblasti fungování jejich páru.

Tedy něco ve smyslu "kdo hledá, najde"?

To úplně taky ne, protože tady neplatí přímá úměra "přijdeš - podaří se" . Někdo navzdory vší snaze ve vztazích neuspěje. Spíš bych řekl: Kdo hledá, může najít. Záleží na tom, jak hledá. Kolik je ochoten do toho hledání vložit. A zároveň bych ještě rád řekl, že čím déle práci manželského terapeuta dělám, tím opatrnější jsem k různým soudům a hodnocením. Když budete od narození nevidomá, jak vám vysvětlím, co je barva?

Narážíte na možnou emoční slepotu?

Přesně tak. Z vnějšku by to mohlo svádět a je snadné mnoho lidí označit jako líné nebo povrchní, ale oni mohou být na hraně svých možností. Prostě jim není dána schopnost sociálního, emočního, duchovního vnímání, které by jim umožnilo barvy vztahů zahlédnout.

Co tedy o schopnosti člověka setrvat v dlouhodobém vztahu rozhoduje?

Chuť vydržet… Důvod k vydržení, který je spojený s hodnotou vztahu… Vize, která někam směřuje a je svázaná s tím druhým, jenž v této souhře má důstojnou, podstatnou a nezastupitelnou úlohu. A desítky dalších velkých maličkostí…

…Vliv genetických dispozic. Vliv prostředí, v kterém vyrůstáme. Určující vliv dětství…

Jednoznačně. Jsme ovlivněni jak genetickými informacemi, tak získanými vzorci z původní rodiny. Osvojeným způsobem komunikace. Zažitými zkušenostmi.

Čím jste dle vašeho soudu vašim klientům nejvíc nápomocen?

Že jim nabízím nové úhly pohledu. Pomáhám odkrývat a opravovat různé bloky, překážky, nedorozumění. Pomáhám jim dohánět něco, čeho se jim při přípravě na partnerský život v rámci původní rodiny nedostalo. Společně hledáme nové souvislosti. Snažím pohybovat hlavně v kategorii respektu k druhému. Pokouším se pochopit, z čeho vychází a čím je způsobená jeho / jejich aktuální situace, jeho / jejich současné možnosti. Pak je snazší nabídnout porozumění situaci a míře vlivu a zodpovědnosti za ni.

Stalo se vám, že jste se během terapie dostal do oblastí, kde jste se necítil jistý?

Stalo.

A co v takové situaci děláte?

Řeknu to. Sdělím klientům, že mne už zvou někam, kde tomu přestávám rozumět, kde to není moje parketa a kde nechci riskovat, že se rozběhneme do nějaké slepé uličky, odkud bude těžké couvat.

Považujete párové a manželské poradenství za univerzální nástroj pro zlepšování a kultivování vztahů?

Nepovažuji. Já myslím, že je vhodné jen pro ty, kteří jsou fakt připraveni pracovat. Terapeut není ten, kdo za lidi jejich problémy pojmenovává a řeší. To oni sami musejí být připraveni vydat energii a invenci. O výsledku rozhoduje hlavně jejich nasazení. Na mně je, abych co nejsmysluplněji naplnil čas, který je nám pro vzájemná setkání vyměřen.

PeaDr. Michael Chytrý, nar. 1964, speciální pedagog a psychoterapeut. Provozuje soukromou poradnu pro mezilidské vztahy. Vede kurzy a výcviky v oblasti psychoterapie, skupinové psychoterapie, rodinné psychoterapie. Se svou ženou Hanou má čtyři děti.

Vyšlo v časopise Psychologie dnes 10/2009

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt