PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Věřím v sílu informací a příkladů

Rozhovor s dětským psychiatrem Michalem Goetzem z Dětské psychiatrické kliniky 2. LF UK a Fakultní nemocnice v Praze-Motole o dětech s poruchou ADHD

Pane doktore, podle nedávné studie pražského Psychiatrického centra se až dvě třetiny současných rodičů domnívají, že jejich dítě je výrazně neklidnější a nesoustředěnější než děti ostatní. Opravdu žijeme ve společnosti malých divochů, nebo jen ztrácíme schopnost děti dobře vést a vychovávat?

To by bylo zlé, kdybychom tu schopnost úplně ztráceli. Ale že výchova dítěte je dnes přece jen komplikovanější, s tím bych souhlasil. Pokud výchovou rozumíme učení se respektu k určitým společensky a eticky důležitým hodnotám a vedení dítěte k tomu, aby tyto hodnoty realizovalo, pak máme před sebou spoustu úskalí. Žijeme v době, kdy dochází k určitému zmatení hodnot. Někteří teoretičtí blouznivci, myslím, dost nezodpovědně zpochybňují základní vodítka pro to, jak se chovat a nechovat - mám na mysli ony generacemi budované mantinely určující, co se dělá a co nikoliv. Pro zodpovědného rodiče je dnes mnohem těžší obhájit, proč právě tomuhle přiřazuje pozitivní znaménko a onomu negativní. Zároveň je ale třeba říci, že vždy bylo, je a bude určité procento dětí, jejichž výchova je obtížnější než u ostatních. Nejde jen o malé divochy, jak říkáte, ale hlavně o děti s vrozenými poruchami chování, mentální retardací apod. Těch je v dětské populaci jen několik procent. Většina dětí má jinak dobré vrozené předpoklady k tomu, aby se chovaly klidně, dokázaly se soustředit, poslouchaly pokyny rodičů a dávalo na sebe pozor. Jenže soustředění, vytrvalost i poslušnost jsou také otázkou cviku. A i k tomu výchova má směřovat - aby dítě chápalo význam opakovaného úsilí i přes nezdary a učilo se vydržet u činnosti, která není okamžitě příjemná, nebo úspěšná.

Jaké konkrétní příznaky musí být u dítěte zjištěny, abychom mohli hovořit o poruše ADHD?

ADHD, neboli porucha pozornosti s hyperaktivitou, je vymezena třemi okruhy příznaků. A sice příznaky nepozornosti, hyperaktivity a impulzivity. Nepozornost se projevuje zejména u aktivit, které dítě nijak zvlášť nebaví, ale z nějakého důvodu je musí vykonávat. Tak třeba ve školních úlohách zapomíná háčky a čárky, vynechá slovo při opisování textu, při vyučování častěji než ostatní děti myslí na spoustu jiných nesouvisejících věcí, nebo je velmi zapomnětlivé pokud jde o nošení školních pomůcek apod. Rodiče si všímají, že jejich ratolest jaksi nereaguje na jejich pokyny, zejména pokud jich vyřknou několik najednou. Pokud dítěti s poruchou pozornosti řeknete: "Ukliď si v pokoji, pak si připrav tašku a pak si jdi vyčistit zuby", tak zřejmě za půl hodiny zjistíte, že dítě nadále sedí v neuklizeném pokoji, tašku má sbalenou napůl a hraje si autíčkem, které našlo ve školní tašce a které ho v tu chvíli zásadním způsobem zaujalo. Jinými slovy, dlouhodobější a cílená aktivita je u dítěte s ADHD mnohem více vydána všanc různým náhlým zaujetím. Hyperaktivita znamená omezenou schopnost zklidnit se v situacích, kdy ostatní v klidu vydrží. Např. ve škole se dítě vrtí v lavici, vstává při vyučování nebo si aspoň s něčím hraje. V situaci, kdy ostatní děti v klidu stojí, hyperaktivní dítě poskakuje. Když ostatní jdou, tak ono alespoň pobíhá. No a impulzivita znamená, že dítě jedná podle okamžitého nápadu. Krátce - dříve jedná než myslí. To má nepříjemné důsledky v kolektivu, když např. žák ve škole vykřikuje, unáhleně zasahuje do hry ostatním, nepočká, až na něj přijde řada. A mohou z toho plynout i zdravotní rizika, zejména různé úrazy.

V minulosti se k pojmenování poruch se symptomy ADHD užívalo mnoha různých termínů, připomeňme např. názvy lehká mozková dysfunkce, hyperkinetický syndrom nebo prostě jen dětská mozková porucha… Kdy a proč nakonec v češtině došlo k ustálení názvu anglickou zkratkou ADHD? A máte pocit, že si na něj česká veřejnost už zvykla?

Moderní koncepce poruchy se v Čechách prosazuje až v posledních letech, takže o ustálení názvu ADHD zatím hovořit nemůžeme. S tím souvisí i to, že starý název lehká mozková dysfunkce, LMD, stále někteří používají, ale je to zkamenělina. Kdyby šlo jen o název, tak by to snad až tak nevadilo, jenže koncept ADHD a LMD se v důležitých aspektech liší. Od příčin přes šiří projevů až po vývojové důsledky.

Odkdy se ADHD na dítěti zhruba pozná a kdo stanovuje diagnózu? Pokud rodiče s návštěvou odborníka váhají, hrozí nebezpečí z prodlení?

ADHD je vrozená porucha a její symptomy lze pozorovat již od útlého věku. V souvislosti s vnějšími podmínkami jsou ale různě nápadné. Je logické, že nejdříve si rodiče všimnou zvýšené čilosti batolete. V kolektivu se pak brzy dobře pozná impulzivita. A jak rostou nároky na samostatnost a soustředění u činností, které už nejsou hrou a dítě tolik nebaví, tak se víc a víc ukazují i symptomy nepozornosti. Se stanovováním diagnózy musíme být ovšem opatrní, zvýšená aktivita a projevy určité nepozornosti nejsou u předškolních dětí nijak řídké. V odborné literatuře se uvádí, že je rodiče pozorují až u 57% dětí mladších čtyř let, ve většině případů však dojde k výraznému zlepšení do šesti měsíců. Pouze u menší části se příznaky projeví a přetrvají v takové míře, abychom mohli stanovit diagnózu ADHD. U mnoha dětí v tomto věku, u kterých již byla diagnóza ADHD stanovena, se porucha do jednoho roku upraví. Diagnózu nestanovujeme před třetím rokem věku. Do té doby není totiž možné s dostatečnou přesností odlišit příznaky ADHD od pouhého opozičnictví apod. ADHD patří do medicínské klasifikace nemocí, a tak diagnózu stanovuje dětský psychiatr. Moderní psychiatrie, jako všechny lékařské obory, má pro každé onemocnění stanovena závazná kriteria, která musí pacient naplňovat, aby mohla být určena diagnóza. Kromě výskytu příznaků nepozornosti, hyperaktivity a impulzivity diagnostická kriteria vyžadují, aby se tyto příznaky vyskytovaly nejméně půl roku a narušovaly život dítěte alespoň ve dvou oblastech. Například ve škole a doma, nebo ve škole a na kroužcích apod. Tím, že kriteria vyžadují, aby narušení života symptomy ADHD bylo patrné alespoň ve dvou oblastech, předcházíme tomu, aby diagnóza nebyla stanovena, když jde třeba jen o adaptační obtíže v novém prostředí nebo když má hodnotitel chování dítěte přehnané požadavky.

Připustit, že s psychickým onemocněním svého dítěte se můžeme setkat už v ranném věku, bývá pro rodiče těžko přijatelná. Spíše chceme věřit, že jde jen o vývojové problémy, které s vhodnými výchovnými opatřeními odezní…

Máte pravdu, máme tendenci považovat dětství za období bezstarostnosti, za dobu, kam duševní poruchy nepatří. Souvisí to mimo jiné s tím, že na duševní poruchy je mezi laiky nahlíženo jako na důsledky stresu, společenského tlaku, a tedy faktorů, které v dětství ještě ve většině případů nejsou tak silné. Když si ale uvědomíme, že řada duševních poruch je geneticky podložená a že některé nepotřebují spouštěč v podobě stresoru, pak už výskyt duševní poruchy v dětství není tolik překvapivý. A tudíž by nás nemělo zaskočit ani nutné použití farmakologické léčby. S farmakologickou léčbou klinicky závažné nepozornosti a hyperaktivity má dětská psychiatrie desítky let zkušeností. Smysluplnost této léčby byla ověřena ve velmi přísných studiích, a rozhodnutí o farmakologické léčbě je proto racionální.

Odkdy je třeba s podáváním léků začít?

K léčbě ADHD se používají medikamenty, které v mozku ovlivňují systémy neuropřenašečů dopaminu a noradrenalinu. V současné době máme k dispozici dva z takto fungujících léků, a sice Ritalin a Stratteru, zabírající asi u 70% pacientů. Pomáhají jim lépe dávat pozor, vydržet u úkolů nebo samostatné hry, zklidnit se když je to pro ně prospěšné apod. Efekt léků rodiče popisují různě, někteří si třeba všimnou, že jejich dítě si poprvé přečetlo nějakou knihu, že psaní úkolů už není boj, nebo že dítě dokáže chodit na kroužek, aniž by si trenér na ně permanentně stěžoval. Nejvhodnější doba pro zahájení léčby je mezi pátým a sedmým rokem dítěte, pokud možno ještě před zahájením školní docházky nebo na jejím začátku. Máme tak naději předejít neadekvátně špatnému školnímu výkonu, vyhneme se řadě problémů, které mohou plynout z chování dítěte v rodině i mezi vrstevníky a můžeme omezit riziko rozvoje dalších psychický onemocnění, jako jsou poruchy chování, úzkosti a deprese.

Výrazným krizovým obdobím je nástup do školky a hlavně do školy. Jaká specifika vyžaduje školní docházka dětí s ADHD? Potřebují specializovaný dohled a vedení?

Žák s ADHD samozřejmě vyžaduje mnohem více pozornosti učitele, od něhož rodiče navíc očekávají, že bude k jejich dítěti přistupovat individuálně a nebude si brát různé projevy nepozornosti, hyperaktivity a impulzivity osobně, tedy jako útok na svou autoritu. Dítě si nevybralo, že bude mít ADHD, a kdyby mohlo, tak by určitě raději bylo bezproblémovým žákem, který je stále chválen! Je důležité, aby si učitel vzal za své, že bude s žákem pracovat a aby se cítil zodpovědný za to, že žáka něco naučí. Učitel má být v častém kontaktu s rodiči, ovšem nikoliv proto, aby si stěžoval, jak je dítě nezvladatelné, nýbrž proto, aby s rodiči konzultoval, jaké postupy se osvědčují, popř. aby pomohl jako jeden z hodnotitelů účinnosti farmakoterapie. Při práci ve škole je důležité, aby měl učitel se žákem bezprostřední kontakt, proto má dítě s ADHD sedět v předních lavicích. Má dítěti občas nenásilnou formou připomenout, na čem je třeba pracovat, dohlédnout, aby si zapsalo úkol, a častějším očním nebo fyzickým kontaktem pomáhat udržovat pozornost. Důležitá je i úprava klasifikace - není dobré snižovat známku za chyby z nepozornosti. Pokud se totiž dítě např. naučí nějakou oblast z české gramatiky a v diktátu tuto znalost prokáže, ale stejně dostane čtyřku, protože v posledních dvou větách zapomnělo háčky a čárky, pak se bude pochopitelně příště učit s mnohem menším odhodláním. Stejně tak je chybou, pokud učitel rozdává pětky, když si žák s ADHD zapomene pomůcku. Učitel by měl rozlišovat, zda jde jen o flinka, nebo o dítě, které zapomene přes vlastní snahu a často i snahu celé rodiny. Navíc špatná známka v tomto případě nic rozumného nepřinese, jen zvýší stres. Podotýkám, že mluvím ze zkušenosti se školními zážitky svých konkrétních pacientů.

Je pravda, že se ADHD 3x častěji prokazuje u chlapců než u dívek?

Ono to s tím vyšším výskytem ADHD u chlapců není až tak jednoznačné. Aby bylo dítě s ADHD zaregistrováno, tak musí být něčím nápadné. Jistě nejnápadnějšími projevy jsou hyperaktivita a impulzivita, s těmi se ovšem navenek častěji setkáme u chlapců, než u dívek. Jenže je potřeba vzít v úvahu, že dívky mají větší sklony k úzkosti než chlapci, a je známo, že úzkost hyperaktivitu a impulzivitu tlumí. Dívky nejsou tedy tak nápadné - některé projevy ADHD mají úzkostí jakoby maskovány. Nepozornost už vůbec není tak nápadná, s tou se setkáme ve stejné míře u dívek jako u chlapců. Další situace, kdy vám přijde dítě s ADHD nápadné, je když vidíte kontrast mezi jeho inteligencí a školními výsledky. U dívek s ADHD pozorujeme celkově nižší inteligenci, zejména slovní, ve srovnání s jejich vrstevnicemi. To může přispět k tomu, že ten kontrast s výsledky není tak výrazný a nevzbudí to podezření na poruchu, takže dotyčná dívka se k vyšetření vůbec nedostane.

Nakolik se situace zlepšuje s věkem?

Je dávno překonaným mýtem, že z ADHD děti ve většině případů vyrostou. Naopak, u 80% z nich se s touto diagnózou setkáme i v adolescenci, a až 60% z nich může vykazovat některé příznaky ADHD i v dospělosti.

S ADHD se pojí i další onemocnění a psychické poruchy. Postižení údajně hůře dosáhnou vyššího vzdělání, v dospělosti často žijí téměř bez přátel, nejsou schopni vést normální sexuální život, častěji holdují návykovým látkám, podléhají depresivním onemocněním apod. Znamená to, že pracujete i s dospělými pacienty?

Naštěstí není pravda, že by ADHD byla taková katastrofa, která pravděpodobnost vyššího vzdělání snižuje na minimum. Znám i velmi úspěšné lidi s univerzitním vzděláním, u kterých bylo ADHD diagnostikováno a ještě v dospělém věku se u nich setkáme s řadou symptomů. Kvalita života člověka s ADHD je vždy výslednicí mnoha sil, přičemž sama porucha ADHD je pouze jednou z nich. Asi nejdůležitějším faktorem je rodina, do které se dítě narodí - nakolik je schopna systematicky se dítěti věnovat, včas kontaktovat odborníka. Záleží i na tom, jaká je zvolena léčba, jak dítě na léčbu zareaguje, jaké má štěstí nebo smůlu na učitele a spolužáky. No a spolurozhoduje i stupeň inteligence a další charakteristiky osobnosti.

Jak jako odborník hodnotíte veřejnou obeznámenost s ADHD?

V zahraničí, zejména ve Spojených státech je diagnostice a léčbě ADHD v dospělém věku věnována stále větší pozornost. V České republice to prozatím není běžné.

Kolují v souvislosti s hyperaktivitou nějaké mýty či zavádějící názory?

Ano, medicína jimi byla vždy opředena, a oblast duševních poruch je z pochopitelných důvodů zatížena dvojnásob. Mýty panují jak o diagnóze ADHD jako takové, tak i o její léčbě. Řada lidí například zpochybňuje, že by ADHD byla vůbec nějaká porucha. Mají za to, že je to jen výsledek neschopnosti společnosti dát dětem prostor ke spontánnímu projevu. Bylo by opravdu prima, kdyby to tak bylo. Jenže postřeh, že existuje určité procento dětí, které jsou více než ostatní nepozorné, hyperaktivní a impulzivní, je v medicíně znám již z přelomu 19. a 20. století. Tedy z doby, kdy rozhodně nebylo zvykem problematické chování medicinalizovat. Dále je potřeba si všimnout, jak děti s ADHD reagují na různé typy školní výuky. V alternativních školách je kladen velký důraz na spontánnost a aktivita žáka ve výuce je více záležitostí jeho samého než tlaku učitele. Zdálo by se tedy, že by se tu dítě s ADHD mělo cítit jako ryba ve vodě a prosperovat. Jenže se ukazuje, že je tomu právě naopak - děti s ADHD se v takovýchto třídách málo naučí a ostatní děti, které dokáží pracovat samostatně a koordinovaně s ostatními, ruší. Takže se ukazuje, že dítě s ADHD v má v běžné škole problémy s dodržováním školního režimu a je tím nápadné, a v alternativní škole sice tolik nápadné být nemusí, ale zase se tam toho moc nenaučí. Dále je třeba vzít v úvahu studie genetické, které ukazují, že rysy nepozornosti, hyperaktivity a impulzivity se skutečně mezi generacemi přenášejí. To jistě ještě neznamená, že se jedná o něco problematického, ale co už říci na to, že s těmito rysy přichází prokazatelné riziko pro abusus drog, riskantní chování a řadu psychiatrických onemocnění jako jsou úzkostné poruchy, poruchy nálady, tiky, nebo se s nimi pojí specifické poruchy učení? A pokud jde o léčbu, panuje mnoho mýtů o farmakoterapii. Spousta rodičů se obává, že léky budou dítě tlumit. Vybaví se jim katastrofická představa ospalého, apatického dítěte, které usíná ve škole. Říkají, že raději dají přednost hyperaktivitě, než takovémuto účinku. To je jistě obava pochopitelná, jenže mylná. Léky určené pro pomoc pacientům s ADHD rozhodně dítě celkově netlumí, dnes používáme léky, které cíleně ovlivňují ty oblasti mozku, v kterých u dětí s ADHD nalézáme snížení funkce nebo dysregulaci a jejichž aktivitu naopak posilujeme. Spíše tedy funkci mozku podporujeme.

Řekl jste, že jen několik procent neklidných dětí trpí skutečnou vrozenou, a tedy biologicky a geneticky podmíněnou lékařskou diagnózou ADHD. U těch ostatních se hovoří o neklidu získaném. V časopise Rodiče (11/2007) se objevil názor mnichovského pediatra Berndta Simona: "Není vždy jednoduché rozlišit děti s poruchou ADHD od dětí, které jsou jen nadměrně živé. Dokonalé diagnostické testy neexistují, symptomy se různí podle věku, situace a podmínek. Přítomnost jiných poruch může symptomy ADHD zakrýt, a některé symptomy ADHD se mohou zase naopak objevit u jiných onemocnění. Přesto je diagnóza ADHD stanovována čím dál častěji. Důvodem je zřejmě i fakt, že rodiče, psychologové a lékaři věnují odchylkám od normálního chování čím dál větší pozornost a dávají je též do souvislosti s chaotickým současným životním stylem, jehož nedílnou součástí jsou přepracovaní rodiče, negativní vliv obrazovkových médií a nedostatek fyzického pohybu u dětí. Rodiče nic nezkazí, pokud při podezření na ADHD u svého dítěte ze všeho nejdříve podrobí zkoumání svůj životní styl. Někdy stačí změnit přístup - vnést do denního režimu dítěte řád a rituály, ubrat statických aktivit či povinných kroužků, jimiž je dítě přetěžováno, a především zvýšit množství pohybových aktivit." Jak se, pane doktore, díváte na fakt, že se neklid a poruchy v chování dětí čím dál častěji kladou také do souvislosti s výchovnými metodami a celkovým společenským ovzduším? Kolik toho u dětí postižených ADHD může ovlivnit výchova?

Výchova dítě poruchy ADHD jistě nezbaví, ale poučená výchova je pro ně mimořádně důležitá. Ač mnoho rodičů zažívá značnou skepsi, přeci jen je možné najít nějaké, alespoň dočasně fungující postupy. Nejdříve je potřeba porozumět tomu, proč zdravé děti dokáží postupovat podle pokynů, jako třeba jak si sbalit tašku do školy nebo si uklidit sešity do desek, a ne je naházet do tašky bez ladu a skladu apod. Je to proto, že snadněji než děti s ADHD dokáží převést vnější instrukce na vnitřní program, jenž pak bez úsilí řídí jejich chování. Snadněji si vytvoří zvyky, které pak řídí jejich chování ve správnou dobu. Např. když vstupují do bytu, tak za sebou zavřou dveře, pověsí si bundu na věšák, přezují se a tašku odloží na místo, kde být má. Denní vstupy do bytu se sobě podobají. Pro dítě s ADHD je ale každý návrat domů originál, takže jednou je bunda v předsíni, jindy v pokoji někdy se nevysvětlitelně vyskytne ve vaně apod. Dítěti bez ADHD vstup do dveří zaktualizuje určité předpřipravené schéma chování, děti s ADHD to takhle jednoduché nemají. Stejně tak si všimněte, že jsou děti, které se dokáží věnovat i činnosti nepřinášející jim okamžité uspokojení - třeba si dokáží uklidit pokoj, i když to rozhodně není nic zábavného. Zkrátka dokáží odolat okamžitým pokušením věnovat se něčemu jinému, zábavnějšímu. Je to proto, že - aniž by si to explicitně uvědomovaly - mají v mysli jakousi mapu, v níž je plán okamžité činnosti, cíl, ke kterému směřuje, a také cíle navazující. Existence této mapy působí, že dítě i suchopárnou činnost vydrží a dokáže se na ni soustředit natolik, že v polovině na něčem neulpí a nenechá se odvést k jiné aktivitě. Děti s ADHD mají schopnost tvorby této pomyslné mapy budoucnosti menší. Takže je pro ně těžší věnovat se něčemu, co přináší odměnu až za delší dobu, oni tak daleko dostatečně jasně nedohlédnou. Rozhodně platí, že výchova dětí s ADHD je nesrovnatelně náročnější.

Jak mohou rodiče dětem s ADHD konkrétně nejvíce pomoci?

Základním doporučen je dávat jednoduché instrukce, rozdělit činnost do dílčích úkolů a motivovat dítě bližší odměnou. Doporučujeme rodičům, aby vytvořili pravidelný denní režim a také písemný seznam činností, za které bude dítě posilnění odměněno dopředu dohodnutým způsobem. Čím více je odměna hmatatelná, tím lépe, ale dobře načasovaná pochvala je zcela nezastupitelná. Musí to být celé nastaveno tak, že dítě má šanci uspět. To se vím, že se takový systém nejprve po nějakou dobu ladí.

Řekla bych, že se v této chvíli dotýkáme velmi citlivého problému. Znám rodiče, jejichž u jejichž dítěte bylo diagnostikováno onemocnění ADHD, a oni přesto opakovně čelí výtkám, že jsou jako rodiče neschopní, když své dítě nedokáží zvládnout. To je nespravedlivé a zraňující. Myslíte, že je namístě v souvislosti s ADHD hovořit o způsobu tělesného, resp. psychického postižení, při kterém by rodiče i děti měli podléhat společenské ochraně a ohledům?

ADHD je nezaviněná porucha, která vznikla ještě dříve než mohl dítě kdokoliv výchovně ovlivnit. Obviňování rodičů vyplývá z neznalosti a nebo ze snahy přenést vinu za vlastní selhávání na někoho jiného. Znovu opakuji, že ADHD je biologicky podmíněná, geneticky zakódovaná vývojová porucha, a ne důsledek výchovné chyby. Rodiče dětí s ADHD zaslouží pochopení a ohleduplnost.

Hodně se mluví o vlivu stravy na dětské chování. Můžete to potvrdit? Má chování souvislost s jídelníčkem dítěte?

O vlivu diety na příznaky ADHD se skutečně hodně mluví, a to zejména v souvislosti s umělými barvivy, aromaty, přírodními a umělými salicyláty a cukrem. Proběhlo několik kontrolovaných studií, v nichž se ukázalo, že u dětí, u nichž je prokázaná senzitivita na tyto potraviny, mohou být příznaky ADHD Nenaplnilo se bohužel očekávání, že by to byla univerzální metoda platná pro většinu dětí, ale jen asi pro 15%. Význam eliminace samotného cukru a čokolády se ukázal jako velmi malý.

Jsou v ČR k dispozici sociální a svépomocné služby? Fungují kluby rodičů neklidných a hyperaktivních dětí?

Pokud svépomocné organizace existují, pak o sobě nedávají vědět. Ale třeba při pedagogicko - psychologických poradnách bývají organizovány různé skupiny pro děti či konzultativní setkávání pro rodiče. Důležité vždy je, aby existovala návaznost těchto aktivit na dětského psychiatra.

Psycholožka Jiřina Prekopová v knize Neklidné dítě napsala: "Průběh lidského života je vložen v rozmanité rytmy a ty ho vetkávají do pozemského a kosmického řádu. Člověk potřebuje být v souladu s tímto řádem, jinak chřadne. Platí to tím víc o dětech, které si samy ještě vládnout neumějí. Soudobý životní styl s sebou nese často až nesnesitelný stres. Lidé se snaží před ním krýt, ale často místo skutečné nápravy vyhledávají jen náhražkové činnosti, takže vnitřního neklidu přibývá. Ten se z dospělých přenáší na děti. Mizí zdravé instinkty a rozmáhá se nevědomost. Na jejím základě se dnes mnozí domnívají, že svoboda znamená volnost bez přítomnosti povinností, že volnost a nezávislost mají přednost před vazbou, že chaos je nezbytnou součástí moderního života. Výsledkem je obrovská destabilizace." Nemohu se vás, pane doktore, na závěr nezeptat, nakolik jsou poruchy dětského chování civilizační chorobou?

Byl bych rád, kdyby z našeho povídání vyplynulo, že ADHD není ani psychiatrickou nálepkou, ani civilizační chorobou. Tím zároveň nepopírám, že spoustu problémů s dětmi máme jenom proto, že se jim jako společnost ani jako rodiče patřičně nevěnujeme. Víte, já věřím na sílu informací a příkladů. Takže si myslím, že když se budou lidé dozvídat o ADHD i o výchově racionální informace a budou vidět příklady, jak to někde funguje, tak to některým pomůže s pochybnostmi a jiným poskytne vzor k reflexi vlastních postojů a postupů. Stojí to samozřejmě úsilí, ale souhlasím s Thomasem Mannem, že to dobré a hodnotné v životě je vždy vyvzdorované.

Poznámka:
O neklidných dětech a o diagnóze onemocnění označovaného zkratkou ADHD (Attention Deficit Hyperactivity Disorder = porucha pozornosti s hyperaktivitou ) hovořil MUDr. Michal Goetz na ČRo 6 v Hovorech o rodině dne 20.4.2008. Zkrácený úryvek z tohoto rozhovoru vyšel v časopise Rodiče 9/2009.

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt