PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Podpora raného kontaktu matek a dětí pomáhá uzdravit společnost jako celek

Rozhovor s psycholožkou Michaelou Mrowetz o významu bondingu

Pojmem bonding označujeme první, biologicky podmíněnou, citovou vazbu, která při příchodu dítěte na svět vzniká mezi ním a jeho matkou. Proč je bonding důležitý? Co se pro svůj příští vztahový život "učíme" v prvních hodinách po narození? A jak jsme na tom ve vztahu k bondingu v současné české společnosti a v porodnictví?

Jakou má vlastně zkoumání první vazby mezi matkou a dítětem historii?

To je velmi náročná otázka. Separace dětí se táhne dějinami lidstva - byla zaváděna intuitivně. Ve šlechtických a královských rodinách se matky neměly soustředit na dítě, ale např. na roli královny. A děti se neměly soustředit na matku, ale dostát zase bez emocí svým stavovským povinnostem. Zdravé ženy na vesnicích přijímaly jako kojné ke svým dětem děti z měst, aby se tyto děti vyhnuly městskému infikovanému prostředí. Některé dokonce své dítě odstavily dříve a využívaly laktace jako zdroje obživy pro rodinu. Je ovšem rozdíl, zda se separace týká jen jednotlivců, nebo ovládne celou společnost. Účinků separace nejvíc využívaly různé totalitní režimy, které potřebovaly zmanipulovat a zlomit vnitřní odolnost a emocionalitu jedince, tedy jak, matky tak dítěte. K dokonalosti přivedli separaci nacisté, jako nástroj své moci. Byl tehdy vypracovaný celý systém, ba obor - dělaly se pokusy se separovanými novorozenci, vše bylo řízeno centrálně, jednotliví lékaři psali propagační brožurky podporující nacistické cíle výchovou dětí bez vcítění se do jejich potřeb. Nejznámější byla tehdy asi lékařka Johana Haare. Doporučovala např. matkám kojit, protože tím přispějí k fyzickému zdraví dítěte, nedoporučovala ovšem dívat se dětem do očí, a jak víme, vazba mezi dítětem a matkou se právě vizuálně velmi silně podporuje, neboť se tak vyplavuje hormon oxytocin - zvaný též hormon lásky. Některé z tehdejších návodů k výchově malých dětí nejsou nepodobné těm ze 70. let minulého století, s nimiž v myslích mnoha rodičů a prarodičů bojujeme dodnes: např. nechávat dítě vykřičet o samotě v postýlce, aby bylo odolnější. V 70. letech minulého století přišel ovšem také opačný průlom, když dva američtí pediatři Kennel a Klaus podrobně zkoumali a popsali rozdíly v chování matek a adaptaci dětí, které byly ve stálém a podporovaném kontaktu. U nás se negativními dopady separace zabýval zejména prof. Matějček v 80. letech, a to při dlouhodobém oddělování dětí od matek v kolektivních ústavních zařízeních. Na západ od našich hranic se podpora raného kontaktu v posledních desetiletích postupně rozvíjela a dnes je už podporována, nesrovnatelně více než u nás.

Zastavme se také u názvosloví. Lze výraz bonding považovat za v češtině zdomácnělý, nebo je na místě usilovat i o šíření českých ekvivalentů, např. přilepení, připoutání…?

Často se setkávám s tím, že laici i zdravotníci pojem bonding už běžně užívají. Avšak ne všichni a ne vždy správně. Je velmi nutné rozlišovat bonding, tedy to, co obsahuje anglické slovo lepení (biologické, imunologické a psychologické procesy, kterými se dítě na matku a matka na dítě přilepí proto, aby se po porodu snáze adaptovali na novou situaci a snáze budovali láskyplný vztah), a podporu bondingu, tedy postupy těch, kteří dítě a matku při porodu provázejí (žádoucí je, aby se chovali tak, že ranou vazbu všestranně podporují, což v posttotalitních zemích v porodnictví není dosud vždy pravidlem). Užívání českého pojmosloví - přilepení či připoutání - je také vhodným ekvivalentem.

Ať už použijeme anglického nebo českého výrazu, co ve svém obsahu zahrnuje?

Jde o pokládání základů emočních vazeb mezi dítětem a matkou, o budování jejich láskyplného vztahu. První hodiny po porodu jsou oba díky mimořádnému biologickému nastavení k navázání tohoto vztahu skvěle připraveni. Víme, že ze všech lidských vazeb je mateřské pouto, resp. vztah matka - dítě, z vůbec nejsilnějších. Toto pouto se začíná vyvíjet už v průběhu těhotenství. K "hormonálnímu výbuchu" pak dochází ve čtvrté době porodní, tedy bezprostředně po porodu, kdy je dítě poprvé v jiném, než děložním kontaktu s matkou. Dle výzkumů je produkce oxytocinu v prvních hodinách po porodu u matek i dětí nejvyšší za jejich život, a v průběhu začátku kojení dochází ke snižování úzkosti z prožitých událostí - porod může být pro dítě i matku obrovsky náročným zážitkem. Vzájemný kontakt kůže na kůži po porodu podporuje budování emočních vazeb mezi nimi. Matka i dítě jsou zkrátka těch několik prvních hodin po porodu neopakovatelně nastaveni naplnit vzájemně své potřeby a zamilovat se do sebe. Zároveň je třeba připomenout velký sociální dopad podpory bondingu na dynamiku celé nové rodiny, která se rodí spolu s dítětem. Není proto divu, že potřebnost podpory bondingu zdůrazňuje např. i Světová zdravotnická organizace WHO.

A co přínos imunologický?

Pokožka dítěte je brzkým kontaktem s matkou obsazována jejími bakteriemi, ke kterým má matka imunologickou protisílu ve svém mléce. Kontakt skin to skin (kůže na kůži) dle odborníků UNICEF a WABA (Světová organizace na podporu kojení) usnadňuje vedle emocionální i fyziologickou adaptaci, což má mimořádný význam také po porodech předčasných, traumatických, medicínsky vedených nebo porodech císařskými řezy. Matčino břicho a hrudník má schopnost se termoregulačně přizpůsobit potřebám dítěte.

Je tudíž jasné, že dítě a matka podporou bondingu jenom získávají. Můžeš tyto přínosy připomenout ještě podrobněji?

Vedle silnější podpory imunologické adaptace u dětí pozorujeme např. menší neurologické potíže. Dětem s matkami se lépe stabilizuje dýchání. Z psychologického hlediska prožívá miminko v láskyplné, byť třeba ještě nejisté, náruči matky základní existenciální pocit bezpečí, který s ním půjde životem a může na nevědomé úrovni ovlivnit jeho další prožívání. Co se matek týká, výsledky studií přinášejí pozitivní sdělení v mnoha oblastech: Matky s podporou bondingu lépe hodnotí průběh porodu a lépe se vyrovnávají s porodními bolestmi. Vnímavěji se chovají ke svému dítěti. Jsou schopny se lépe vyznat v signálech, které dítě vysílá, včetně pochopení různých příčin jeho pláče. Celkově vykazují dobrou interakci s dítětem a lépe a déle kojí. V neposlední řadě je bonding i prevencí poporodní úzkosti včetně obav, jak zvládnout péči o dítě. Ženy, které zažijí podporu bondingu, projevují obvykle z mateřství celkovou větší radost a lépe se vypořádávají se stresem, který příchod dítěte přináší.

V naší porodnické péči je už dobře zavedený tzv. rooming-in neboli stálá přítomnost novorozenců u matek na odděleních šestinedělí. Avšak neoddělování matek a dětí bezprostředně po porodu je stále raritou. V některých porodnicích matky dokonce podepisují souhlas s dvouhodinovým separováním dětí po porodu na sesterně. Za to, aby od nich jejich dítě - obvykle za účelem poporodních vyšetření - nikdo neodnesl, musí často doslova bojovat, pokud vůbec vědí, že je žádoucí podporu bondingu vyžadovat. Jak si vysvětlit, že máme v českém porodnictví navzdory jednoznačným výsledkům výzkumů takovéto potíže?

Jsem přesvědčena o tom, že jsme oběťmi kolektivního traumatu, které vzniklo mnohaletou separací dětí od matek po porodu. To je celé. Zdravotníci se prostě snaží přizpůsobit novou a neznámou situaci - tedy podporu rané vazby, nově vyžadovanou matkami i některými odborníky, situaci dlouhodobě rutinní a známé, tedy separaci. Ze strany systému poskytování porodnických služeb jde vlastně o přirozený obranný mechanismus zachovat to, co velmi dlouho platilo jako norma. Vždyť většina z nás po vlastním porodu prošla separací a i jako matky jsme byly od svých dětí po porodu odděleny. Zdravotníci tudíž své ošetřovatelské a léčebné úkony více zaměřují na oddělování. Potřebnou změnu mohou navodit ženy, které děti přivádějí na svět dnes. Doporučením tedy je, aby po porodu své děti udržely ve své náruči kůže na kůži. Je velmi vhodné orientovat se v situaci již před porodem, např. v podobě porodního plánu, výběru porodnice, rozhovory s poskytovateli péče, doprovodem osobou, která je o raném kontaktu jako podpoře zdraví přesvědčena. Při porodu není už možnost pro dohadování nebo dokonce boj. Čím více zdravotníků pozná, že podpora bondingu normálně a zdravě funguje, tím více jich bude schopno svou práci přizpůsobit podpoře raného kontaktu. Tuto zkušenost mohu potvrdit z praxe - pokud maminky své dětátko drží po porodu v náručí, zdravotníci si na to postupně zvykají.

Jeden z výzkumů, nazvaný "Podpora rané vazby mezi matkou a dítěte v českém porodnictví" jsi provedla osobně. O jaký výzkum šlo a které jeho výsledky považuješ za nejdůležitější?

Celkově se výzkumu v roce 2008 zúčastnilo 1341 matek, které v průběhu minulých deseti let porodily jak v porodnicích, tak plánovaně i neplánovaně mimo zdravotnická zařízení. Výzkumu se účastnily Češky a Slovenky žijící v Česku, na Slovensku a v zahraničí (státy EU, USA, Austrálie). Některé ženy rodící v cizině rodily také v porodních domech. Jedním z cílů výzkumu bylo sledovat podporu bondingu (nepřerušování a podpora raného kontaktu mezi dítětem a matkou v prvních dvou a následně deseti hodinách po porodu) a popsat možné rozdíly v podporování míry kontaktu v České republice, na Slovensku a v ostatních zemích. Pouze 19 % žen, rodících v českých porodnicích, zažilo dvouhodinový kontakt s právě narozeným dítětem - kontakt mohl být přerušen prvním vyšetřením dítěte mimo matku, ale tohle matky mnohdy nevnímaly jako problém, což z hlediska podpory raného kontaktu problém je, a znám mnoho zdravotníků, kteří jsou již schopni dítě vyšetřit na těle matky. Pouze 2 % žen rodících v českých porodnicích zažilo dvanáctihodinový kontakt se svým dítětem. Na Slovensku je čas, po který jsou děti separovány od matek v porodnici, ještě delší. Separace dítěte je jedním z faktorů rozvoje traumatu po porodu, trauma prožité v porodnici je zase silným faktorem v rozhodování vícerodiček rodit mimo porodnici. U prvorodiček je to obava z tohoto traumatu. V ostatních zemích mimo Česko a Slovensko kontakt dítěte s matkou časem po porodu narůstá, čili čím déle po porodu, tím více dětí je s matkami. Celková doba separace je v zahraničí (mimo Slovensko) minimální. V porodních domech v cizině - to jsou instituce vedené porodními asistentkami - nikdo za celou dobu pobytu dítě od matky neoddělil. Paradoxně v Česku čím déle od porodu (v období do porodu do doby dvanácti hodin po porodu), tím více narůstá možnost, že dítě od matky někdo oddělí. Masivně jsou oddělovány děti po medicínsky vedených porodech a porodech císařský řezem, ačkoliv zde by měla být, jak už jsem řekla, podpora kontaktu vzhledem k imunologickým a hormonálním procesům ještě silnější. Důležitým poznatkem bylo i to, že dítě je v kontaktu s matkou po porodu častěji, pokud u porodu pomáhá pouze porodní asistentka. Podporu, kterou matky hledají, zajišťují ideálně porodní asistentky kvalifikované dle legislativy EU.

Pokud se podpora bondingu po porodu, ať už z důvodu komplikovaného porodu a poporodního stavu matky, nebo pro malé pochopení zdravotníků, nepodaří a matky i děti jsou tím frustrovány, jaké máme k dispozici možnosti pozdější nápravy?

Náprava je vždy v kontaktu. Tedy v dodávání toho, co na začátku chybělo. V kontaktu matky s dítětem - co nejčastějším a nejsilnějším, v kontaktu kůže na kůži kdykoliv po porodu, ve společném spaní, v hojnosti vzájemných dotyků, v častém kojení, nošení v šátku, v celkové péči a výchově vedoucí ke kontaktu.

Kde stojí otcové? Co je podstatné vědět k tématu muži a bonding?

Úkolem otce je podpořit matku a dítě v jejich vzájemném kontaktu. Toto otcům, kteří mne navštěvují v ordinaci, jako informace stačí k tomu, aby byli schopni po porodu fungovat jako ochraňující náruč pro matku a dítě. Je dobré vědět, že pokud otec dítě a matku podpoří, tak je i pro něj adaptace na nesnadnou situaci po porodu podstatně snazší, a to i v konkrétních projevech - např. při přeorientování jeho spánkových cyklů na cykly dítěte. Také otcové v raném kontaktu se svými dětmi vykazují větší míru trpělivosti a náročnost otcovství vnímají jako malý stres.

V současné společnosti je zjevné, že mezilidské vztahy jsou v hluboké krizi. Může možnost změn spočívat i v přehodnocení vztahu společnosti a zejména pečujících odborníků k potřebám matek a dětí v senzitivní fázi v čase těhotenství a porodu?

Domnívám se, že ano. Je nanejvýš zapotřebí humanizovat porodnictví a neonatologii takovým směrem, aby zmíněné potřeby byly dětem a matkám zajištěny jako zcela normální a aby byla podpora bondingu - rané vazby mezi matkou a dítětem - přijímána jako běžná norma v péči o matku a dítě. Je nutné, aby bylo o matku a dítě pečováno jako o jednu jednotku, a to omezeným počtem zdravotníků, ideálně pak zajištěním péče poskytované jednou kvalitní porodní asistentkou. Péče porodní asistentky o novou rodinu v předporodní, porodní i poporodní péči podle medicinských výzkumů přináší pozitivní benefity pro zdraví celé nové rodiny.

Jak odhaduješ budoucnost?

Budoucnost vnímám pozitivně. Pozoruji, že současní rodiče jsou kompetentnější. Chtějí se starat o své děti sami, nepřenášejí odpovědnost na systém. A zdravotníci přes odpor a agresi, které dosud mnohdy produkují, jsou schopni se na daný stav adaptovat, zvláště když vidí, že děti jsou v rodičovské náruči klidnější a zdravější. Matky potřebují více posilovat mateřské sebevědomí a rodičovské kompetence. A zdravotníci potřebují supervizi, náhled na své patologické způsoby chování a podporu k přijetí nových mechanismů v myšlení, cítění, chování. Mají-li být dobrými průvodci při zrození, potřebují mít systémem ošetřeny své emoce a svá traumata. Věřím, že se podpora rané vazby v českých porodnicích postupně začne rozšiřovat jako norma. A že dobré začátky přinesou i dobré konce: Protože jak se jako jednotlivci i jako společnost chováme k druhým na začátku jejich života, tak se oni chovají k nám při našem konci.

Mgr. Michaela Mrowetz, nar. 1972, je klinická psycholožka, psychoterapeutka a soudní znalkyně. Pracuje v soukromé ordinaci klinické psychologie a psychoterapie v Ostravě, kde ji ponejvíce vyhledávají ženy s traumatem po porodu a s poruchami mateřských kompetencí. Poskytuje supervizi pracovníkům v porodnictví a osobám, které podporují porodní procesy a rozvoj mateřských a rodičovských kompetencí. Je spoluatorkou knihy "Bonding - porodní radost" s podtitulem "Podpora rodiny jako léčba porodnictví a společnosti" (vloni vydalo nakladatelství DharmaGaia). Je výraznou osobností mezi těmi, kdo v ČR usilují o humanizaci porodnictví a o dostupnost informovanosti a péče o lidi s porodními a poporodními traumaty. Je vdaná, s manželem a dvěma syny žije v Brušperku. Více na http://www.klinickapsycholozka.cz

Vyšlo v časopisu Rodiče 9 2012.

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt