PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Rozhovor s herečkou Jaromírou Mílovou

Když se nevzpíráme, bolí to méně

Důvodů, proč jsem pro tento rozhovor oslovila právě Jaromíru, bylo několik. Rozhovor se měl týkat životních krizí a Jaromíra patří k lidem, kteří v životě leccos překonali. Má práci, při níž pod dohledem veřejnosti samu sebe rozdává druhým. A konečně - jsme zvyklé vést spolu rozhovory na citlivá témata, takže jsem doufala, že mi dovolí ptát se i na věci, na které bych se ve veřejném interview jinak neptala.

Jaromíro, kdybys měla čtenářům Aperia samu sebe stručně popsat - jaká jsi, jaké jsou tvé nejvýraznější charakteristické rysy - co bys řekla?

… To tedy není snadná otázka! Říká se, že člověk sám sebe často nezná zrovna nejlíp. Ani já nevím jistě, jestli si o sobě něco nenamlouvám… Myslím, že jsem člověk praktický, k řešení problémů se snažím stavět čelem. Také bych řekla, že jsem pracovitá a důkladná. Jsem narozena ve znamení Lva, perou se ve mně četné lví vlastnosti - třeba sklon k okázalosti nebo cholerické výbuchy… A snad mohu zmínit ještě něco: když se ocitnu v nějaké vypjaté situaci, reaguju razantně a přísně, a k mému údivu budívám u okolí respekt. Už se mi několikrát stalo, že po mé intervenci lidi změnili svoje nevhodné chování. Takovou autoritou jsem vždycky překvapena. Zároveň mám ale tendenci samu sebe spíš podhodnocovat než nadhodnocovat, bývám k sobě hodně kritická. To ovšem není zrovna lví vlastnost… Není, a zřejmě to souvisí s mou profesí. Produktem herectví jsou věci nehmatatelné, nesnadno uchopitelné. Vytvářím na divadle výkon, ale samu sebe přitom nevidím, nemůžu se zpětně zkontrolovat. Jako pracovní materiál mi slouží moje tělo, scénář a režie, snažím se něco vytvořit, ale můj výkon není nikdy definitivní. To přináší otázky a pochyby.

Už jedenáct let hraješ v Národním divadle. Tahle scéna má pověst hereckého požehnání i prokletí, někteří herci angažmá přijímají s posvátnou úctou, jiní odmítají s tím, že by se jim v zavedeném, nepružném prostředí těžko dýchalo. Co tebe v Národním drží, co tě na něm přitahuje, za co mu vděčíš?

Pro mě je Národní divadlo výzva. Jsou tam vesměs výborní herci, jsem ráda, že s nimi mohu být na jevišti. Mám také pocit zodpovědnosti z toho, že sem přichází velké množství lidí a někteří za kulturou přijedou z velké dálky. Chci jim vždy nabídnout co nejlepší výkon a nezklamat je, takže mne působení v Národním určitě učí neustrnout a pracovat na sobě. Jsem vděčná a taky pyšná, že v Národním mohu hrát. Nesmírně si toho vážím.

Existuje i něco, co ti Národní bere nebo co tam postrádáš?

Nenabízí tolik příležitostí jako třeba nějaké oblastní divadlo nebo menší scéna. Musím se vyrovnat s tím že větší příležitost přijde jen občas, že hraji s kolegy, kteří jsou mnohem obsazovanější a vytíženější. Že mezilidské vztahy tu vždycky nejsou tak neformální a otevřené jako v méně exponovaném prostředí. Život zde plyne v jakýchsi vlnách, obsazování někdy souvisí i s aktuálním vedením divadla. Ale nemám důvod si stěžovat. Mám v tomhle šťastnou povahu, neživím v sobě marné sny.

Jak vidíš po letech osobní zkušenosti přednosti a zápory hereckého povolání?

Krása a výzva herectví pro mne spočívají v tom, že herec může být nástrojem i tvůrcem něčeho, co nás přesahuje. Ohromné je, že se lze díky emocím na jevišti dotknout divákovy duše. Herec má možnost způsobit, aby si divák něco uvnitř sebe prožil, aby byl obohacen, aby chtěl třeba dokonce být lepším. … Obtížnost herectví si uvědomuju až teď s věkem. Nikdy jsem nevěřila starším hercům, kteří mi říkali - jen počkej, až ti bude padesát, to teprve poznáš, co je tréma. Začínám jim rozumět. Na jeviště přicházím se stále se stupňující zodpovědností. Herectví dnes vidím jako nelehké povolání. Může člověka vynést ke hvězdám a může ho také zradit, může mu zcela zdestruovat osobnost. Zejména sláva a popularita mohou přinést vnitřní zkázu.

Kde leží tvé kořeny a jak vzpomínáš na své dětství?

S mými kořeny je to složité. Část mých předků pocházela z Hané, část ze Sudet. Tatínek byl z Východních Čech. Nikdy jsem neměla pocit, že bych někam vysloveně patřila, narodila jsem se ve Varnsdorfu, ale více jsem určitě přilnula k Olomouci, kde jsem prožila dětství. Na dětství vzpomínám různě. Já jsem neměla tatínka, tragicky zemřel, když jsem byla hodně malá. Po něm v mém životě dlouho zela velká díra. Na druhou stranu maminka se velmi snažila mi všechno vynahradit a opravdu hodně se mně i mému bratrovi věnovala. Ona byla hodně originální osobnost. Vystudovala JAMU v Brně. Sice se původně chtěla věnovat herectví, ale po tatínkově smrti nás musela živit, tak pracovala jako učitelka dramatické výchovy. A tohle povolání ji nakonec úplně pohltilo, práce s dětmi jí dávala velikou sílu.

Můžeš připomenout nejvýznamnější křižovatky svého dosavadního života a nejdůležitější setkání?

První filmování ještě na konzervatoři… Brzký odchod z domova, už v patnácti jsem sama odešla studovat do Ostravy … Seznámení s mým prvním manželem divadelním režisérem Pavlem Pecháčkem, to bylo osudové. Zejména pracovně mne velmi posunul, byl vynikající pedagog… Setkání s režiséry Menzlem, Smyczkem, Michálkem, Kačerem… Velkým předělem byl příchod do Prahy, můj nástup do Národního… No a pak určitě seznámení s mým druhým mužem Ivanem… Ale nesmím zapomenout znovu zmínit moji maminku, ta mně připravila pro mou profesi a po lidské stránce mě nesmírně ovlivnila.

Jak bys sama pro sebe definovala pojem "životní krize"?

Jako stav, kdy věci nejdou tak, jak by si člověk přál, kdy se zlobí na osud, kdy nechápe, proč se věci dějí zrovna tak nepříznivě a je z toho zoufalý.

Jakou významnou krizi jsi na své dosavadní cestě překonala?

Bylo jich víc… Ztroskotalo mi první manželství… Nečekaně mi zemřela maminka. V příbuzenstvu máme jinak dlouhověkost, opravdu to pro mě byla veliká rána… Zemřel můj první muž a přesto, že jsme spolu už v té době nebyli, hodně mě to zasáhlo… Navzdory vší snaze se mi taky nepodařilo mít děti. Usilovala jsem o to přes dvacet let, prošla složitou anabází všech možných léčení, vyzkoušela jsem všechno dostupné, ale výsledek se nedostavil. Nakonec přišla jedna operace, která odhalila jeden konkrétní můj zdravotní zádrhel a bylo definitivně po naději… Já bych ale teď nechtěla příliš rozebírat svoje pocity, které jsem prožívala. Ten, kdo prožil podobné, ví, o čem mluvím, a pro ostatní to, myslím, stejně není zcela sdělitelné. Spíš bych ráda vyslovila obecné varovaní. Pokud žena děti chce, neměla by to odkládat, neměla by čekat na "vhodný čas". Jestliže její touha po dítěti je zřejmá a má spolehlivého partnera, o němž nepochybuje, pak není na co čekat. S každým rokem po třicítce se zvyšuje pravděpodobnost, že věci už nepůjdou snadno, že dítě taky nemusí přijít. A pokud se člověk k vyhlídce mateřství upne, je potom opravdu těžké se s ní rozloučit.

Jak jsi to zvládla?

Nešlo to bez bolesti… Ale nakonec jsem došla k poznání, že při smlouvání s osudem se mi nabízejí jen dvě cesty: Buď vyčítat a trápit se, nebo přijmout. Pochopila jsem, že existují věci nad námi, které jsou důležitější než naše osobní tužby a přání. My nevíme, proč se dějí ani jak se dějí, ale když se o to snažíme a upřímně hledáme, nakonec poznáme jejich hluboký smysl. Totiž, že život nejde proti nám, že to, čím procházíme, je nakonec pro naše dobro… Když přijmu věci, které nemohu změnit, tak jak jsou, budou bolet méně, když se jim nebudu vzpírat…. Dospěla jsem k tomu, že mít dítě není tou nejdůležitější věcí na světě. Tím se nechci nijak vylučovat nebo ozvláštňovat, mateřství je pro mě i nadále svatá a krásná věc a všem ženám ho přeju. Ale danost mého života je jiná. Svoje naplnění hledám jinde. Připomínám si významné bezdětné ženy, které se mateřství vzdaly dokonce programově - třeba Svatou Terezii z Avilly nebo Matku Terezu. Aniž se jim mohu rovnat, takové příklady mi ukazují, že lásku lze rozdávat i jinak a jinam. Všichni po ní toužíme, co si budeme nalhávat. A mnoha lidem zoufale chybí. Je tolik opuštěných dětí. Můžete si je adoptovat na dálku v Indii nebo v Ugandě. Můžete zajít do nejbližšího kojeneckého ústavu nebo občas pohlídat děti v Klokánku. Můžete se dětem věnovat v rámci své práce nebo v zájmových kroužcích. Můžete se realizovat v rámci příbuzenstva na neteřích a synovcích jako já v naší rozvětvené rodině. Každý člověk má šanci prospívat ostatním a zušlechťovat své okolí bez ohledu na to, zda děti má, či nikoliv. Tohle vědomí mi dodává vnitřní klid.

Stalo se ti, žes nějaké období v životě v přítomnosti subjektivně hodnotila jako obtížné, ale s odstupem času pak jako přínosné nebo dokonce svým způsobem krásné?

Už jenom to, že jsem krizi překonala a nerezignovala, mi při zpětném pohledu dodalo sil. Fakt je, že si každé těžké období svého života velmi dobře pamatuju. Šlo o vždycky o velmi intenzivní čas, až na dřeň kostí takříkajíc… Nechci, aby to vyznělo jako fráze, ale zpětně se mi jako přínosné jeví vlastně všechny mé krize. Kdybych jimi neprošla, určitě bych nehledala odpovědi na různé otázky. Nehledala bych smysl. Zní to asi zvláštně, ale já jsem dneska vděčná za všechny krize, kterými jsem v životě prošla.

Můžeš zmínit nějaké sdělitelné osobní prostředky, které ti pomáhají těžká období překonat?

Rozhodně se vždycky snažím udělat maximum pro to abych věci dala do pohybu. A pak prosím o pomoc "nahoru". Vždycky opakuji "ne jak chci já, ale tak, jak to má být, ne má vůle, ale Tvá…". Tak mohu věřit, že řešení které přijde, je pro mne tím nejlepším možným řešením. Víra je asi největší dar, který jsem od života dostala.

Nedávno ti bylo čtyřicet. Zpozorovalas´ u sebe něco jako "krizi středního věku"?

No jasně! Hlavně jsem pochopila, že už nejsem mladá. Čtyřicítka byla zlom, přinejmenším pro mě. Došlo mi, že nejmíň polovinu života mám zřejmě už za sebou a že je nutné s tím počítat.

Jaromíra Mílová, nar. 1961, ztvárnila mnoho rolí v několika divadlech. V Západočeském divadle v Chebu hrála např. Julii (Romeo a Julie), Mahulenu nebo Alenku (Alenka v říši za zrcadlem). Přes Činoherní studio v Ústí nad Labem zavítala do Městského divadla v Mostě, kde hrála např. Rosauru (Život je sen), Konstanze (Amadeus), Helenku (Pohádka Máje) nebo Lišku (Malý princ) Od r. 1994 hraje v pražském Národním divadle (např. v rolích Solveig (Peer Gynt), Pegeen Mikeová (Hrdina západu), Maryša (Maryša), Nidžó (Prvotřídní ženy), Markytka (Naši Furianti), naposledy Anarda (Vladařka závist aneb Zahradníkův pes). Je známa i z několika filmů a televizních inscenací (např. Housata, Třetí patro, Zapomenuté světlo, Bolero, ad.).

Pro Aperio I/2006

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt