PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

U porodu se hraje o velké věci

Rozhovor se slovenským psychoterapeutem
Patrikem Balintem

Foto

Patrik Balint (*1974) vystudoval softwarové inženýrství na ČVUT v Praze a Bratislavě. Později se začal věnovat psychoterapii. V současnosti vede semináře a kurzy regresní terapie na Slovensku i v Čechách a věnuje se prenatální psychologii a vztahové terapii. Provozuje webovou stránku vědomého rodičovství a předporodní přípravy (http://www.predporodnapriprava.sk). S manželkou Vladenou a dvěma dětmi žije v malebném městečku Martin mezi Malou a Velkou Fatrou. Oslovila jsem ho po jedné z jeho přednášek na Týdnu respektu k porodu, věnovaném letos potřebě matek a novorozenců zůstávat po porodu pohromadě

Patriku, jaký je váš názor na odnášení dětí od matek těsně po porodu z důvodu rutinních poporodních vyšetření?

Medicínských důvodů bychom dozajista našli dostatek - jmenujme zejména potřebu kontroly novorozence neonatologem. Problém je v tom, že se málo mluví o potřebách psychologických, které ale novorozenec rovněž má. Vždy v této souvislosti myslím na zákonitosti v ostatní přírodě. Pokud si novorozené mládě savců nevytvoří těsně po porodu pevné pouto s matkou, matka jej nezřídka odvrhne. Lidské maminky své děti pochopitelně neodvrhnou, přesto lze ovšem najít četné paralely i možnost, jak vysvětlit poměrně značné množství problémů, které současné řeší ženy v souvislosti s mateřstvím a odnášené děti později ve svém vztahovém životě. Považuji za příznačné, že když před časem došlo k záměně miminek v porodnici, hned se začalo mluvit o zpřísnění bezpečnostních opatření, místo aby se prostě zakázalo odnášení dětí od matek, což by přece problém stoprocentně vyřešilo!

Jaké jsou hlavní důsledky odloučení dětí od matek těsně po porodu?

Pokud miminko nezůstane s matkou, prožívá kromě běžného poporodního traumatu, souvisejícího s adaptací na tento svět, navíc ještě trauma ze separace od matky. Jde vlastně o trauma ze ztráty, které obecně vede k tomu, že jsme smutní, že se uzavíráme do sebe. Dítě by ale na počátku svého života potřebovalo přesný opak - tedy otevření se pokud možno pozitivním podnětům, které je obklopují. První poporodní podněty silně vstupují do různých úrovní psychiky a ovlivňují nás, aniž si to třeba uvědomujeme, i v pozdějším životě. U porodu se hraje o velké věci. Novorozenci potřebují kontinuitu a pocit ochrany a péče.

Co máte přesně na mysli?

Pro novorozence je ideální, pokud bezprostředně po porodu i nadále slyší tlukot matčina srdce, cítí blízkost jejího prsu, slyší její hlas a vnímá její teplo a vůni. Přítomnost otce nebo jiné blízké osoby jsou rovněž podpůrné. Pokud kontinuita a ochrana chybějí, může vzniknout překážka pro další vývojové kroky, které dítě po porodu musí udělat. Je třeba zdůrazňovat, že první hodina po porodu je zcela mimořádným časem! Dítě i matka jsou pod silným vlivem porodních hormonů, jejichž hladina je vůbec nejvyšší za celý život. Oba jsou naprogramováni tak, aby síla jejich první vazby byla podpořena také biologicky.

Bylo by ale asi zavádějící hovořit v této souvislosti pouze o působení porodních hormonů…

Máte pravdu. Porod je především okamžikem změny. Z psychologického hlediska jde o kritické období přechodu, a psychiku dítěte, ale ani matky, z toho nemůžeme vynechat. Při porodu oba zažívají něco mimořádného a pro dítě jde vůbec o největší změnu v životě. Pokud nedojde k přirozenému spojení mezi matkou a dítětem a pokud je dítě od matky odděleno, vyžaduje se od něho, aby se ihned spoléhalo na své vlastní síly. Psychologové hovoří o předčasné dospělosti miminka. To sice nakonec všechno nějak zvládne, někde uvnitř ale zůstává ošizeno ve své nejzákladnější potřebě, a to se během dalšího života obvykle nějak projeví.

Jak?

Děti oddělované od matek bývají např. více plačtivé, mimo jiné i proto, že matky, které neměly možnost nerušené "zlaté hodiny" (tak se pro její význam první hodině po porodu přezdívá) mívají větší problémy naučit se číst potřeby novorozenců nebo správně rozumět jejich pláči. Může dojít k narušení instinktivního chování. Výsledkem je celkový větší neklid a nepohoda na obou stranách. A pokud se ptáte na dospělost, psychoanalýza či různé regresivní metody opakovaně potvrzují, že nejedna naše psychická potíž nebo porucha má svůj původ právě v porodním či poporodním období, a je vcelku běžné, že se terapeuti k němu během léčby intenzivně vracejí.

Porod je zkrátka mezním zážitkem…

Mezním, a jak už jsem řekl, traumatickým. Je známo, že při traumatu nastává zúžený stav vědomí. Tohoto stavu se v některých psychologických disciplínách, např. při hypnóze, využívá pro zadávání sugescí do podvědomí, a takové sugesce následně působí po velmi dlouhou dobu. Matka i dítě jsou během porodu v jakémsi porodním hypnotickém stavu navozeném změnami vědomí, k nimž při porodu běžně dochází. Všechno, co se s matkou a dítětem při porodu děje, může působit jako sugesce - jde např. i o věty porodnického personálu. Proto průkopník přirozených porodů Frederic Leboayer doporučoval, aby při porodu bylo pokud možno ticho, a když už se hovoří, mělo by jít výhradně o neutrální nebo podpůrné věty. Proto je tak důležitá celková atmosféra, v níž se porod odehrává.

Mluvíte o zúženém stavu vědomí a o traumatu. Přiznám se, že se mi jednoznačné spojování porodu s traumatem příliš nelíbí. Chci říci: jako trauma vnímají porod přece obvykle ty matky, jimž nepodařilo porodit v klidu a bez intervencí. Ty jimž se to podařilo, porod naopak popisují jako posilující zážitek spojený s pocity blaženosti..

Je zapotřebí rozlišit realitu a její vnímání. Realita je taková, že porod je náročný. Pro dítě i matku obnáší vyčerpání a bolest. Subjektivní vnímání celého procesu ale může být jiné. Představme si horolezce, jak zdolává osmitisícovku. Zažívá zimu, bolest, únavu, ale zároveň i radost z výstupu a euforii ze zdolání vrcholu. Někteří lidé jsou rozenými horolezci a všechny obtíže dokáží překonat, takže nakonec převažují příjemné pocity. Ženy mají schopnost rodit děti danou od přírody, jejich konečná připravenost ovšem záleží na tom, kolik se jim během jejich vývoje dostane podpory a přípravy z jejich vlastního nitra i od okolí. Rozhoduje i sebevědomí. Ty, které jsou na tom v tomto směru nejlépe, rodí někdy až orgasticky a porod nakonec opravdu vnímají jako rozkoš. Teoreticky mají takovou možnost všechny ženy, jenže v praxi jí dosáhnou jen ty, které v sobě na fyzické i psychické úrovni dokáží probudit potřebné síly.

Přibývá žen, které právě proto, aby si pro porod zajistily vhodné podmínky, chtějí rodit doma. Co si o tom myslíte?

Dobře připravená a informovaná rodička si pro porod vybírá místo, které pro sebe i dítě vnímá jako to pravé. Mimochodem, když se v této souvislosti ještě jednou podíváme do zvířecí říše, znovu najdeme analogii - četné druhy neporodí, dokud nezavládne absolutní klid. Viz. třeba porody koní, které se rozbíhají převážně v noci, když ve stáji nejsou lidé. Podobně i ženy, minimálně ty, které nepozbyly přirozených instinktů, hledají prostor, jež by byl pro ně a její dítě při porodu ideální. Já si nemyslím, že to musí být nutně doma. Pokud bychom v porodnicích dokázali vytvořit srovnatelné podmínky, ženy by z nich neutíkaly. A zároveň bych ani domácí prostředí nepřeceňoval. I tam se mohou vyskytnou rušivé faktory - např. přítomnost sousedů za zdí, což může ženu omezovat ve spontánním projevu… Na dobrý průběh porodu i zlaté hodiny má zkrátka vliv mnoho faktorů. Ze strany matky mi nejdůležitější připadá její schopnost soustředit se na sebe a na dítě. Ze strany těch, kdo při porodu pomáhají, naprostý respekt k potřebám matky a dítěte. A pokud se ptáte na srovnatelnost porodů doma a v porodnici, řekl bych že pokud v porodnici rutinně dochází k medikacím, např. urychlování kontrakcí oxytocinem, nebo k odnášení dětí od matek, pak se misky vah z hlediska celkové fyzické a psychické bezpečnosti i z hlediska respektu k potřebám matky a novorozence rychle překlápějí k domácímu prostředí.

Jak se v této souvislosti díváte na trend zavírat malé porodnice a oficiálně ženám umožňovat pouze porody v těch velkých "sběrných"?

Existují jen dvě události, které prožil a prožije každý z nás - narození a smrt. Proto přístup k porodům a umírání jasně ukazuje na stav společnosti. Menší porodnice jsou odrazem osobního přístupu, užších a pevnějších vztahů a přístupnější zpětné vazby při dodržování obdobných pravidel bezpečnosti, jakou nabízejí velké porodnice. Rušení malých porodnic přispívá k celkové devastaci, kterou na úrovni vztahů a schopnosti uvažovat empaticky pozorujeme všude kolem. Z praxe mohu je říci, že na porod dobře připravená žena si spíše vybere menší porodnici, v níž se rychleji zorientuje, může nalézt větší intimitu a osobnější přístup a nemusí zápasit s množstvím personálu a složitým systémem péče.

Vraťme se ke zlaté hodině. Co konkrétně by bylo dobré v porodnicích změnit?

Možná by stačilo, kdybychom se zamysleli nad tím, proč se bezprostředně po porodu k dítěti nechováme tak, jak o to usilujeme později v životě. Pro většinu rodičů je těžko představitelné, že by své miminko svěřili do péče někomu cizímu, ale po porodu bývá jejich citlivost snížená. Pořád se stává, že v porodnicích jsou miminka od matek odnášena jak o zlaté hodině, tak i po nocích třeba i na několik hodin. Když se kdykoliv později stane, že naše dítě má nějaký problém, ihned jsme připraveni ho pochovat a utěšit, ale těsně po porodu, kdy je naše miminko ovlivněno porodním traumatem, nám nevadí, že se náš drobeček ocitá v docela cizích rukou, které s ním i při dobré vůli přece jen jednají rutinně a neosobně. Tohle by se mělo změnit. Chovejme se k novorozencům s láskou, ohledy a trpělivostí. Chvíle po porodu jsou jednou z nejdůležitějších příležitostí, kterou pro podporu vzájemných vztahů i duševního zdraví v životě dostáváme.

Osobní otázka na závěr: Co vás jako softwarového inženýra přivedlo k problematice raného rodičovství a k regresní terapii?

Zdánlivě je softwarové inženýrství od běžného života vzdálené, není tomu ale tak. Prošel jsem cestou od simulace psychických procesů u počítačů ke kontaktu s psychickými procesy u lidí. A udivily mne četné analogie a především možnost pomáhat. Regresní terapie mne oslovila nejvíce, protože dává poznat, co se děje v naší psychice nejen od raného dětství, ale dokonce ještě dříve, před narozením. Když mi došlo, o jak důležitá období se jedná - a tisíce hodin strávených s klienty bylo bohatou inspirací i důkazním materiálem - další cesta už mne vedla přímo k problematice těhotenství, porodů a vědomého rodičovství. Tam spatřuji začátek všeho.

Děkuji za rozhovor.

Vyšlo v nezávislé revue pro duchovní kulturu PROMĚNY 1/2008

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt