PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Porod císařským řezem z pohledu regresní terapie:
Záchrana života i možné komplikace pro budoucnost

Porod je mezní zážitek. Pro rodící ženu stejně jako pro její dítě. I při hladkém průběhu vzniká celá řada možností pro traumatizující situace, protože dochází k mnoha zásadním adaptacím. Ještě náročnější jsou porody komplikované, s množstvím medicínských zásahů. Dnes se bohužel většina porodů odehrává s větší či menší mírou lékařských intervencí, takže rozdíl mezi normálním a patologickým se do značné míry smazává. O císařském řezu se tvrdí, že ač je velkou břišní operací, na životě ani na zdraví matku a dítě ve většině případů neohrozí. Přesto v poslední době přibývá informací, které napovídají, že vstup do světa sekcí je ze zdravotního hlediska náročnější. Děti zrozené pomocí skalpelu čelí vyšší pravděpodobnosti vzniku četných onemocnění a existují i rizika pro zdraví psychické. Více o tom v následujícím rozhovoru s regresním terapeutem Patrikem Balintem:

Foto

Tělo si pamatuje i to, co duše skrývá. Potíže vycházejí na povrch v podobě specifických symptomů, na příklad různých úzkostí. V běžném stavu vědomí nám ovšem mnoho skutečností uniká. Kde a jak máme uloženy vzpomínky na svůj porod?

Většinu vzpomínek máme spojených se zrakovými vjemy a s nějakými emocemi. Když jde o velmi silný zážitek, tak se zúčastňuje větší část těla a další smyslové vjemy. Porod je zážitek natolik převratný, že je spojený s celým tělem a se všemi smysly - při vaginálním porodu je zapojená každá, i ta nejmenší součást. Tělo dítěte se přitom nalézá v objetí těla i emocí matky, ale i otce. Matka dítě objímá fyzicky porodními cestami a emočně tím, co během porodu prožívá. Otec je přítomen svými postoji a rovněž zanechává v psychice dítěte svoji mužskou emoční stopu. Troufnu si říci, že vzpomínky na porod se nalézají v každé naší buňce. Souvisí to i s tím, že porod je začátkem našeho samostatného života. Každý začátek je pro psychiku důležitý. Je v něm vždy uložený koncept toho, co se bude dít dál. Všem začátkům věnujeme náležitou pozornost, ať už jde o porod, nebo třeba o nový den. Porod toho ovšem startuje opravdu hodně. Stojí na prvním a nejvýznamnějším začátku.

S jakou poptávkou tě nejčastěji oslovují klienti, kteří se cíleně chtějí vrátit do času svého zrození? Nebo taková potřeba obvykle vyplyne až z již započaté terapeutické práce?

V regresní terapii se do minulosti vracíme vždy jen na základě nějakého problému. Takže pokud mne někdo osloví s tím, že si chce znovu prožít svůj porod, vysvětlím mu, že minulost je něco, co už bylo, a za normálních okolností není třeba se k tomu vracet. Neboli takový návrat do minulosti by vždy měl mít jasné důvody i podmínky, za kterých se odehrává.

Setkáváš se někdy s tím, že kořeny psychických problémů klienta sahají specificky zpět přímo k jeho porodu, a konkrétně právě ke zrození císařským řezem?

Setkávám se s tím často. Ale neřekl bych, že za problémy může nutně císařský řez jako takový. Mnoho problémů vzniká z nepřirozeného zasahování do citlivého procesu začátku života. Ona i sekce může probíhat do jisté míry přirozeně a v souladu se svými podmínkami. Je prostě nějakým vyústěním životního příběhu matky, otce a dítěte. V některých případech je operativní porod nezbytný a zachraňuje životy. Jako problematické vidím, když se indikuje bez jasných příčin nebo si ho rodička prostě jen přeje. Případně když k němu dojde, protože pro normální porod nebyly vytvořeny podmínky a rutinní zásahy spontánní porodní činnost zastavily, takže porod pod skalpelem skončil vlastně úplně zbytečně.

V západní společnosti císařských řezů epidemicky přibývá. A to i takových, které nejsou zdravotně indikovány. Některé matky o ně žádají, protože věří, že jde o šetrnější způsob porodu pro ně samotné i pro dítě, které nemusí podstoupit náročnou cestu porodním kanálem, nehrozí mu riziko uvíznutí, přidušení… Čím je porod císařským řezem náročnější, rizikovější pro dítě? A jak je to s matkou - podporuješ názor, že i pro ni přináší porod sekcí četná psychologická rizika?

Myslím, že v češtině máte takovou průpovídku: "Zkratka byla sice delší, zato však méně schůdná". Podobně to vnímám s nepřirozenou indikací císařského řezu, ať už třeba pro strach matky, s nímž ještě nikdo nepracoval, nebo pro oslavu narozenin manželky lékaře, který potřebuje odcházet ze služby do určité doby. Ano, žena při plánované sekci unikne porodním bolestem a také riziko uvíznutí dítěte v porodních cestách je menší. Avšak císařský řez má svoje rizika. Jednak jde o rizika velké břišní operace, a pak z mého pohledu především o rizika nepřirozených modelů vývoje různých situací v pozdějším životě dítěte, které si v sobě takový model ze svého porodu nese. Může jít na příklad o způsob, jakým ten člověk snáší dotyk - iniciačně se ho nedotkly matčiny porodní cesty, ale ruka lékaře v gumové rukavici. Může jít o téma empatie a sociálních vazeb - první kontakt neproběhl s matkou, ale s cizími lidmi. A tak dále. Průchod a hnětení porodními cestami doslova uvádí naše tělo i naši psychiku do života. Rotováním v porodních cestách startujeme svůj život, podobně jako se startuje motor nějakého mechanismu. Dítěti může chybět, pokud tímto procesem neprojde. Z mé praxe vyplývá, že se císařský řez sice může na první pohled jevit jako jednodušší proces, jenže se při něm ztratí některé potřebné informace, které psychika dítěte potřebuje a zpětně, byť nevědomě, žádá. Což může být problematické, když tomu rodiče dítěte nerozumějí a nejsou na to připraveni.

Obecně existují tři skupiny lidí, kterých se císařský řez bytostně dotkne - ženy podstoupivší tento druh porodu, dítě narozené CŘ ve věku miminka a větší dítě nebo dospělý narozený CŘ. Dá se říci, nakolik specifické jsou potřeby každé z těchto skupin? Jak se projevují? Jaké jsou v jejich případech šance pro terapii?

Ženám podstupujícím tento druh porodu často chybí informovanost o jeho vedlejších účincích, a to ať už jde o sekci akutní, nebo předem plánovanou. Po akutním císařském řezu ženy často cítí zklamání, že něco podstatného nezvládly, nedokázaly, nedokončily. Neuvědomují si, že život přináší mnoho možností, jak věci napravit. Ty ženy, které císařský řez plánují předem, zase často nedocení vliv svého rozhodnutí ani zdravotní dopady, které sekce pro dítě i matku může mít. Pro ženu operace znamená velké vyčerpání spojené s vedlejšími účinky anestezie. Nebývá schopna péče o dítě, může být narušeno navázání kontaktu s miminkem i kojení. Ani novorozenci nebývají po sekci v nejlepším stavu a potřebují pomoc s adaptací na vnější prostředí. Později děti narozené císařem vyžadují více pozornosti v čase různých změn nebo v přelomových obdobích a můžeme u nich pozorovat snahu o doplnění všeho, co jim z přirozeného procesu porodu chybí. Asi nejvíce jde o specifický intimní dotyk a objetí, obojí přirozeně vyžadují - bývají rády chovány, mazleny, nošeny v šátcích. Když jsou dotykem obklopeny a jejich potřeby se naplní, v zásadě jsou brzy spokojené. Jen pozor na to, že některé dětí narozené sekcí a s dlouhým pobytem v inkubátoru naopak někdy zase potřebují velmi pomalé a jemné sbližování. Specifické chování v návaznosti na deficity po císařském řezu někdy vidíme i u starších dětí, jejichž pohár potřeb se stále ještě nestihl naplnit, a tak hledají, jak to udělat. S narůstajícím věkem bývá pro ně stále těžší dostat se k jednoduchému dotyku a intimitě, k tématům jako je jemnost, citlivost, uvolněnost. Nutno říci, že při terapii se nejvíce setkávám právě s touto třetí skupinou, s lidmi, kteří až v pozdějším věku hledají odpovědi na své otázky kolem těchto témat. Jejich typickým problémem bývá jistá tvrdost k sobě i k druhým. Je pro ně obtížnější zapojit se v kolektivu nebo navazovat hlubší vztahy. Také bývají citliví na práci se změnou.

Na čem při zpracování porodního traumatu nejvíc záleží? Co se při terapii potřebuje dít, aby terapeutická práce směřovala ke kořenům problému a porodní trauma mohlo být léčeno?

Podstatou regresní terapie je práce s živou minulostí, která je něčím dosud navázaná na přítomnost. Když dle teorie regresní terapie tato navázanost způsobuje v klientově životě nějaké problémy, snažíme se tento svazek poznat a rozvázat. Neboli pracujeme s minulostí, která má problematický dosah na přítomnost, a to tak, že do té minulosti prostě vstoupíme a klient si prochází přesně ty zážitky, které jsou dodnes příčinou jeho potíží. Nejsilnější motivací pro terapeutickou práci je touha dotyčného člověka vyřešit si konkrétní problém. Někdy jde o jeho pojmenování, o zjištění, že problém vůbec existuje. Potřebujeme proto často nejprve vést rozhovor, jehož cílem je co nejlepší popis toho problému. Pak už přichází ke slovu samotná technika a spolupráce terapeuta s klientem. Regresní terapii považuji za jakousi psychoterapeutickou chirurgii. Jde o metodu velmi intimní a hlubinnou, což má své výhody i nevýhody. Dokáže se na problém podívat velmi cíleně a vyřešit jej za relativně krátký čas. Na druhou stranu tato cílenost, a zároveň intenzita a hloubka, nemusejí každému vyhovovat. Osobně spatřuji krásu regresní terapie v tom, že kopíruje přirozený sklon psychiky vracet se k událostem, jež dosud nemá zpracované, za účelem jejich zvědomení. V regresní terapii využíváme asociativní vybavování si událostí z minulosti, spolu s klientovou motivací řešit problém. Tato kombinace úplně stačí k tomu, aby bylo možno se dostat do hlubších úrovní, hlouběji k podstatě.

Podle čeho člověk pozná, že by regresní terapie mohla být při zpracování porodního traumatu právě pro něho vhodnou volbou?

Někdy je to i naopak - někdy nás procházení minulosti prostě zavede do porodního traumatu, z čehož až poznáme, že je třeba se jím zabývat. Většinou jde o tzv. modelové problémy. Všichni máme svoje modely, zaběhané způsoby chování. Neboli v určitých situacích se opakovaně nějak chováme. A postupně si uvědomíme, že takové chování není vždy vhodné nebo že nám přímo působí problémy. Zpracování porodního traumatu pomůže tento setrvačný proces zastavit a způsobit, že se staré problémy už nově nevytvářejí. Příklad: typickým modelem z prenatálního období je strach ze změny, který nastávající matka prožívala během svého těhotenství, kdy se bála přicházejícího rodičovství. Obávala se třeba, jak se její život s dítětem od základu změní. Pokud byl tento strach v jejím nitru opravdu silný, často se přenesl i na dítě. Když si klient během terapie uvědomí vznik a původ tohoto emotivního prožívání matky a jejího problému, pak tento model ztrácí v jeho životě sílu, jakou až dosud měl, nebo dokonce zcela odezní. Což se pozná tak, že klienta tento jeho celoživotní strach přestane ovládat.

Jak hodnotíš situaci v českém a slovenském porodnictví? Nakolik porodnické systémy našich zemí berou dle tvých zkušeností v úvahu, o jak klíčový zážitek pro budoucí život matky i dítěte se při porodu jedná? Co by se z tvého pohledu mělo změnit?

Systémy porodnických služeb v Čechách a na Slovensku jsou založeny na rutinních zásazích. Lze hovořit o epidemii schematicky vedených porodů, kde přirozenost v podstatě vymizela. Problematické je to proto, že porod každého člověka potřebuje zůstat jedinečný, tak jako je jedinečná každá lidská osobnost a každý jeden život. Tohle jasné a základní nastavení dnes nerespektujeme, ba už ho ani nebereme v úvahu. Je to jistě dáno i přítomností silného strachu, který ovlivňuje rozhodování těch, kdo se za vedení porodu cítí být odpovědni. Potřebnou změnu bych viděl v celkovém přístupu - aby přirozené porody vedli ti, kdo jim opravdu rozumějí a kdo jsou pro porody bez lékařských urychlujících zákroků vyškoleni. Takovými odborníky, resp. odbornicemi, jsou porodní asistentky. Jenže jejich postavení ve stávajícím řádu nastavených pravidel jejich kompetencím momentálně vůbec neodpovídá. Mnohdy ani nemohou dělat svoji práci, jejíž podstatou je podpora, a nikoliv intervence. Co se týká veřejnosti, bylo by třeba konečně otevřít obrovské téma kolektivního porodního traumatu a zvýšit obecnou informovanost. Rutinní zasahování do porodního procesu (na příklad vyvolávání porodu, umělé protržení plodové vody, rutinní sledování ozev plodu, kdy je rodička znehybněna připoutáním k monitoru, rutinní podávání umělého oxytocinu a dalších medikací, znemožněná přítomnost mužů u porodu a jiné překážky, které zažívá většina populace) vede k postupnému snížení citlivosti na tyto úkony jako zdroje možného traumatu. Mnoho lidí už ani nepozná, že je něco v nepořádku, když ženě není dovoleno spontánně a v jejím vlastním tempu porodit. Je na čase začít pomalými a postupnými kroku toto trauma identifikovat, rozebírat a léčit. Až pak se odrazíme k utváření nových podmínek a přístupů jak ve věci porodů, tak dalšího života.

Patrik Balint (*1974) původně vystudoval inženýrství na ČVUT v Praze a Bratislavě. Výcvikem regresní terapie prošel u Andreje Dragomireckého. Již více než 15 let provozuje samostatnou praxi zaměřenou zejména na prenatální, vztahovou a archetypální vztahovou terapii. Věnuje se též vzdělávací činnosti, vede semináře a kurzy na Slovensku i v Čechách. Více na www.regresnaterapia.sk

Vyšlo v časopise Regenerace 5 2016

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt