PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Hlavním odborníkem na svůj život by měl být každý člověk sám

Rozhovor s Radomilem Hradilem

Není mnoho mužů - nejsou-li profesí lékaři či psychologové - kteří by měli odvahu veřejně vyslovovat své názory na tak ženskou záležitost, za jakou je všeobecně považován porod. Ing. Radomil Hradil, původním vzděláním zemědělský inženýr, dnes především překladatel, redaktor a publicista, takovou odvahu má. Kapitolu věnovanou příchodu člověka na svět zařadil do své nové knihy "Lidstvo na rozcestí", v níž se snažil postihnout některé životní oblasti, v nichž dnes lidstvo zjevně tápe a kde chybné příští směřování hrozí četnými patologiemi včetně úplného sebezničení.

Co přesně míníte pojmem "industrializovaný porod"?

Industrializace obecně znamená zavádění strojní techniky. Termín industrializovaný porod jsem si vypůjčil od slavného francouzského porodníka Michela Odenta. Mám na mysli porod, při němž se rodící žena musí podvolit "mužskému" vedení a kdy jsou ona i dítě monitorovány strojní technikou, v prostředí porodního sálu, který zcela nese signaturu mužského lineárního a racionálního myšlení. Personál porodnice určí termín porodu podle abstraktních tabulek, ale také třeba podle obsazení sálu a rozložení směn, a lékař porodník pak celý proces řídí, urychluje nebo zpomaluje dle vlastního uvážení. Těžko si lze představit dva větší protiklady: přirozený porod v intimním prostředí, kdy se vše řídí odvěkou moudrostí přírody, a porod ve sterilním, hektickém prostředí nemocnice, kdy je vše řízeno lidským intelektem. Industrializovaný porod je pro mě porod, kdy lékař zajišťuje vyjmutí těla dítěte z těla matky, aniž by se přitom bralo v úvahu, že člověk není jen tělo, ale především duše a duch, který v tomto těle přebývá. Industrializace je samozřejmě proces, který se odehrává v mnoha oblastech života. Porodnictví je ale důležitý příklad, protože porodem všichni přicházíme na tento svět a jsme jím silně ovlivněni.

Snaze o možnou volbu přirozeného porodu stojí v cestě současné většinové nazírání na porodní proces jako na něco, co pro svou rizikovost patří právě do nemocnice a do rukou odborníků. Jaké konkrétní prostředky pro uplatňování tzv. menšinových postojů k příchodu člověka na svět považujete v současné české realitě za nejefektivnější?

Jako v jiných oblastech, například vzdělávání nebo zdravotní péči, i tady je jedinou cestou ke změně osobní angažovanost: jestliže považuji za normální řídit se odvěkou moudrostí lidského těla i univerza a rodit přirozeně, pak musím tento svůj názor a svou potřebu hájit. Žijeme v mediální společnosti, v níž má mediální prosazování většinového názoru velký dopad. Proto je třeba hájit i oprávněné menšinové názory a potřeby. Společnost, která respektuje jen názor většinový, je společností nelidskou, pošlapávající individuální důstojnost člověka i jeho právo na sebevyjádření.

Co to znamená v případě porodnictví?

Pro mne to znamená např. podporu práce porodních asistentek a možnost žádat od zdravotních pojišťoven proplácení jejich práce. Tedy žádat respektování toho, že např. nesouhlasíme s raným ultrazvukovým vyšetřením plodu nebo že chceme porodit doma a přitom mít záruku rychlé a dostatečné péče v případě nutnosti, jako je tomu v jiných evropských státech, a to i přesto, že jde o velmi menšinovou záležitost.

Vztah dnešních žen k mateřství je z velké části formován obrovskými obavami. Jak byste vystihl podstatu typických těhotenských a předporodních strachů současných žen, resp. rodičů? Proč a čeho se tolik bojí?

To je velmi citlivá a zároveň klíčová otázka: Čeho se bojím? Co ve mně vyvolává strach, a co naopak důvěru a jistotu? Jestliže nevěřím, že život a svět mají určitý vyšší smysl, pak nemám nic, co by mi dodávalo vnitřní jistotu, a musím se snažit zajistit si jistotu vnější. Maximálně se zabezpečit proti všem nepříznivým možnostem a okolnostem. Jenže i když to udělám, stejně budu mít strach - strach z nevypočitatelného aspektu života. Teprve když pochopím, že samotný svět hmoty bez ducha žádný smysl nemá a že ve všem je velká, byť skrytá a dnes přehlížená moudrost a vedení, strach ze mě spadne a na jeho místo nastoupí nesmírná důvěra.

Které praktiky současného porodnictví považujete za sporné a proč?

Za sporné považuji to, když člověk začne zasahovat do procesů, které jsou mnohem složitější, než on může i s celou svou vědou dohlédnout. Porod sem bezpochyby patří. Má své přirozené principy a rutinní lidský hrubý zásah, např. aplikace syntetického oxytocinu, ho vykolejí. Představuji si, že jednou, až dále pokročí nevyhnutelný proces, který bych nazval "tání patriarchátu", by to mohlo vypadat jinak: Žena a dítě budou ve společnosti respektovány. V těhotenství a při porodu budou mít všestrannou péči a ochranu a budou moci rodit v intimních podmínkách svých domovů nebo v porodních domech. Porod bude takřka posvátný akt, slavnost a radost. V případě komplikací bude připraven zasáhnout lékař, který ale nebude mít sarkastické poznámky a postoj zadostiučinění typu "vidíte, měli jste to rovnou nechat na mně". Bude si vědom, že vstupuje do hájemství, ve kterém je - v tu chvíli pozvaným - hostem, nikoliv pánem.

Jak si vysvětlujete, že pozitivní a životodárné se často jen těžko prosazuje?

To patrně souvisí s celým nastavením a směřováním společnosti - mohlo by se hovořit o sekularizaci, tedy jakémsi zesvětštění a odposvátnění, o naivní víře v absolutní možnosti vědy. Podle mého názoru jsme jako civilizace ztratili kontakt se svým duchovním prapůvodem i vedením a obrátili jsme se proti principům života. To může mít tragické následky, pokud si to velmi rychle neuvědomíme a s pokorou se neskloníme před tím, co nás přesahuje.

Aby člověk mohl začít jednat vpravdě autonomně, potřebuje se připojit takříkajíc k vlastnímu zdroji a ztratit závislost na záplavě často zavádějících nebo dokonce lživých "oficiálních" informací. Co může běžnému člověku pomoci takový zdroj objevit a přidržet se ho?

Především musím připustit, že takový zdroj vůbec existuje. Pak si začnu uvědomovat, že od něj nejsem tak neprodyšně oddělený, jak se mi zdálo - začne ke mně promlouvat formou intuice, vnitřních inspirací. Když se tomuto hlasu učím naslouchat a mám k němu důvěru, pak v mnoha složitých situacích najednou vím, co mám dělat, a činím s lehkostí rozhodnutí, která se ukazují jako správná.

Sám jste s vaší ženou nedávno prožil porod vaší dcery. Vyšel dle vašich představ?

Oba jsme chtěli rodit přirozeně a doma, našli jsme si porodní asistentku, absolvovali předporodní kurz a přečetli si literaturu. Porod se rozběhl pěkně, ale jeho další vývoj nebyl uspokojivý, takže jsme nakonec s paní porodní asistentkou usoudili, že bude vhodné přesunout se do porodnice. Odjeli jsme do Vrchlabí, kde jsme dál pokračovali v přirozeném vedení porodu, ale nakonec se ukázalo, že přirozený porod nebude možný a bude nutný císařský řez. Lékař vstoupil do hry skutečně až tehdy, kdy to bylo nutné, a jsme vděční, že jsme se s paní porodní asistentkou mohli o přirozený porod dostatečně dlouho pokoušet. Bezprostředně po porodu jsem dítě dostal k sobě a odnesl jsem si ho na pokoj, půl dne poté, až se poněkud zotavila z operace, se k nám mohla přidat i moje žena. Personál nás po celou dobu respektoval a pomáhal tam, kde jsme pomoc potřebovali. Byl to příklad toho, jak je v životě možné překonat nečekanou situaci či problém, pokud k němu přistoupíme se vzájemnou slušností. Za velmi důležitou považujeme moje žena i já pomoc a podporu porodní asistentky: její doprovod během těhotenství, její nasazení během porodu i její poporodní poradenské návštěvy. Klademe si otázku, proč něco tak důležitého není v naší společnosti samozřejmostí.

Co Vás vedlo k napsání knihy Lidstvo na rozcestí?

Řekněme, že to byl hlas z onoho zdroje, o kterém jsme mluvili. Rád bych řekl, že kapitola o porodnictví v kontextu mé knihy rozhodně není stěžejní, hlavně jsem chtěl poukázat na nezdravé a nebezpečné tendence v souvislosti s televizí jako médiem a s mobilními telefony, což jsou oblasti, které mi zvláště leží na srdci.

Jak je Vaše kniha přijímána? Komu je určena?

Kniha je určena každému, kdo je ochoten nepředpojatě se podívat na problematické každodenní jevy a kdo má také pocit, že něco není v pořádku - že svět, ve kterém žijeme, by mohl a měl být lepší. Kniha byla přijata pro mě až překvapivě vřele a náklad prvního vydání se vyprodal během půl roku, takže připravujeme druhé, doplněné vydání. Mnoho lidí tu knihu vnímá tak, že si mohli uvědomit skutečnosti, které jen nejasně tušili a báli se na ně pomyslet, natož pak je vyslovit - takto to alespoň formulovala jedna čtenářka.

Jak se vypořádáváte s kritikou, že na mnoho popisovaných oblastí nejste "odborník"?

Snažím se s každou oblastí, o které píši, velmi důkladně seznámit a hledám souvislosti s jinými oblastmi. Také se snažím každý údaj dostatečně ověřit a podložit. Na druhou stranu se občas musím odvážit kroku do neznáma, abych se dostal i mimo vyšlapanou cestu. Jsem si vědom toho, že hloubka, do jaké v jednotlivých oblastech pronikám, je nesrovnatelně menší než u příslušných odborníků, snad je ale dostatečná k tomu, aby mi umožnila se k dané oblasti fundovaně vyslovit. Mimochodem, velkou vzpruhou pro mě jsou situace, kdy se třeba na mé přednášce o nebezpečích mobilních telefonů přihlásí posluchač a řekne, že tento obor vystudoval a že mi musí složit poklonu, neboť vše, co říkám, je korektní a jemu jako odborníkovi přináší nové pohledy. Řekl bych proto, že je obecně lidské právo zodpovědně zkoumat věci a vyjadřovat se k nim. A dokonce bych řekl, že je to naše povinnost. Náš život za nás koneckonců nikdo jiný žít nebude a sami za něj neseme odpovědnost. A co se týče porodů, tam bychom si měli uvědomit, že hlavním "odborníkem" na ně nejsou a nikdy nebudou lékaři, ale rodící ženy.

Vyšlo v časopise Rodiče 4 2010

Zpět na seznam rozhovorů

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu