PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Podlehnout kouzlu lidského hlasu

Rozhovor se sopranistkou Státní opery Praha Simonou Procházkovou

Kdybys měla co nejstručněji vystihnout, co je opera, co bys řekla?

No přece, když staří a tlustí zpívají o lásce… Ale teď vážně. Výsostné umění, v němž se veškeré lidské city a smysly projevují zpěvem a hudbou. Vychází z potřeby zvýraznit účinek mluveného slova, podtrhovat něco, co se v běžné komunikací nedá vyjádřit. Člověk to dobře pochopí, když stejné dílo prožije v činohře a opeře. K mým rolím patří Verdiho Traviata - když vidím na jevišti činoherní Dámu s kaméliemi, jeden velmi podstatný rozměr mi chybí.

Operní libreta bývají dějově prostinká. Nakolik jsou příběhy podstatné? Jde o ně vůbec, když opera je hlavně hudba?

Určitě jde i o ty příběhy. Zachycují přece vztahy, určité životní situace, někdy banální, jindy neuvěřitelně komplikované. Vrcholné zážitky přinášejí díla, v nichž jdeme s autorem až na samé dno lidského osudu. Divák si může při poslechu řešit svůj vlastní životní příběh. Řekla bych, že i díky tomu opera přežila všechna ta staletí. Však si sama odpověz na otázku, co ti návštěva opery přináší.

Odskok do jiného světa. Relax. Dočasné odhození všech zátěží.

To určitě také, ale nepodceňujme operu, není to jen zábava a odpočinek! Její příběhy umějí jít pěkně hluboko do psychologie! Třeba některé Janáčkovy opery - Jenůfa, Káťa Kabanová, Věc Makropulos… Opera ale v tomhle prodělala vývoj. V některých obdobích hlavně bavila a sdružovala, lidé při mnohahodinových představeních seděli u stolů, hodovali. Pak zase zvážněla, burcovala. Byly doby, kdy představovala hlavní proud umění, dnes bychom řekli pop. Poslouchaly ji všechny společenské vrstvy, ti chudí aspoň na bidýlkách divadel nebo ve zvláštní úpravě při lidových slavnostech. Slavné árie si pobrukovali pekaři, pradleny… Opera odráží historii, je to muzeum svého druhu, svědek času.

Kdo poslouchá operu dnes? Je to umění pro romantiky, znalce, snoby?

Ode všeho trochu. Do divadla jde, kdo má na lístek. Doma árie vyhledává, kdo k nim má vztah. Záleží samozřejmě na výchově, na tom, zda se člověk k téhle hudbě vůbec nějak dostane. A pokud ji poslouchá pro své obohacení, a nikoliv ze snobismu, pak je to dle mého názoru hlavně proto, že podlehne kouzlu lidského hlasu. Já sama jsem někdy překvapená, když se dostanu do role posluchače. Stane se, že celý den cvičím, mám hudby nad hlavu, a večer pak musím na představení, protože v něm zpívá třeba moje žačka. Přijdu tam utahaná, ale když se představení daří, nesmírně mne vtáhne a vzpruží, mám zážitek, který mi ani ta nejlepší instrumentální hudba nedá. Lidský hlas, jeho alikvoty, to je něco mimořádného.

Proč některé země operu přímo ztělesňují, zatímco jinam se až tak nehodí? Vychází podstata opery z charakteru jazyka či národa?

Určitě. Italové zpívají, už když mluví. Jen otevřou pusu, už tam je tón. Italština není operní jazyk číslo jedna náhodu, výuka operního zpěvu se o ni bezprostředně opírá - za krátkou souhláskou přichází okamžitě otevřená samohláska. Německý region vytvořil zase tradici, která text povyšuje na úkor melodické linie, tzv. Sprechgesang. A čeština? To je komplikovaný jazyk se spoustou záludností a každému cizinci nezvykle znějících hlásek, a ani to nemusí být rovnou strč prst skrz krk. Přesto máme v operní tvorbě bohatou účast, takže čeština zaznívá z divadelních pódií v New Yorku, Tokiu, Miláně…

Kdo nebo co dnes rozhoduje o tom, co a jak se na českých operních scénách bude dít?

I opera si na sebe potřebuje vydělat a bojuje o diváka, resp. posluchače. Impresáriové a ředitelé divadel museli vždy hledět na kasu. Dnes se snaží spolu se svými dramaturgy vytvořit sezónní plány, ve kterých se vedle zaručených diváckých titulů objeví i díla nová či méně hraná. Co mě děsí, je již několik let trvající trend, kdy se opakují nejznámější díla, ale původní předlohy ustupují osobním výkladům režisérů, kteří svými nápady překvapují či šokují, ale dílo jako celistvou výpověď poškozují. Příklad: Oněgin přece není bisexuál, jak ho nedávno představili v nové pražské inscenaci. Proč nám původní působivý příběh s podtrhující Čajkovského hudbou už nestačí? Copak původní autoři opery nejsou dva, skladatel a libretista? K čemu je dobré jednoho z nich nerespektovat?

Souvisí to s tím, že se opera stává showbyznysem?

Je to otázka vkusu těch, kteří mají pravomoci a zodpovídají za vedení divadel. Dostat na scénu dobré nové nastudování díla potřebuje obrovskou zkušenost a znalosti. A taky pokoru, respekt vůči předloze, která prošla staletími. Jenže, jak už to naše doba s sebou nese, někteří mají pocit, že je to nezavazuje, že mohou všechno. Jsou přece sami umělci.

Každé představení je tvrdou týmovou prací. Aby to nakonec fungovalo, musí si všichni vzájemně vycházet vstříc. Nakolik výsledek oslabují rozpory, o kterých mluvíš?

Všichni podléháme hierarchii moci. Každý dělá co nejlíp svou práci, ale nemívá možnost ovlivnit sféru, za kterou neodpovídá. Jde o týmovou práci, jenže někdy chybí integrující činitel. Je to asi jako když píšeš pro časopis, v němž cítíš odpovědnost za své články, a ty jiné někdy ani nečteš.

Proč na dnešních scénách dochází k takovému internacionalismu? Mám na mysli hostování zahraničních zpěváků, a to i přesto, že nutně nejde o slavné hvězdy. Nemáme dost vlastních hlasů?

Některých nemáme. Např. tenorů nebo dramatických sopránů. Hostování je dnes běžná věc a neviděla bych v něm problém, kdyby celkové podmínky pro operní umění byly vyrovnanější. Kdyby nechyběly finance a lépe fungovala propojenost mezi péčí o naše vlastní mladé talenty a jejich přiváděním na profesní dráhu. V našem oboru navíc nemáme mnoho špičkových učitelů. Kariéra operního pěvce a pěveckého pedagoga, to jsou dvě samostatné cesty.

To je pochopitelné - vynikajícím učitelem bude těžko ten, kdo je zaměřen na vlastní úspěch. Co dnes "mít úspěch" v operním světě znamená? Co to znamená pro tebe osobně?

Úspěch cítím, když odzpívám představení a mám z něj dobrý pocit, když se mi dostane ocenění od lidí, jejichž názoru si vážím. Když za mnou přijde někdo z publika a řekne, že mu představení něco přineslo. Sláva a úspěšnost mají ale ve všech oborech mnoho stupňů. Obecně je za nejúspěšnějšího považován ten, kdo zpívá na nejznámějších světových scénách.

Operní pěvci a pěvkyně zůstávají až na výjimky stranou pozornosti médií. Čím to je?

To ukazují možná právě ty výjimky - kolegové nebo kolegyně, kteří se pro média dokáží udělat zajímaví. Za mnou nedávno přišli z televize, že bychom mohli natočit krátký dokument. Producent, kterého si jinak vážím, se mne vyptával, co dělám, jak žiji a jestli třeba neskáču padákem, zkrátka jestli nedělám něco, čím bych divákovi uvízla v mysli. Neskáču, z natáčení sešlo.

Jak ses stala operní zpěvačkou?

Mám vyprávět, jak dívenka z moravské vísky do veliké Prahy došla? Pocházím ze Šumic, z rodiny, kde se téměř všichni hudbě nějak amatérsky věnovali. Tatínek hraje na několik nástrojů - na klavír, harmoniku, skvěle na kytaru. Maminka i babička krásně zpívaly. Hudba vždycky byla hlavním pojítkem naší rodiny. Do divadla jsme moc nechodili, ale na všech rodinných oslavách se vždy hodně zpívalo a hrálo. Maminka mě navíc vedla k literatuře, k poezii, takže jsem záhy začala hltat romány a v dívčím snění si odžívala životy jejich postav. Několik z nich jsem později ztvárnila na jevišti.

Které jsou tvé nejoblíbenější?

Violetta v Traviatě, Mimi v Bohémě, Manon Lescaut, Taťána v Oněginovi, Jenůfa, Rusalka...

Měla bys chuť vyzkoušet své schopnosti i v jiném pěveckém žánru?

Shodou okolností jsem se díky dramaturgii Státní opery právě setkala rovnou se třemi postavami operetního světa. V představení Vivat opereta vystupuji během jednoho večera ve třech rolích, vždy po jednom dějství - jako Hraběnka Marica ve stejnojmenné opeře Emmericha Kálmána, jako Liza v Lehárově Zemi úsměvů a jako Rosalinda v Netopýrovi Johana Strausse mladšího. Na oslavě nedávných tatínkových narozenin jsem si zazpívala s cimbálovou kapelou.

Hodně cestuješ. Co ti dává poznávání cizích kultur?

Cestování v rámci koncertního nebo operního turné bývá náročné, přesto mi samozřejmě hodně dává, ať už jsou to památky, příroda, životní styl. Nemůžete doopravdy poznat cizí země jinak, než tam prostě být, vidět, vnímat, pozorovat, ochutnávat… Přesto jsem doma tady a neměnila bych.

Existuje momentálně něco, po čem toužíš? Sen, který by sis ráda splnila?

Jé, já mám snů! Třeba zazpívat si zase s kapelou Jiřího Pavlici, která mě jako studentku konzervatoře doprovázela na folklorní soutěži. Nebo ztvárnit Janáčkovu Káťu Kabanovou. Ale hlavní je mít radost z každého dne a z těch snů, které se splnily.

Kdybys měla znovu volit, věnovala bys profesní život opět opeře?

Ano, jsem za tuhle práci vděčná a mám ji ráda. Seznámila mne s lidmi, s nimiž bych se jinak nepoznala, dala mi spoustu radosti. A vlastně mi nevadí ani omezení, která s sebou nese - potřebu disciplíny, pravidelného cvičení, životosprávy. Naštěstí mám velkou podporu ve svém muži, který, sám muzikant, tohle všechno chápe a sdílí se mnou. Jinak mám ale pocit, že rozhodnout se pro operu nebo klasickou hudbu a uživit se jimi je v dnešní době mnohem je těžší.

Jak vypadá den před představením?

Soustředím se. Opakuji si text i hudbu, pracuji s tělem, aby se připravilo na večerní výkon. Šetřím si hlas a zároveň ho pak musím najít. Hlas nejsou jen dvě tenoučké hlasivky - i když právě ty musí být v naprostém pořádku. Je to celá soustava na sobě závislých svalů a fyzických pocitů celého těla, jejichž spolupráci my zpěváci a zpěvačky každý den vybalancováváme a znovu a znovu hledáme.

Čím momentálně žiješ v soukromí?

Určitě naším novým domem v Chýni na jihu Prahy, kam jsme se nedávno přestěhovali. Je tam nádherně, prožíváme mnohem intenzivnější spojení s přírodou, vůbec teď nemáme potřebu někam chodit. Spíš jezdí přátelé k nám.

Zpíváte si, když jste pohromadě?

S některými ano. Třeba večer u krbu. Lidové písně i folk.

Proč si dnes lidé tak málo zpívají?

Protože je přehlučněno. V restauracích, obchodech, někdy i na nárožích - všude vyhrávají, zpravidla jde o velmi vtíravou, ohlušující produkci. To je šílené! Jednoduchá písnička zpívaná neškoleným hlasem je k tomu velkým pozitivním kontrastem. Se zpíváním je to jako s jinými našimi schopnostmi a talenty. Když k němu odmala nejsme vedeni, nerozvineme ho. Je to obrovská škoda.

Jak vést ke zpěvu děti?

Nenásilně. Přirozeně. Aby zpěv vnímaly stejně automaticky jako třeba pohyb. Není přece nutné dělat kliky a salta, stačí chodit a běhat, ale často. Sama děti bohužel nemám, ale zpívávám s dětmi našich přátel a jsem si jistá: děti, které zpívají, nezlobí! Přimlouvám se za nějakou akci po vzoru nedávné iniciativy Celé Česko čte dětem. Přibylo po ní rodičů, kteří si s dětmi začali nahlas číst.

Číst ještě, ale zpívat? Většina lidí má zábrany, stydí se…

Chce to vyzkoušet to. O samotě. Vrátit se k lidovým písničkám ze školy. Nebo poprosit dítě, ať nám zazpívá, co se naučilo, zkusit si to s ním. Půjde o nový prožitek, pocítíme zklidnění. A ta radost, že jsme zábrany překonali!

Simona Procházková vystudovala Konzervatoř a Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Po úspěších na soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech a Totti dal Monte v italském Trevisu je od roku 1992 sólistkou Státní opery Praha, kde ztvárnila řadu vrcholných postav operní literatury: Adina (Nápoj lásky), Pamina (Kouzelná flétna), Fiordiligi (Cosi fan tutte), Violetta (La traviata), Liu (Turandot), Mimi (La Boheme), Leonora (Trubadúr), Micaela (Carmen), Taťána (Evžen Oněgin), Vendulka (Hubička), Jenůfa, Rusalka a další. Pohostinská vystoupení ji zavedla na scény Národního divadla v Praze, Národního divadla v Brně a Slovenského národního divadla v Bratislavě. Vystupuje i v zahraničí (Německo, Švýcarsko, Rakousko, Belgie, Chorvatsko, Japonsko, Korea, Španělsko, Portugalsko, Francie, Polsko, Litva, Izrael, Maroko, Brazílie...). Spolupracuje se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Pražskou komorní filharmonií, souborem Virtuosi di Praga a Symfonickým orchestrem FOK. Soustavně se věnuje interpretaci písní. Jejím manželem je pianista a dirigent Bronislav Procházka.

Vyšlo v týdeníku Naše rodina 37/2009

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt