PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Rozhovor s psycholožkou Pavlou Smith

Deprese je varovný mechanismus

Deprese je v současnosti nejrozšířenější duševní poruchou. Postihuje dospělé v produktivním věku stejně jako děti nebo starce. Její zákeřnost spočívá v tom, že nám ve chvílích, kdy nás drtí, vnucuje přesvědčení, že neexistuje naděje na zlepšení. To ale není pravda. Deprese je při všem zlém, co působí, poruchou s prokázanou léčitelností. Oproti očekáváním její léčba navíc nemusí být ani dlouhá, ani přehnaně složitá, a to zejména v případech, kdy spíš než o poruchu jde jen o signál, že v našem životě něco není dlouhodobě v pořádku. Naše vnímání a prožívání je totiž bezprostředně utvářeno způsobem, jakým žijeme a jakým myslíme. Jestliže např. dlouhodobě porušujeme pravidla rovnováhy, nepěstujeme mezilidské vztahy, podceňujeme nezbytnost odpočinku nebo podléháme patologickému myšlení, depresi si přímo přivoláváme. Současná psychologie nabízí široký manuál pro osvojení dovedností, jak s depresí bojovat i jak ji ještě předtím poznat. K nejúspěšnějším patří v tomto ohledu kognitivně - behaviorální terapie (KBT).

Pavlo, jak člověk pozná, že má depresi?

Odborně viděno tehdy, když minimálně dva týdny v kuse stráví v pocitu smutku a beznaděje, k nimž se navíc přidávají poruchy normálního životního rytmu, tedy např. poruchy spánku, příjmu potravy, koncentrace, motivace, energie, sebepřijetí, potřeby pohybu, společenského života apod. Výkyvy přitom mohou jít do stavu nedostatku i nadbytku, tedy člověk např. spí nebo jí příliš málo nebo příliš moc. Obzvlášť varující jsou myšlenky na nesmyslnost života nebo dokonce na sebevraždu.

Jak je to v současné době s diagnózou deprese? Nakolik osvěta umožňuje, že jsou lidé sami schopni stanovit si diagnózu a vyhledat odbornou pomoc, a nakolik zbytečně trpí doma o samotě?

Oba případy jsou obvyklé. Na jednu stranu se o depresích veřejně mluví, na druhou se lidé za svůj žalostný stav stydí a trvá třeba roky, než se odhodlají situaci řešit, a to třeba až po té, co již vykulminuje do skutečně patologických rozměrů. Apelovala bych v této souvislosti na praktické lékaře. K nim totiž naši klienti často přicházejí dříve než k nám s tím, že se necítí dobře, avšak po fyzické stránce u nich žádná nemoc není k nalezení. Než praktický lékař rutinně předepíše třeba prášky na spaní, měl by zkoumat, zda by dotyčný dříve neměl zajít za psychologem.

Jaké jsou její hlavní principy a postupy kognitivně - behaviorální terapie?

Vznik KBT se připisuje Aaronu Beckovi, americkému psychiatrovi, který nejprve prošel důkladným psychoanalytickým výcvikem, ale když začal léčit pacienty s depresí, všiml si, že léčba patřičně nepomáhá. Beck pak oproti principům psychoanalýzy, která zkoumá hlavně minulost, zaměřil svou pozornost na přítomnost a zejména na fakt, jak depresivní pacient myslí, jak svými myšlenkovými pochody nebo pocity přímo ovlivňuje svůj psychický stav. A z toho KBT vychází - člověk za pomoci psychoterapeuta identifikuje určité vzorce svého myšlení a často zjistí, že tyto vzorce jsou automatické a návykové. V rámci léčby pomáháme tyto vzorce měnit. Dáváme pacientům možnost odstoupit ze zaběhaných myšlenkových pochodů, které je doslova vláčejí směrem do deprese. Na začátku léčby jim pomáháme pouze poodstoupit z oné setrvačnosti a osvobodit se od ní. Teprve pak společně pracujeme na budování nových vzorců myšlení nebo chování. Při KBT zkrátka vycházíme z toho, co člověk běžně dělá, jak žije, a teprve později se případně zabýváme i minulostí. Pracujeme s tzv. aktivizací - pomáháme klientům sestavit plán pro jejich současný běžný život.

Můžeš uvést příklad?

Člověk v depresi bývá apatický, nemá do ničeho chuť a někdy třeba celé dopoledne jen nečinně prosedí. V tomto případě může být součástí denního plánu pokyn, aby si pacient ráno po probuzení za všech okolností vyšel na malou procházku. Učíme klienta, aby bez přemýšlení o tom, zda k tomu má nebo nemá čas, chuť či sílu, dokázal vstát a aby VYŠEL VEN. Slunce na obloze, čerstvý vzduch nebo zpěv ptáků umí divy. Vždy samozřejmě hraje roli, jak dlouho a jak hluboce klient v depresi vězí. Pro některé klienty jsou začátky změny k lepšímu opravdu těžké. Dokáží třeba vyjít ven jen na několik málo minut. Ale to nevadí. Pokud se svému stavu vzepřou a začnou se sebou pracovat, bývají pak i na tuhle kratičkou procházku velice pyšní a jejich nálada se zlepší. A to je důležité zdůraznit - že za úspěch při léčbě deprese lze zpočátku označit i úplné maličkosti, třeba že se pacient vůbec dokáže obléci, nasnídat, ustlat si postel. Výkon hodný pochvaly bývá i to, když dokáže sám pro sebe nebo pro svou rodinu uvařit polévku k obědu!

Jakou roli hraje pro depresivní pacienty samota?

Příliš velká izolovanost škodí i zdravým lidem, natož pak lidem s depresí. Pro patologickou mysl samota jen zlepšuje podmínky pro přehrabování se ve starých bolestech nebo problémech. Pro pacienty je nanejvýš nutné, aby rozvíjeli svůj sociální život. Pokud z důvodu nemoci nemohou normálně pracovat, měli by myslet aspoň např. na drobnou dobrovolnou nebo charitativní činnost. Jde o to, aby se mohli "nějak zapojit". Zpočátku bývá pro obnovu sociálního fungování nezbytná skupinová terapie, kde se klienti učí znovu komunikovat a narovnávají si své sebevědomí. Depresivní pacienti často narážejí na nepochopení svého okolí. Zdraví lidé nemívají patřičnou empatii, označují postižené jako slabochy nebo simulanty… Neznalost problému opravdu bývá velký problém. Citlivý nebo necitlivý přístup okolí může léčbu výrazně urychlit nebo zpomalit. Zásadní roli hraje ale především druh deprese, jíž dotyčný podléhá. Může být buď endogenní, nebo reaktivní. Předpokládá se, že endogenní deprese vychází z vnitřních příčin neboli z nefunkční chemie mozku a jako taková vyžaduje zcela speciální léčbu včetně medikace. Reaktivní deprese vzniká jako následek situace, v níž se člověk nachází. V některých případech se samozřejmě oba případy mohou zkombinovat a pokud se člověk s endogenní depresí ještě dostane do složité životní situace, bývá léčba obzvlášť náročná. Já osobně se domnívám, že ve většině případů deprese vzniká jako varovný mechanismus. Upozorňuje, že něco v našem životě není v pořádku. Posoudit správně depresi vyžaduje ovšem velkou odbornou zkušenost.

Mají některé typy osobnosti k depresi blíže než jiné?

Odborná literatura a výzkumy jsou v tomto směru zdrženlivé. Praktická zkušenost ukazuje, že více ohrožení jsou především introverti, kteří nezřídka postrádají jednoduché přehledné myšlení, mají sklon k hloubání, k přemílání, k sebebádání. Na druhou stranu lidé extrovertního nebo narcistického typu zase snáze upadají do deprese v situacích, když se v jejich životě stane něco neočekávaného, když jsou vyhozeni z běžného rytmu. Depresí trpívají i lidé přehnaně pečliví a zodpovědní, kteří se neumějí vyrovnat s tím, když nad čímkoliv v životě ztrácejí kontrolu… Jak ale víme, všichni jsme kombinací mnoha vlastností i osobnostních typů, takže paušalizovat není možné a každý případ je zapotřebí posuzovat individuálně. Také připomeňme, že deprese je tím pravděpodobnější, z čím složitějších a disharmoničtějších poměrů člověk pochází. Pokud se v nás různá nepohoda či neřešená traumata hromadí od dětství, pak jsme pochopitelně depresí obzvlášť ohroženi.

Existuje nějaká průměrná délka kognitivně behaviorální terapie? A jak často se terapeutická sezení konají?

V porovnání s psychoanalýzou je KBT výrazně krátkodobější. Když se dělají výzkumy efektivnosti léčby, má KBT velmi dobré výsledky. Terapie se obvykle standardně stanoví jako dvanáctihodinový program, klient tedy nastupuje s tím, že se spolu budeme vídat hodinu jednou týdně po dobu tří měsíců. Mimořádné případy tvoří lidé po pokusu o sebevraždu, s těmi se vídám intenzivněji. Délka léčby je individuální. Někdy se už po desátém setkání s klientem loučíme, protože dojde k výraznému zlepšení, jindy terapie pokračuje třeba půl roku. Déle než rok jsem zatím s žádným klientem nepracovala.

Jaká je struktura konkrétního terapeutického setkání?

Prvních pět až deset minut věnujeme výsledku minulého sezení. Klient mi říká, co je u něho nového, jak zvládl úkoly, které jsme si posledně uložili. Pak záleží na fázi léčby, ve které se zrovna nalézáme. Buď ještě rozebíráme vzorce myšlení - pracujeme přitom s deníkem, do něhož si klient zapisuje, co se mu honilo hlavou a jak se přitom cítil. Nebo mluvíme o chování, o zvládání emocí, o možnosti, jak se nedostat do situaci, kdy člověk do problematického myšlení zabředne natolik hluboko, že už z něho neumí vyjít ven.

Jakou roli hraje při léčbě deprese pevná vůle? Stává se, že pacient nespolupracuje?

To se mi téměř nestává. A pokud něco takového vycítím, je to první věc, na kterou se v léčbě zaměřím - spolu s pacientem zjišťuji, kde je problém. Pacientova vůle léčit se je samozřejmě prvořadá. Rozhodně platí, že někteří pacienti spolupracují lépe a jiní hůře. Jen málokdy se ale stává, že by klient třeba ignoroval úkoly, které z našich sezení vyplynou. Pokud vidím, že léčba nikam nespěje, sama navrhnu ukončení našich setkávání nebo hledám za sebe náhradu. To jsou ale opravdu výjimečné případy.

Jaký je tvůj názor na předepisování antidepresiv?

Endogenní deprese jsou v tomto ohledu samozřejmě zvláštním případem. Co se reaktivních depresí týká, medikace představuje složitý problém. I tady bohužel platí, že velká rozšířenost užívání antidepresiv souvisí s tlakem farmaceutických firem, které nezřídka provádějí vlastní výzkumy s vlastní interpretací. Obecně vzato jsou antidepresiva samozřejmě užitečná. Ukazuje se, že jejich přiměřené užívání v kombinaci s dobrou psychoterapií působí zázraky. Zejména na počátku léčby při silných depresích prášky pacientům pomohou z nejhoršího a třeba umožní i vlastní zahájení terapie. Pacient by však měl být veden k přesvědčení, že léky jsou jen pomocný a dočasný prostředek, že cílem terapie do budoucna je žít bez léků. Na tohle se dnes zapomíná a lidé jsou pak na medikamentech zcela závislí. Bývám svědkem toho, jak někteří psychiatři či praktičtí lékaři klientovi řeknou - vy budete brát léky doživotně. To je přece zcela zavádějící sdělení! To, co by si měl klient z ordinace odnést na prvním místě, je analýza jeho životní situace a pátrání po tom, proč u něho k depresi došlo! Takže já jsem přesvědčena, že potřeba medikace je ve většině případů záležitost krátkodobá a že rozumné užívání předchází i všem, někdy tak dramaticky líčeným, abstinenčním syndromům.

Jaká je prevence deprese?

Sklon k depresi nesouvisí ani se sociálním původem, ani s majetkem, ani s věkem. Souvisí s vnitřním stavem mysli, s pocitem smyslu, sounáležitosti. Vnější úspěch není žádnou ochranou. Nesmírně důležitou prevencí je vnitřní napojení s ostatními lidmi, a to zejména ve funkční rodině. Za nejdůležitější prevenci považuji schopnost rodičů hovořit s dětmi o pocitech, a to od malička. Rodiče by měli mít stále nastražené uši. Když dítě o něčem hovoří negativně nebo se něčeho bojí, hned by měli v hovoru vytvořit přirozenou situaci, která dítěti pomůže problém odkrýt a pojmenovat. To ale předpokládá značně intenzivní vztahy a společně trávený čas. Dnešní svět je matoucí a to, co nám nabízí, v mnoha případech vůbec neslouží k našemu prospěchu. Nejsme-li dost obezřetní, snadno se může stát, že začneme žít život, který vůbec neodpovídá našim potřebám ani našemu naturelu. Hlídejme tedy sebe a hlídejme svoje potomky. Jako rodiče významně spolurozhodujeme o tom, kudy naše děti jednou půjdou a zda nebo na jak dlouho jim deprese zastoupí cestu.

Děkuji za rozhovor.

Pavla Smith-Ježková vystudovala psychologii na pražské FFUK. Posledních 16 let žije a pracuje jako psycholožka v australském Brisbane. Nedávno dokončila doktorát klinické psychologie na tamní Griffith University a vede soukromou psychologickou praxi. Má dvě děti ve věku 8 a 10 let.

Vyšlo v Aperiu I/2006

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt