PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Svědčí vztahu rodičů a dětí
partnerský model?

Individualismus a osobní svoboda patří v naší současnosti k nejuznávanějším hodnotám. Na tyto fenomény čím dál častěji narážíme i ve vztazích mezi rodiči a dětmi. Rodiče se od počátku snaží vychovávat své potomky podle tzv. partnerského modelu, což v praxi znamená maximální toleranci k dětským přáním i snahu po pokud možno nekonfliktním řešení možných názorových střetů. Ani rodičovství a výchově se zkrátka nevyhýbá trend, který vidíme všude kolem: Není k dispozici žádná jednoznačná norma udávající, co je žádoucí a správné, a co nikoliv. Podle nedávné analýzy Asociace pedagogů v základním školství, která mapovala chování dětí na prvním a druhém stupni českých základních škol, si téměř 90% učitelů a ředitelů těchto škol myslí, že se chování žáků v posledních letech výrazně zhoršilo, a to jak na velkých městských školách, tak i na těch malých venkovských. Také v mnoha rodinách pozorujeme mezi rodiči a dětmi, navzdory snahám o harmonické soužití, napětí, odcizení, ba i nepřátelství. Proč je tomu tak? Proč dnešní děti mají zjevný problém s přijímáním autorit?

Rozhovor s dětským psychologem Václavem Mertinem

Pane doktore, nedávno se mi dostala do rukou německá kniha, kterou k vydání připravil dětský psychiatr Michael Winterhoff. Zvolil pro ni poměrně provokativní název "Warum unsere Kinder Tyrannen werden", neboli "Proč se z našich dětí stávají tyrané". Doktor Winterhoff v knize vyjadřuje obavu, že západní společnost se v současné době ocitla v nevídané krizi výchovy, jejíž jádro spočívá právě v tom, že mnoho rodičů ovlivněných liberalismem vychovává děti v duchu rovnosti. Práva a povinnosti rodičů a dětí se tak nebezpečně promíchávají a přestává být patrné, kdo na koho více působí. Souhlasíte s takovým postřehem?

Odpověď na tuhle otázku není jednoduchá. Kdybych to měl říct jedním slovem, tak ano, souhlasím. Nicméně pan doktor Winterhoff reaguje na situaci, která se objevila ve USA v 60. a 70. letech a do západní Evropy přišla v 70. a 80. letech. V České republice můžeme výraznější vlnu liberalizmu ve výchově vnímat po roce 1989, ale je třeba říct, že k nám už dorazila v umírněné podobě. Navíc velká část naší populace vnímá výchovné přístupy přece jen poměrně rozumně. Zároveň bych řekl ještě jednu věc: Nemám samozřejmě právo měnit názvy knížek. Vy jste titul přeložila přesně, ale já bych řekl, že životu by mnohem víc odpovídal název "Proč děláme z našich dětí tyrany". Jestliže už v názvu slovo "tyrané" má být, pak bych jeho původ vztahoval spíš k nám, dospělým, kteří dítě ovlivňujeme.

Třeba se kniha tak jmenuje proto, aby si sebekritický čtenář uvědomil, že by název mohl znít, jak navrhujete. V každém případě i v Česku dnes hojně slýcháme, že děti potřebují svobodu a prostor pro svůj seberozvoj, že není správné vracet se do autoritářských časů a mentorovat. Svět je drsný, děti se potřebují prosadit. Tak se snadno dostáváme do opačného extrému a vidíme, že dnešní děti mají problém s přijímáním autorit. Kolik a jaký druh autority vlastně potřebují?

Potřebují stejně autority, jako jí potřebovaly i dřív. Jenomže dřív to bylo asi o něco jednodušší. Věci byly více dány, svět se po léta měnil velice málo, o všem podstatném rozhodovali rodiče... Kdežto dnes jsou změny i požadavky velmi výrazné, a ať se nám to líbí nebo ne, všichni se jim musíme přizpůsobovat, chceme-li efektivně a, řekněme, i trochu radostně přežít. Všichni na novou situaci nějak reagujeme, učíme se za pochodu a děláme chyby.

Náš vztah k autoritám i způsob našeho nazírání na to, co je a není správné, se nicméně velkou měrou formuje právě v dětství. Které z vývojových etap lze v tomto smyslu považovat za klíčové a jak by v nich z pohledu dětského psychologa mělo vypadat ono rozložení rodičovské "převahy" a dětského "poslouchání"?

Je pravda, že o vývojových etapách se všichni učíme, zvláště pokud studujeme psychologii a děláme z ní zkoušky. Z hlediska faktického života to jsou však podle mého názoru umělotiny. Podle mého soudu nic takového neexistuje. Z hlediska přijímání a vytváření autorit je v dětství důležitý každý den.

Takže byste jako umělotinu označil třeba i tolikrát vypichované období vzdoru okolo třetího roku věku, kdy děti objevují hranice a s autoritami se postupně smiřují?

Ano, jednoznačně. Já samozřejmě vím, že okolnosti v této době jsou nakloněny tomu, aby mezi rodiči a dětmi docházelo ke konfliktům, ale neviděl bych to tak zřejmě a fatálně, jakože nám třeba narostou druhé zuby, jak je někdy období vzdoru v učebnicích nebo příručkách pro rodiče prezentováno.

Tím otvíráte zajímavou kapitolu, protože když dnes zalistujete rodičovskými časopisy, tak konkrétně období vzdoru je téma, které je často zmiňováno a vyloženě označováno jako problémový mezník ve vývoji vztahu mezi rodičem a dítětem…

Já o tom samozřejmě vím, ale jsem přesvědčený, že někdy stačí, abychom se nad tím zamysleli jinak, a dojdeme k závěru, že to opravdu až tak fatální není. V různých vývojových obdobích jde o určité aktuální potřeby dítěte. V těch třech letech chce dítě začít dělat věci samo, protože pochopilo, že i ostatní to tak dělají. Druhou věcí je, jak my rodiče na tuto potřebu svého dítěte reagujeme. Jestliže mu můžeme dát prostor a i mu ho dáme, pak nemá důvod, proč by s námi bojovalo. Nebo si ten boj nechá na méně situací. A to už bude pro nás přijatelné, protože přece víme, že konflikty patří k životu. Jde o tu frekvenci a o tu míru. Jsem přesvědčen, že pokud my dospělí dobře vnímáme potřeby dítěte a rozumným způsobem na ně reagujeme, pak se nám problémová vývojová období výrazně rozplývají. Abychom uvedli i jiný příklad: My se třeba tváříme, že dítě v pubertě, když prochází všemi těmi bouřlivými hormonálnímu změnami, nutně musí podlehnout určitým destruktivním projevům v jednání a v chování. Já bych to tak neviděl. Není to tak, že problém nutně přijde. Záleží hodně na jednání a chování nás rodičů.

To skoro vypadá, že si dospělí za ten zmíněný posun v chování dětí - za jejich velkou potřebu vymezit se, nesouhlasit, nepřijímat autority - mohou sami…

Nejspíš si plně neuvědomujeme, co od dětí vlastně chceme. Na jedné straně po nich chceme, aby byly samostatnější, aktivnější, aby ten svět jenom pasivně nepřijímaly. Jenže to samozřejmě vede k tomu, že i ony občas udělají chybu, vždyť se teprve v správném chování, které potom v dospělosti většina z nás plus mínus uplatňujeme, zabydlují. Tak proč se tak rozčilujeme, když se nám v těch šesti, sedmi letech najednou zdají drzé, když řeknou větu, která je ale naprosto adekvátní? No holt my, jako starší generace, jsme na to nebyli zvyklí. Naši rodiče by řekli, že to je drzost! Jenže naše děti se potřebují projevit, jak my to po nich chceme, tak zkrátka nějakou tu prudší větu leckdy naprosto bezelstně použijí.

Reflektují, co nasávají z prostředí…

A to je nesmírně důležitá věc! Děti nám nastavují zrcadlo a my před tím zakrýváme oči. Proto to pořád házíme na děti. Ale ony ve skutečnosti nevědomky reflektují, jak se chováme my nebo jak vidí v televizi, že se chovají jiní lidé, třeba i význačné autority, třeba i představitelé státu. Jak si nadávají, jak si i dají facku. To jistě neznamená, že druhý den půjdou do školy a budou tam fackovat děti, ale ukládá se to v nich jako určitý model chování a jednání pro náročné konfliktní situace.

Zastavme se u této agrese na chvilku. O agresi dnes slyšíme ze všech stran. Ze zkušenosti víme, že když nás něco naštve, tak máme možnost dvojí reakce. Buď reagujeme jaksi instinktivně, což ovšem bývá průšvih, protože to znamená, jak jsme právě uvedli, že se třeba fackujeme nebo na sebe křičíme. Také ale můžeme reagovat s určitou dávkou, jak to nazvat, sebeovládání. To když jsme schopni i ve chvíli hněvu myslet na to, že instinktivním chováním nic konstruktivně nevyřešíme. Jenže uvědomělé zvládání krizí je nesmírně obtížné. Jakým způsobem máme s hněvem učit zacházet děti?

Jestli byste dovolila, tak ještě napřed zmíním další možnost, kterou ve chvílích instinktivního hněvu máme, a to je, že utíkáme nebo se hroutíme. Agrese a únik to jsou přirozené, řekl bych zvířecí, reakce, které v nás nepochybně jsou. Ale člověk není zvíře a je potřeba to pořád opakovat! A když se ptáte, co s tím máme dělat, tak první věc je přijmout, že jsme občas naštvaní, zklamaní, že nám třeba někdo ublížil. A druhá věc je, že bychom si měli položit otázku, co se s tím dá dělat. Co se stalo v minulosti, už zpátky nevezmeme, jestli jsem se teď tady pobryndal zmrzlinou, tak i když mně vynadáte, už ten svetr dál budu mít pobryndaný, prostě to už nemůžeme zrušit. Ale můžeme hledat, co uděláme proto, aby se to příště už neopakovalo nebo abych to nějakým způsobem dal do pořádku. A to je to, s čím bych si dovolil apelovat na rodiče a na vychovatele - abychom jako jednu z důležitých věcí přijali, že naše činy mají následky! A abychom to učili i děti, aby i ony přijaly zodpovědnost za to, co dělají. Ne jistě hned v plném rozsahu, ale postupně, podle věku. Dále je třeba učit děti sociálně přijatelným způsobům reakce na problém a na konflikt. Příklad - když se my dva teď tady nepohodneme, tak není sociálně přijatelné, abych vám třeba dal facku, když jste mě naštvala. Sociálně přijatelnější je, že třeba vezmu tento papír, který mám přes sebou, a že ho zmačkám, tím se odreaguji. Sociálně přijatelné také je říct vám, co mi vadí, a vyslechnout vaše argumenty. Tohle musíme děti učit.

Michael Winterhoff ve své knize přirovnal rodičovství k trenérství v tenisu. Poměrně vtipně to popsal tak, že rodič a dítě jsou v obrazném vztahu trenér - tenisový začátečník. S trenérem můžeme mít báječný vztah, o přestávkách s ním můžeme popíjet vínko, ale ve chvílích, kdy se ocitneme na kurtu, přijímáme, co on nám říká, a snažíme se napodobovat nebo akceptovat vše, co po nás chce. Jenže na rodičovství nezískáváme trenérské průkazy první až čtvrté třídy. Je to výzva, kterou si doživotně řešíme každý zvlášť, protože rodičovství mění a vzdělává i nás samé. Proč dnes tolik rodičů přistupuje na to, že s dítětem nedůstojně vyjednávají, nedokážou se vymezit a v podstatě dávají najevo, že nemají povědomí o tom, co přesně by od dítěte měli požadovat?

Protože si neuvědomují, v jakých vystupují rolích. Je třeba vědět, kdy jsem jako rodič opravdu ten trenér a kdy mohu naopak říct "teďka už jsme trénování nechali a tak se třeba pomazlíme nebo si budeme povídat!" My rodiče provázíme dítě životem. Jsme odpovědni za to, jak ho pro život připravíme. Takže - diskutovat s ním můžeme samozřejmě o všem, ale až potom! Nejdřív se musí udělat, co je udělat třeba. A pak, až bude klid nebo až se dítě vyvzteká, protože mu to, co jsme po něm chtěli, nebylo příjemné, si můžeme klidně o všem popovídat. Tohle dnes řada rodičů obrací. Stále s dítětem diskutují a diskutují, o naprostých banalitách dlouhý čas, a nakonec rezignují a raději si vše udělají sami, protože to je rychlejší. Jenže rozdělení rolí ve vztahu já rodič - ty dítě je stejně důležité jako v operačním týmu. V té chvíli je šéf chirurg šéfem a všichni ho musejí na slovo poslouchat. V určitých chvílích jako rodič s dítětem nediskutuji. Pokládám sice za přirozené, že ono chce diskutovat, ale já to nepřipouštím. Diskutovat budeme až potom.

Dr. Winterhoff ve své knize zmiňuje ještě jednu zajímavou myšlenku, a totiž, že rodiče sami se dnes potýkají s celou řadou nejistot, které vyplývají z proměny společenských struktur, z extrémního zlepšení materiálních podmínek, z náročnosti pracovního trhu a možná i z propasti technických vymožeností. Rodiče si řeší celou řadu svých pocitů a nejistot a dochází k tomu, že se role, o nichž hovoříme, míchají. Winterhoff mluví o problému projekce: děti přestávají být těmi slabšími, které bychom měli ochraňovat a vychovávat, a rodičům suplují někoho, kdo má pokrývat jejich vlastní dospělé potřeby. Syn tak např. matce do jisté míry nahrazuje partnera. Nebo rodiče dětem vnucují, aby byly výborné a výkonné, a tím rodičům potvrzovaly jejich vlastní úspěšnost. Winterhoff mluví o emocionálním zneužívání dětí. Setkáváte se s něčím takovým ve své praxi?

Setkávám. Zmínila jste dva příklady, oba mi jsou blízké. Zaměňujeme problémy projekce s potřebou informovat dítě o tom, co se děje v rodině. Dítě je její součástí a na úrovni svého věku opravdu může např. nahrazovat matce partnera, zvláště když si ona jinak nemá s kým popovídat o tom, že je nezaměstnaná nebo nešťastná nebo i jenom, že je potřeba vyměnit zásuvky nebo zaplatit tohle či tamto. Dospělý svůj problém předává na dítě a dítě často reaguje dost vyspěle, takže dospělý má pocit, že to je takto možné. Ale ono se ukazuje, že to není nejšťastnější přístup. Že dítě by mělo procházet podle svého tempa a přirozeně svými vývojovými etapami a svým normálním vývojem. Tohle dospělí někdy nevědomky či v dobré víře urychlují.

Takže ty vývojové etapy nakonec přece jen nejsou zas až tak úplně zbytečnou kategorií… Dá se říci, čím dítě poznamenáme, pakliže ho přeceňujeme, a potřebnou péči a ochranu hájenému období dětství nedopřejeme?

Dětem dnes scházejí dny, ve kterých by se zabývaly jen svými starostmi a radostmi. My je příliš rychle posouváme do toho našeho dospělého světa. Něco důležitého přeskakujeme. Nevím, jestli jde o vývojovou etapu, ale prostě jim často scházejí potřebné dny nebo měsíce na rozvoj v některých důležitých oblastech. Jistě, v těch dalších, se dítě vyvíjí úplně běžně, ale v některých ho táhneme příliš rychle kupředu. A dítěti to pak někde schází a je to docela nebezpečná věc.

Jste při své práci často stavěn do situací, kdy rodičům vysvětlujete, že zdrojem problémů jejich dětí jsou potenciálně oni sami? Jak na to reagují?

Já už to možná trošku přeháním, ale mám ve své poradenské práci pocit, že vlastně za vším stojí rodiče. Samozřejmě respektuji, že mezi dětmi jsou velké rozdíly a že záleží na věku, ale nakonec se to stejně všechno odvíjí od nás dospělých. On i ten složitý kojenec je zvládnutelný, jenže to stojí enormně úsilí, enormně našeho času, enormně naší psychické energie. Já bych všem rodičům přál, aby měli výchovně jednoduché děti. Ale ono to hodně vychází z toho, jestli to úsilí, ten čas a tu energii svým dětem věnujeme, nebo nevěnujeme. Často dnes vidím, že část problému vzniká jenom proto, že rodiče s dětmi nemohou být. A my se hned zabýváme dítětem, a ne těmi okolnostmi, které problém působí a na nichž jsme se my dospělí svým přístupem podíleli nebo jsme je dokonce způsobili.

Jak z toho ven?

Zatím jsme v tomhle rozhovoru ještě ani jednou nepoužili slovo prevence. Problémům se totiž dá docela účinně předcházet, např. právě tím - a to já pokládám za klíčové - že s dětmi prostě jsme, že s nimi děláme nejrůznější aktivity, že s nimi sdílíme jejich a ony s námi zase náš život. Jestliže s dětmi nejsme, tak se vyvíjejí podle svého, podle toho, co jim nabídnou kamarádi, televize… Není snadné vyznat se ve všech současných rozporuplných podnětech a informacích. Nechci dělat z výchovy vědu, žijme, jak žijeme, ono se dítě v tom nějak najde. Na druhou stranu je ale ošidné spoléhat na to, že všechno půjde úplně samo. Je na místě se i trochu teoreticky přivzdělat a získat třeba z dobrých knih inspiraci či podněty, nikoliv však jako dogma. Z konkrétních doporučení bych měl dvě nebo tři: Myslím, že je velice důležité s dětmi mluvit, ale stejně důležité je s dětmi konat. Když je dítě menší, tak je nejdůležitější konat, a když je větší, tak je čím dál více zapotřebí i mluvit. A ještě jednu věc pokládám za klíčovou: Nebuďme přísní, ale buďme důslední. Ono je to strašně náročné, ale zpravidla to vede k cíli.

Tento text vznikl zkrácením a editací původního rozhovoru, který odvysílal Český rozhlas 6 v pořadu "Hovory o rodině" 30.11.2008. Pořad lze - od března 2009 pod novým názvem "Hovory o vztazích" - slyšet každou neděli v 19,30 na středních vlnách 639 kHz, 954 kHz nebo 1332 kHz nebo kdykoliv jako Rádio na přání

Vyšlo v časopise Proměny jaro 2009

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt