PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Potřebuje každá škola svého psychologa?

Možnost zaměstnat psychologa na půdě školy patřila v České republice do nedávna k nereálným přáním. Během posledních deseti let ovšem takových škol přibylo, protože vznikla i vyhláška MŠMT, která umožňuje zřídit psychologovi přímo ve škole pracovní místo. Je školních psychologů zapotřebí? Jak vypadá jejich spolupráce s pedagogicko-psychologickými poradnami? A jaké další typy poradenství se dnes u nás v pedagogicko-psychologické oblasti nabízejí?

Rozhovor s dětským psychologem Václavem Mertinem

Foto

Odkud se myšlenka poslat psychology přímo do škol vlastně vzala?

Přiblížit působení psychologie prostředí, ve kterém problémy vznikají a rozvíjejí se, existuje ve světě již dlouhou dobu a osvědčuje se. Takže nebylo příliš originální začít požadovat analogickou službu i u nás. Předpověď, že budou zavedeni psychologové i do českých škol, je ve skutečnosti docela stará. Na toto téma se mluvilo na setkání pracovníků pedagogicko-psychologických poraden již v prosinci 1989. Měli bychom si rovněž připomenout, že funkce školních psychologů byla v ČSSR úspěšně ověřována již v 60. letech minulého století na Slovensku. Některé speciální školy, např. pro žáky s poruchami zraku, sluchu, s vadami řeči, měli psychologa ve škole již v minulém režimu. V současné době se pozvolna blíží ke svému závěru třetí běh projektu podpořeného evropskými penězi, který zavedení a fungování školního psychologa v českých školách ověřuje.

Analýza Asociace pedagogů základního školství, která před několik lety mapovala chování dětí na prvním a druhém stupni českých základních škol, uvedla, že téměř 90% učitelů a ředitelů našich škol si myslí, že chování žáků se v posledních letech výrazně zhoršilo, a to jak na velkých městských školách, tak i na těch malých venkovských. Potvrdil byste i ze své praxe, že problémů s chováním žáků přibývá a že se vztahy mezi žáky a pedagogy zhoršují?

Jsem opravdu přesvědčený, že problémů s chováním žáků přibývá. Je ovšem otázka, jestli tento můj názor - a i názor Asociace - má nějakou relevanci. Osobně si myslím, že vzhledem k současným vysokým požadavkům na školní učení je nevhodný vlastně jakýkoliv přestupek, který odvádí pozornost žáka, třídy či učitele od učení. Takže mě pak méně zajímá, jestli je přestupků stejně nebo víc. Měli bychom věnovat podstatně více pozornosti prevenci a také přímo rozvíjení vztahů mezi žáky a učiteli. Na problémech s chováním dětí se zajisté podílí i větší anonymita. Platí to jak pro velké školy, tak například pro sídliště.

Školní psycholog obvykle působí vedle výchovného poradce a metodika prevence. Jak reagovat na námitky, že odborníků tohoto druhu je pak až příliš?

To je stejné jako kdyby někdo říkal, že je dostatek obvodních očařů, tak můžeme rušit oční kliniky nebo dokonce internisty a revmatology - ve všech případech jde o lékaře a všichni se zabývají člověkem! Psychologie sice zatím tak specializovaná jako medicína není, ovšem množství znalostí i potřebných dovedností je dnes tak obrovské, že není v silách jednoho psychologa, aby dokonale zvládnul celou školní či poradenskou a pedagogickou psychologii. Výchovný poradce i metodik prevence bývají zpravidla pedagogové, jde tedy o odlišné profese (více o tom v rámečku - pozn. red.). Ale může se pochopitelně v konkrétních případech stát, že všichni se věnují jednomu problému a používají podobné metody práce, takže se může zdát, že by na to stačil jen jeden z nich. Někdy to je chyba rozdělení práce nebo jde o odlišný přístup k řešení problémů daný odborností.

Můžete uvést příklady problémů, s nimiž se žáci a učitelé ve svých vzájemných vztazích momentálně nejčastěji potýkají?

Větší část problémů se příliš nemění a známe je z vlastní školní docházky před pár lety nebo dokonce před desítkami let. Děti nedávají pozor, nepracují, nenosí domácí úkoly, pomůcky, naopak nosí do školy nepatřičné předměty… O přestávkách lítají, nadávají si, perou se, ubližují si, berou si věci… Zdá se, že se zvyšuje vulgarita, kterou děti bez rozpaků používají nejen vůči spolužákům o přestávce, ale i v hovorech s učitelem. Oproti předcházejícímu období vystupují výrazněji do popředí problémy pramenící ze sociálních rozdílů jednotlivých rodin - myslím, že třeba označení "socka" v minulém režimu problém nepředstavovalo. Ale abychom neidealizovali. Odlišnosti byly vždy středem pozornosti dětí. Tlustí, brýlatí, patlající museli počítat s větším či menším výsměchem. Ani oblečení nezůstávalo stranou pozornosti, to když některá maminka nechtěla, aby dítě nosilo to, co všichni a ušila něco originálního, nebo když některé dítě mělo módní oblečení z ciziny. Na druhé straně se žáci obtížně vypořádávají s neprofesním jednáním učitelů, kteří jim nadávají, urážejí je, nereagují na jejich potřeby, nepřistupují k nim s ohledem na jejich možnosti, preferují některé jedince… Děti dnes hodně slyší o svých právech, takže je používají, ať se to hodí nebo ne. Výrazně se zvyšuje i citlivost rodičů a celé společnosti vůči různým narušením.

S čím konkrétně může pomáhat školní psycholog? Co je náplní jeho práce?

Školní psychologové se podílejí na adaptaci nových žáků na podmínky školy. Účastní se adaptačních kurzů nebo je někdy dokonce organizují. Mohou přispívat ke změnám klimatu školy, třídy. Realizují individuální diagnostiku i vedení potřebných žáků. Přispívají k řešení negativních sociálních jevů. Komunikují s rodiči. Mohou poskytovat poradenství učitelům. Náplň je do značné míry dána objednávkou ze strany školy a kontraktem psychologa s ředitelem školy.

Jak jsou psychologové ve školách přijímáni?

Řada osvícených ředitelů škol chápe možný dílčí přínos psychologie ke zlepšení situace jednotlivých žáků i celkového klimatu ve škole, někteří však s působením psychologa spojují až nekritický přínos. Vzhledem k tomu, že neznají reálné možnosti psychologie, domnívají se, že psycholog prostě vyřeší všechny problémy, na které učitelé nestačí. Navíc každý uživatel služeb psychologů i samotní psychologové mají o fungování psychologa ve škole rozmanité představy. Zatímco někteří si představují, že by mělo jít o převedení činnosti externích poradenských zařízení přímo do školy, jiní činnosti v obou institucích, tedy v poradně a ve škole, výrazně odlišují.

Jak působení psychologů ve školách mění zaměření a činnost pedagogicko-psychologických poraden? Vítají poradny práci školních psychologů? Svého času v médiích kolovaly předpovědi, že zavedení institutu školních psychologů postupně práci pedagogicko-psychologických poraden omezí.

Zatím je působení školních psychologů na zaměření poraden minimální. Není se co divit, když odhadem má dnes svého školního psychologa maximálně jen asi 10 % škol. Vzhledem k tomu, že školní psychologové nemají oproti poradnám a speciálně pedagogickým centrům formální kompetence, vyřizují poradny veškeré školní zralosti, integrace žáků se speciálními vzdělávacími potřebami apod. Až budou školní psychologové systémově začleněni do školského systému, pak budeme moci koncipovat vhodné rozdělení činností. Vzhledem k tomu, že tomu tak zatím není, velmi záleží na spolupráci konkrétních odborníků - někdy je výborná a bezproblémová, jindy dochází k nejasnostem.

Měla by mít svého psychologa každá škola?

Osobně odpovídám ano, každá česká škola by měla mít svého psychologa nebo alespoň část jeho úvazku. Jde ale v první řadě rozhodnutí politické a ekonomické - můj odhad je, že roční zvýšení nákladů by bylo v řádu set milionů.

Kdo nebo co dnes rozhoduje o tom, zda konkrétní škola psychologa má, nebo nemá?

Dnes o školním psychologovi rozhoduje v první řadě ředitel školy. Pokud jeho práci pokládá za důležitou a sežene pro tuto pozici peníze. Druhou možnost představují projekty, které spolufinancuje EU - v současnosti jde např. o projekt RAMPS VIP 3. Jde však stále jen o kapku v moři potřeb.

Co řešit přímo na půdě školy a s čím se obrátit na poradnu?

Všechna vyšetření, na jejich konci může být správní rozhodnutí, patří do poradny, protože nález školního psychologa není pro školství přijatelný. Velmi důležité jsou odborné kompetence toho kterého odborníka. Jestliže má psycholog ve škole například psychoterapeutický výcvik, bude se zaměřovat i na dlouhodobější vedení jednotlivých žáků.

Jak posoudit a poznat, že přítomnost psychologa ve škole není jen formální, že jeho práce opravdu přináší nějaké výsledky?

Je velmi obtížné poznat přínos psychologa obecně. Školní psycholog navíc působí v kontextu dalších podmínek a neumíme oddělit jeho konkrétní přínos od pozitivního vlivu učitelů a rodičů. Žádný jednotlivý signál nevypovídá v plném rozsahu, nicméně existují indicie působení psychologa. Například fakt, že ho žáci znají, že mu důvěřují, že ho navštěvují nejen, když se mohou "ulejt" z vyučování, že se zapojuje do rozmanitých aktivit školy.

Jak vnímáte životní podmínky současných dětí? Co jim svědčí? V čem strádají?

Podmínky současných dětí ve srovnání s předcházejícími generacemi dětí pokládám za velmi dobré. Jejich zdravotní stav je dobrý - alergie sice nejsou vůbec příjemné, ale dá se s nimi žít, stejně jako s chabou tělesnou kondicí. Ale současné děti netrpí hladem, války sledují pouze v televizi, mají nebývalý přístup ke vzdělání, dospělými jsou spíš opečovávány, mají obrovský prostor pro volnočasové aktivity, pro zábavu. Na druhé straně, vzhledem k tomu, co dnes víme o potřebách dítěte, trpí ty dnešní malou stabilitou domova a zejména menší děti by nepochybně přivítaly a potřebovaly větší přítomnost rodičů, jejich intenzivnější zájem.

Často se ukazuje, že zdrojem problému nebo problémového chování dítěte jsou právě rodiče. Nakolik je možné o tomhle s rodiči hovořit přímo?

Stále panuje povědomí, že problémy dítěte souvisí s nějakou jeho odchylkou, s vnitřním konfliktem, s traumatickým zážitkem. Stále ještě jsou někteří dospělí zaskočeni, když se při vyšetření méně zajímám o dítě, a větší pozornost věnuji právě jim. Nepopírám, že i děti mohou trpět různými poruchami, ale chceme-li, aby se jejich osobní situace změnila, musíme hledat zdroje pomoci u dospělých. Dítě si samo nepomůže. Psycholog rodiče nehodnotí a respektuje jejich právo volit způsob výchovy podle svého názoru. Nemáme jako psychologové ani právo zasahovat do života rodiny. Nicméně měli bychom rodičům ukazovat možné souvislosti mezi jejich jednáním, a chováním a projevy dítěte. Lze přitom využívat i výzkumných poznatků. A když chceme, aby rodiče o našich slovech přemýšleli a aby je zcela neodmítli, musíme mluvit jasně a srozumitelně.

Dnes jsme svědky značného posunu v posuzování problémového chování. Mnohé z toho, co bylo ještě před dvaceti lety vnímáno jako abnormální, tolerujeme, a zároveň přibývá nových diagnóz, to když toužíme nejrůznější odchylky v chování nebo schopnostech pokud možno srozumitelně zařadit do nějaké přihrádky. Nezaplétáme se do začarovaného kruhu přílišné psychologizace? Nezříkáme se zdravého rozumu?

Nevím, jestli jsou to v první řadě psychologové, kteří přicházejí s novými diagnózami. Sám zde spíš vidím víc speciálních pedagogů, vzdělaných laiků a hlavně lékařů. Jde o tradiční způsob medicíny, že pro každou odchylku či jedinečnost hledá diagnózu. V psychologii dnes, doufejme, sílí tendence diagnózy upozadit a v první řadě se zaměřit na pomoc. Dokonce i navrhované novely školských předpisů patrně zvýrazní význam faktické podpory žáka, zatímco diagnóza bude mít menší význam. Rozhodně se už i v české společnosti pozvolna zvyšuje akceptace rozmanitosti a jinakosti jednotlivců.

PhDr. Václav Mertin je zástupce vedoucí katedry psychologie na FFUK. Kromě výuky se věnuje psychologickému poradenství pro děti a jejich rodiče, několik desetiletí působil v Pražské pedagogicko-psychologické poradně v Praze 4. Je autorem několika knih, k nejznámějším patří Ze zkušeností dětského psychologa, Psychologie pro učitelky mateřské školy, Výchovné maličkosti a Výchova bez trestů. Pravidelně přispívá do médií s rodičovskou problematikou. Má dvě dospělé děti a dvě vnoučata.

Kdo je kdo v pedagogicko-psychologickém poradenství

Výchovní poradci

Jde o pedagogy, kteří absolvovali zpravidla čtyřsemestrální kvalifikační kurz. Působí na všech školách s výjimkou mateřských a vysokých. Někde je jejich funkce zřízena jen formálně - zastává ji některý člen vedení školy a může se stát, že děti se po celou dobu školní docházky s působením poradce nesetkají. Jinde s ním řeší pouze konkrétní záležitosti, např. volbu povolání a správné vyplnění přihlášek na střední nebo vysokou školu. Pokud výchovný poradce naplňuje svou roli kvalitně, pak ve škole sám iniciuje celou řadu poradenských aktivit, nebo se na nich podílí. Vedle přímého individuálního či skupinového poradenství, které sám provádí, hledá pro potřebné děti vhodná odborná zařízení, s nimiž udržuje kontakt, předává informace o dětech ostatním učitelům, je v kontaktu s rodiči apod.

Školní metodikové prevence

Vykonávají činnosti metodické, koordinační, informační a poradenské. K náplni jejich práce patří tvorba a realizace minimálního preventivního programu pro snižování rizik vzniku a projevů sociálně patologických jevů (záškoláctví, závislosti, agresivita, šikana). Jsou k dispozici žákům i jejich rodičům. Spolupracují s Policií ČR, s krizovými centry, s kurátory i dalšími odborníky. Pro školu zajišťují speciální besedy a přednášky. Aktivně spolupracují s rodiči žáků v případě potřeby krizové intervence.

Školní psychologové

Nabízejí své služby přímo ve školním prostředí. Tak se se zpravidla mnohem snadněji dostanou k podstatným informacím, které jsou důležité pro porozumění školním problémům žáka. Jsou mnohem operativněji k dispozici pro řešení akutních problémů. Zvyšuje se pravděpodobnost, že se na ně budou s otázkami obracet i přímo samotní žáci.

Pedagogicko-psychologické poradny (PPP)

Dnes je najdeme v každém krajském i okresním městě a někdy mají detašovaná pracoviště i v menších obcích. Poskytují celé spektrum psychologických a speciálně pedagogických služeb dětem od vstupu do mateřské školy až po maturitu nebo po ukončení vyšší odborné školy.

Speciálně pedagogická centra (SPC)

Jsou určena v prvé řadě pro děti se zdravotním postižením. Proto také působí v rámci speciálních škol pro děti se zrakovým sluchovým, tělesným, řečovým nebo mentálním postižením. Předností těchto zařízení je, že se programově zaměřují na přímou práci s dítětem s postižením a na jeho rodinu. V řadě případů docházejí pracovníci center přímo do rodin.

Střediska výchovné péče (SVP)

Jsou specializovaná na jedince s výchovnými problémy a s poruchami chování. Vedle dlouhodobého vedení klienta a spolupráce s celou rodinou nabízejí možnost krátkodobých pobytů pro děti v krizové situaci. Jejich práce je nesmírně náročná a často dlouhodobá.

Použité a doporučené zdroje:
http://zpravy.idnes.cz/zaci-nas-deptaji-stezuji-si-v-pruzkumu-ucitele-fla-/domaci.aspx?c=A081017_083103_studium_bar
http://www.ucitelskenoviny.cz/?archiv&clanek=4182
http://www.raabe.cz/files/download/koln%C3%AD%20zralost%20%C4%8Desk%C3%BDch%20p%C5%99ed%C5%A1kol%C3%A1k%C5%AF%20-%20tiskov%C3%A1%20zpr%C3%A1va%20-%20Nakladatelstv%C3%AD%20Dr.%20Josef%20Raabe_0.pdf

Vyšlo v magazínu Osobní rozvoj, podzim 2013

Zpět na seznam rozhovorů

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt