PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Cikánečka

Měla jsem zrovna po porodu druhé dcerky. Vše proběhlo dobře a vcelku rychle. Byla jsem jen překvapená, že Johanka vypadala úplně jinak než prvorozená Alžběta. Zatímco starší dcera měla světlou pleť a po tatínkovi zrzavé vlásky, Johana byla snědá a hlavičku měla porostlou černou kšticí. "S kým to děcko máš?", smáli se později škodolibí příbuzní i kamarádi, kteří věděli, že Joha byla počata v Japonsku.

Připadl na nás poslední prázdný dvoulůžkový pokoj na oddělení šestinedělí v malé frýdlantské porodnici. Ještě jsme se v něm ani neohřály, když zaťukala sestra s rozpačitým výrazem ve tváři. "Nemohla byste se přestěhovat na prázdnou postel naproti na trojlůžák? My bychom teď tenhle pokoj potřebovali pro jinou matku, víte."

Vůbec se mi do stěhování nechtělo, a tak jsem zjišťovala, zda je to opravdu nutné. Sestra odpovídala vyhýbavě, ale po chvíli jsem z ní vytáhla pravdu: Ona jiná matka je Romka.

"Tak jestli jde jenom o tohle, pak mohu zůstat, kde jsem," ujistila jsem zdravotnici a viděla na ní, že je překvapená.

"Vám by to nevadilo? Víte, my tu s tím jinak míváme problémy," vysvětlovala.

Za chvilku naši noví spolubydlící dorazili. Od sestry jsem už věděla, že dívce je teprve šestnáct let a že nad ránem porodila chlapce. Teď si ho v doprovodu porodní asistentky vezla v nákupním košíku a šouravými krůčky došla až ke své posteli u okna. Vybalila si svoje věci a usadila se na lůžku. Její dítě prozatím spalo.

"Tak co porod?" zeptala jsem se, abychom na sebe jen tak nehleděly. "Dobrý," mávla rukou a hlas měla ještě ochraptělý. "Jenom mě štvali, že mi furt řikali, ať nekřičim. Ale to přece nejde, né? Člověk si musí zakřičet, jinak by se z toho posral, no nemám pravdu?" Souhlasně jsem přikývla.

Moc jsme toho spolu nenamluvily, ale v našem pokoji vládla příjemná atmosféra. Hlídaly jsme si vzájemně děti, když se některá z nás potřebovala na chvilku vzdálit.

"Jdu na cígo, venku na terase teď nikdo není" oznámila mi například a než jsem stihla cokoliv říct, přibylo mi v náručí ještě jedno černé mimino. Střídavě jsem se dívala na Johanku a na toho krásného cikánského chlapečka a napadaly mne takové ty fráze, jak jsou v tomhle věku všichni lidi stejně krásní a nevinní a voňaví…

"Tak který je moje?" vytrhl mne z nadčasových úvah chraplavý hlas, který zřejmě chraptí, i když zrovna nemá po porodu. Fakt je, že při pohledu zezadu a z výšky byly naše děti hodně podobné. Bezpečně sáhla po svém uzlíku.

V neděli odpoledne se na chodbě strhl ruch a za chvilku u nás energicky zaťukala sestra a oznámila mé spolubydlící, že má na terase hosty. Zdrželi se téměř celou návštěvní dobu, a tak jsem je taky viděla. Bylo jich asi dvanáct, zástupci všech generací. Obklopili svoji rodičku ze všech stran, smáli se, vtipkovali. Mluvili převážně ve svém jazyce, pohrouženi sami do sebe a do své zjevné radosti z pokračovatele rodu.

Krátce před tím, než nás měl život zase rozdělit, zapsala se mi má spolubydlící do paměti originálním způsobem. Její chlapeček zrovna plakal a nějak nebyl k utišení. Chvíli ho houpala a konejšila, poté ho zkusila nakojit, ale nic nepomáhalo.

"Jestli hned nepřestaneš, tak ti takovou fláknu přes držku, že tě ten řev přejde," řekla a políbila drobka na čelo.

V tu ránu bylo ticho.

Vlastně ne tak docela. Podívaly jsme se na sebe a obě jsme se zasmály.

Kdo ví, kde je jim dnes konec.

 

Zpět na Úvahy, postřehy a zkušenosti

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt