PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Učení o tom, jak rozprávět s Matkou Zemí

Gary McLain: Indiánská cesta, nakladatelství DharmaGaia 2009

K létu nerozlučně patří dětská táborová setkávání. Krom obvyklých chatek a stanů občas narazíme i na "indiánské osady" - do kroužku vystavěná týpí, uprostřed ohniště, poblíž protékající potok. Malí i velcí zájemci o kulturu původních obyvatel Severní Ameriky si rádi šijí též jejich speciální oděvy a obuv, zdobí se korálkovými ozdobami a při večerních posezeních pod hvězdami naslouchají dávným příběhům těch, kteří na rozdíl od nás neřešili problém hrozící ekologické katastrofy, protože dokázali žít s přírodou a jejím řádem v souladu.

Jako příklad bývají uváděna slova indiánského náčelníka Seattla, jimiž v polovině devatenáctého století vyjednával s představiteli americké vlády. Ta tlačila původní obyvatele k prodeji jejich půdy bílým osadníkům a výměnou nabízela "bezpečný" život v rezervaci. Náčelník nakonec přijal - pochopil totiž, že nejde o nabídku s podtextem volby. Varoval aspoň ve své řeči "bílé bratry" před jejich rozpínavostí, která se jednoho dne obrátí proti nim samotným:

"…Co se děje přírodě a zvířatům, stane se i lidem. Co postihuje zemi, postihne i syny země. Je třeba děti učit, že půda pod jejich nohama je popel jejich dědů. Země je naší matkou. Co postihuje zemi, postihne i syny země. Protože země nepatří lidem, ale lidé patří k zemi. Všechno je vzájemně spojeno. Člověk nestvořil pohyb života, on je v něm pouze vláknem. Co uděláte tomu pohybu, uděláte sami sobě…"

Není známo, zda náčelník kmene Duwamishů ze státu Washington svou řeč skutečně kdysi takto pronesl, nebo zda byla až časem "vylepšena" upřímnými ekologickými aktivisty. V každém případě stojí zato po původní moudrosti někdejších původních obyvatel Severní Ameriky pátrat. Nakladatelství DharamaGaia vydalo drobnou knížku, v níž se lze dočíst, jak se Indiáni od svých počátků dívali na okolní svět a jak asi dokázali vytvořit životní filozofii, o níž my prozatím marně sníme: filozofii obnovujícího se života.

12 úplňkových příběhů, za každý měsíc roku jeden, přináší dvanáct zamyšlení a zároveň i námětů k prožitkovým hrám, které malým i velkým "bílým bratrům" zprostředkovávají moudrost indiánského uvažování a nabízejí dnes tolik důležitou sebereflexi i inspiraci.

Ukázka z knihy:

Příběh sedmý, červencový

V měsíci, kdy bučí bizoni, přivedl strýc Kail k dědečkovi na návštěvu mého bratra George a několik jeho přátel. Byli jsme moc rádi, neboť jsme George dlouhou dobu neviděli.

Podle naší tradice se každému hostu, který přijde na návštěvu, nabídne jídlo, káva nebo voda, a je nezdvořilé, aby host toto pohoštění odmítl, protože vše, co se nabízí hostům, je dobré a není správné dobré věci odmítat.

Zatímco všichni seděli a jedli, my děti jsme se šly koupat do řeky. Když jsme se vrátily, babička nám řekla, že je čas začít nakládat do vozu stan a další věci potřebné na kempování. Před námi byl odjezd na slavnost Slunečního tance.

Na místo slavnosti mířila spousta lidí. Když jsme tam dojeli, bylo tu už hodně lidí, kteří stavěli tábor. Dali jsme se do práce. Pomáhali všichni. Bylo potřeba postavit stan a přístřešek, ohniště na vaření, nasekat dřevo, umístit velké kanystry s vodou. Zanedlouho se rozlehlé prostranství začalo zaplňovat stany a týpí.

Dědeček nám řekl, že během slavnosti bude hodně zaneprázdněný, a proto nám úplňkový příběh poví už dnes, i když úplněk nastane až za několik dní. Večer nás dědeček zavolal do přístřešku. Když jsme se posadily, očistil nás cedrovým kouřem a začal své vyprávění.

Dědeček nám řekl, že za několik dní uslyšíme z hlavního stanu slavnosti Slunečního tance ranní píseň, která patří všem živým bytostem na světě. Potom mluvil o Slunci - světlu Vesmíru, které dává teplo a růst všem živým bytostem. Je léčivé, posvátné a projevuje se skrze ně Stvořitel.

Než Slunce přišlo, byl Vesmír ponořen do temnoty a chladu. Duchové všech živých bytostí bloumali temnotou sem a tam a hledali místo, kde by mohli žít. Jednoho dne se všichni setkali na jednom místě se stejnou myšlenkou - nalézt místo pro život. Jejich společná touha vytvořila jednu obrovskou touhu. Ta vytryskla a z této exploze se zrodilo ve Vesmíru Světlo, naše Matka Země, Měsíc a ostatní planety a hvězdné soustavy.

Slunce dává samo sebe, tj. světlo a teplo všem živým bytostem, přináší naději v lásku, dobro a život. Matka Země také dává všemu živému samu sebe, aby všichni měli domov.

Z velkého hrnce nad ohněm nám babička navršila na talíře jídlo, a než jsme se do něj pustili, zazpíval dědeček Iron děkovnou píseň.

Za pohořím Wind River zářilo na obloze skrze šedé mraky oranžové slunce, a dříve než zapadlo, pozdravilo se s vycházejícími hvězdami.

Ležely jsme pod přístřeškem na zemi, naší Matce, zabaleny do pokrývek a smály jsme se a pošťuchovaly, zatímco ostatní si povídali u ohně a popíjeli kávu.

Zdálo se mi o šťastných a rozesmátých tvářích našich lidí, zalitých sluncem.

A země nestárla.

Zpět na Úvahy, postřehy a zkušenosti

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt