PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Níže uvedený text byl vytvořen pro portál Šance Dětem:

Novorozenecké a kojenecké období

Poznámka: Novorozencem nazýváme miminko do konce šestinedělí, kojencem dítě do konce prvního roku věku.

Stále dokonalejší možnosti vědeckého výzkumu potvrzují, co se donedávna jen předpokládalo: Okolnosti těhotenství, porodu a prostředí, do kterého se dítě narodí a v němž vyrůstá, jsou pro jeho vývoj určující. Emocionální atmosféra v rodině ovlivňuje způsob, jakým se u dítěte rozvíjí jeho nervový systém. Během těhotenství, při porodu a v prvních letech děti potřebují speciální, ohleduplnou péči, přizpůsobenou jejich neodkladným senzitivním vývojovým potřebám. Fyzický a duševní vývoj jsou přitom těsně propojeny. Fyzicky prospívající dítě obklopené přiměřenými podněty a láskyplným prostředím dobře prospívá i duševně. A naopak - citové zanedbávání poškozuje i tělesný vývoj.

Vše začíná v okamžiku početí

Přestože přehled dílčích vývojových období dětského věku obvykle začíná až novorozeneckým, resp. kojeneckým obdobím, není pochyb o tom, že významné je už období prenatální. Z hlediska toho, co dítě potřebuje pro svůj zdárný nitroděložní vývoj, jsou důležité zejména následující skutečnosti:

zda je dítě chtěné a vítané oběma rodiči i širší rodinou; zda je mezi jeho rodiči harmonický vztah; zda jsou rodiče dostatečně "dospělí", připraveni o dítě pečovat a připustit, že jeho potřeby jsou časově podmíněné, a tedy mají dočasně přednost před potřebami rodičů, a konečně zda nastávající matka dbá potřeb zdravého těhotenství (strava, pohyb, vyhýbání se toxickému prostředí, příprava na porod včetně zvažování kvality podmínek, za jakých dítě přivede na svět…).

Zároveň platí, že i když okolnosti těhotenství a raného věku nejsou často optimální, děti přicházejí na svět s vrozenou vstřícností ke svým rodičům, k nimž na počátku svého života přirozeně vzhlížejí a vnímají je jako rozhodující autoritu. To, zda se rodičům podaří tohoto faktu využít, rozhoduje o tom, nakolik se zrodí vzájemný respekt tvořící základ důvěry a sdílení, rozvíjející se v dalších vývojových obdobích.

Porod - převratný vývojový předěl

Dnes se většinou rodí za přítomnosti různých medicínských intervencí. Je to škoda, protože je prokázáno, že jejich absence (a tedy když porod běží nerušeně, spontánně, ve vlastním tempu i rytmu a bez užití indukce či medikace) znamená pro matku i dítě porod nesrovnatelně šetrnější.

Co se tlumení porodních bolestí týká, bylo prokázáno, že působení léků užívaných při porodu negativně ovlivňuje kojení (miminka po medikovaných porodech bývají spavá a hůře sají). Ve hře je i pozdější možný větší sklon dítěte k návykovým látkám. Je-li to možné, zdravé matky by pokud možno měly usilovat o těhotenství i porod bez medikamentů a zbytečných intervencí.

Díky přítomnosti přirozeně vyplavovaných hormonů medicínsky nerušený porod také přispívá k rozvoji biologicky podmíněné láskyplné vazby mezi matkou a dítětem. Tzv. bonding (viz. rámeček č. 1) bývá v současných porodnicích narušován rutinní separací matky a dítěte za účelem lékařských vyšetření dítěte, kdy je dítě následně umisťováno do inkubátoru. Psychologové matkám doporučují, aby si s porodníky pokud možno předem dohodli možnost neoddělení s tím, že zdravé miminko lze vyšetřit přímo na hrudí matky (v mnoha baby-friendly porodnicích na západ od našich hranic je to běžnou praxí). I v případě ale bondingu platí, že pokud se z nějakého důvodu nepodaří podle očekávání, cesta k nápravě rozhodně existuje, a to skrze co nejčastější a co nejtěsnější kontakt matky a dítěte kdykoliv je to možné, včetně častého mazlení, kojení, nošení miminka v šátku, společného spaní a dalších zásad vědomého / kontaktního rodičovství.

Co je bonding?

Odpovídá klinická psycholožka Michaela Mrowetz:

Jde o první navázání emoční vazby mezi dítětem a matkou bezprostředně po porodu, kdy jsou oba díky mimořádnému biologickému nastavení pro první setkání skvěle připraveni. Doslova k "hormonálnímu výbuchu" dochází ve čtvrté době porodní, tedy bezprostředně po porodu, kdy je dítě poprvé v jiném, než děložním kontaktu s matkou.

Dle výzkumů je produkce oxytocinu v prvních hodinách po porodu u matek i dětí nejvyšší za jejich život, a v průběhu začátku kojení dochází ke snižování úzkosti z prožitých událostí - porod bývá pro dítě i matku náročným zážitkem. Vzájemný kontakt kůže na kůži po porodu podporuje budování emočních vazeb mezi nimi. Matka i dítě jsou po několik prvních hodin po porodu neopakovatelně nastaveni naplnit vzájemně své potřeby a zamilovat se do sebe. Zároveň je třeba připomenout velký sociální dopad podpory bondingu na dynamiku celé nové rodiny, která se rodí spolu s dítětem.

Bonding má i obrovský význam imunologický. Pokožka dítěte je brzkým kontaktem s matkou obsazována jejími bakteriemi, ke kterým má matka imunologickou protisílu ve svém mléce. Kontakt skin to skin (kůže na kůži) dle odborníků UNICEF a WABA (Světová organizace na podporu kojení) usnadňuje vedle emocionální i fyziologickou adaptaci, což má mimořádný význam také po porodech předčasných, traumatických, medicínsky vedených nebo porodech císařskými řezy. Matčino břicho a hrudník má schopnost se termoregulačně přizpůsobit potřebám dítěte, inkubátorů zdaleka není třeba v takové míře, v jaké jsou v současném porodnictví užívány.

Z psychologického hlediska prožívá miminko po porodu v láskyplné, byť třeba ještě nejisté, náruči matky základní existenciální pocit bezpečí, který s ním půjde životem a může na nevědomé úrovni ovlivnit jeho další prožívání.

Co se matek týká, výsledky studií přinášejí pozitivní sdělení rovněž v mnoha oblastech: Matky s podporou bondingu lépe hodnotí průběh porodu a lépe se vyrovnávají s porodními bolestmi. Vnímavěji se chovají ke svému dítěti. Jsou schopny se lépe vyznat v signálech, které dítě vysílá, včetně pochopení různých příčin jeho pláče. Celkově vykazují dobrou interakci s dítětem a lépe a déle kojí. V neposlední řadě je bonding i prevencí poporodní úzkosti včetně obav, jak zvládnout péči o dítě. Ženy, které zažijí podporu bondingu, projevují obvykle z mateřství celkovou větší radost a lépe se vypořádávají se stresem, který příchod dítěte běžně přináší.

Zdroj: http://www.evalabusova.cz/rozhovory/m_mrowetz3.php

První rok života - nikdy se toho neděje víc

První rok života je specifickým obdobím. Celkově působí novorozené dítě křehce a nezrale a jeho mozek teprve čeká na potřebné formování, které je do značné míry dáno tím, co dítě prožívá a co se s ním děje. Pokud miminko vyrůstá v láskyplném a na přirozené podněty bohatém prostředí, jeho vývoj běží automaticky, aniž je třeba výrazných podpůrných konání či opatření.

Vývoj dítěte v prvním roce zahrnuje následující projevy a mezníky:

Reflexy

V novorozeneckém období se miminko příliš neprojevuje. Hodně spí (viz. dále). V bdělé fázi se aktivně projevuje hlavně díky svým vrozeným reflexům. Některé se vyvinou ještě v děloze. Jsou řízeny z mozkového kmene a jsou aktivovány přímými impulzy.

Jak nedávno připomněl časopis Rodiče, jde zejména o:

Sací a hledací reflex: Zajišťuje příjem potravy, je životně důležitý. Dítě ho má procvičen už z dělohy, kde si běžné sálo třeba vlastní paleček. Nejsilnější je tento reflex první půlhodinku po porodu. I proto je tak důležité, miminko zůstalo u matky a aby došlo k prvnímu přisátí k prsu.

Plazivý reflex: Položíme-li bezprostředně po porodu miminko matce na břicho a podpíráme-li mu zespoda nožky, dítě se samo doplazí k bradavce. Reflex odezní během několik týdnů.

Chůzový reflex: V prenatálním období zajišťuje, že se dítě nožkou odráží od stěny dělohy, kdykoliv se jí dotkne chodidlem. Pokud po porodu miminko chytíme pod pažemi tak, aby se nohama dotýkalo pevné podložky, okamžitě napodobí chůzi. Během osmi týdnů tento reflex vyhasne a ke skutečné chůzi se pak miminko dopracuje až okolo prvních narozenin.

Úchopový reflex u rukou i u nohou: Dotkneme-li se dlaně nebo chodidla novorozence, automaticky stáhne prstíčky rukou do úchopu.

Tzv. Moorův (úlekový) reflex: Při nečekaných zvucích nebo při změně polohy dítě prudce symetricky rozhodí ruce a nohy.

Od prospaného dne k prospané noci

Spaní miminek se v některých rodinách brzy ocitá na vrcholu pozornosti, a to zvláště tehdy, pokud má dítě se spaním problém. Novorozenec prospí až 20 hodin denně. Postupně spánku ubývá a na konci prvního roku jsou některé děti v podstatě schopny se přizpůsobit spánkovému rytmu svých rodičů. To je ovšem výjimka. Celkově jsou mezi dětmi obrovské rozdíly. Zatímco některé už po desátém měsíci během dne spát téměř nechtějí, jiné spí dvakrát po kratší dobu a ještě jiné si rády dopřejí jeden dlouhý (třeba až tříhodinový) spánek denně. Některé děti chodí spát brzy, jiné třeba až se svými rodiči. Některé na roce noc prospí, jiné se opakovaně budí a stálým rušením nebo přáním dostat se k prsu dovádějí své matky, resp. rodiče k velkému vyčerpání.

Osobně rodičům, jejichž miminka se spánkem zlobí, vždy doporučuji vyzkoušet společné spaní, které považuji za zdravé, pohodlné a podpůrné pro celkovou vzájemnost. Pokud je dítě ještě kojeno, jeho blízkost u matky usnadňuje přiložení k prsu.

Navíc lze vycházet z informací o výzkumech, které zkoumají spánkové vzorce a mozkové vlny miminek spících u matek a miminek spících o samotě (více o nich v knize Alethy Solterové: Moudrost raného dětství, kterou vydalo nakladatelství Triton v roce 2014). Děti spící společně s matkou mají údajně během noci více kratších probuzení a také nespí tak hlubokým spánkem, jako děti spící o samotě, pravděpodobně kvůli tomu, jak se matka ve spánku hýbe nebo vydává zvuky. Tyto noční podněty jsou považovány i za možnou prevenci Syndromu náhlého dětského úmrtí (SIDS). Jedna teorie o SIDS říká, že děti usnou tak tvrdě, že se nedovedou samy probrat a začít opět dýchat během dlouhého okamžiku zadržení dechu (tzv. apnoe). Studie prováděné napříč kulturami ukázaly, že v kulturách, kde jsou děti často chovány a kde matky spí společně s dětmi, umírá na SIDS výrazně menší počet dětí, než v kulturách, kde se chování a společné spaní nepraktikuje. Autoři výzkumu přitom netvrdí, že spaní o samotě způsobuje SIDS, ale mají za to, že dovolit dětem spát společně s matkami by mohlo pomoci chránit ta miminka, jimž SIDS hrozí.

Z poradenské praxe vím, že pro některé rodičovské páry je představa dítěte v jejich posteli nepříjemná až nepředstavitelná. Takoví obvykle bezpečí dítěte řeší elektronickými chůvičkami i ochotou k častějšímu nočnímu vstávání. Za své soukromí ovšem často platí velkým vyčerpáním.

Volba způsobu spánku patří k citlivým tématům. Je proto třeba rodiče do žádné varianty nenutit. Potřebují se rozhodnout sami a bez nátlaku.

K tématu spánku i formám rodinného spaní lze naštěstí najít mnoho informačních zdrojů, např.:
http://www.maminkam.cz/potreba-spanku-a-projevy-jeho-nedostatku-u-kojencu-a-batolat
http://www.evalabusova.cz/clanky/vsichni_v_jedne_posteli.php
http://knihy.cpress.cz/klidne-spani-a-ukladani.html

Rozvoj hrubé motoriky

Velký úkol prvního roku spočívá v získávání vlády nad vlastním tělem, což obnáší i to, že dítě své tělo a jeho možnosti potřebuje postupně poznat. Přestože všechny děti do jisté míry vývoj kopírují, u každého vše probíhá v různém tempu a někdy i při volbě různých strategií. Nejprve - pokud nejsou nošena, což jim jako "nošencům" dělá dobře - miminka leží v poloze na zádech a učí se ovládat hlavičku. Probíhá nácvik souhry svalů krčních, zádových a břišních. V poloze na bříšku platí podobné principy. Když miminko okolo třetího měsíce začne "pást koníčky", znamená to, že už umí zapojit i prsní svaly a svaly ramenních kloubů.

Dalším důležitým mezníkem je převalování ze zad na bříško a z bříška na záda. Pak už přichází lezení.

Asi 10% dětí fázi lezení úplně vynechá a rovnou se staví na nožky. Mezi odborníky nepanuje jednotný názor, nakolik to vadí. Mnoho pediatrů věří, že i když dítě neleze, ale jinak je aktivní, je s velkou pravděpodobností v pořádku. Jiní pobízejí rodiče, aby své dítě k lezení zkusili provokovat, např. lákáním na zajímavou hračku, a v případě pochybností se poradili s fyzioterapeutem. Někdy dítě neleze proto, že k tomu má zdravotní omezení - např. slabě vyvinuté horní končetiny, k jejichž posílení může napomoci vhodná rehabilitace.

Čím více příležitostí má dítě k mnohostrannému zkoušení pohybů a získávání zkušeností, tím více nervových propojení v mozku se mu vytváří. Pomocí stálého upřesňování si dítě vytváří důležité strategie ke zpracování informací.

Odborníci zároveň nedoporučují, aby se rodiče snažili přirozené tempo pohybového pokroku dítěte jakkoliv urychlovat. Zrání kostí, svalů i koordinace je přísně individuální a každý pohyb je předstupněm pro další, přičemž pokroky předpokládají pozvolný a přirozený každodenní trénink v podobě dostatku pohybu, bez zbytečného omezování (v šátku či loktušce dítě nosíme nanejvýš několik hodin denně, aby miminko mělo i možnost se protáhnout, kopat nohama a pohybovat hlavou).

Děti západních národů se ve srovnání s dětmi z domorodých kultur posazují o něco později - obvykle ne dříve než na půl roce, spíše ale až okolo devátého měsíce. Předčasné pokusy o sezení jsou nezdravé a poškozující. Proto se nikdy nesnažme dítě předčasně posazovat, když ono samo se ještě o sezení nesnaží.

První krůčky děti dělají někdy mezí osmým až 15. měsícem. Zpočátku s podporou (obcházení kolem nábytku, s pomocí dospělého - vodění za ruku).

Více o rozvoji hrubé motoriky přináší kniha Doro Kamerer: První tři roky života dítěte, kapitola 1. rok života - Motorický vývoj, Grada 2007

Používat ohrádky a chodítka, či nikoliv?

Názory na ohrádky se různí. Někteří pediatři a psychologové od nich odrazují, jiní jejich přiměřené použití dovolují s tím, že dítěti vhodně zprostředkovávají zkušenost se stresem z omezení a z nutnosti umět se přizpůsobit. Chodítka naproti tomu všichni odborníci svorně jednoznačně zakazují s tím, že jde o nebezpečnou pomůcku, která už způsobila mnoho úrazů, ba i tragických úmrtí dětí.

Zdroj: časopis Rodiče, www.rodice.com

Rozvoj jemné motoriky

V prvních týdnech života mají kojenci své ruce sevřeny v pěst. Prstíky začne miminko objevovat asi na osmi týdnech. Fascinovaně si své ruce prohlíží a poté také strká prsty do úst. Vypadá to jako náhoda, ve skutečnosti jde ale o pozvolné poznávání. Ruce se mění v báječnou hračku.

Nejpozději na čtvrtém měsíci se dosud převážně do pěstičky sevřené prsty uvolní a dítě začíná experimentovat. Pozvolna končí dotýkání předmětů prudkými a nekoordinovanými pohyby. Brzy lze pozorovat první vůli něco uchopit, později i přendávat předměty z jedné ruky do druhé.

Asi v desátém měsíci věku začínají prsty přebírat své specifické úkoly. Objevuje se "pinzetový úchop" mezi nataženým palcem a ukazováčkem dominantní ruky. Ten se později mění v "úchop klešťový" - prsty se ohnou. Okolo prvních narozenin začíná dítě zdvihat i opravdu malé předměty, ty mu ale do ruky bez dozoru rodičů zatím ještě nepatří pro riziko vdechnutí a udušení.

Více o vývoji jemné motoriky přináší kniha Doro Kramerer: První tři roky života dítěte, kapitola 1. rok života - Motorický vývoj, Grada 2007

Další zdroje k motorice:
http://www.vasedeti.cz/vychova/pece-o-miminko/motoricky-vyvoj-ditete-v-prvnim-roce-zivota/
http://www.poliklinikaprosek.cz/stranka-nejcastejsi-chyby-rodicu-v-prubehu-pohyboveho-vyvoje-deti-do-1-roku-61

Řečový vývoj

První řečí miminka je jeho mimika a jeho pláč. O pláči se více zmíním v následujícím odstavci. Navázání očního kontaktu a první úsměv přichází okolo prvního až druhého měsíce. Obojí už mohou doprovázet pokusy o broukání, které ve třetím až pátém měsíci postupně přecházejí do období žvatlání. Dítě experimentuje se svými mluvidly, vydává rozmanité zvuky. Nejprve ty, které vznikají mezi rty, dále pak mezi kořenem jazyka a patrem. Nesmírně záleží na tom, jak na tyto projevy reaguje okolí dítěte - v této době miminko potřebuje, aby se mu někdo věnoval, opakoval po něm, předříkával, reagoval… Kolem devátého měsíce dítě začíná hodně rozumět a tudíž i napodobovat projevy okolí, nejedná se ale ještě o první skutečná slova. Spíše jde o oblíbené zvuky a dokonce ani smysluplné zdvojeniny jako mama či tata nelze ještě považovat za slova. Do prvních narozenin se objevují i první skutečná a cílená slova. Průměrné roční dítě jich zvládne i několik desítek.

Více o řečovém vývoji v knize Doro Kramerer: První tři roky života dítěte, kapitola 1. rok života - Dětská řeč, Grada 2007

Sociální a psychologický vývoj

Ačkoliv novorozenec a do značné míry i kojenec působí odevzdaně až bezmocně a zvláště u nejmenších dětí můžeme mít pocit, že v péči jde hlavně o zaopatření fyzických potřeb (kojení, hygiena, dostatek tepla…), neméně dítě potřebuje také blízkost milující osoby, jíž je nejčastěji samozřejmě maminka nebo tatínek.

Zdánlivě se toho mezi rodiči a dítětem mnoho neděje, když miminko dosud nemluví - opak je ale pravdou. Ve skutečnosti od samého počátku dochází k velmi podstatné komunikaci, která je základem pro rozvíjení vnímání, myšlení a celé osobnosti dítěte. Organismus i duševní život dítěte je v tomto věku nejzranitelnější a nejovlivnitelnější v kladném i záporném smyslu. Není dosud vyvinuta odolnost, ale dítě je nesmírně pružné, tvárné, učenlivé

Vraťme se ale ještě k vůbec nejpodstatnějšímu dorozumívacímu prostředku miminek - k pláči.

Přesto se mu donedávna mnoho pozornosti nevěnovalo, hraje klíčovou roli. V západní civilizaci - na rozdíl od domorodých kultur - býval dlouho považován za projev rozmazlenosti dítěte, takže součástí výchovných opatření býval názor: "Dítě je třeba nechat vykřičet, aby si posílilo plíce a pochopilo, že si křikem nic nevymůže". Tento názor je dnes už vědecky jednoznačně překonaný, a naopak ho lze označit jako silně poškozující.

Kojenci ještě neumějí myslet, a tedy ani manipulovat. Vždy pláčou z nějakého důvodu. Ten se může týkat plné pleny, pocity hladu či chladu, bolesti v bříšku stejně jako pocitu nudy či osamění.

Pokud se dospělí nesnaží nebo nejsou schopni pláči svého dítěte porozumět, a tedy nereagují nebo reagují nešikovně či dokonce s agresí, učí dítě, že vyjadřovat niterné pocity není žádoucí a patřičné.

Problém je v tom, že kojenec je zcela bezbranný. Sám pro sebe nemůže nic udělat. To ovšem neznamená, že nemyslí a necítí. Naopak, emočně je plně vybaven a své pocity silně vnímá, jen je dosud nedokáže vyhodnotit ani pojmenovat rozumově.

Pokud na pláč kojence reagujeme citlivě, vkládáme do dítěte instinktivní důvěru k okolnímu světu spolu s jistotou, že jeho pocity jsou důležité. Dítě se cítí v bezpečí. Pokud však miminku nikdo neodpovídá a nedokáže se do něho vcítit, propadá se maličké víc a víc do bezmocnosti a izolace. Čím méně empatie od pečovatelů dostává, tím víc narůstá jeho pocit odcizení. Dítě se učí, že jeho potřeby jsou pro ostatní břemenem. Právě proto pak v dospělosti neumí sdílet negativní emoce a nevyzná se v nich. A právě proto přibývá lidí, kteří nejsou ve spojení se svými nejniternějšími pocity a kteří nejsou schopni pěstovat skutečně důvěrné vztahy.

Proto se snažme pláči nejmenších dětí porozumět, utěšovat ho, a pokud dítě přes naše konejšivé snahy dál pláče, důvěřujme mu, že to pro to má svůj důvod a v pláči ho podpořme. Dobrá zkušenost dítěte s postojem okolí k jeho pláči je určující pro emoční a vztahovou budoucnost dospělého jedince.

Na samý závěr ještě připomeňme, že z psychologického pohledu je v prvním roce života tím nejdůležitějším navázání prvního výhradního vztahu s primární pečující osobou (tzv. attachment). Pečujeme-li o dítě s láskou a vřelostí, může vzniknout první prototypní zdravá soudržná vazba, která dává základ všem příštím vztahům, jež dítě ve svém životě naváže. V optimálním případě se dítě od rodičů učí empatii a flexibilitě, a tím i schopnosti vytvářet si k ostatním i k sobě samému empatický a smysluplný vztah.

Více o psychosociálním vývoji v knize Alethy Solterové Moudrost raného dětství, kterou vydalo nakladatelství Triton, 2014) nebo také zde: http://www.evalabusova.cz/clanky/skaly.php

Rodiče potřebují myslet i na sebe

Jak už bylo řečeno, současní rodiče bývají nejistí ve svých kompetencích. Potřebují podpořit. K stabilitě rodičovství přispívá hledání odpovědí na otázky:

Co je tím podstatným pro "dost dobré" rodičovství?

Čemu je naopak lépe se v péči o dítě vyhnout, abychom neplýtvali silami následováním zbytečných nebo dokonce nesmyslných trendů?

Jak se postaráme o vlastní sebepéči, až dítě přijde? Jak posílíme svůj partnerský vztah?

Kam se případně obrátíme o pomoc?

Jde o to, aby rodiče měli pocit, že "zvládají", a aby důvěřovali tomu, že poznají, co asi dítě chce, a že dokážou jeho potřeby naplnit. Pak je nemůže tolik rozházet, když je dítě občas protivné nebo pláče bez zjevné příčiny (což nejmenší děti rozhodně dělají).

Pokud se stane, že rodičovství přestaneme zvládat a dostaví se dlouhodobý pocit nespokojenosti a vyčerpání, bývá úlevné uvědomit si, že potomek nám na nevědomé úrovni evokuje přemíru emocí, s nimiž se musíme sami vypořádat. Jde jak o emoce pozitivní (radost, naděje, očekávání…), tak negativní. Oba typy emocí obvykle navazují na dobu, kdy jsme sami byli dětmi. Příklad: Pokud sami máme v sobě nezpracovanou bolest ze ztráty, zanedbávání nebo opuštění, může se tato bolest péči o miminko vynořit s velikou naléhavostí. Pokud naše emoční potřeby nebyly v dětství naplněny, může nám závislost našich dětí na nás připadat nesnesitelná. Je těžké dát miminku něco, co jsme kdysi jako děti sami nedostali.

Berme proto rodičovství jako výzvu i jako možnost, jak lépe poznat samy sebe. Přijměme, že i úmorné a nepříjemné chvíle k rodičovství patří. A pokud nějaký problém trvá dlouhodobě a vymyká se nám z rukou, neuzavírejme se s ním sami doma. Snažme se ho řešit v kontaktu s dalšími rodiči nebo vyhledejme odbornou pomoc v rodinné či psychoterapeutické poradně.

Více k problematice současného rodičovství na http://www.evalabusova.cz/clanky/rozvody.php

Doporučená literatura (kromě zdrojů uvedených v textu):
Aletha Solterová: Moudrost raného dětství, Triton 2014, http://www.tridistri.cz/moudrostranehodetstvi?ItemIdx=1
Searsovi Williama a Martha: Kontaktní rodičovství, Argo 2012, http://obchod.portal.cz/kontaktni-rodicovstvi/
Iva Dolínková: Cvičíme s kojenci a batolaty, Portál 2012, http://obchod.portal.cz/cvicime-s-kojenci-a-batolaty
John Medina: Pravidla mozku dítěte, Computer Press 2011, http://knihy.cpress.cz/pravidla-mozku-ditete.html
Doro Kramerer: První tři roky života dítěte, Grada 2007, http://www.grada.cz/prvni-tri-roky-zivota-ditete_4358/kniha/katalog/
Helena Chvátalová: 300 rad pro první rok s dítětem, Portál 2006, http://obchod.portal.cz/300-rad-pro-prvni-rok-s-ditetem/
Anne Bacus: První rok vašeho dítěte, Portál 2005, http://obchod.portal.cz/prvni-rok-vaseho-ditete/
Pavel Říčan: Cesta životem, Portál 2004, http://obchod.portal.cz/cesta-zivotem/
Časopis Rodiče, www.rodice.com - rubrika První rok
http://www.babyonline.cz/dite-1-rok

Zpět na Vývoj člověka od narození k počátkům dospělosti

 

Blog Evy Labusové

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my



AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2024 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt