Starší školní věk (puberta)

Když pochopíme pozadí pubertálního vývoje, usnadní nám to porozumět, co naše potomky dočasně pohání kupředu a co od nás vlastně potřebují.

Fyzický vývoj

Puberta se obvykle dříve projevuje u dívek, a to mezi jejich 11. až 13. rokem věku. U chlapců většinou nastává o něco později, nejčastěji mezi 13. a 15. rokem. Obě pohlaví v této době výrazně vyrostou (dívky v průměru až o 20, chlapci o 30 cm), obě také přibírají na váze. Někteří teenageři se koncem patnáctého roku už přibližují své dospělé výšce a hmotnosti, jiné hlavní růstový a hmotnostní skok teprve čeká.

Vzhled pubertálních bytostí je v každém případě různorodý a jedinečný, jak o tom svědčí např. školní třídy prvních ročníků osmiletých gymnázií. V primách se z hlediska vyspělosti těl i myslí scházívá rozmanitá společnost. Do společných lavic tu vedle sebe usedají dosavadní "děti" s vyspělejšími "teenagery". Při tzv. malých maturitách, resp. ukončení základní školní docházky už rozdíly zdaleka takové nebývají.

Pohlavní dospívání

Nejvýraznější proměnu přináší samozřejmě pohlavní dozrávání, které u dívek vrcholí první menstruací a u chlapců první polucí. Stručné, přehledné a srozumitelné publikace, které chlapce a dívky (ale také jejich rodiče či učitele) provádějí současnou pubertou se všemi jejími pozorovatelnými i skrytými fyzickými i psychickými změnami, vydalo nakladatelství Portál pod názvy Dospívání kluků (2007) a Dospívání dívek (2013).

Potřeba přechodových rituálů trvá

Ve starověkých a domorodých kulturách bývalo zvykem, že se viditelná proměna dívky v ženu a chlapce v muže navenek v blízkém sociální okolí dospívajícího vítala tradičním přechodovým rituálem.

Psychoterapeutka a kulturoložka Terezie Dubinová (více na www.ohladom.cz) to vysvětluje následovně: "U chlapců byl rituál přechodu do dospělosti spojen se zkouškou odvahy, síly, nezávislosti a samostatného důmyslného řešení úkolu. Tak, aby se chlapec stal sebevědomým mužem ochraňujícím život - ženy, děti, komunitu i životní prostředí. U dívek šlo o objevení vlastní posvátné ženské energie, jejímž prostřednictvím je udržován veškerý život. Šlo o to, aby dívka zakořenila ve své ženské sebeúctě, ve vědomí svého spojení s hlubší moudrostí přírody a vesmíru. Nemusí si nic dokazovat, nemusí lačnit po vnějších atributech slávy nebo moci. Je cenná taková, jaká je, se svým tvůrčím potenciálem léčitelky a matky."

František Růžička, který za účelem přechodových rituálů chlapců už mnoho let organizuje Víkendy pro otce s dospívajícími syny (více na http://www.centrumprorodinu.cz), se také dělí o zkušenosti: "Přemýšlel jsem, jak našim současným mladíkům umožnit opětovný zážitek rituálního přechodu do dospělosti, který hodně souvisí i s mužskou spiritualitou. Přečetl jsem mnoho knih na téma vztahu otce a syna. Hledal jsem i v zahraničí, abych nevymýšlel vymyšlené. Bylo jasné, že k tomuto úkolu musím najít další spolupracovníky. Požádal jsem o spolupráci několik mužů kolem třicítky, ze kterých postupně vznikl dvacetičlenný tým organizátorů. Tito naši ´starší´ v naprosté většině nejsou ve věku otců, mají kolem třiceti let, díky tomu se ale zase snáze stanou ´synům´ kamarády. Ve věku dospívání mívá starší kamarád na syna větší vliv než otec, snažíme se tohoto faktu využít. Naši ´starší´ jsou horolezci, alpinisté, ski-alpinisté, stromolezci, cestovatelé, jeden má černý pásek v karate. Jde o přesvědčivé mužské vzory, které jsou při setkáních generací velmi inspirující."

Dostáváme se k jednomu z nejbolestnějších momentů současného západního dospívání. Jak dívky, tak chlapci v naprosté většině žádnými výraznějšími přechodovými rituály neprocházejí, a snad právě zde jsme u kořenů novodobého fenoménu "nedospělých dospělých", věkově zralých lidí, kteří však způsobem svého života setrvávají v nezralé dětinskosti nebo závislosti na svých rodičích či na nejrůznějších náhražkách smysluplného života. (O tomto problému více pojednáme v textu o adolescenci.)

Dospívající potřebují zdravou inspiraci i ochranu

Obě pohlaví zažívají během puberty v západní kultuře významné kulturní deficity i poškození. Co se dívek týká, jsou vystaveny cílené a masivní reklamě, do které mnohá průmyslová odvětví vkládají skutečně hodně energie a peněz. Téměř vše, co je dívkám předkládáno, se zaměřuje na jejich fyzický vzhled a konzum. Dokonce i ty, které po vleku módních trendů netouží, narážejí na bariéru kulturně dané představy a nezřídka bývají pohlceny. Velké obavy vzbuzuje zjevný nedostatek schopnosti současných dívek žít aktivní autentický život a jejich malá odolnost vůči vnucovaným trendům. Mnohé se odpojují od skutečného smyslu svého života, posléze pak ale reagují "voláním o pomoc" v podobě duševních poruch. K nejčastějším patří poruchy příjmů potravy, sebepoškozování či deprese.

"V západní kultuře jsou ženy od svého těla nezřídka odcizené, odpojené. Znevážení ženství, ženské sexuality, mateřství i ženského těla jako takového v minulosti naší civilizace má dosud ve zdejší ženské psychice hluboké důsledky - absence sebeúcty, nepřijetí vlastní tělesnosti i strach z ženské síly. Není divu: Která z nás, našich matek nebo babiček byla v době své první menstruace s láskou uvedena do tajemství měsíčního krvácení a ženství? Bylo to spíš ´špinavé´ tajemství, o kterém se raději nemluvilo. Toto vědomé či nevědomé trauma si v sobě neseme. Chceme-li svým dcerám připravit lepší osud, je na místě, abychom si svá zranění otevřeně přiznaly a na prvním místě léčily sebe," připomíná Terezie Dubinová, na jejíchž webových stránkách lze nalézt i bohatou inspiraci pro pořádání rituálů, které matky mohou svým dcerám připravit na přivítání první menstruace a uvedení do ženskosti.

U chlapců je zřejmě největší bolestí absence přesvědčivých mužských vzorů. K podstatným mužským transformačním okamžikům vždy patřilo opuštění světa žen (rozumějme především vymanění se z péče matky) a poznání hranic vlastních možností, a to obvykle v přírodním prostředí. Jenže současní chlapci v naprosté většině případů žádnými přechodovými rituály neprocházejí. Navíc často na vlastní kůži tradiční mužský svět ani neokusí, když nemají k dispozici vzor otce či jiného muže.

Uměle pořádané akce mohou pomoci: "Nutně tu nemusí být účasten otec a syn, dospívající chlapec může s sebou přivézt i jinou mužskou osobu, které důvěřuje. Rozhodující je, že pobyt splní svůj účel, když na samém závěru setkávání chlapce čeká přechod do světa dospělých mužů. Odkrýváme chlapcům chlapské nitro a spiritualitu. Drsným pobytem v přírodním prostředí jim dáváme poznat, jak nelehká je cesta k plnosti mužství a že ani žádný ´otec´ to na ní nemá snadné. Rodí se základy nového partnerství nejen v dosavadním vztahu otec - syn, ale nově také ve vztahu muž - muž. Dobrodružství, adrenalin, tajemství, ale i přátelství, mužské prostředí a dobrá parta jsou natolik lákavé, že se účastníci ve velké většině dobrovolně hlásí na další společné mužské pobyty…", tvrdí František Růžička. Podobnými mužskými mezigeneračními aktivitami se zabývá i Liga otevřených mužů (více na www.ilom.cz).

Duševní vývoj

Ať už si o dospívání myslíme cokoliv, pravdou je, že žijeme v době, která se poprvé v historii lidstva může pochlubit tím, že má k dispozici nejen výzkumy vycházející z vnějšího pozorování dospívajících, nýbrž také čím dál přesnější informace o vnitřním fungování jejich mozku. Vděčíme za to zejména možnostem tzv. PET snímků (snímků pořízených pozitronovým emisním tomografem) a dále záznamům z funkčních magnetických rezonancí. Nelze už pochybovat o tom, že ona, zhruba jeden a půl kilogramu vážící šedá zvrásněná hmota, která sídlí v hlavách, je zřejmě tou nejsložitější a nejtajemnější substancí, a právě v době dospívání prochází zásadní přestavbou. Neurologické výzkumy dosvědčují, že mozky dospívajících mají svá specifika.

Pubertální děti jsou pro nás dospělé výzvou i záhadou. Nedaří se nám chápat prudké výkyvy nálad, posedlost po soukromí, oblibu v extravaganci a někdy i ošklivosti, nevyzpytatelnost, odcizení. Co se to děje v hlavách našich synů a dcer, jež byli ještě nedávno sladkými dětmi? Jedním z vyhlášených světových odborníků, který se dospíváním intenzivně vědecky zabývá na Univerzitě v Melbourne je klinický psycholog Andrew Fuller (www.andrewfuller.com.au). Více v rámečcích níže.

Obtíže mezigenerační komunikace - dá se to zvládnout

Jak naznačuje Andrew Fuller, kvůli dočasné pubertální "emoční nesvéprávnosti" záleží opravdu hodně na chování nás dospělých. Naše reakce předurčí, jak komunikace se syny a dcerami, vnoučaty, žáky a studenty či svěřenci různých zájmových aktivit bude probíhat.

Vůbec nejdůležitější je samozřejmě situace v rodině, která - vyjdeme-li z podobenství o rodině jako sociální děloze - v čase puberty v optimálním případě začíná pracovat k sociálnímu porodu. Velkou pozornost je třeba upínat k potřebě dospívajícího postupně se od rodičů zdravě separovat a mít i svá tajemství, přičemž s privilegiem rostoucí svobody potřebuje jít ruku v ruce svěřená odpovědnost. K nejčastějším chybám na straně rodičů patří nezájem, nebo naopak přehnaná kontrola: "Dítě usilující o samostatnost může být zastrašeno negativním postojem a přehnaně kritickými komentáři rodičů," upozorňuje ve své knize Dospívání - Kniha pro rodiče (vydalo nakladatelství Grada v roce 2001) americký psychiatr George H. Orvin s tím, že v komunikaci je důležitá především srozumitelnost, přímost, naslouchání a empatie. Rozhovory vedené ze strany rodičů "vyšetřovatelským" způsobem nutně končí ve slepé uličce.

Jenže strach ze ztráty kontroly žene spoustu rodičů do extrémního chování - např. ke snaze zakazovat, vnikat dospívajícímu do soukromí, vynucovat si poslušnost. Nic z toho nemá smysl. K faktorům, které způsobují nejvíc nesnází, patří sklon rodičů úporně lpět na vlastních postojích a pocitech stejně jako neschopnost pravdivě mluvit o vlastních emocích.

"Nemysleme jen na to, jak vyvrátit, co děti právě řekly. Přemýšlejme o tom, co vlastně říkají a proč. Zkusme vidět věci jejich očima. Co je vede k jejich postojům a chování?," inspiruje rodiče Orvin. Teoreticky my dospělí dobře víme, že péče o vzájemnou komunikaci je v dospívání především naší povinností, protože sám "puberťák" si prostě řeší jiné věci.

Jsou na nás hubatí i hrubí, přesto od nás podvědomě čekají otevřenou náruč. Jenže! Mnoho rodičů se stáhne. Cítí se chováním svých teenagerů zraněni, uraženi. Dojde k přerušení komunikace. Je opravdu veliká škoda, pokud rodiče na obtížné chování svých teenagerů rezignují, situaci svedou na "nesnesitelnou pubertu" a přestanou de facto se svými dospívajícími mluvit (resp. komunikace se omezí na "provozní" věci). Dospívání není doba, kdy rodiče mohou vypnout. Naopak. Právě nyní by měli svým dětem poskytovat zpětnou vazbu, pomáhající přehodnotit i destruktivní tlaky z vrstevnických skupin.

Náš teenager potřebuje své vrstevníky. Nežárleme!

S tím, jak se dospívající touží osamostatnit, přehodnocuje pro něj dosud významné názory svých rodičů a porovnává je s názory vlastní generace. Nebezpečí, vyplývající z vlivu party či vrstevnického společenství, jsou známá: kouření, alkohol, drogy, předčasný sex, zájem (zvláště chlapců) o pornografii, ale i docela obyčejné projevy vzpoury - nepořádek v pokoji, podivné oblečení a účesy, tetování, podceňování všech možných rizik…

K mimořádným střetům dochází, když se děti začnou vymezovat vůči politickému přesvědčení nebo náboženství svých rodičů. Ani zde není řešením lpění na vlastních postojích. Jihoafrický pastor Julian Sleigh ve své knížce Rodičovský průvodce dospíváním (v češtině vydalo nakladatelství Fabula v roce 2008) píše: "Klišé, dogma, navyklé způsoby myšlení a sociálně podmíněné postoje, neprozkoumaná přesvědčení, stanoviska založená na choulostivém, nepřiznaném povýšenectví, to všechno pod pronikavým pohledem dospívajícího rychle vadne. Když se dítě narodí, rodiče vědí, že mají před sebou zhruba dvanáct let přízně, během níž dítě nebude zpochybňovat integritu rodičovských přesvědčení a návyků. Pak se ale odkryjí všechny nedostatky. Dospívající je schopen přijmout slabiny svých rodičů, pokud jsou oni schopni je přiznat. Není to naše dokonalost, která nám dobývá vítězství, nýbrž upřímnost a snaha o souznění."

Dospívající nezajímá proklamace našich osobních ideálů, ale má na ně velký vliv, zda podle nich žijeme. V dospívání více než kdy dříve platí, že už nevystačíme s oním rodičovským "Dělej, co ti říkám". Efektivnější je tichý příklad: "Podívej, jak to dělám já."

Kromě toho dítě agresí a drsností často jen maskuje smutek a nejistotu. Možná vypadá, že zcela ignoruje naše rady a doporučení a že před vlivem jeho kamarádů nemáme šanci. Přesto platí, že co jsme do dítěte vložili, to tam je. Po určitém čase se při vzájemném láskyplném vztahu obvykle ukáže, že se naším příkladem dítě přece jen řídí.

Puberta - výzva pro rodiče

Čas puberty dětí je obvykle dobou, kdy se rodiče blíží ke středu života nebo ho už překročili. Uvědomují si vlastní omezený horizont, úbytek možností volby, nesplněné sny, korekci realitou.

Velkou výzvou bývá, pokud puberta koreluje s rodičovskou krizí středního věku. Nesmírně pak záleží na osobní vyzrálosti rodičů, na kvalitě jejich manželského vztahu, resp. na jejich partnerském životě.

"Velké břímě teenagerům jakož často už mladším dětem rodiče často nakládají hledáním uspokojení vlastních potřeb, např. z důvodu chybění životního partnera. Problematičtí jsou zejména rodiče, kteří sami nezažili harmonické dospívání a nenaučili se vážit si sebe sama. Psychologické zdraví rodičů bezprostředně utváří zdraví jejich dětí. Je důležité, aby rodiče chápali nejen to, co se děje s jejich dospívajícími potomky, ale také to, co se děje s nimi samými," připomíná George H. Orvin.

I během puberty se dítě od rodičů učí, jak to chodí mezi dospělými, jak se zachází se sexualitou a zda je možná důvěra a blízkost. "Rodiče dnešních dospívajících nesou velké břímě odpovědnosti. Na cestu do světa plného rizik nemohou dát svým dospívajícím do vínku víc než část své omezené, těžce nabyté moudrosti. Snažme se dát jim ze sebe to nejlepší a usilujme o to, aby za všech okolností cítili naši lásku, kterou vyjadřujme slovy i skutky.

Všichni rodiče milují své děti, ale ne všichni rodiče jsou dobří rodiče. Někteří vypadají, mluví a jednají, jako když své děti nemilují. Duševně nemocní rodiče své děti poškozují - zneužívají je, zanedbávají a ničí. Podobné věci nedělá rodič, který je sám psychologicky zralý, duševně zdravý a ve svém vlastním životě vyrovnaný," domnívá se George H. Orvin. Proto je velmi nápomocné, pokud pubertu svých dětí přijímáme i jako šanci pro svůj vlastní osobní rozvoj.

Použitá a doporučená literatura (kromě zdrojů uvedených v textu):
Julia Tallard Johnsonová, Bouřlivá léta - Přechodové rituály a posvátná moudrost pro dospívající, DharmaGaia 2011
Michael Carr-Gregg, Erin Shale: Puberťáci a adolescenti, Portál 2010
Denis Sonet: Já tě snad přetrhnu, Karmelitánské nakladatelství 2009
Julian Sleigh: Rodičovský průvodce dospíváním, Fabula 2008
Patrice Huerre, Laurence Delpierre: Nemluv se mnou tímhle tónem, Portál 2008
Pavel Říčan: Cesta životem, Portál 2004
George H.Orvin: Dospívání - Kniha pro rodiče, Grada 2001
http://prevence.sananim.cz/node/19
http://www.multiplefamilygrouptherapy.com/an_interview_with_george_orvin.htm
http://www.evalabusova.cz/rozhovory/j_hamanova.php
http://www.evalabusova.cz/rozhovory/h_klimova.php
rozhlasový pořad Hovory o vztazích v ČRo 6
28.8.2011: Mužství v krizi aneb Společnost bez otců?
19.9. 2010: Jak současná společnost pečuje o potřeby dospívajících dívek?
rozhlasový pořad Hovory o rodině v ČRo 6
4.1.2009: Tajemství adolescentní mysli

Zpět na Vývoj člověka od narození k počátkům dospělosti