I muži slaďují

Pojem "work-family balance" neboli slaďování práce a rodiny znají vyspělé západní demokracie už víc než dvě desetiletí. Dávno se netýká pouze žen. Rovné příležitosti ve veřejném, pracovním i soukromém životě, flexibilní pracovní režimy a zkrácené úvazky, služby usnadňující rodinné povinnosti stejně jako možnost dělit se o rodičovské a domácí povinnosti půl na půl požadují čím dál častěji také muži.

Není to tak dávno, kdy hlavní náplní mužských životů byla výdělečná práce, odehrávající se převážně mimo domov. Muži budovali kariéru a hmotně zaopatřovali rodinu. Ani svůj volný čas ovšem zpravidla netrávili "rodinnými" povinnostmi. Péče o děti a domácnost spočívala v převážné míře na bedrech žen. První vlna slaďování, zdůrazňující potřebu rovnováhy mezi rodinnými a pracovními povinnostmi, se proto týkala právě žen. Čím dál častěji pronikaly do náročných pozic na pracovním trhu, kde ale na rozdíl od mužů musely i nadále zvládat své dosavadní domácí povinnosti. Nebylo to snadné, přesto se s tím velká většina žen dokázala vypořádat. A muži se čím dál častěji ocitali v postavení jakýchsi outsiderů. Média začala přibývající měrou psát o slábnoucím pohlaví, rozpadů manželství přibývalo, rodinný život strádal.

Naštěstí se přímo mezi muži objevili někteří, jimž taková situace začala připadat alarmující. Jiří Unger, tajemník České evangelikální aliance, to shrnul následovně: "Dostavily se pocity viny, že nevěnujeme svým rodinám dostatek času, a to ani o víkendech. Stále větší počet z nás se stalo zajatci kultury dlouhé pracovní doby, která je nám vnucována požadavky zaměstnavatelů, konkurencí na trhu, tlakem spolupracovníků či nadřízených nebo i jen trvalým přísunem pracovních úkolů nesplnitelných v pracovní době, již máme ve smlouvě. Strach ze ztráty zaměstnání, soutěživost na pracovišti, kariérní krysí závod, touha zalíbit se lidem nebo vyniknout - to jsou jen další faktory, kterým jsou muži často vědomě či nevědomě vystaveni. Nejedná se přitom jen o čas, který trávíme v zaměstnání, nýbrž i o čas, který nám zabere dojíždění, dopravní zácpy, pravidelné pracovní cesty mimo domov či práce o víkendech. Mnozí zaměstnavatelé jsou přesvědčeni, že od nás mohou očekávat permanentní všestranné nasazení, že za všech okolností splníme požadované deadliny, že budeme k dispozici na telefonu v kteroukoli dobu…"

Pro označení takto popisovaného stavu věcí začali sociologové používat sousloví "časová chudoba". Britský publicista Rob Parsons jí věnoval celou knihu nazvanou "K jádru úspěchu" (česky ji vydalo r. 2004 nakladatelství Návrat domů). Hlavní nebezpečí časové chudoby vidí Parsons v její nesnadné identifikaci. Život časového chuďase se totiž na první pohled často zdá být bez problémů. Životní úroveň jeho nejbližších je vysoká. Časovému chuďasovi navíc obvykle nechybí ani rekreace, ani aktivity ve volném čase. Jeho rodina možná jezdí na několik dovolených ročně, vlastní chatu na venkově, navštěvuje fitness klub. To nejpodstatnější - skutečné sdílení životů jejích jednotlivých členů - jí ovšem chybí. Tragédie časové chudoby spočívá tedy v tom, že zatímco usilujeme o svůj "úspěch" a o "blaho" našich nejbližších, ve skutečnosti to nejcennější v životě zcela obětujeme.

Foto: Kristina Baudyšová

Společný čas rodičů s dětmi je klíčový pro rozvoj jednotlivců i společnosti

Problematice slaďování byla věnována také nedávná konference v Parlamentu ČR, organizovaná Národním centrem pro rodinu a nazvaná "Odpovědnost společenských subjektů při podpoře rodiny a zaměstnání". Její hlavní myšlenky je možno shrnout následovně:

Je zřejmé, že z hlediska nároků trhu práce a údajných potřeb zaměstnavatelů rodina prozatím není považována za rovnocenného partnera. Důsledkem je disharmonické prolínání firemní kultury s kulturou rodinnou. Zaměstnavatelé vyžadují "celého člověka" a rodině má stačit jen ta energie, která zbude po práci pro výdělek.

Respekt k rodině jako k prostředí ideálnímu pro zrod kvalitního vztahového zázemí i jako k příležitosti nalézt stabilní osobní identitu (a tím i profesní motivaci a výkonnost) není ze strany zaměstnavatelů stále ještě běžný. Právě tímto směrem bude proto do budoucna třeba napnout síly. Zaměstnavatelé prosazující principy přátelského zacházení s rodinou by se měli těšit mimořádné společenské prestiži. Na všech úrovních je třeba postupně přijmout pro-rodinnou politiku, a to nejen pro zlepšení spokojenosti a efektivity zaměstnanců a pro zvýšení zisku, ale především jako výraz sociální odpovědnosti. Na veškeré prostředky a opaření, které firmy investují do rodinného života svých zaměstnanců, je třeba pohlížet jako na důležitou investici do všestranně zdravějších pracovníků a jako na investici do kvalitnějšího a smysluplnějšího života celé společnosti.