Jak se rodí důvěra

Důvěra patří k základním lidským emocím. Propojuje v sobě schopnost milovat jiného člověka a zajímat se o jeho svět, a zároveň to stejné od něho přijímat. Potřeba důvěry (psychology mimochodem označována jako třetí nejdůležitější hned po stravě a přístřeší) bezprostředně souvisí s naší touhou sdílet svůj život s dalšími lidskými bytostmi. Kdy a jak se schopnost důvěry rodí? A jak ji lze získat a udržet?

Důvěru - nebo také nedůvěru - v okolní svět získáváme v počátečních fázích života prostřednictvím vztahu k našim nejbližším pečujícím osobám, především k rodičům. Tato naše zkušenost s prvním sociálním prostředím, v němž se utváří naše vědomí, později bezprostředně ovlivňuje naše postoje k dalším lidem.

Důvěra se může rozvinout pouze za přítomnosti přirozené rovnováhy, která zúčastněným stranám dává prostor jak pro sebevyjádření, tak pro zpětnou vazbu. S důvěrou proto úzce souvisí schopnost empatie a schopnost konstruktivně zacházet s rozdílnostmi či s nesouhlasem.

Určující vliv prvních let života

Každý normální novorozenec přichází na svět vybaven k bohaté psychologické interakci. První tři roky života představují v tomto směru přímo revoluční období. Z totálně závislého tvora bez zjevné schopnosti sebeuvědomění se postupně stává autonomní bytost, která ale silně přejímá vzorce chování a emočního prožívání svých pečovatelů.

Čím více může v této době miminko a batole svému okolí důvěřovat, tím lepší má předpoklady pro svou vlastní budoucí schopnost důvěry. Optimální podmínky představuje úplná milující rodina, která dítěti dává bezpodmínečnou lásku a bezpečí a která mu umožní zdárně projít následujícími klíčovými obdobími raného dětství:

1. Období mimoslovní komunikace

Dokud děti nemluví, komunikují především pláčem. Pláči kojence je nutné věnovat pozornost. Jde o první projev jeho emocí, jehož přiměřená regulace významně ovlivní způsob, jakým bude člověk své emoční potřeby ošetřovat v dospělosti.

Nechají-li rodiče dítě opakovaně dlouho plakat bez odezvy, vyvolá to v jeho organismu fyzickou reakci. Dochází k vyplavování stresových hormonů a ke zvyšování srdeční činnosti i tělesné teploty. Fyzická reakce je následně transformována v emocionální. Dítě po čase zmlkne, ovšem za cenu rezignace a ztráty důvěry .

2. Období přilnutí (tzv. attachment)

Jedná se o prvotní a určující navázání vztahu dítěte k jeho nejbližším, a zejména k primární pečující osobě, nejčastěji k matce. Může jít o bezpečné, jisté připoutání, může se také ale jednat o vztah poznamenaný nedůvěrou a nejistotou.

Podstatné je, že charakter přilnutí má tendenci přetrvávat do dospělosti a zásadním způsobem spoluutvářet dispozici jedince pro všechny jeho další významné životní vztahy. Pokud k přilnutí z nějakého důvodu nedojde, hrozí narušení.

Ukazuje se, že ti rodiče, kteří svému kojenci nejsou zdrojem jistého přilnutí, patří převážně do kategorie těch, jimž se v jejích útlém věku pro přilnutí rovněž nedostalo potřebných podmínek. V rodinách tak dochází ke koloběhu nejrůznějších mezigeneračních emočních zranění, jejichž důsledkem je i snížená schopnost důvěry .

3. Období vzdoru

Okolo třetího roku života děti objevují svou samostatnost a vlastní vůli, dosud ale nevědí, co je dovoleno a jakou mají zodpovědnost. Je úkolem rodičů, aby dítěti pomohli vymezit hranice a naučili je, jak snášet stres a kde hledat prostor pro vlastní svobodu.

Pokud dítě vyrůstá v okolnostech, kde nejsou uplatňována jasná pravidla hry, stává se labilním. Nemůže získat vládu sama nad sebou a opakovaně trpí pro své nevhodné chování, mimo jiné i ztíženým navazováním důvěrných vztahů. Důvěra se vylučuje s tendencí ovládat nebo zneužívat lidi okolo sebe .

Oslabení důvěry v současném světě

Pokud má dítě to štěstí, že se narodí citlivým rodičům, schopným vyladit se na jeho potřeby, bývá po třetím roce života schopno vyjít z rodinného středu a pozvolna vrůstat do širších sociálních společenství (školka, škola, pracoviště…) a budovat nezávislé nové vlastní vztahy (přátelství, manželství, vlastní rodičovství…). Takto popsaná situace představuje ideál, který v praxi není zrovna častý. Většina lidí se potýká s nejrůznějšími emočními problémy, jejichž kořeny lze hledat právě v dětství.

To ale neznamená, že bychom v pozdějším věku na sobě nemohli pracovat. S trochou nadsázky se dá říci, že smysl života spočívá právě i v odhalování starých psychických zranění, k nimž v současné době poměrně často patří narušená schopnost navazovat, prožívat a udržovat důvěrné vztahy.

Proč dnes lidé mívají s důvěrou takový problém? Jedno vysvětlení se nabízí hned při pohledu na výše zmíněná klíčová období raného dětství. Pláčem miminek se až donedávna nikdo nezabýval (vzpomeňme na teorie o posilování plic!). Genderová sociální teorie, resp. snaha o rovné příležitosti mužů a žen stále zvyšuje tlak na možnost umisťování dětí do jeslí a školek ještě před třetím rokem věku. Výchova dětí s láskyplným, nicméně důsledným vymezováním hranic, rovněž nepatří k nejběžnějším.

Zádrhel se však skrývá také ještě jinde. Důvěra je autentický cit, který nelze dost dobře předstírat. Současný západní svět, v němž se - řečeno s filozofy - pasivita a sebeklam staly běžným lidským údělem, má s autenticitou stále větší problém. Děti, zahlceny zábavou, málo tuší o potřebnosti hlubšího vzdělání a práce. Přesyceny vjemy nenalézají prostor pro vlastní kreativitu. Chráněny konzumním pohodlím postrádají dostatek potřebných zkušeností s překonáváním obtíží a s uplatňováním osobní zodpovědnosti. Při tom jim navíc často chybí také to nejpodstatnější: skutečná pozornost rodičů, kteří ztrácejí povědomí o tom, co děti vlastně nejvíc potřebují.

Foto: Kristina Baudyšová