Svatbu ano, nebo ne?

Jde o téma, které dnes názorově rozděluje. Pro jedny představuje svatba bezcenný "kus papíru", pro jiné důležitý rituál zahrnující hluboký vnitřní příslib muže a ženy, že vstupují do manželství s předsevzetím vytrvat po svém po boku za všech okolností. Nakolik jsou svatební obřady potřebné a smysluplné? Do jaké míry ovlivňují celoživotní lásku?

Legislativní pohled

Podmínky pro uzavření manželství se u nás řídí zákonem o rodině z r. 1963. Z tohoto zákona vyplývá, že nezbytnou předepsanou součástí svatebního obřadu je tzv. svobodné prohlášení snoubenců. Oba jsou povinni předložit své doklady totožnosti a prohlásit, že

• jim nejsou známy okolnosti vylučující uzavření sňatku,
• navzájem znají svůj zdravotní stav,
• zvážili úpravu budoucích majetkových vztahů a uspořádání budoucího bydlení,
• se shodli na užívání společného příjmení, popř. že si žena nechává (i) své rodné.

Kdo uzavírá manželství opakovaně, ten je povinen prokázat, že to dřívější zaniklo nebo bylo prohlášeno za neplatné. To je všechno.

Manželský slib o soudržnosti a věrnosti, s nímž se v souvislosti s manželstvím ve společenském povědomí stále "tak nějak počítá", ve skutečnosti při dnešních svatbách často chybí. V praxi zůstává zachován buď jako dobrovolná a samotnými snoubenci zinscenovaná součást obřadu civilního, nebo jako standardní součást obřadu církevního. Pokud tedy snoubenci pro složení manželského slibu nemají osobní důvody nebo pokud nejsou členy církve, svatba se jim opravdu může jevit jako formalita. Spousta mužů a žen tak statut svého vztahu neřeší. Běžně spolu žijí, spí i mají děti, a není zřejmé, co je dvojice vlastně zač. Odbývá se to výrazy můj přítel - moje přítelkyně, můj druh - moje družka, avšak právně a společensky vztah není zakotven.

Psychologický pohled

Navenek se uzavřením sňatku na první pohled často nic nemění a může i vypadat nepravděpodobně, že by svatbou začínalo něco nového. Přesto začíná, a nejen z důvodů majetkového nebo dědického práva a jeho důsledků. K podstatné proměně - pakliže se svatba nemíjí svým odvěkým rituálním účelem - by mělo dojít především z hlediska psychologického.

Zkušený německý párový terapeut Hans Jellouschek k tomu v knize "Desatero trvalé lásky" (vydalo nakladatelství Portál) říká: "Veřejně vyslovené a vnitřně prožité ano jeden druhému působí jasno v duši. Vzniká závaznost, kterou vztah předtím neměl. V posledních desetiletích jsme se sice identifikovali s individualisticky chápaným pojmem autonomie, jenže zapomínáme, že jde o pojem relativní. Být autonomní neznamená být nezávislý. My lidé jsme hluboce odkázáni jeden na druhého. Potřebujeme mít s někým silné pouto, potřebujeme cítit, že na nás někomu záleží, potřebujeme být pro někoho tím jediným nebo tou jedinou. Jen pak můžeme říci své ano také sami sobě."

Spíš než zpochybňování svatby je na místě otázka, proč má dnes tolik lidí problém ji prožít, a to nikoliv jako prázdný obřad, nýbrž jako skutečný přechodový rituál, který uzavírá určitou etapu života a otevírá novou? Hans Jellouschek dává k úvaze následující: "Kdo se svatbě coby jasnému vyznání a vnitřnímu slibu k celoživotnímu vztahu brání, ten tím často zastírá svůj, někdy dobře utajovaný, strach z odpovědnosti a vázanosti. Nechce se rozhodnout pro něco, co by mělo být doživotní. Důvodem bývá vnitřní nejistota a někdy i faktická neschopnost skutečně hlubokého vztahu."

Svatba lásku nezaručí, ale bývá pro ni oporou

Je samozřejmé, že formální deklarování vztahu ani sebesvátečnější manželský slib lásku natrvalo nezaručí. Jsou ale pro ni dobrým základem. Potvrzují to i slova českého párového terapeuta Michaela Chytrého: "Přijetí zodpovědnosti za druhého přináší především naše vlastní zisky. Ve chvíli, kdy se zavážeme k udržování bezpečí, jistoty a pohodlí svému protějšku, zvyšujeme šanci pro bumerangový efekt, a tedy že se totéž zase vrátí k nám, že bude posíleno naše vlastní bezpečí, naše jistota, naše pohodlí. Ač se to dnes zlehčuje i popírá, ve skutečnosti každý člověk stabilní vztah hledá. Zamilovanost je osvěžující a nevšednost také, jenže nakonec lidé stejně zjistí, že dílčí krátkodobá uspokojení nenahradí práci na jedné dlouhodobé spokojenosti."

Zdá se, že problém není ve svatbě jako takové, nýbrž mnohem spíše v naší neschopnosti vytvářet a prožívat přechodové rituály. S těmi pak mizí i smysl pro svátečnost, přísahu, smíření a další hluboké emoční prožitky, k nimž by bylo možno se vracet v těžkých dobách a obnovovat jejich prostřednictvím svoji identitu i platnost svých někdejších předsevzetí.