Přezrálé děti

Na níže uvedené otázky jsem odpověděla Kateřině Šťastné z Katolického týdeníku:

Dnes je stále častější trend, že mladému člověku je třeba třicet, už pracuje, ale je svobodný a stále žije s rodiči, mnohdy s veškerým servisem. Dá se zjistit, jak je to časté?

Neznám žádná čísla z České republiky, ale německý výzkum před pěti lety ukázal (zdroj: Publikation des Statistischen Bundesamtes - Frauen und Männer in verschiedenen Lebensphasen), že 56% potomků ve věku mezi 18. a 26. rokem života žije ještě v domácnosti svých rodičů, přičemž šlo o 47% dívčí populace tohoto věku a o 63% chlapecké populace. Mladým mužům se zřejmě u maminek daří velmi dobře… Jinak panuje trend, že v severských zemích odcházejí dospělé děti z domovů v průměru dřív, a čím více jdeme na Jih, tak zase později, což může souviset s rodinnou soudržností, která je na Jihu větší. Troufla bych si odhadnout, že situace v naší zemi může být podobná té v Německu.

Je v pořádku, aby dospělé dítě setrvávalo v domácnosti svých rodičů?

Kdo posoudí, co je v pořádku? Žijeme v bezhodnotové a značně liberální společnosti, v níž už neplatí téměř žádná jasná pravidla, a to se týká i soužití rodičů a jejich dospělých dětí. Problém mama-hotelů může podporovat hospodářská situace - mnoho mladých lidí si prostě nezaplatí vlastní byt a někdy ani podnájem. Častěji jde ale o pohodlí a o to, že mladým v domě rodičů nic nechybí. Nejen, že mají servis, co se prádla a jídla týká, ale často si mohou domů neomezeně vodit i své přátele či partnery a prostě domov se vším všudy přezrále s rodiči sdílejí.

Mluví se o fenoménu epidemie nedospělosti - značné množství lidí po 18. roce věku, nebo raději řekněme po 26. roce věku, kdy už mívají i dostudováno a v cestě k samostatnosti jim nic nestojí, nevykazuje někdejší základní znaky dospělosti, kam se vždy řadila schopnost samostatného, sociálně i ekonomicky na rodičích nezávislého, života, schopnost přiměřeného samostatného zaopatřování vlastních potřeb a také schopnost starat se o slabší a potřebné, která se od věků v tomto vývojovém stadiu realizovala rodičovstvím. K dalším znakům dospělosti patřila i schopnost přijímat odpovědnost za vlastní rozhodnutí a činy, schopnost vypořádávat se se zklamáními a ztrátami a schopnost překonávat emocionální problémy z dětství včetně toho, že se přestáváme vymlouvat, že za to špatné v našem životě může někdo jiný než my sami…

Už jen z tohoto výčtu je jasné, že epidemie nedospělosti se dnes projevuje i u mnoha jedinců od rodičů dávno odstěhovaných, třeba i v tom, jak rychle vzdávají svá manželství nebo se nehrnou do rodičovských povinností.

Abych ale odpověděla na vaši otázku: V pořádku je, pokud rodina funguje jako sociální děloha, a tedy pokud po té, co v ní dítě vyroste a dozraje, tuto dělohu přirozeně opouští a vydává se do svého vlastního života. Také rodiče pak zahajují novou etapu soužití, která může být po odchodu dětí velice krásná, ale i dramatická a zlomová, to když manželé zjistí, že kromě rodičovství a možná majetku je už nic nespojuje.

Pokud generace spolu žijí "přesčas", jak takové soužití zorganizovat, aby to bylo v pohodě pro obě strany?

To je docela těžká otázka, už proto, že ne vždy jsou za "přesčas" odpovědni jen potomci kvůli své pohodlnosti. Také mnoho rodičů má problém své dospělé děti pustit do života a nezřídka vidíme i to, že např. matky, které nemají manžela nebo si s ním nerozumějí, své dítě doma vysloveně drží, protože se děsí samoty. Syndrom prázdného místa není vymyšlený pojem, pro mnoho rodičů je to reálná traumatizující představa, že zůstanou sami bez dětí.

Může soužití dospělého dítěte s rodiči ovlivnit i budoucí vztah, výběr partnera apod.?

Samozřejmě. Boží doporučení "Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a budou jedno tělo" se zdaleka ne vždy daří naplňovat, protože mladí lidé zůstávají pod vlivem svých rodičů a nejsou schopni své problémy řešit se svým partnerem. Zvláště vztahy mezi snachami a tchýněmi bývají komplikované, protože mladí muži setrvávají u maminek výrazně déle než mladé ženy a mají pak problém se samostatností a s přilnutím ke své ženě.

Jak a co s tím?

No to je asi největší umění rodičovství - dát potomkům ze sebe to nejlepší, ale pak je včas umět pustit do jejich vlastního života a dovolit jim, aby si šli svou cestou. A třeba je i nechat, aby dělali své vlastní chyby a mohli se z nich poučit. Najít rovnováhu mezi přiměřenou ochranou a péčí, a podporou odolnosti, to je opravdu velký úkol, který jako rodiče řešíme daleko dřív, než nám děti dospějí. Takže jde určitě i o to, jak máme my rodiče v pořádku své vlastní životy, jak jsme zvyklí nastavovat hranice, jak jsme zakořeněni ve vlast