Rozhovor s cestovatelkou Milenou Holcovou

Rovné příležitosti? Ve světě většinou neznámý pojem…

Zhruba ve třiceti letech změnila svůj život. Opustila prestižní zaměstnání a s novým mužem znovu od nuly začala dělat to, co skutečně chtěla - objevovat, rozhlížet se po světě a přemýšlet o něm. Už věděla, že s troškou pokory se dá cestovat i bez peněz, že k dobrodružství lze přistupovat odpovědně a že stopovat je možné i se třemi dětmi (synovi je dnes 26, dcerám 25 a 17 let). Procestovala Evropu, pobývala mezi mongolskými pastevci, africkými Masaji, zambijskými venkovany, islandskými farmáři, americkou střední vrstvou, laponskými intelektuály, afghánskými táliby, poznala orinocké a mexické Indiány, domorodce v Laosu i venkovany na Kubě... Její cestovatelské zásady jsou jednoduché: Co nejblíž k lidem, co nejmenší bágl, co nejvíc času, co nejdál od turistů a snaha proniknout za "zeď" zvyků, tradic i jednotlivých lidských osudů.

Mileno, v čem (pokud vůbec) spatřujete hlavní rozdíly mezi muži a ženami?

Rozdíl vidím a docela zásadní. Zkuste si vyjít na procházku s tříletým chlapečkem a holčičkou a pak si nechte vyprávět, co zažili. Holčička viděla kočku a pejska, kluk auta a kanál. Jistě jsou i výjimky, ale žena a muž prostě vnímají svět z jiného úhlu pohledu. Považuji za bláhovost vzájemně se přesvědčovat o správnosti svého vidění. Potřebujeme obě oči, jinak nevidíme plasticky.

K čemu děti nejvíc potřebují matky, otce, rodinu?

K pocitu bezpečí. Rodina je první teritorium, které si děti objevují a osahávají. Pokud se v něm cítí dobře, budou mít důvěru i ve zbytek světa. Ovšem tahle rodinná fáze by neměla trvat příliš dlouho. Tak do maturity. Jinak hrozí nebezpečí, že potomek přestane chápat, proč tohle "all inclusive" opouštět a pocit bezpečí se stane kontraproduktivní. Dospělé děti bych doporučovala odstrkovat bidlem.

Liší se, měla by se lišit, výchova dívek a chlapců?

Ne, to si nemyslím. Vůbec nechápu, k čemu by to mohlo být dobré. Druhá věc je ovšem respektování přirozených sklonů. Když si kluk ve školce bude chtít hrát na kadeřníka, tak ať. Stejně bych však měla umět snést, když bude holčička v jednom kuse střílet. Kultivace sklonů by měla probíhat jemně a dlouhodobě. Zákaz obvykle zaujme.

Jak - pro nás nezvykle - se fenomén "rovných příležitostí" odráží v jiných kulturách, které jste poznala?

Musím bohužel konstatovat, že na fenomén "rovných příležitostí" člověk ve světě narazí naprosto vzácně. Jakoby se vše odvíjelo od tvrdošíjného lpění na omylu, že rovnost je totéž co stejnost. Muslimové často argumentují, a většina muslimek ochotně přikyvuje, že žena a muž nejsou stejní a nemohou si tedy být ani rovni. Důsledky jsou poměrně zjevné. V Íránu vidíte množství uštvaných prodavačů, číšníků, uklízečů, prostě profesí, které u nás ženy klidně vykonávají, zatímco muslimky sedí zavřené doma. V Balúčistánu to došlo tak daleko, že draze nakupují trávu pro krávy, protože je nemá kdo odvést na pastvu, a doma se smrtelně nudí pět až deset bab, které nesmí opustit dvůr. Opačný extrém lze potkat v zemích, které prošly socialismem. Ženy nosí těžká břemena, řídí náklaďáky, pracují na stavbách a vůbec v profesích, vyžadujících fyzickou sílu. Jsou mužům rovny, protože jsou přece stejné. Což ovšem nejsou a nesou to nelibě. Muži se stávají postradatelní. Na Balkáně a v Rusku z toho mají splín, který je třeba zapít, a vůbec nejlepší by bylo si trošku zabojovat za nějaké vyšší principy… V Africe muži na ženách nonšalantně parazitují. Poměrně sympaticky vypadá situace v buddhistických zemích, kde aspoň pracují všichni, ovšem pod povrchem opět dřímá přesvědčení, že chlapa je třeba hýčkat.

Naše civilizace, zejména Skandinávie je v tomhle ohledu nejdál. Také je tady nejvíc političek. Ovšem... ukazuje to něco?

Mám zato, že skutečná rovnost se projeví až v přístupu k delikátním a citlivým problémům, jako je třeba manželská nevěra. I v těch nejvyspělejších zemích je na mužskou nevěru pohlíženo tolerantněji než na ženskou. Snad s výjimkou Islandu se v tomhle ohledu o rovnosti nedá mluvit.

Kde spatřujete příčinu stále stoupající rozvodovosti a krize duševního života dnešních západních lidí?

Lapidárně řečeno v neschopnosti zacházet se svobodou. Vysoká rozvodovost je nejen projevem nezralosti, nýbrž také svobody, což může znít i sympaticky. Jenže svoboda je příšerně náročná a nepohodlná, bere zábradlí a co horšího, zatemňuje smysl. Vězeň v cele obvykle o smyslu života nepřemýšlí, prostě chce ven. Podemílající otázky po smyslu se dostaví, až se dostane na svobodu. Umění unést svobodu by se mělo učit už v dětství, v rodinách. Ale neptejte se mě jak.

Jakým zjevným krizím duševního/duchovního charakteru čelí jiné kultury, s nimiž jste se blíže seznámila?

Prázdnotě a nudě. Nebo jinak řečeno krizi z duševní chudoby a nevzdělanosti. Miliony lidí neumějí číst, nemají vlastní názor, ochotně ctí autoritu a jsou snadno manipulovatelní. Všude v chudých zemích vidíte pořád stejný obrázek: Náměstí nebo náves a na ní hloučky postávajících, remcajících chlapů. Jednou v turbanech, podruhé v sombrérech, potřetí v ušankách... Nedivím si, že těmto skupinám znějí slova