PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
odkaz na home

Jak dál s očkováním?

Nejvyšší správní soud nedávno na základě platné vyhlášky odmítl sankcionovat rodiče, kteří nechtěli nechat očkovat své děti. Toto úřední rozhodnutí může do budoucna změnit postoje k očkování ze strany rodičovské veřejnosti. Jaké výhody a jaká rizika nová situace přináší? Je správné, aby medicínsky nevzdělaní rodiče posuzovali potřebnost obvyklých vakcín? Která očkování jsou opravdu důležitá a kterým je možné se vyhnout? A jak dál do budoucna? Odpovídá dětská lékařka Ivana Svítilová, která má ordinaci v Jihlavě:

Jak vnímáte výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu?

Toto rozhodnutí vnímám jako průlomové a logické, ale zároveň také jako problematické. Správní orgán se vůbec poprvé zabýval problematikou očkování a vydal jasné stanovisko v souladu s platnou legislativou: netrestat rodiče za jejich rozhodnutí. Co mi však chybí a co hodnotím jako nedořešené, je odpověď na otázku, kdo ponese odpovědnost, pokud dítě, např. neočkované proti černému kašli, touto nemocí onemocní a třeba nakazí někoho ve svém okolí? Chápu, že ve vlastním soudním řízení otázka takto nestála a že rozhodnutí soudu bylo formálně správné. Jako lékařka, která si je vědoma širších souvislostí, se ovšem musím ptát takto dál.

Nelze popřít, že očkování má i svá rizika a že podávání některých vakcín je dnes spíš v zájmu farmaceutické lobby než v zájmu zdraví. Rodiče, kteří očkování odmítají, se nejspíš cítí ohroženi a chtějí své dítě vlastně chránit.

Vnímám jako správné, aby rodiče v rozhodování o očkování svých dětí byli dětskému lékaři partnery. Aby jim vše bylo vysvětleno, včetně rizik. V demokratickém státě není možné - coby relikt totalitní minulosti - nadužívat zákon k donucování tam, kde je reálný předpoklad ke konsensu ve většinové populaci. Je nutné s rodiči hovořit a naslouchat jim, zároveň je však nutné, aby si i oni byli vědomi svého dílu zodpovědnosti za svá rozhodnutí. A také toho, že extrémní postoje mohou být v tomto případě nebezpečné. Díky tradici očkování v naší zemi je naštěstí u nás jen málo lidí, kteří očkování považují jen za nutné zlo. Většina populace ho vnímá jako plus, popř. o této problematice vůbec nepřemýšlí. Je třeba připomínat důležitost tzv. proočkovanosti i faktu, že systém očkování v ČR v zásadě dobře funguje. Primární péče o děti je obvykle v rukou jednoho lékaře, který dítě dobře zná, má většinou navázán vztah důvěry s rodiči a může řešit každou situaci individuálně. V případě očkování lze domluvit rozdělení nebo časové posunutí vakcinace tak, jak to zdravotní stav dítěte vyžaduje.

Kde vy osobně spatřujete hranici mezi tzv. povinným a nepovinným očkováním? Které vakcíny a v jakém časovém rozložení by dle vás měly zůstat v základním očkovacím kalendáři zachovány?

Jsem zastáncem tzv. základního očkovacího schématu. Ostatní očkování nechť jsou individuální. Tak to již víceméně praktikujeme. Rodič musí být partnerem v diskusi. Neměl by se cítit být nucen k očkování násilím. Vliv farmaceutické lobby v obecné rovině může samozřejmě existovat, viz reklamy na očkovací látky podobné běžným reklamám na zboží, to by ovšem nemělo mít vliv na základní očkovací schéma. Domnívám se, že hranice povinného očkování je tato: Hexavakcina (očkování souhrnně proti tetanu, záškrtu, černému kašli, žloutence typu B, dětské obrně a hemofilovi), MMR (očkování proti spalničkám, příušnicím a zarděnkám) a BGC (očkování proti tuberkulóze), kde preferuji návrh prosazovaný českými pediatry, a tedy očkovat jen ohrožené skupiny dětí, resp. rizikové skupiny obyvatelstva. Ostatní vakcíny bych považovala za adepty na dobrovolné očkování.

Jak by, pro mnohé lékaře i rodiče silně kontroverzní, problém očkování měl být dle vaší odborné zkušenosti vyřešen, aby byly zachovány demokratické principy lékařské péče, a zároveň nebyla ohrožena potřebná proočkovanost obyvatelstva? Jak bezpečně dospět k systému dobrovolné vakcinace?

Upřímně řečeno, neznám jednoduchý recept. Prozatím se nám v ČR nepodařilo najít způsob, jak dosáhnout všeobecného souhlasu s očkováním bez donucovacích prostředků, které do demokracie nepatří. Odpověď je proto momentálně zřejmě jen jediná: Diskuse, diskuse, diskuse, a to mezi zástupci všech, jichž se problém týká - odborníků i rodičů. Nezakrývat rizika, vysvětlovat pozitiva, a to pro celou populaci. V jiných vyspělých evropských zemích to přece nakonec také vyřešili. Nežijeme na pustém ostrově. Naše individuální rozhodnutí mají vliv i na naše okolí. A snad by také bylo na místě trochu pokory a vědomí obrovského historického přínosu očkování proti přenosným závažným chorobám. Na satelitní televizi jsem shodou okolností nedávno viděla dokument o snaze eradikovat dětskou obrnu. Pohled na sály plné dětí, které dýchaly jen s pomocí tzv. "železných plic" byl působivý. To byla Anglie - rok 1950! Nic podobného by snad už nikdo nechtěl zažít.

Více též v anketě k očkování

Vyšlo v časopise MIMINKO 11/2010

Zpět na Z ordinace pediatra

 

Úvodní stránka

Poradenství

Beratung

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

Užitečné odkazy

Kontakt

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2017 Eva Labusová / Design: Jitka Drábková / Správa webu: Tomáš Weishaupt