2011 - Můj rok s časopisem Děti a my

Úryvky jako z deníku, k nahlédnutí těm, kteří se mne ptají, proč už nejsem šéfredaktorkou. Zveřejňuji po dlouhém váhání a po poradě s přáteli i odborníky
s jediným přáním - aby podobných příběhů ubývalo.

Začátky plné očekávání

S publikační ředitelkou nakladatelství P., paní B., jsem se na její podnět sešla v červnu 2010. U oběda v restauraci mi od ledna 2011 nabídla místo šéfredaktorky Děti a my s tím, že chce časopis změnit a zkusit oslovit nové čtenáře. Přišla na mne přes články na mém webu, které na ni dělají dojem, že jsou psány v duchu, v němž by se mohl nést i příští časopis.

Nejprve jsem nabídku odmítla. Měla jsem v té době dost jiné práce a také jsem se přece jen trochu obávala. O situaci v časopisecké sekci nakladatelství P. jsem v minulosti zaslechla všelicos. Rozloučily jsme se s tím, že budu ráda spolupracovat (do časopisu jsem v té době tak jako tak už pravidelně přispívala), ale na místo šéfredaktorky že si paní B. zkusí najít někoho jiného.

Po nějakém čase mi však znovu zavolala a nabídku zopakovala. Sešly jsme se v téže restauraci podruhé a já nakonec místo šéfredaktorky přijala s podmínkou, že nenastoupím na plný úvazek, ale povedu jen klíčové rubriky, a že obě uvidíme, jak se spolupráce vyvine.

Do nakladatelství P. jsem začala docházet od září 2010. Do konce roku bylo zapotřebí připravit podobu nového vzhledu i obsahu časopisu. Šlo o schůzky nepravidelné, několik delších ale proběhlo. Účastnila jsem se jich bez nároku na finanční ohodnocení. Počátkem listopadu jsem podepsala pracovní smlouvu a pak už jsme intenzivně pracovali na prvním "novém" lednovém čísle, které šlo do tisku 9. prosince. Dostávala jsem podle dohody zkrácený plat, 3/5 z oficiálního honoráře šéfredaktorky.

Radost z díla i první pochybnosti

Do práce na Děti a my jsem se záhy ponořila naplno. Jiné své pracovní povinnosti jsem postupně téměř odbourala. V časopise jsem se bez ohledu na původní pracovní smlouvu ujala i dalších rubrik, komunikovala jsem s autory i se čtenáři, představovala jsem novou verzi časopisu v mateřských a rodinných centrech, pomáhala jsem s propagací. Během několika měsíců se podařilo, že ve sklepě nakladatelství zůstávalo výrazně méně remitendy než dřív. Prodej na stáncích se sice nezvýšil, ale přibylo něco nových předplatitelů a remitendu se dařilo udávat prostřednictvím mailing-listů či na seminářích a konferencích a také rozesílat po spřízněných pracovištích nebo do prorodinných sdružení. Záhy jsem fakticky pracovala na plný úvazek, přesto jsem stále dostávala jen částečný plat, a to až do konce srpna, kdy redakci na vlastní žádost opustila dosavadní redaktorka.

Ač jsem se snažila přizpůsobit, domluva s paní ředitelkou B. byla pro mne nesnadná. Postupně mi docházelo, v jaké jsem se ocitla komunikační pasti. Jak autoritářsky paní B. vnímá svou roli publikační ředitelky, jak nesmlouvavé jsou její představy, jak neodhadnutelně zasahuje do plánovaného obsahu čísel, jak na poslední chvíli, kolikrát už ze sazby, vyhazuje články nebo jejich části. Diskusi většinou nepřipouštěla. Uvědomila jsem si i to, jak odlišně obě vidíme čtenářskou skupinu, pro niž časopis děláme, a že tu, kterou mám před očima já a se kterou se stýkám např. při přednáškách v mateřských centrech, paní ředitelka tváří v tvář zblízka možná ani nezná.

K prvnímu pro mne zásadnímu konfliktu došlo při přípravě dubnového čísla, kdy jsme se s paní B. neshodly na pojetí tématu "moje rodičovství". Autorka hlavního článku, mladá, ale respektovaná terapeutka, musela doslova na poslední chvíli přepracovat původní text, ač byl k dispozici dlouho před sazbou. Na mou otázku, proč se paní B. na text nepodívala dříve, odpověděla, že nemá na starost jen můj časopis - nakladatelství P. vydává čtyři časopisy - a že ode mne i od autorů očekává větší flexibilitu. Zmiňovala v té souvislosti nároky, které běžně musí splňovat redaktoři v denících, sama kdysi pro jeden pracovala. Pro rodičovský měsíčník mi to připadalo přehnané.

Postupně mi docházelo, že jsem s nástupem do redakce Děti a my udělala chybu. Že jsem si před podpisem smlouvy málo zjistila o tom, jak jsou prakticky rozdělené pravomoci mezi šéfredaktorkou a publikační ředitelkou. Netušila jsem, že i o obsahu bude paní ředitelka rozhodovat s takovou vehemencí, přestože odborné vzdělání pedagogické ani psychologické, pokud vím, nemá. Nicméně nechtělo se mi vzdávat se. Ohlasy na časopis byly od rodičů i odborníků dobré, spolupráce s dopisovateli plynule běžela, činnost v redakci mne těšila stejně jako propagace časopisu při přednáškových akcích. S nikým jiným jsem v nakladatelství konflikty neměla, naopak. Pořád jsem věřila, že i s publikační ředitelkou, které si vážím pro její pracovitost a houževnatost, dokážu najít společnou řeč.

Stupňování a postupné rozkrývání problému

Jenže chování paní ředitelky vůči podřízeným se z mého pohledu zhoršovalo. Udivovaly mne proměny jejích nálad a zvraty jejích názorů i to, jak rozdílně jsem ji viděla jednat s lidmi, které nějak potřebovala, a s těmi, které (už) nikoliv. Co jednou odsouhlasila, příště zamítla, a naopak. Týdny, kdy probíhala sazba, bývaly utrpením pro mne, redaktorku i pro grafičku. (Obě kolegyně během roku z nakladatelství odešly, redaktorka na vlastní žádost, grafička dostala výpověď.) Živě si vybavuji, jak dusná atmosféra panovala při sazbě některých čísel. Paní B. trvala, často dost nevybíravě, na svých rozhodnutích. Když opustila místnost, kde jsme nad sazbou seděly, pamatuji si, jak jsme my ostatní padly do opěradel svých židlí a s úlevou vydechly.

Byly dny, kdy byla paní ředitelka dobře naladěná a vše se zdálo být v pořádku. Pak ale zase přišel nějaký "záchvat". Když jsem, už ve značném zoufalství, chtěla něco konzultovat s vedením nakladatelství nebo s redakční radou, paní ředitelka mne okřikla, ať neobcházím její pravomoci a že se na ni s nikým nemám domlouvat za jejími zády.

Práce pro Děti a my mne za těchto okolností přestávala těšit. Z ředitelčina chování mi bývalo fyzicky i psychicky zle. Začala jsem trpět nespavostí. Pokoušela jsem se ji na její pro ostatní obtížné chování upozornit, ale bez efektu. Zároveň jsem u sebe pozorovala, jak se můj vztah k práci v Děti a my mění podle jejích nálad. Postupně jsem situaci vyhodnotila jako cyklus násilí podle L. Wolkerové. Tahle teorie vychází ze zjištění, že setrvávání v nerovném vztahu je udržováno cyklickým střídáním fází, které zahrnují i relativně klidná období. Cyklus má tři etapy: První, pohodovou, tzv. "medovou". Druhou, kdy roste napětí a podrážděnost u násilníka. A konečně třetí, kdy dojde k projevu zneužití moci či k tyranii. Etapy se opakují, postupně se ale klidná fáze zkracuje, zatímco fází napětí či násilí přibývá. Prostě takové střídání cukru a biče.

Mezi Psycho a psychoterapií

Pomalu, ale jistě jsem si začala připadat jak ve filmu od Hitchcocka. Přímo pod střechou renomovaného, z hlediska vydávaných knih výborného a mnou preferovaného i dlouhodobě propagovaného nakladatelství s psychologickou a psychoterapeutickou literaturou, se skrytě odehrávají dramatické lidské příběhy, jako převzaté z některé zde vydaných knih.

Začala jsem celou situaci vnímat jako trauma. Docházelo mi, co je ve hře. Jak delikátní problém obnáší snaha vzepřít se nadřízenému. Jak je člověk vydíratelný skrze to, co má rád - v tomto případě šlo o milovanou práci. Vymanit se z bludného kruhu předpokládá si trauma přiznat, otevřít se mu a - zveřejnit ho. Jenže to chce odvahu. Tak obrovskou, že snazší bývá (jak víme např. z případů domácího násilí) přijmout naučenou bezmocnost a nechat se tyranizovat.

Květen. Červen. Červenec. Klidný srpen. Při konkurzech na novou redaktorku vládla z mého pohledu vyslovená pohoda. Září. Vyčkávala jsem. Pořád jsem věřila, že se situace urovná. Pak přišla další vyhrocená situace, kdy paní ředitelka odmítla zveřejnit text o střídavé péči od zkušené rozhlasové redaktorky, která na něm zanechala hodiny kvalifikované práce. První "odstřelení" tohoto textu jsem přijala bez řečí - kvůli zákonodárným změnám přestal být ve své první verzi aktuální. Bylo ale možné ho předělat, k čemuž byla redaktorka svolná, jen chtěla mít jistotu, že po přepracování a další práci, kterou do textu vloží, její text v Děti a my skutečně vyjde. Což publikační ředitelka pro mne nepochopitelně odmítla slíbit. Autorka článku zase odmítla přijmout verzi, kterou jsme s ředitelkou přepracovaly redakčně samy, a novou verzi bez jistoty otisknutí vytvářet nechtěla. Stála jsem mezi ředitelkou a autorkou jako mezi dvěma mlýnskými kameny, cítila jsem tlak z obou stran, ale především z mého pohledu zbytečnou absurditu téhle patové situace.

Co jsem to za šéfredaktorku, když nerozhoduji o obsahu? Když nemohu zveřejnit článek, který zadám ke zpracování a odsouhlasím/zedituji k vydání? Když neumím zabránit tomu, aby podstatné věci z textu nevypadly? Rozhlasová redaktorka byla právem rozezlená, ale zdaleka nebyla první, kdo se mne takto ptal. Vnímala jsem to jako oprávněné dotazy. Pozice šéfredaktorky se ukázala v mnohém být jen pozicí loutky. Něco se ve mně zlomilo. Nechci být tváří časopisu, o jehož podstatných věcech nemohu spolurozhodovat.

Počkala jsem několik dní, abych měla jistotu, že nejednám v afektu. Nepříjemná, trapná hádka na pracovní poradě poprvé za přítomnosti nové redaktorky byla pověstnou poslední kapkou. Na místo šéfredaktorky Děti a my jsem písemně rezignovala.

Rezignují, jak známo, lidé, kteří se hodně proviní, nebo lidé zoufalí. Doufala jsem, že moje rezignace bude podnětem, aby se o problému zneužívání moci a nefunkční komunikace začalo mluvit, tím spíš, pokud publikační ředitelka zdůrazňovala své pověření o všem podstatném rozhodovat sama, bez mé možnosti konzultovat sporné otázky s vedením nebo s redakční radou. Doufala jsem, že dojde k "vyříkávací" schůzce s "nejvyšším velením" nebo v lepším případě k supervizi. K ničemu podobnému nedošlo. A věci nabraly rychlý spád.

Za několik dní mne k sobě pozval ředitel nakladatelství. Měla jsem s ním jednat poprvé v životě, na setkání jsem se těšila. Proběhlo však zcela formálně. Věnoval mi jen několik zřejmě předem promyšlených minut. Krátce pochválil časopis a jeho proměnu, ze které usuzoval, že spolupráce mezi publikační ředitelkou a šéfredaktorkou dobře funguje. Poté mi vyčinil, že jsem rezignovala dřív, než jsem problém probrala s ním. Takto už nemůže než mou rezignaci přijmout. Navíc je velmi rozzloben, protože zpráva o mé rezignaci unikla na veřejnost a jemu nyní chodí spousta mailů žádajících mé setrvání. Nemá čas se tím zabývat. (Informaci o mé rezignaci na různá rodičovská internetová fóra, z nichž se zřejmě přímluvné hlasy ozývaly, jsem ale nepředala já. Napsala jsem pouze členům redakční rady a spolupracovníkům časopisu - sama publikační ředitelka mi dala za úkol zrušit od března naplánované setkání s nimi, které se mělo konat 13. října. Považovala jsem za vhodné při té příležitosti sdělit, proč v roli šéfredaktorky končím.)

Kromě toho měl ředitel nakladatelství ještě jeden argument: Jak mu vysvětlím, že v ostatních redakcích je klid? "Na to znají odpovědi jiné šéfredaktorky," začala jsem vysvětlovat. Nestihla jsem doříct, že možným důvodem konfliktů je, že nové Děti a my jsou jednoznačně časopisem nejvíc "jiným", nekonformním, potenciálně skýtajícím více třecích ploch, jak už tomu u projektů "s názorem" bývá. Problém je v tom, že názor můj se od názoru publikační ředitelky v mnohém liší po odborné i lidské stránce… Ředitel mne dřív než jsem domluvila, vykázal do patřičných mezí: Za časopisy mu odpovídá jednoznačně a výhradně publikační ředitelka. Šéfredaktorky jsou jí ve všem podřízeny. Proč tato věta nebyla součástí pracovní smlouvy, kterou jsem při nástupu do nakladatelství podepisovala?

Ze schůzky s ředitelem jsem tehdy jela na své pravidelné výcvikové setkání (jsem v psychoterapeutickém výcviku a vzdělávání). Cestou v tramvaji jsem přemýšlela, nakolik mám téma zklamání ze spolupráce s nakladatelstvím otevřít ve skupině. Cítila jsem se velmi unavená. Však ono to přijde spontánně a samo, řekla jsem si.

Na setkání se skupinou zkouším zachovat klid a popsat události svých posledních pracovních týdnů a dní, jako by se přihodily někomu jinému. Nejde to. Poprvé a naplno ze mne odcházejí dlouho hromaděné pocity a frustrace, které jsem až dosud docela umně držela pod pokličkou. Brečím a brečím. Ostatní v kruhu trpělivě čekají. Naslouchají. Na leccos se ptají. Otázky se týkají vnímání vlastní hodnoty. Toho, že je třeba chránit i sebe. Nepřekračovat svoje hranice. Činíme-li to, o čem jsme přesvědčeni, a cítíme-li v sobě odezvu, kterou vyhodnocujeme jako správnou, nemůžeme jinak, nechceme-li se ocitnout v ochromujícím vnitřním rozporu. A to i za cenu ztrát a bolesti.

Ptají se mne, zda necítím hněv - vypadá to, že jsem zažila velkou dávku nespravedlnosti. Pátrám upřímně ve svých pocitech, ale hněv nenalézám. Kam se poděl? Už vím. No ano - nasměrovala jsem ho do své rezignace.

Klasická situace životní krize, v níž člověk jinak, mnohem pravdivěji, zažívá sebe i druhé. V nouzi poznáš přítele. Účast někdy projevují ti, od nichž to člověk nečeká. Jiní nabídnou jen tvář pokerového hráče. A ještě jiní se začnou odvracet, aby nemuselo dojít ani k pozdravu.

Překvapivá podpora přichází od mnohých, kteří z časopiseckých redakcí nakladatelství odešli přede mnou. Píší mi nebo volají. Rozumějí prý mému rozhodnutí. Někteří se dokonce diví, že jsem vydržela tak dlouho.

Po čase se dozvídám, že dala výpověď dosavadní šéfredaktorka časopisu Rodina a škola. I ona měla snahu vedení nakladatelství naznačit, že něco v časopisecké sekci nehraje. I ona je, podobně jako já, během několika dnů nahrazena jinou pracovní silou.

Hořký pohár má své dno

Nezbývá než setrvat ještě po zbytek času, který do rozloučení s redakcí zbývá. Ředitel nakladatelství a publikační ředitelka navenek zaujímají postoj, že mne přemlouvali, ať zůstanu, ale já že tvrdošíjně trvám na odchodu. Není tomu tak. Ano, rezignovala jsem na místo šéfredaktorky, ale nebránila jsem se pokračovat v redakční spolupráci. Především jsem však doufala, že se mne někdo z vedení na důvody mé rezignace zeptá. Že bude příležitost věci si vyříkat, hledat řešení. Nestalo se.

Jsem to nakonec já, kdo publikační ředitelku žádá o vyjádření, zda se s mou spoluprací vůbec ještě nějak počítá. Dvacátý den po mé rezignaci probíhá na tento můj podnět schůzka jen mezi námi dvěma. Opět jen formální a krátká.

"Jak sama vidíš svou situaci v redakci poté, cos´rezignovala?," ptá se mne.

"Jako absurdní," odpovídám, jak to cítím: "Práce na časopise se daří, s novou redaktorkou si výborně rozumíme, ohlasy od čtenářů i odborníků jsou pozitivní. Přesto z místa šéfredaktorky odcházím, protože, jak jsem uvedla v písemné rezignaci, v podmínkách, které pro vznik jednotlivých čísel jako publikační ředitelka vytváříš, nejsem z osobních a zdravotních důvodů dlouhodobě schopna zajišťovat plnění domluvených úkolů."

"Podívej, řeknu ti to na rovinu," jde ředitelka rovnou věci. "Tvoje rezignace a především to, co rozpoutala na veřejnosti, způsobila nakladatelství velmi nevítané déja vu, které jsme tu už jednou měli, když odcházela někdejší šéfredaktorka doktorka Ch. Všichni z vedení jsou na tebe natolik naštvaní, že i kdybych chtěla, nemohu tě v redakci už nechat. Můžeš občas napsat článek, který ti otiskneme, ale to je asi tak všechno. Na tvé místo od lednového čísla nastoupí dosavadní redaktorka Psychologie dnes. Děti a my i bez tvé přítomnosti poběží dál ve stávající podobě. Budeme spolupracovat s autory, které jsi přivedla. Nová šéfredaktorka si sama svolá schůzku s redakční radou a spolupracovníky. Uděláme všechno pro to, aby se po tvém odchodu nic zásadního nezměnilo."

Beru na vědomí. Dodělám tedy jen ještě dvě čísla do konce roku, odvedu tak jeden celý ročník. Když od publikační ředitelky odcházím, nedá mi to a přece jen se ještě zeptám, zda ono zmíněné déja vu přece jen není pro nakladatelství zpětnou vazbou, že všechno třeba není, jak má být? Že i ty ohlasy, které přišly na mou obhajobu, mohou o něčem svědčit? "Jestli sis myslela, že mne vyhodí, a tebe si tu nechají, tak ses spletla," slyším odpověď, kterou mi ale paní ředitelka neříká do tváře. Upravuje si cosi na nástěnce, zatímco já za sebou potichu a náhle s pocitem hluboké katarze zavírám dveře její kanceláře.

Dokončení příběhu a otazníky, které po něm zůstávají

Opravdu, jako kdyby vše ošklivé skončilo. Další kontakt i komunikace s paní ředitelkou B. od oné poslední schůzky jsou už korektní. "Spáchala jsi harakiri, aby se nám zbylým tady lépe dýchalo," okomentovala to jedna kolegyně. Příprava i sazba listopadového a prosincového čísla probíhají v klidu, bez konfliktů. Proč to takto nemohlo být od začátku? Možná se i paní ředitelka v naší vzájemné kauze něco o sobě dozvěděla? Já jsem se toho díky ní o sobě dozvěděla dost.

Přesto zbývá mnoho nevyslovených otázek. Především: Komu a jak chce časopis Děti a my sloužit? Nakolik se fakticky drží odkazu svého zakladatele prof. Zdeňka Matějčka? Čím se liší od jiných rodičovských časopisů, které, aby přežily, jdou na ruku různým lobbyistickým zájmům, probírají módní trendy, žijí z reklamy? A při pohledu z druhé strany: Co jsou pro skutečně nezávislý rodičovský měsíčník ochotni udělat jeho čtenáři? Existuje jich v této zemi tolik, aby se pokusili "svůj" časopis udržet při životě v papírové podobě minimálně tím, že si ho předplatí?

Z ohlasů, které mi během roku od čtenářů přišly, jsem měla radost zvláště z těch, které si všimly snahy o terapeutický přesah. "Váš časopis mě nutí dívat se na věci jinak, prostě zároveň i léčí," okomentovala to jedna čtenářka.

V souvislosti s odchodem z Děti a my jsem několikrát čelila také otázce, zda se nezměnil můj vztah ke katolické církvi - nakladatelství P. patří řádu Salesiánů. Nezměnil. Publikační ředitelka přede mnou nakladatelství vždy prezentovala především jako obchodní firmu, v níž platí zákony jako v každé jiné. Když jsem se někdy pokoušela do článků prosadit duchovní souvislosti, shovívavě mne nazývala romantickou duší. Kromě toho jsem přesvědčena, že o katolické církvi platí totéž, co o každé jiné církvi či dalších lidských společenstvích, a koneckonců i o každém jednotlivci. Všichni se potýkáme se svými stíny. Do cesty nám v souvislosti s nimi dnes a denně přicházejí bolestné výzvy, k nimž se můžeme postavit čelem, ale také je můžeme různě obcházet či vytěsňovat. Svými postoji určujeme svou budoucnost.

Poslední editorial

Vážené čtenářky, vážení čtenáři,
vánoční čas a konec roku může vést k soukromým bilancím. Nebývají snadné: Žijeme život, jaký opravdu chceme žít? Nepodřizujeme se okolnostem, ač nás tíží a brání nám v autentickém projevu? Je pro nás důležitý někdy téměř neslyšný, přesto však naléhavý hlas z vlastního nitra, volající po jiných hodnotách a postojích než jsou ty dnes klíčové pro zviditelnění a tzv. úspěch? Dokážeme svou, pojednou neuspokojivě vnímanou cestu změnit, i když taková změna přináší překážky, nejistotu, bolest?
Vnější prosperita neodstraňuje pochybnosti, které přicházejí ve chvílích samoty a ztišení, kdy sami sobě odpovídáme na otázku, co je pro nás skutečně na prvním místě: Přizpůsobení se a zabezpečení, nebo svoboda? Spolupráce, nebo konkurenceschopnost? Snaha o podpůrné mezilidské vztahy, nebo zdánlivě o tolik snazší individualismus či lhostejnost?
Každý podle svých sil a svědomí naplňujeme své vize a cíle. Někdy se to daří více, jindy méně. Děláme i chyby, z nichž se ale můžeme poučit. A budoucnost naštěstí vždy znamená naději, jsme-li připraveni pracovat, odpouštět, narovnávat a s vděčností přijímat nové výzvy.
Náš život je naše poselství.
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, loučím se s Vámi, bylo mi radostí se s Vámi po celý letošní rok sdílet. Od ledna povede tento časopis nová šéfredaktorka, paní Kateřina Rodná.

Poděkování, smíření

Čas truchlení spěje ke svému konci - ano, bylo mi hodně smutno, odchodem z časopisu jsem ztratila něco, co mi bylo vzácné. Život dal, život vzal. "Dělej, co můžeš, s tím, co máš, tam kde jsi!", opakuji si své oblíbené úsloví.

22. listopadu se v nakladatelství P. loučím. Nakonec přátelsky, s vyhlídkou další, byť už jen externí, spolupráce.

Cítím vděčnost za možnost jeden rok pro Děti a my pracovat. Byl to rok tvrdý, naplněný, poučný. Jistě jsem dělala i chyby, ale snad za mne mluví práce, kterou jsem odvedla. Věřím, že zavření jedněch dveří předznamená, jako zatím vždy v mém životě, otevření jiných. Už se otvírají.

Děkuji svým blízkým za to, jak mě v těžkých chvílích podrželi a drží i nadále. Jak to řekla Karen Walant v březnovém čísle Děti a my, když parafrázovala J. Bowlbyho? "Všichni potřebujeme cítit, že za námi či pod námi je někdo, kdo nás nenechá padnout. Jako bychom byli akrobati chodící po visutých provazech, ale s pocitem bezpečí, pokud je pod námi napnuta bezpečnostní pevná síť, které věříme. Ta síť nám dodává odvahu, abychom v cestě po své šňůře pokračovali..."

P.S. Před rokem touto dobou jsem se v redakci Děti a my zabydlovala. Přicházela jsem s chutí do práce, se spoustou nápadů. Vlastně až s pocitem plnícího se snu. Naladil mne i koncert Spirituál kvintetu, jímž nakladatelství vloni v říjnu slavilo své 20. narozeniny. K obzvlášť působivým patřila píseň Nezaprodám duši svou. Ta píseň je k vyslechnutí ZDE od stopáže 3:20. Pracovníci nakladatelství ji tehdy ocenili dlouhým potleskem.

(dopsáno 25. listopadu 2011)

Blog Evy Labusové

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Hovory o vztazích v ČRo 6

Časopis Děti a my