PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Legalizace adopcí dětí homosexuálními/lesbickými páry
- ano, nebo ne?

Jaroslav Šturma, psycholog:

Jsem přesvědčen, že dítě má právo na matku a na otce, na oba dva ve vzájemné interakci. Je důležité, aby identifikačními postavami byly osoby, které s dítětem spojuje hluboký vnitřní vztah, založený na trvalé spolupřítomnosti zúčastněných. Dítě se tak má šanci identifikovat s osobou téhož rodu, zároveň však zakouší interakci mezi oběma rodiči, a tak se učí rozumět druhé polovině lidstva, osobám opačného rodu. Zároveň si osvojuje komunikační dovednosti, jež mu usnadňují přístup k nim. Interakce s rodičem opačného rodu umožňuje dítěti prožívat, aktivovat a kultivovat i druhý pól lidské existence. Dítě pak v sobě v procesu individualizace v sobě postupně integruje mužskou i ženskou složku (anima i animu). Ne že by to při jiném modelu rodinných vztahů nebylo možné, toto uspořádání však v příznivém případě proces aktualizace lidských kvalit v dítěti facilituje, vytváří pro ně příznivé podmínky.

Při řízení o osvojení je třeba usilovat o vytvoření vskutku optimálních podmínek pro vývoj dítěte. Psychoterapeutická praxe jednoznačně ukazuje, že jedinci, kteří nebyli v dětství vychováváni ve stabilním a milujícím prostředí tvořeném otcem a matkou, jsou více ohroženi psychologickými problémy při utváření vlastní osobní identity než ti, kteří vyrůstali v prostředí strukturovaném jinak.

Martin Jára, psycholog a ředitel Ligy otevřených mužů:

Možnost adopce dětí homosexuálními páry ohrožuje tradiční podobu rodiny.

Zřejmě proto tolik vášně a různé petice. Mnoho set let jasná norma se relativizuje. Ale co je vlastně normální? Jak jsem se dočetl v Britských listech z 15. února 2010, ve světě se "homosexuální" adopce považuje za normální… Ne tak v Čechách, kde se probírá hlavně to, jakou škodu můžou homosexuální rodiče dítěti způsobit. Ale můžou mu dát i něco dobrého? Prý jsou děti vyrůstající v této konstelaci poměrně odolné, tolerantní a ovšem i ve svém sebepojetí netypické, například chlapci údajně méně rivalizují…. zjistil jsem při zběžné prohlídce internetu.

Osobně tuto verzi adopce podporuji. I když mám své pochyby. Ovšem, uznávám, spíš iracionální. Podobný postoj sdílela asi pětina účastníků ankety, kterou naše organizace - Liga otevřených mužů - na dané téma uspořádala. A celkové výsledky? Pro možnost adopce dvěma muži - homosexuály je z těch či oněch důvodu asi 75 %, proti 25 % respondentů.

Jan Konfršt, filozof:

Žijeme v čase "dvacet let poté", v demokratické společnosti. V zemi, v níž můžeme po dlouhých letech nesvobody uplatnit nejen svobodu projevu, ale přihlásit se i o další práva, dotýkající se všech stránek života. Setkáváme se tak otevřeně s jevy, které byly v minulosti majoritní společností nejen odsuzovány, ale i kriminalizovány. A soužití páru stejného pohlaví mezi ně také patřilo.

S pomalu rostoucí mírou porozumění pro odlišnost "toho druhého" se již smiřujeme (neodvažuji se říci, že jsme ji již přijali) i s právní legalizací svazku párů stejného pohlaví. Nemohlo být jinak, tato skutečnost má přirozené pokračování, tou je žádost takto žijícího páru o adopci dítěte. A tak se na půdě zákonodárného sboru otevírá debata o oprávněnosti a případné legalizaci příslušného zákona.

Je těžké pouštět se na takto malém prostoru do širšího rozboru souvislostí. Máme-li ale na mysli právo, vyjádřím se k dané věci právě z tohoto pohledu.

Máme právo na sexuální orientaci. Nezadatelné právo volby na náplň a způsob života. Chceme-li ovšem, abychom byli ve svobodě volby sami respektováni, máme mít rovněž na mysli právo svobodné volby i protistrany - dítěte, které na prahu svého života nemá možnost verbálně vyjádřit svůj názor.

Výchova dítěte spočívá z mého pohledu na třech pilířích. Na výchově k odpovědnosti, výchově k sociálnímu cítění a výchově k porozumění opačnému pohlaví. Vše samozřejmě podloženo láskou a plným porozuměním věci. Při vší úctě k párům stejného pohlaví ať již žen či mužů, není v samotném jejich svazku zakódováno nepřijetí opačného pohlaví? Není dávána dítěti vychovávanému otcem a matkou, mužem a ženou, příležitost k porozumění, co znamená "být tím druhým"? Nemá dítě, jemuž příchod na svět, život umožnili muž a žena také právo vyrůstat v prostředí, v němž jsou zastoupeny obě energie, mužská a ženská?

Vím, jedná se o pouhý nástin nadhozených otázek pro hlubokou diskuzi, ale mám-li se na takto malém prostoru vyjádřit ve vší stručnosti - pro připravovaný zákon bych ruku zvednout nemohl.

Tomáš Samek, lingvistický antropolog:

Legalizace adopcí dětí homosexuálními páry je téma zatěžkané velkou mírou ideologičnosti na straně odpůrců i stoupenců takových adopcí. Jsem přesvědčen, že bychom pro opuštěné děti udělali hodně, kdybychom se nejprve pokusili to téma deideologizovat a podívali se na ně takříkajíc ze středu, tedy bez vyhrocených formulací a radikálních stanovisek jedné nebo druhé strany. Pokusím se tu takovou pozici načrtnout vědom si toho, že to patrně schytám od obou vyhraněných táborů: pro jedny budu příliš "pro", pro druhé příliš "proti".

Jedním z argumentů odpůrců těchto adopcí je to, že děti stejnopohlavních párů mohou v dospělosti častěji inklinovat k homosexualitě. Dosavadní výzkumy to nepotvrzují: distribuce sexuální orientace u dospělých, kteří byli jako děti adoptováni a vychováváni stejnopohlavním párem, je stejná jako u dospělých, kteří vyrůstali v tradiční rodině. Jediné, v čem se děti stejnopohlavních rodičů liší od jiných dětí, je to, že některé z nich mají nižší sebevědomí.

To ovšem nemusí nutně souviset jen s rodinou, nýbrž i se širším sociálním prostředím: je snadné si představit, s jakými reakcemi se dítě setkává na příklad ve školním dětském kolektivu, když poví, že nemá tátu a mámu, ale třeba dvě mámy. Ve Švédsku se děti na základních školách učí, že jsou tři druhy lásky: mezi mužem a ženou, mezi ženou a ženou a mezi mužem a mužem. Takové společenské prostředí je pak vstřícnější i k dětem stejnopohlavních rodičů.

I já si myslím, že pro rozvoj dítěte je dobré, aby se setkávalo s mužskými i ženskými vzory: takovým vzorem však nemusí nutně být jen rodiče, může jím být třeba další příbuzný, s nímž se dítě pravidelně vídá. Pokud dítě může být adoptováno dvěma páry - jedním různopohlavním a druhým stejnopohlavním, které jsou oba milující a stabilní a které víceméně stejně splňují všechna ostatní kritéria a liší se jen v tomto jediném, měl by při adopci dostat přednost pár tradiční. Ale pokud by dítě mělo vyrůstat v dětském domově jen proto, že jediným zájemcem o jeho adopci je pár, který splňuje všechna relevantní hlediska až na to jediné, pak takové řešení považuji za kruté k dítěti.

Zakazovat adopce homosexuálním rodičům a priori je nadto v rozporu se skutečností: řada dětí - bez ohledu na stávající právní rámec - v takových podmínkách už u nás vyrůstá: a v případě smrti jednoho ze svých stejnopohlavních rodičů nemá ten druhý na dítě nárok a hrozí mu odnětí dítěte: to je jeden z krutých důsledků paušální nelegálnosti jakéholi stejnopohlavního rodičovství.

Nechci shazovat těžkou práci pečovatelek v dětských domovech, ale smutnou pravdou zůstávají dvě alarmující fakta: Za prvé, polovina dětí, které vyrostly v našich dětských domovech, končí v dospělosti ve vězení. Za druhé, v relativním počtu dětí státem odebíraných rodině jsme žel jako země druzí nejagilnější v Evropě hned za Rumunskem. Kombinace těchto dvou čísel je děsivá. Pokud by počet dětí, jež vyrůstají v dětském domově a mají po jeho opuštění padesátiprocentní šanci kriminálu, mohl klesnout i díky pečlivě zváženým adopcím milujícími a stabilními stejnopohlavními rodiči, byl by to z hlediska těch opuštěných dětí i z hlediska společnosti záslužný krok.

Jenže se bojím, že v takovém náhledu nám brání právě ideologie, kterými je to téma zatěžkáno a o něž se vede spor, zatímco spousta dětí zůstává v dětských domovech: jako by se v těch názorových půtkách ztrácel základní fakt, že přinejmenším polovinu těch dětí čeká velmi těžká budoucnost. Nebo snad to, že jednou dost možná skončí v kriminále, je lepší a nadějnější vyhlídka pro člověka než to, že jednou dost možná bude mít menší sebevědomí? Otázka případné legalizace nezní jen tak, jak ji neustále formulují oba ideologické tábory: totiž zda a nakolik homosexuálové mohou být stejně dobrými rodiči jako heterosexuálové; zní především tak, zda homosexuální rodiče jsou pro dítě zpravidla přece jen o něco lepší alternativou než dětský domov.

Jeroným Klimeš, psycholog:

Psychologické posuzování heterosexuálních párů je v Náhradní rodinné péči (NRP) na ubohé úrovni - je nesjednocené a posudky mají velmi rozdílnou úroveň. Jestliže dnes nejsme schopni pořádně posoudit kvalitu majoritních párů, jak velké bude selhání diagnostiky u homosexuálních párů? Kteří psychologové v NRP mají zkušenosti s homosexuální subkulturou? Bez důkladných zkušeností nebude mít většina posudků cenu ani popsaného papíru. Jinými slovy už nyní je mnoho dětí v NRP dáváno do rodin prakticky naslepo, protože posudky jsou nevypovídající. I když tento neuspokojivý vztah trpně tolerujeme u heterosexuální populace, troufne si někdo naslepo dávat děti do homosexuálních párů? Vzhledem k uzavřenosti homosexuální populace nemá běžná sociální pracovnice šanci zjistit, jak daný pár funguje. Okolí o nich většinou neví nic jiného, než jsou to "ňácí homosexuálové". Takže v praxi budeme dávat děti komukoli, kdo si o ně řekne.

Homosexuálové jsou totiž výrazně nehomogenní, značně uzavřená minorita. Někteří sice opravdu dosahují oné plné psychické a sociální pohody, ale obecně platí, že homosexuálové mívají ve své minulosti mnohem větší procento zneužití a týrání než ostatní populace. S týráním a zneužíváním v dětství jde samozřejmě i větší pravděpodobnost opakování v těchto vzorců v jejich životě s případnými svěřenými dětmi. Bohužel je i větší pravděpodobnost doprovodných sexuálních úchylek. Je tedy těžké s uspokojivou pravděpodobností zaručit, že daný homosexuál nebude mít navíc ještě deviantní preference. Například netroufl bych si dát dvěma homosexuálním mužům do péče malého kluka, aby nevznikla trojka. Jenže dát dvěma mužům do péče dívku, je podobně absurdní. Vždyť nebude mít doma žádný ženský vzor.

Kolegyně zažila, že si o hostitelskou péči zažádalo v krátkém období několik mužů. Spíše šestým smyslem než nějakým testem pojala podezření, že s dotyčnými muži něco není v pořádku. Tak je za cenu hádek, stížností a masivního odporu poslala na nestandardní sexuologické vyšetření, které potvrdilo její zlou předtuchu - byla to domluvená parta pedofilů, kteří si chtěli v NRP opatřovat děti pro svou trestnou činnost. Osobně neznám mnoho psychologů, kteří by měli odvahu jít do války s podobnou nátlakovou lobby a ustáli ji.

Homosexuální páry jsou mnohem méně stabilní než vztahy heterosexuální. Dítě zažije rozvod u homosexuálního páru s větší pravděpodobností než u heterosexuálních rodičů. Vzhledem k těmto okolnostem bych ponechal právní situaci tak, jak je dnes. Homosexuál si může zažádat o dítě jako samožadatel(ka). To znamená, že se dítě může právně dát jednomu z registrovaného páru s tím, že psychologické posudky se dělají na celý rodinný systém, ve kterém dítě nakonec žije. Tento přístup je vůči homosexuálům už tak hodně benevolentní.

Max Kašparů, psychiatr a pedopsychiatr:

Teoreticky, právně nebo technicky je možné zavést do praxe mnoho nových nápadů, tedy i legalizaci adopcí dětí homosexuálními a lesbickými páry. Pokud jde o takovou adopci, neptám se po prostředcích výše uvedené trojice, které to nakonec mohou pomoci do praxe zavést, ale ptám se po přirozenosti takového jednání. Pravdu měl dobrý G.K. Chesterton, když řekl, že v současné době je velkým hrdinstvím hlásat normalitu.

Osobně se domnívám, že zákon povolující legalizaci adopcí homosexuálními a lesbickými páry dříve nebo později projde, stejně jako projde třeba zákon o umožnění euthanazie. Chce to jen čas.

Jakýkoliv odpor má jen minimální účinek proti již rozjetému a cíleně řízenému kolosu. Pokud se to neodhlasuje dnes a u nás, rozhodne o tom direktivně později a jinde někdo jiný. Naší zemi už to bude jen dodáno k pokornému schválení.

Pavlína Brzáková, etnoložka:

Snažím se nad tématem zamyslet bez předsudků. Upřímně řečeno, je to pro mě velmi těžké. Ale znám několik homosexuálních párů a musím říci, že to jsou lidé velmi citliví, vnímaví a dobří. Z vyprávění jedné své známé vím, že když zůstala sama s dítětem, protože ji partner ještě před porodem opustil, v těžkých životních situacích jí velmi obětavě pomáhali její dva spolužáci - muži homosexuálně orientovaní. Dítě jí hlídali, pomáhali s domácími úkoly, doučovali matematiku a fyziku. Také mám známou, která je lesba, s přítelkyní si zařídily oplodnění a dnes se starají o miminko.

Má první reakce na otázku týkající se legalizace adopcí dětí homosexuálními/lesbickými páry by ještě před pár lety byla jasné NE. Ale to jsem ještě neznala ty případy výše uvedené. Teď už si říkám něco jiného: Přísluší mi vůbec rozhodovat o osudu druhých lidí? Docela si už umím představit, že je dítě svěřené k adopci pečlivě prověřeným homosexuálním a lesbickým párům. Je to pro ně lepší, než když zůstanou v dětském domově bez vytvoření citové vazby na konkrétního člověka, bez zažití pocitu rodiny - "že se mají o koho opřít". Slyšela jsem o problémech, které mají děti, když vyrostou a opustí dětské domovy. Nejsou zdaleka připraveny čelit realitě a vztahy, které vytvářejí, bývají i tak velmi problematické. Proto jsem přesvědčena, že bychom jistě při dobré vůli vynalezli mechanismy, jak přijatelnou formou a ve spolupráci s kvalitními odborníky "dohlédnout", aby život adoptovaného dítěte v rodině tvořené homosexuálním či lesbickým párem probíhal v souladu s morálními zásadami, v lásce a poklidu.

Kateřina Vítová, právnička:

Jsem pro legalizaci těchto adopcí, a to z těchto důvodů:

1/ Výsledky výzkumů, které jsem porůznu dohledala naznačují, že děti vychovávané homosexuálním či lesbickým párem jsou obvykle citlivější a tolerantnější vůči okolí a podle všech ukazatelů prospívají srovnatelně s jejich protějšky vychovávaných rodiči opačného pohlaví. Naopak nikde jsem nečetla že by děti vychovávané gay či lesbickými páry prospívaly prokazatelně hůře než jejich vrstevníci z hetero svazků. A ptám se, jak jsou na tom děti, které vyrostou v ústavech? Mají vyšší ohrožení bezdomovectvím , dívkám více hrozí, že se stanou obětí sexuálního násilí, u postižených dětí bývá ústav pro děti často jen vystřídán ústavem pro dospělé, atd. Dětem zkrátka ústavní výchova neprospívá.Proč tedy část populace předem diskvalifikovat jakožto možné osvojitele jen pro jejich sexuální orientaci? Jde nám o stabilní rodinné prostředí, a je snad jedno, zda jde o rodinu homo nebo hetero sexuální. Kromě toho nelze nevidět, že tradiční heterosexuální nukleární rodina je v hluboké krizi (vysoká rozvodovost - neúplné rodiny…).

2.Dle § 64 Zákona o rodině platí že osvojiteli se mohou stát pouze fyzické osoby, které zaručují způsobem svého života, že osvojení bude ku prospěchu dítěte i společnosti.

Takže nechápu proč heterosexuální leč single osoba má šanci osvojit si dítě, ale homosexuální pár nikoli, a že tedy homosexuál, který nežije v registrovaném partnerství, může být osvojitelem (zatají-li svou orientaci), naproti tomu homosexuálové žijící v registrovaném partnerství osvojovat nemohou. Tomu se říká diskriminace - a pikantní je, že se vlastně jedná o diskriminaci ČÁSTI jedné menšiny, registrovaní jsou v tomto případě diskriminováni víc. Neplatí Listina základních práv a svobod ? A co právní stát - ten už tu také není?

Jsme členy EU. To s sebou nese i zásadu zákazu diskriminace jako obecnou zásadu práva EU. V rámci předmětu úpravy práva EU platí zákaz diskriminace z důvodů státní příslušnosti, pohlaví, rasového nebo etnického původu, víry nebo světového názoru, invalidity, věku nebo sexuální orientace. Myslím si tedy, že by nikdo neměl být diskriminován v žádném členském státě. Jenže v ČR homosexuálové diskriminováni jsou.

Petra Severová, programátorka:

Jsem zásadně proti legalizaci osvojování dětí homosexuálními páry. Naprosto souhlasím s tím, že máme těmto lidem pomáhat mezi námi spokojeně žít. Ale stále bychom je měli vnímat jako lidi s určitým handicapem, jako lidi nemocné a nestavět to jako něco normálního. Je to naprosto proti přirozenosti. Samozřejmě chápu, že se takoví lidé mezi námi vyskytují a nesouhlasím s tím, aby byli nějak vysmíváni a diskriminováni, ale legalizaci osvojování dětí nechápu jako odstranění diskriminace z toho důvodu, že se jedná právě o zájem toho dítěte. Určitě takové páry jsou schopné dítěti dát mnoho po stránce citové a materiální - určitě i více, než některé narušené rodiny, kde jsou děti třeba týrány. Přesto ale zcela zásadní přirozené pro přežití lidstva je žít v partnerství žena-muž a přirozenou cestou plodit děti. Jakkoli může být takové homosexuální soužití harmonické, v žádném případě nemůže naučit dítě žít v heterosexuálním páru a vytvořit přirozenou rodinu. Mnoha výzkumy bylo dokázáno, že pokud dítě žije v neúplné nebo nefunkční rodině, má velký problém vytvořit samo později funkční rodinu, má problém s navazováním vztahů a rozhodně homosexuální pár nemůže dítěti v tomto směru dát správný vzor do života.

Vůbec se mi nelíbí ústavní výchova odložených dětí, ale toto nepovažuji za řešení. Navíc si také myslím, že čím více se homosexualita všude prezentuje jako něco normálního a samozřejmého, tím více lidí ji v sobě hledá a tím více lidí, kteří by jinak byli schopni vytvořit docela spokojený vztah žena-muž, žije v těchto svazcích.

Gabriela Kontra, dokumentaristka a fotografka:

Strašně ráda bych podpořila možnost adopcí gay a lesbických párů, protože toto téma je jedním ze zásadních, která mě zajímají, dokonce jsem s tématikou poměny rodiny (včetně homosexuálních rodin, které vychovávají děti) absolvovala před rokem FAMU.

Mám několik blízkých přátel, kteří mají homosexuální orientaci a různým způsobem se snaží mít děti. Nevidím důvod, proč by homosexualita měla být pro osvojování dětí problém. Samotné kritérium sexuální orientace je pro posuzování kompetentnosti potenciálních adoptivních rodičů absurdní. Sama mám tři děti a často jsem uvažovala, koho bych si přála ze svého okolí jako náhradního rodiče, kdybych třeba přišla o život. Určitě mě napadají alespoň tři homosexuální páry z mých blízkých přátel, u kterých bych si uměla představit, že by moje děti u nich normálně v pohodě vyrostly.

Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze:

(Odvysíláno jako komentář v Rádiu Česko dne 11.03.2010 v 8:35 hod.)

Uprostřed předvolebních slibů, obvinění a skandálů se hlásí o slovo téma, které sice veřejnost příliš nevzruší, ale přesto je důležité: Rada vlády ČR pro lidská práva požádala ministra Kocába, aby předložil návrh změny zákona o registrovaném partnerství. Cílem je, aby si osoby žijící v registrovaném partnerství mohly osvojit dítě. Ministryně spravedlnosti by měla novelu připravit do 31. května.

Poslankyně KDU-ČSL Michaela Šojdrová již na svých webových stránkách zveřejnila protest proti adoptování dětí homosexuálními a lesbickými páry. Ve chvíli, kdy čtu tento text, ho podepsalo více než 9500 lidí. Proti osvojení dětí homosexuálními a lesbickými páry stojí ovšem také Českomoravská psychologická společnost. Ústy své rady konstatovala, že takový požadavek vychází vstříc potřebám dospělých, a nikoliv dětí.

Jak už je v naší náboženství nenakloněné společnosti zvykem, bude odpor proti osvojení dětí homosexuály a lesbičkami vykládán za projev nemístné rigidnosti, konzervativnosti a neschopnosti pánbíčkářů jít s proměnami doby. Děti však - a to nejen v Božím světě věřících, ale i v evolucí vzniklé přírodě ateistů - nepřicházejí na svět domluvou. Jsou výsledkem spojení muže a ženy a v této dvojnosti se opět rodí. Tak z páru vzniká rodina a jedině v konstelaci muže, ženy a jejich potomků rodinou v pravém slova smyslu je. Registrované partnerství umožňuje zákonem posvěcený plnohodnotný vztah těch, kteří ho prožívají v jiné sexuální orientaci. Přesto však: I když jsou sezdanými partnery, ve své fyzické přirozenosti by nikdy nemohli pomýšlet na potomstvo. Jistě, existují i bezdětné heterosexuální páry, které nemohou mít děti ze zdravotních důvodů. Tím však tyto páry nepřicházejí o polaritu, která děti do světa uvádí a která je pro jejich vývoj a hledání vlastní identity tak důležitá.

A tak tedy rozumím nesouhlasu s osvojováním dětí homosexuálními a lesbickými partnery. Děti byly, jsou a budou výsledkem spojení muže a ženy, pod jejich vedením nacházejí svou rodovou identifikaci a seznamují se s rodem druhým. Rodina muže a ženy nemá alternativu.

A přesto, když toto říkám, současně vím, že v běžném životě v našem zdaleka ne ideálním světě není vše takto jasné a čisté. Nesčetně dětí vyrůstá v nefunkčních rodinách, obklopeno hádkami a naschvály nenávidějících se rodičů.

Jiné jsou zanedbané, ponechané napospas sobě samým i dospělým, kteří dokáží jejich vyvrženosti zle využít. Ještě více dětí najdeme v rozvedených rodinách, a jeden z dospělých vzorů jim tedy doma zcela chybí. Známe děti svobodných matek, vychovávané často párem matka - babička. A jsou také děti z úplných rodin, pro něž by bylo štěstím, kdyby jeden z rodičů, zpravidla otec, doma nebyl, protože rodinu tyranizuje a dětem ubližuje. A potom ovšem máme dětské domovy. Dětí, o něž osvojitelé stojí, je menšina, většina nemá šanci domov opustit.

Čímž se dostávám zpět k zamýšlenému návrhu změny zákona o registrovaném partnerství. Věřím, že pravá, ničím nenahraditelná rodina je pro děti právě jen ta s mužem a ženou. A přece, chtějí-li si homosexuální a lesbické páry osvojit dítě, nejsem s to zapudit neodbytné pomyšlení: Kdoví, možná by se u nich malému člověku dostalo více péče, řádu a lásky, než se dnes u nás dostává tisícům dětí jiných, ať už je vychovává kdokoliv.

Michaela Mrowetz, psycholožka:

Toto je velmi filozofická debata a nedovolila bych si plošně rozhodovat zda adoptovat, či neadoptovat dítě homosexuály. Názor na homosexualitu jako nemoc pochází ze stejné neznalosti jako např. názor, že žena není dnes schopna normálně porodit a po porodu se o své dítě postarat a zahřát je.

Proces adopce je tak velice složitý, že jakákoliv schematizace, či zjednodušování může být na škodu všech zúčastněných stran. Jsou faktory nejen na straně adoptujících, ale také adoptovaných, proto se přimlouvám za to, aby bylo co nejméně dětí vychováváno mimo svou biologickou rodinu. Aby byly již v těhotenství ohrožené - nezralé matky s možnými disociálními rysy systémem v péči o dítě podporovány, aby nebyly od svých dětí po porodu oddělovány.

Jednotliví kandidáti na adopci budou zcela jistě systémem posuzováni, psychologicky vyšetřováni. Jejich sexuální orientace je součástí jejich osobnostní výbavy, nicméně je to také jejich soukromá záležitost. Pokud jsou zralí a schopni vést zralý život v páru, mohou být pak komukoliv ve výchově příkladem. Navíc vzhledem k tomu, že i v homosexuálních párech je většinou jeden feminnější a druhý maskulinější, tak jakési základy tohoto rozdělení jistě mohou poskytnout.

Eliška Svobodová, úřednice:

Celospolečensky závažná otázka adopce dětí homosexuálními páry je otázkou nanejvýše citlivou. Jak nalézt správné a moudré rozhodnutí, kdy lze s klidným svědomím vyslovit ano či ne? Čí zájem v první řadě musí být garantován?

Na jedné straně stojí práva dítěte, na druhé straně jsou požadavky homosexuálních párů, třetím účastníkem celé věci je stát, ze zákona zodpovědný za dítě umístěné v ústavní péči do doby plnoletosti, který musí dbát o ochranu a dobré prospívání dítěte v nejvyšší možné míře.

Homosexuální páry argumentují tím, že i partneři stejné sexuální orientace mohou pro výchovu dítěte vytvořit vhodnější prostředí, než představuje ústavní péče, jsou schopni být dobrými rodiči. Některé registrované páry již o dítě pečují, ale to jsou případy, kdy vychovávají vlastního biologického potomka z předchozího vztahu a ne dítě adoptované.

Naše moderní společnost nijak nediskriminuje homosexuály v jejich právech a přijala skutečnost této výchylky- dá se říci nemoci - s porozuměním i v oblasti registrovaného partnerství. Mohou vytvořit společnou domácnost a v ní žít svůj plný partnerský život, avšak podstatný rozdíl mezi partnery stejné sexuální orientace a partnerské dvojice muže a ženy je, že homosexuální dvojice nemůže zplodit dítě způsobem, jak to odpovídá lidské přirozenosti, ať už na ni pohlížíme jako ateisté, či z pohledu duchovního.

Přirozená cesta dítěte na svět si vyžaduje muže a ženu - dvě lidské bytosti rozdílného pohlaví, které z láskyplného vztahu přivedou na svět dítě. To vnímáme na rovině fyzické, navíc - z hlediska duchovního - je celý děj mystériem, dějem daleko složitějším a také posvátnějším. Dítě se však může narodit i za okolností méně příznivých, např. když je počato i ze vztahu nechtěného či problematického, ale stále je přítomen muž a žena . Víme, že embryo vzniká oplodněním ženského vajíčka mužskou spermií. Působí jasně dvě polarity - ženská a mužská, které se vzájemně doplňují. Z toho spojení vchází do života obou partnerů, ale i do celého lidského společenství, do života Země - dítě. Ponese v sobě geny obou partnerů, otisky jejich vlastností, životních hodnot. Na druhé straně si přináší i své zcela originální a osobité vklady, dá vyšší smysl partnerskému životu a obohatí jej na všech úrovních života. Do života lidského společenství vstupuje s každou lidskou bytostí něco zcela nového, neopakovatelného a proto má úplná a zdravě fungující rodina prvořadý význam i z hlediska budoucnosti společenství - zachování života. Klasická rodina není "klišé" ani dogmatismus ze starých časů, ale je požehnáním, oporou a hlavně vztahem přirozeně harmonickým.

Specifikum života homosexuálních partnerů je zjevné. V páru převažuje buď maskulinní nebo femininní prvek, je narušena rovnováha a vyváženost vztahů oproti heterosexuálním dvojicím. Z praxe víme, že neharmonické vztahy partnerů se vždy v psychice dětí odrazí. Dítě se učí napodobováním a přebíráním vzorů ze svého okolí, což se děje podvědomě, v první řadě vzorů z rodiny. Mohlo by u něj dojít k psychickým poruchám, dezorientaci a následným potížím v dospělosti - tzn. i k potížím při navazování přirozeného heterosexuálního partnerského vztahu.

(Zkráceně vyšlo v časopise Psychologie dnes 4/2010)

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu