PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Anketa: Katolická rodina dnes

U příležitosti návštěvy papeže Benedikta XVI. v ČR jsem pro Hovory o vztazích na ČRo 6 připravovala téma "Katolická rodina dnes". Pořad, jehož hosty byli terapeutka z pražské křesťanské pedagogicko-psychologické poradny Hana Imlaufová a katolický kněz, správce farnosti při kostele sv. Terezie v Praze - Kobylisích Josef Brtník, byl odvysílán 27. září 2009. Ze záznamu je možno ho slyšet zde.

Součástí pořadu byla i anketa zaměřená na následující otázky: Jak se dnes u nás žije katolickým rodinám? Jakým největším "vnitřním pnutím" jsou v současné české společnosti vystaveny? Jaké problémy řeší? Co je trápí? A čím jsou naopak vůči většinové společnosti silné? Čím ji obohacují? Ne všechny odpovědi respondentů se do pořadu vešly, tak je přináším níže. Uvedené příspěvky reprezentují názory jejich autorů.

Jana Šilhavá:

Podle mého názoru se katolickým rodinám u nás dnes žije stejně jako všem ostatním rodinám. Ačkoliv se o prorodinných aktivitách hovoří, celková atmosféra ve společnosti rodinám příliš nepřeje.

Myslím, že se nedá říci, že by katolické rodiny byly nějak extra jiné. Řeší stejné problémy a mají stejná trápení, jako rodiny ostatní. Manželé - křesťané, jsou ale silnější tím, že manželství a rodina jsou pro ně důležitou hodnotou a prioritou. Děti přijímají jako dar, a tak jich někdy mají víc. Vědí, že na rodinné radosti i starosti nejsou sami. Pokud opravdu žijí z víry a pozvali do svého vztahu Boha, mohou se o něj opírat. Počítají s tím, že k plnému životu patří i kříž, ve svatební den si slibují, že spolu ponesou dobré i zlé. Ne všichni obstojí, i katolíci se rozvádějí, ale většinou je pro nás Kříž cestou růstu v lásce. Tam, kde se žije láskou, je to vidět i navenek.

Nedávno jsme si ve společenství rodin povídali o našich těžkostech s dospívajícími dětmi. Jako bolest pociťujeme, že je obecně málo kladných vzorů, a zejména těch, kteří by převzali štafetu v období dospívání, kdy rodičovská autorita není právě v kurzu. Dříve to často býval učitel nebo kněz. Kněží ubývá, i jejich autorita klesá, a ne každý si rozumí s dopívajícími. V době celkového relativismu je pro dospívající mnohem obtížnější najít svoji cestu a zorientovat se. Nezbývá než doufat, že když doma zakusili teplo domova, předají takovou svoji zkušenost jednou zase dál.

Helena Filcíková:

Většina katolických rodin, které znám, má více než dva potomky. Proto se jich týkají všechny nepříjemné věci, které u nás znepříjemňují život početným rodinám. Např. jde o špatnou legislativu, která je, zdá se, tvořena politiky s předsudky, resp. s přesvědčením, že rodiče s více dětmi musí být nějak sociálně zaostalí.

Společnost, která je spíše konzumně zaměřená, nerozumí, proč někdo jiný dává přednost početné rodině, i když to přináší hmotnou újmu. Někdo může mít dojem, že početné rodiny žijí díky vyšším přídavkům na úkor společnosti. Neuvědomují si, že děti z takových rodin většinou vstoupí do pracovního procesu jako vzdělaní lidé a daně jimi vyprodukované pak půjdou i na důchody bezdětným.

Protože většinová společnost je ateistická, jsou děti vychovávané ve víře už od raného věku nuceny vyrovnávat se se svou "jinakostí". To může v rodině vyvolávat pnutí, zvlášť v pubertě, protože škola nebo kamarádi vidění světa dospívajících zpochybňují, ale nenabízejí nic pozitivního výměnou.

Myslím, že křesťanské rodiny díky důrazu na duchovní a mravní hodnoty dokáží lépe čelit nejrůznějším nepohodlím od hmotného nedostatku, přes péči o staré rodiče nebo závažné nemoci některého z nich. Obohacují společnost svým "příkladem" - když třeba dokáží, že manželská krize se dá vyřešit bez rozvodu, že o staré rodiče nebo o umírající členy rodiny se lze postarat doma atd.

Rudolf Bartoš:

Tíží mě pocit odcizení na společenské úrovni. Tím víc díky za možnost sdílení v rámci církevního společenství! Nelíbí se mi, že věci veřejné jsou tak často spravovány neduchovně smýšlejícími lidmi, kterým nejde o prospěch celku, ale jen o ten vlastní.

P. Jan Balík:

Katolickou rodinou rozumím takovou rodinu, ve které jsou oba manželé katolíci a svou víru praktikují. Tzn. např. se snaží společně modlit, dbají na náboženskou výchovu svých dětí, přijímají jako inspirativní učení církve o manželství a rodině apod. Částečně se pod tento termín mohou zahrnout i rodiny, ve kterých je aktivně věřící jen jeden z rodičů. A mohli bychom hovořit i o párech, ve kterých jsou oba rodiče aktivní věřící, ale jeden katolík a druhý z jiné křesťanské církve. (Možná se zdá, že rodin, kde jsou oba rodiče praktikující věřící, není mnoho, praxe ale ukazuje, že jich je daleko více, než se obvykle předpokládá.)

Myslím, že katolické rodiny mají podobné problémy jako rodiny ostatní. Jsou přece součástí konkrétní společnosti a stejného kulturního pozadí. Jistě je tedy trápí třeba bytová otázka a praktická nemožnost, aby žena zůstala s dětmi doma, protože s jedním platem nevystačí. Často se potýkají s velkou zadlužeností. Považuji za velký problém, že ač společnost potřebuje na prvním místě dobře vychované nové lidi, nijak zvlášť nepodporuje rodiny, které se dětem věnují a mají odvahu jich přijmout i více. Společnost takové rodiny dostatečně nepodporuje.

Zásadním krizovým momentem současnosti je vztahová oblast mezi manželi. Co manželé zvolí? Méně peněz, a více času na sebe, nebo svůj vztah obětují lepším materiálním možnostem? Dají přednost onomu "být člověkem", nebo "mít a konzumovat"? Bez vědomé volby dobrovolné skromnosti se nedá kvalitní manželství vytvořit.

A ještě jedna oblast stojí za připomenutí. Rodinu dnes vážně ohrožuje mediální svět. Nabízí téměř výhradně negativní vzory chování (např. manželské rozbroje se řeší rozvodem). Kvalita rodiny tedy hodně závisí od toho, jak se její členové naučí mediální nástroje využívat.

Katolické rodiny jsou zranitelné jako všechny ostatní. Jsou ale podporovány církví, a to především ve třech oblastech:

1) Především jde o dar víry. Kdo objeví Ježíš Krista, ten našel zdroj mimořádné energetické posily pro lidský život. Společná modlitba manželů, zpověď, účast na mši (přijímání eucharistie), to jsou dle mého názoru skutečné duchovní studny, které posilují lidské schopnosti. Klidně mluvme o dovoleném dopingu, který Bůh zadarmo nabízí.

2a) Inspirativní texty papežů. Zde musíme zmínit především Jana Pavla II., který se jako papež věnoval rodinám enormním způsobem. Když si vedle sebe dáme vše, co bylo od papežů a koncilů o rodině napsáno, on napsal nejvíce. Můžeme zmínit tato díla: Teologie těla, Familiaris consortio, Dopis rodinám, Dopis ženám, Mulieris dignitatem (o ženě).

Manželé, kteří tyto texty čtou a diskutují nad nimi, objeví snadněji, čím rodina je a na co klást v praxi důraz. Mohou v těchto nádherných, ač když ne snadných, textech objevit stálou motivaci pro práci na sobě a na svém vztahu.

Řekl bych, že současná rodina má na rozdíl od rodin před sto lety daleko větší možnost dosáhnout subjektivního prožitku hloubky vztahu. Jinými slovy: vstoupit do daleko větší kvality vztahu. Oproti dřívějším rodinám musí ale věnovat daleko více vědomého úsilí, aby vztah vůbec udrželi. Kdo chce z manželství prožít co nejvíce, musí mu hodně věnovat.

Církev stojí na straně kvality a krásy manželství a rodiny. To ale neznamená, že nabízí něco laciného, populistického. Ba naopak. Ukazuje náročný cíl. Můžeme myslet např. na učení o nepřípustnosti antikoncepce. Jakmile nějaký pár pochopí, proč takto církev učí, má otevřenu cestu k dosažení vysoké kvality života, vysokého stupně vzájemné lásky. Jakmile se toto učení stane jen nepříjemnou oblastí učení církve (a čeká se - zbytečně - netrpělivě na jeho změnu), pak můžeme říci, že manželé málo pochopili z krásy velikosti manželské lásky, jak ji vidí Bůh. Ve svých názorech na manželství a rodinu se pak víceméně moc neliší od většinové populace.

2b) Pochopitelně můžeme zde přidat i různé další knihy, které jsou psány s katolickým (nebo aspoň s křesťanským) pohledem na manželství. Mohou velice pomoci v hledání, jak konkrétně žít. (např. "Pět jazyků lásky" z nakladatelství Návrat domů)

3) Církev je prostorem, ve kterém se mohou manželé potkávat a vytvářet skupiny několika párů. Manželé, kteří se dlouhodobě setkávají s páry stejně smýšlejícími, se posilují především vzájemným svědectvím a příkladem. V tomto ohledu pracují skvěle tzv. nová církevní hnutí. Kromě toho existuje mnoho rodinných poraden pracujících v katolické duchu a pro manželské páry se organizují duchovní cvičení, motivační pobyty, manželská setkání apod.

Jednoduše řečeno: katolická rodina je obklopena nejrůznějšími podpůrnými faktory. Snadněji tedy objeví, že na lásce se musí pracovat, že manželství je celoživotní investice do vztahu - do druhého, že láska není jen "dobře se s druhým cítit", že láska se nedá měřit velikostí finančního konta, že k lásce patří i překonávání krizí, že láska se přijatým utrpením upevňuje apod. Katolická rodina najde snadněji motivaci a vnitřní sílu pro práci na sobě.

Katolické rodiny obohacují společnost tím, že se snaží o solidní vztah, o překonávání krizí, o celoživotní věrnost. Stabilní rodina je nejlepším prostorem pro výchovu dětí. Každý rozvod je pro děti katastrofou, která je dlouhodobě traumatizuje. Bohužel, ne vždy se i katolickým rodinám podaří manželství udržet a překonat různé krize.

Dalším přínosem je ochota přijmout více dětí a věnovat síly jejich výchově. Společnosti daruji to nejvzácnější, co potřebuje: poctivé solidní občany. Výchova je ale velice složitá a na děti působí nejen rodiče, ale ve stále větší míře společnost a především média. Proto se i poctivým rodičům výchova ne vždy vydaří.

Jakub Šerých:

Myslím si a sám zažívám, že katolické rodině se dnes v ČR i v dnešním světě žije skvěle. Máme naprostou svobodu a máme jasný žebříček hodnot, o které se můžeme v této uspěchané, uštvané, tápající a rozkolísané společnosti opírat. Neříkám, že se daří vždy všechny hodnoty z onoho žebříčku naplňovat, ale kdykoliv člověk pod tlakem tohoto světa a ve své nedokonalosti kolísá, ví jasně kde je pevný bod.

Cítím, že se to zaplať Bůh daří i předávat dětem, a i ony si myslím pomalu začínají uvědomovat, že se žije skvěle, když se člověk může opřít o Krista.

Žijeme v Praze, kde není těžké se zapojit do společenství stejně smýšlejících rodin. To považuji pro každodenní běžný život za nezbytně nutné. Uvědomuji si proto, že křesťanské rodiny žijící v odlehlých a komunizmem vypleněných oblastech ČR, kde je tato možnost téměř nedosažitelná, mají situaci neporovnatelně těžší.

Marie Oujezdská:

Je, myslím, všeobecně platné, že čím silnější je farnost a její hnutí, tím více v ní nacházejí rodiny zázemí, psychickou i materiální podporu, uznání, vzory, smysl svého snažení. A tím mohou být příkladem společnosti, která toto vše nabízí v mnohem menší míře. Myslím, že by nebylo dobré, aby návštěva papeže Benedikta XVI. budila dojem, že přijel podpořit katolíky vůči ostatní společnosti. Smyslem křesťanství přece není, aby bylo slouženo křesťanům, nýbrž aby oni sami druhým sloužili.

Jana Hroníková:

V našem okolí je mnoho rodin, které nejsou proklamativně katolické, ale zastávají stejné či podobné lidské hodnoty. Nemáme potřebu se navzájem konfrontovat či přesvědčovat, víru vnímám jako něco hodně svobodného a intimního.

Dvě věci mi ve společnosti ale přece jen přijdou ohrožující:

1) časté a jako "normální" prezentované nevěry a rozvody a nové vztahy našich státníků

2) stoupající trend neuzavírat manželství, vyzkoušet si manželství bez papíru a dokázat si, že se máme tolik rádi, že žádný papír přece nepotřebujeme.

Nedá mi to, abych se jednotlivých párů, žijících spolu beze svatby, majících společný byt a hypotéky, jedno či více dětí, otevřeně nezeptala, proč se vlastně nevzali? Vzorek tvoří pouze naši známí, ve všech případech jeden či oba partneři zažili rozvod svých rodičů, ošklivé soudy a obrovské zklamání z toho, čemu věřili, totiž že manželství má smysl. Když mi tohle řeknou, moc nevím, co jim na to říct. Možná proto chtějí zkusit žít jinak než jejich rodiče a někteří se vezmou až po několika letech? Začínám si zvykat na to, že partneři i rodiče mluví o svém protějšku jako o příteli / přítelkyni a učím se je "neodsuzovat". Tady myslím, mohou být katolické rodiny pro většinovou společnost příkladem.

Problémy vnímám jako něco, co k životu patří. Stojí za to učit se je zdolávat a překonávat. Nejsou to "klacky", které nám někdo hází pod nohy, jsou to naše vlastní výzvy. Neměli bychom být moralizující a kritizující, ale otevření a ukazující vlastní příklady. Myslím si, že zvládnout rodinu, manželství, práci, vícero dětí, bývá úkol doslova "nadlidský" jak pro katolíky, tak nekatolíky. Výhodou katolických rodin může být právě ta vyšší posila z nebes, v kterou věří a díky které i hodně obtížné věci lépe překonávají.

Irena Hanáčková:

Vadí mi znevýhodněnost rodin s více dětmi a pocit nenormálnosti ve smyslu: Mají víc než 3 děti? Pak to musí být Romové nebo katolíci! Problém vidím i v nedostatku církevních škol: když katolické děti chodí do běžných škol a stýkají se s nevěřícími dětmi, podléhají vlivu vrstevníků, což někdy výrazně narušuje snahu rodičů vést dítě k víře a křesťanským hodnotám.

Martin Havrda:

Já nějaká vnitřní pnutí moc nepociťuju. Osobně beru víru jako hodně intimní záležitost a leccos z katolictví hlavně po té formální stránce beru dost vlažně. Naštěstí máme velmi tolerantního faráře. Takže občas mě snad trápí jedině pocit, že by se asi slušelo, abychom více, častěji, důsledněji dělali různé ty úkony s vírou spojené, abychom měli takovou tu katolickou disciplínu, ale prostě na to moc nedbáme. Zase na druhou stranu si myslím, že naše víra je taková přirozenější, opravdová, není v ní křečovitost, a tím třeba neodpuzuje děti, ale berou ji jako samozřejmost. V kostele zpíváme různé písničky, aby to děti bavilo nebo dobře jsme třeba doma s přáteli slavili Velikonoce jako několikadenní událost. Hlavně se snažíme víru brát jako součást normálního života a učit děti, že si s Bohem mají povídat, spíš než aby se řídily nějakými předpisy. Připadá mi to tak lepší, i když by se to možná nelíbilo katolickým bossům. Ale i oni myslím přimhuřují očko, protože lepší hříšné ovečky než žádné. Ostatně, jak píše Marek Orko Vácha, křesťanství je víra pro hříšníky, ne pro dokonalé. Tak v tomto smyslu jsme teda dobří katolíci.

Jana Sigmundová:

Pokud jde o vnitřní pnutí mezi katolickou rodinou a společností, nezdá se mi nikterak významné v době, kdy si každý může dělat a říkat co chce. Skutečné pnutí vidím mezi reálným životem katolických rodin a katolickou doktrínou, opírající se o encykliku Humanae Vitae, která ve zkratce v zájmu ochrany počatého života zachází tak daleko, že církev svým věřícím zakazuje antikoncepci a v podstatě odmítá jiný smysl lidské sexuality, než je plození dětí. Realita je potom taková, že praktikující katolíci v rozhovorech s nevěřícími lidmi o tomto tématu buď raději mlčí, nebo církevní doktrínu otevřeně odmítají, protože odporuje zdravému rozumu i vědeckým poznatkům z oborů jako je psychologie a sexuologie. Dalším tématem s obdobnou reakcí je otázka celibátu kněží. Zkušenosti ze zahraničí dokazují, že ani masové, organizované a kultivované pokusy o dialog v podobných otázkách k dialogu s vedením římskokatolické církve nevedou. Většina věřících lidí nakonec zaujímá dosti rezervovaný postoj vůči moralitám, které jim diktují lidé, kteří s realitou manželského soužití nemají žádnou zkušenost.

Jana Klepková:

Naštěstí je pryč doba mého dětství, kdy jsem jediná ze školy chodila na náboženství do jiné školy, a tam paní katechetka měla jediný úkol: odradit nás od víry. Posmívání bylo na denním pořádku, dokonce i od učitelů. Byla to tvrdá lekce. V 70. letech na gymnáziu probíhal zase boj mezi studenty, kteří odmítali vstoupit do SSM, a vedením jejich ústředí. Těch několika ambiciozních mladíků se doslova bál i pan ředitel gymnázia. Ale už šlo aspoň diskutovat.

Když byly naše děti malé, slyšela jsem často poznámku, doslova na ulici i v porodnici, v podstatě dobře míněnou, vy jste asi katolíci, že? Stále ještě jsme byli "za exoty". Bylo by to předlouhé vyprávění...

Dnes, přestože si myslíme, že žijeme v ateistickém státě, máme úplně jiné pocity. Už to není o "oni a my". Může nás mrzet, ale ne trápit, že žité hodnoty s námi nesdílí víc spoluobčanů, na druhou stranu my ani naši přátelé, se kterými jsem otázky probírala, nemají pocit, že by měli jiné problémy než ostatní rodiny. My jen máme zásady, které nepřekročíme. To je asi to, proč se ostatním jevíme silnými a stabilními. Občas nám závidí, že se nám to daří, neuvědomují si ale, že procházíme stejným bojem a pokušením jako oni.

Ještě se zmíním o našich dětech, o další generaci: Naše dospělé děti mají úžasné přátele. Jsou z různých pražských kruhů, různě propojených kolem FAMU a různých škol. Téměř všichni jsou tzv. nevěřící. My říkáme, že jsou "na cestě". A je to pravda. Jsou hledající. Naše dcera měla v červenci svatbu. Brala si nevěřícího hocha. Všech jejich dvě stě přátel bylo na svatbě. Řešili jsme jedinou věc: má to být jen svatební obřad, nebo s celou mší? Chtěli mít svatbu u přátel v jejich zámeckém parku, kde v rohu zahrady stojí osm stromů úžasně seřazených do kruhu. Je to taková přírodní kaple. Trochu jsem zvedla oči do nebe a řekla si:" No, nazdar". Co se dá dělat? Zvolili jsme společně svatební obřad. A s mladým knězem, velmi moudrým a rozumným. (Potkali jsme se v Izraeli.) Pochopil dokonale situaci - nejen že nikoho neodradil, ale obřad který nastavil a ozvláštnil, vedl civilními slovy, kterým rozuměli všichni. A modlitbu Otče náš se snad nakonec modlili také všichni. Různí mladí lidé pak za námi chodili a vyptávali se, kde toho faráře najdou, že by za ním jeli. Myslím, že o to jde. A ne o slova, těch je všude až příliš! Důležitější je přirozenost, jistota, poctivé hledání a příklad. Žít tak, abychom byli čitelní.

Anežka Němcová:

Myslím si, že pokud dnes člověk bere opravdu vážně katolickou církev a všechny její zákony a doporučení, tak to má hodně těžké. I co se týká katolické rodiny. Narážím na problém týkající se splnění všech zákonů a doporučení. Je možné je dodržet, ale jen s obrovskou důvěrou v Boha a s velkou vírou. Bojím se, že toho dnešní člověk ve svých dvaceti nebo pětadvaceti spíš není schopen.

Správní katoličtí manželé nesmějí používat bariérovou antikoncepci, ale zároveň mají přistupovat zodpovědně k tomu, kolik dětí jsou schopni uživit tak, aby žili ve standardních podmínkách místa kde se pohybují. Také církev nedoporučuje manželskou zdrženlivost, protože to vede k tomu, aby si některý partner našel někoho jiného a dopustil se nevěry. Dále má člověk pečovat o své psychické zdraví, ale při osmi dětech (pokud mateřství bere žena vážně) určitě psychicky vyhoří. Takže pokud dnes mladý pár vstupuje do manželství, nezřídka už přemýšlí, co poruší, co bude nejmenší zlo. Jestli bude používat bariérovou antikoncepci, nebo doporučení o zdrženlivosti i za cenu rizika, že to někdo z nich nezvládne… Ano církev toto řeší metodou přirozeného plánování rodičosvtví. Žel to není možné vždy a pro všechny. Co mají dělat ti, co tuto metodu použít nemohou? Jsou třeba nemocní (jeden partner se nakazí, žena je nemocná a hrozí že, kdyby počala dítě, bude nemocné taky, nebo ženě lékař už nedoporučuje další porod pro její špatné zdraví...) Co potom tito lidé mají dělat? Žel na tuto otázku církev neodpovídá. Nikdo nechce odpovědět, protože se bojí svatého stolce. Kéž by ji zodpověděl sám svatý stolec! Myslím si, že tato otázka je naléhavá, protože se týká života hodně lidí a hlavně těch, co se opravdu a upřímně snaží žít s Bohem v církvi! A to že neznají odpověď je přivádí k beznaději a obavám, že budou hřešit.

I já jsem v takové situaci a nevím co dělat. Každý kněz radí něco jiného a stanovisko církve které by opravdu pomohlo, není. Vždyť církev má vést a dávat naději. A ne naději brát.

Jeroným Klimeš:

Latinské pořekadlo "postav dům, zasaď strom a zploď syna" znamenalo "zabezpeči svůj život, vytvoř něco, co tě přežije o pár generací, a reprodukuj se". To první - postav dům, zasaď strom - je i dnes lehké. Vytvoř něco nadčasového je mnohem obtížnější. Každý by chtěl být nesmrtelný, nebo alespoň slavný na 15 minut, a ono to dnes jde mnohem hůř, protože člověk musí být slavný na celorepublikové úrovni, nejlépe v bedně. Už nestačí jako dřív být třeba vůdce procesí v lokální vesnici. Největším problémem se pak jeví to poslední: reprodukce. Dnešní společnost se není schopná zreprodukovat ani biologicky, natož ideologicky. Není schopna předat své duševní a duchovní bohatství dalším generacím.

Nejde přitom o vliv imigrace muslimů a dalších etnik na naše území, jde především o naše zlhostejnění vůči vlastnímu potenciálu - vzdělávání a akademickým titulům, výchově dětí, ochraně přírody atd. Ani v katolické církvi to není lepší. Každý den v ČR cca 270 lidí přestane být katolíky. To nejsou konverze a odpady od víry. To jsou vícegenerační odpady. První generace je silně věřící, druhá je vlažná, teprve třetí je zcela ateistická. Běžně vídávám, že z katolických rodin je věřící přibližně jedno dítě ze tří. To není účinná reprodukce!

Zůstává otázkou, jak předat víru našim dětem. Problém by ani nebyl v ortodoxii, tj. učení, jenže to děti začínají jakž takž chápat až okolo patnácti let. Do té doby by měla být v rodinách zažitá náboženská praxe - modlitby před jídlem a před spaním, návštěvy kostela a různé společenské aktivity okolo kostela, čtení Bible atd. Děti totiž žijí z toho, co vnímají - slyší, vidí, hmatají - ne z myšlenek. Ty jsou sféra dospělých. Zkrátka děti by měly mít v hlavě náboženství dříve, než ho pochopí. Právě tato náboženská ortopraxe bývá největší problém, protože málokdo z rodičů si na rituály moc potrpí.

Druhé největší pnutí, které pociťuji, je Zoufalý stav kléru a duchovní samota. Je pár kněží, kteří jsou vůdčí osobnosti, a naopak je příliš mnoho komických figurek, které nemají církvi co nabídnout. Pouhý celibát opravdu není dostatečný předpoklad kněžství. Samozřejmě ryba smrdí od hlavy. Biskupové mají všechny jiné možné zájmy než blaho církve, ale to tady je zbytečné rozepisovat. Pro naši rodinu to však znamená, že z duchovního hlediska jsme vlastně ovce bez pastýře. Například když jdu ke zpovědi, tak jediné, co slyším, jsou výzvy, abych chodil ke zpovědi častěji. To je trochu o ničem. Mám pocit, že "pasu" jen sám sebe sám. S čím si neporadím sám, s tím mi kněží nepomohou.

"Normální" lidi od věřících nečekají žádnou pomoc, ale až panicky se obávají demagogického přesvědčování a nátlaku. Ježíš je synonymem magorů na hranici příčetnosti, kteří v parcích vyřvávají, že právě Kristus je zachrání. Vyslovení slova Ježíš aktivuje v posluchačích podvědomý strach z nátlaku a manipulací. Je pak složité obnovit pocit klidu a bezpečí. To má za následek, že je těžké se bavit o víře s kolegy či známými.

Konvenční katolická rétorika je tedy pro okolí nepřesvědčivá. Navíc na nějakou jednotu s vědeckým poznáním se už dávno nehraje. Ať je to výslovně proti katolickému učení, většina věřících jede dvoukolejně - svět víry na jedné straně a na druhé nejen svět vědy, ale i svět běžného života. I když si myslím, že církev může toto období jakž takž překodrcat, přesto jsem přesvědčen, že je to v podstatě tragédie. Je velmi nežádoucí, že nemáme svá světonázorová stanoviska nějak pevněji stabilizována. Že se oficiálně vyznává spousta tvrzení, která prakticky nejsme schopni obhájit před okolím. Proklamuje se celibát, ale dnes byl by problém sehnat i ženaté kněze. Proklamuje se zákaz onanie, ale mladí věřící nejsou především schopni najít uspokojivého partnera, a s tím jim církev nijak nepomáhá. Proklamuje se zákaz antikoncepce, ale lidi nejsou schopni udržet své partnerské vztahy a rozpadající se rodiny. A opět stará církevní funkce obránce vztahu - defensor vinculi - je nefunkční, většina věřících ani neví, že něco takového existuje. Jako kdyby se církev tvářila jako zázračný doktor, ale lidem na všechny jejich problémy ordinovala buď sádru nebo vitamín C. To je samozřejmě otázka aplikace starého učení na nové problémy blahobytného světa, ale v té církev těžce selhává.

Navíc - žitá morálka křesťanů se nijak výrazně neodlišuje od obecných zvyklostí. Podobenství o milosrdném Samaritánovi se sice čte neustále, ale nezdá se, že by z toho vyplýval nějak zesílený zájem o adopce či pěstounskou péči u křesťanů. Ano, formálně se odmítají potraty, ale fakticky křesťané nemají nějak výrazně lepší vztah k dětem. Například když by holka místo potratu dala dítě do adopce, tak ji věřící odsoudí prakticky stejně jako nevěřící - jako by zastávané přesvědčení nemělo sílu se projevit v praktickém životě. Jak se na děti v křesťanství kašle je patrné už z toho, jak se bagatelizuje osud dětí kněží a jak církev obřadně hází přes palubu jejich matky. Místo aby těmto nechtěným dětem sloužila a viděla v nich osud Ježíše, který byl také nechtěné dítě. Takže mám-li shrnout jednou větou, jak se žije katolickým rodinám, řekl bych lapidárně: Asi jako na duchovní poušti...

Michaela Klimešová:

Katolickým rodinám se dnes žije, myslím, stejně jako kterýmkoli jiným rodinám, ať jde o majetkovou stránku života či o pronásledování či o protežování, v tomto ohledu je dnes jedno, kam se člověk hlásí, narozdíl od minulých let a století. Rozdíl je ve vnímání křesťanů obecně. Zatímco dříve bylo divné nepatřit k církvi a být jaksi bezprizorní, dnes se člověk velmi často setkává s opačným problémem. Je za exota, pokud chodí každou neděli do kostela nebo se, nedej Bože, pomodlí před jídlem... Ale v tomto ohledu není rozdíl od jakékoli jiné menšiny, ať jde o rodinu křesťansky či ekologicky či jinak zásadově smýšlející.

I problémy jsou podobné jako v jiných rodinách: jak najít práci se dvěma, třemi a více dětmi, jak své děti umístit do přeplněných školek, jak rodinu uživit... A na druhou stranu řeší další problémy typu jak se vypořádat s konzumním způsobem života, jak se ubránit početí bez jakýchkoli vnějších zásahů, jak své děti udržet na neudržitelné bohoslužbě, kde pan farář uzpůsobuje čas, kázání, jednání sám sobě, a nikoli rodinám s dětmi. Krom toho naše církev sice žehrá na nedostatek kněží, za které se neustále modlí, ale málo modliteb (alespoň v průběhu mše) směřuje k rodinám, které by případné kněze mohli do budoucna vychovávat.

Oproti většinové společnosti mají katolické rodiny několik výhod. Především je to hierachie hodnot a etické zásady, se kterými se sice mnozí pereme, ale na druhou stranu se máme od čeho odrážet při hledání správné cesty, což je, myslím, dost důležité: mít jisté etické hodnoty, které mají smysl a mohou přinést společnosti mnoho dobrého. S tím souvisí i aktuální problém udržení manželství. Sice to bývá někdy "za každou cenu", ale mám pocit, že je tam alespoň nucená vůle tyto věci řešit tak, aby se pár nerozpadl spíš než zvolit hned radikální řešení rozchodem. Krom toho křesťanské rodiny mívají dost často větší počet dětí než jedno, což pár také spíše udrží pohromadě a pro rozvoj dítěte je zdravější vyrůstat mezi vícero sourozenci.

Dalším důležitým bodem pro křesťanskou rodinu bývá společenství, které se vytváří setkáváním stejně smýšlejících lidí. Fakt, že je tu možnost jednou týdně se účastnit společného nedělního setkání v rámci kostela je poměrně důležitý, neboť tím vznikají vztahy a vazby na společnost (zvlášť důležité pro lidi, kteří tráví většinu času doma - důchodci, matky na MD...). Důležitým východiskem těchto aktivit je také křesťanská výzva ke službě. Díky tomu vznikají různé spolky podporující lidi na okraji společnosti, různé dobročinné organizace pomáhající v krizích apod.

Zuzana Roithová:

Katolické rodiny u nás tvoří menšinu. Polovina lidí v České republice žije v neúplných rodinách a jen malá část té druhé poloviny je křesťanská. Vliv okolní společnosti je poměrně silný. Katolíci se snaží vychovávat děti v křesťanském duchu a ovlivňovat je svým příkladem, ale někdy je to těžké. Většina ostatních lidí pokládá často hodnoty, které vyznávají křesťané, za překonané, absurdní, "středověké". Vzájemná úcta, věrnost, odpouštění mezi manželskými partnery nejsou "in" - na rozdíl od nevěry a nejrůznějších afér. Ale víra stmeluje a drží katolické rodiny pospolu. Vědomí, že Ježíš pozvedl manželství na svátost a tím dal rodině dar stability, je velice silné. Posiluje ji společná modlitba a sdílení problémů s jinými křesťanskými rodinami.

Katolické rodiny mají obvykle více dětí a nižší příjmy, přesto řada z nich pomáhá druhým, přijímá do své péče další děti, adoptují na dálku děti z chudých zemí. Finančně podporují různé charitativní organizace nebo v nich pracují. Některé takové rodiny dokáží skutečné zázraky. Pokud se neuzavírají do sebe, pozitivně ovlivňují okolí svým příkladem.

Michaela Chytrá:

Katolické rodiny nemají problém s počtem dětí větším než dvě, a to není v dnešní společnosti normální. Jsou často vystaveni nátlaku,že jsou nezodpovědní.

Co se týče výchovy, katolické rodiny vychovávají velice podobným způsobem jako "běžné" rodiny. I morální zásady bývají stejné. Když ale katolická rodina prožívá krizi,ví, že na ni není nikdy sama. Sílu jí dává Bůh, stejně jako jistotu, že pokud budou věřit, tak se o rodinu bůh postará i o její starosti, těžkosti a problémy.

Problém bývá antikoncepce: V dnešní době je "nepostradatelná", alespoň si to všichni myslí. Nejen, že mladé katolické manželské páry řeší, jakou cestou se vydají, a musí si toto téma vyřešit a rozhodnout se, co je podle jejich svědomí správné. Také děti z katolických rodin v dospívajícím věku dostávají ohledně sexuality otázky na tělo od svých spolužáků a kamarádů. (Např.: Proč jako nemůžeš používat kondom, co je na tom špatného?) Myslím si, že často tito mladí lidé nemají odpovědi - nemají je kde získat! Těžko se dají takové informace získat mezi nevěřícími spolužáky, jenže ani ti nejbližší, rodiče, někdy nevědí, jak odpovědět. Oni tuto otázku před 25 lety v takové míře řešit nemuseli.

Katolické rodiny ale společnost obohacují - tím, že drží při sobě. Neřeší problémy hned rozvodem, ale snaží se najít cestu zpátky k sobě! Je to proto, že svatba v kostele, jako svátost, je něco silného a krásného. V této chvíli Bůh žehná jejich manželství a oni se stávají jedním tělem. V jejich vztahu je Ježíš přítomný takovým způsobem, jako nikde jinde. Svatba na radnici, nebo kdekoli jinde pouze s notářem, je opravdu (jak to mnozí říkají) "jen" papír, a proto není takový problém se rozvést. Katolické rodiny rozvod za normál nepovažují.

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem