Čajovna o Austrálii
Český rozhlas 3 Vltava, pořad Čajovna, vysíláno 7.9. 2005
Iva Jonášová: Již po osmnácté půjdeme po cestě k živé rodině. Dnešní díl bude inspirovaný tvou nedávnou cestou do Austrálie. Co tě tam přivedlo?
Eva Labusová: Jela jsem na návštěvu ke své kamarádce, s níž jsme před dvaceti lety studovala na Karlově univerzitě. Pavla dnes působí v Brisbane jako uznávaná psycholožka a má děti ve věku mých, takže se mnou jela moje nejstarší dcera, která měsíc chodila do tamní školy a pomohla mi seznámit se s několika australskými rodiči. Vedle putování přírodou jsem měla i dost času na svou práci, pozorovala dění okolo, dělala rozhovory s různými lidmi, trávila dny po knihovnách. Byl to pro mne vzácný a inspirativní čas.
K aperiovským tématům patří vše, co se týká současné rodiny, hlavní dvě oblastí zájmu patří ale porodnictví a rovným příležitostem. Přivezla sis nějaké konkrétní poznání k těmto oblastem?
Co se porodnictví týká, měla jsem možnost navštívit Centrum přirozeného porodu v Královské ženské nemocnici v Brisbane. Tohle centrum funguje od roku 1995 v bezprostřední blízkosti klasické porodnice, obě zařízení sdílejí jedno nemocniční patro a jeden vchod se dvěma směrovkami. Doleva chodí ženy, které usilují o porod bez lékařských intervencí, doprava ty ostatní. Na klasickém sále se pochopitelně ocitají i některé ženy původně "zleva" v případě, že mají při porodu nějakou nečekanou komplikaci. Jde asi o 30% rodiček. Úmrtí nebo postižení dítěte či rodičky v porodním centru zatím nezaznamenali žádné. Ze zdravotnického personálu zde pracují pouze porodní asistentky, které si samy vše organizují. Vztahy s lékaři a porodními asistentkami "z pravé strany", tedy z klasické porodnice, jsou smluvní a bezproblémové.
Jak ti bylo, když jsi viděla, jak dobře to celé může v praxi fungovat?
Protože jsem brisbanské centrum aktivního porodu navštívila zrovna v době, kdy mi mailem z Prahy chodily zprávy o tom, že jediný pražský CAP na Bulovce opět bojuje o holou existenci, jen jsem vrtěla hlavou a říkala si - proč v České republice ženy usilující o přirozený porod stále ještě musejí vynakládat tolik energie a námahy, aby si pro něco tak intimního a základního jako je porod vydobyly podmínky dle svého přání…
A k jakému závěru jsi došla?
No že je to všechno v lidech. Ve schopnosti a ochotě se domluvit. Ale také ve vytrvalosti žen vybojovat si základní práva.
Co konkrétně máš na mysli? Ani brisbanské centrum přirozeného porodu nevzniklo snadno?
Tohle centrum má opravdu zajímavou historii. Jeho zakladatelka Margaret Fien, dnes už starší dáma, je porodní asistentka, která mnoho let pracovala na klasickém sále, ale vnitřně vždycky tíhla k přirozenému porodnictví. Už v roce 1984 napsala první žádost na ředitelství brisbanské nemocnice, aby jí bylo povoleno realizovat projekt porodního centra. Žádost byla zamítnuta, protože lékaři z klasické porodnice se postavili proti. Možnost rodit přirozeně se v té době ženám z Brisbane a okolí pradadoxně otevřela v jiném a nečekaném místě - ve skromné nemocnici Armády spásy, která nabízela své služby těm nejchudším. Fungovala tu i porodnice, kde zpočátku rodily jen sociálně nejpotřebnější ženy. Tahle porodnice rozhodně nenabízela nejmodernější medicínskou a lékařskou péči, ale pracovaly tu zkušené porodní asistentky, které v duchu Armády spásy poskytovaly ženám láskyplnou oporu i značné emocionální zázemí. No a stalo se, že malá porodnice získala vynikající pověst a že sem pozvolna začaly docházet ženy ze všech společenských vrstev, které chtěly rodit bez lékařských intervencí. Dříve zcela bezvýznamná, vlastně nouzová porodnice se značně proslavila. Jenže po několika letech centrální vedení Armády spásy změnilo svou filozofii a všechny jejich nemocnice byly hromadně zrušeny. Možnost rodit přirozeně zmizela, ovšem brisbanské matky si to nenechaly líbit. Vytáhly do ulic, pořádaly happeningy, lobovaly, demonstrovaly před lokálním qeenslandským Parlamentem, burcovaly média - a po čase skutečně dosáhly svého. Resp. paní Fien v době největších protestů matek znovu poslala svůj projekt porodního centra na ředitelství Královské ženské nemocnice a tentokrát obdržela kladnou odpověď. Dnes centrum funguje už desátým rokem, má okolo 500 porodů ročně ve čtyřech nádherných porodních pokojích s vanou. Pracuje tu 10 porodních asistentek, které jsou zároveň podnikatelkami a spolumajitelkami centra. Administrativní a úklidové síly jsou v zaměstnaneckém poměru. Centrum nabízí i předporodní přípravu a přijímá do své péče jen zdravé, nerizikové rodičky. Pro srovnání dodám, že vedle na patře, v klasické porodnici se za rok rodí 4 500 dětí. Vztahy obou oddělení jsou velmi korektní, lékaři do porodního centra vůbec nevstupují, protože rodičky s komplikacemi jsou k nim přiváženy na klasický sál. Přiznám se, že bych do Brisbane šupem poslala všechny české odpůrce podobných zařízení - kéž by na vlastní oči viděli, jak dobře, bezpečně a uspokojivě to může fungovat.
Přinejmenším třeba inspiruješ české ženy. Jejich hlas je dosud málo slyšet. Kdyby více lobbovaly a demonstrovaly, třeba by také dosáhly svého, ale to už musíme nechat na nich, resp. na těch, kterým centra aktivního porodu v nabídce českých porodnických služeb chybí… Ještě bychom se aspoň krátce měly zmínit o druhé aperiovské oblasti - o rovných příležitostech a o slaďování rodinných a pracovních povinností. Jak tohle Australáci zvládají?
Měla jsem dojem, že v otázkách rovných příležitostí jsou v Austrálii o nějaké ty roky napřed. Přinejmenším teoreticky se rovnoprávnost zdá být nastolena. Ženy s dětmi snadno nacházejí kratší pracovní úvazky, pozvolna jich přibývá ve vedoucích funkcích, za poplatek jsou dostupná všechna možná hlídací zařízení pro děti od jeslí pro mimina až po školní družiny. Měla jsem pocit, že i ke střídání v péči o děti přistupují Australáci dost pragmaticky - prostě si spočítají, kdo má šanci svou profesí víc vydělat, a je-li to žena, pak muž tráví více času s dětmi, ale okolí už v něm nevidí takového exota, jako kdyby se takto rozhodl V České republice.
Takže jsi získala optimistický pocit, že i u nás je všechno jen otázkou času a vytrvalosti reformátorů?
Právě že žádný podobný jednoznačný závěr jsem si z Austrálie nepřivezla. Ještě jsem totiž neřekla to nejzásadnější, co mě tam praštilo do očí: Jejich vyspělá kapitalistická společnost už jakž takž zvládá otázky rovnoprávnosti žen a mužů, ale jiné podstatné jí výrazně uniká. Mám na mysli potřeby dětí. Australské ženy mají po porodu placených jen 6 týdnů mateřské dovolené. Mnohé samozřejmě na kariéru rezignují a pokud je manžel uživí, zůstávají doma. Ale jiné, a není jich málo, se vzápětí vracejí do práce. Byla jsem šokována tím, jak australské ženy málo kojí. Jak malá mimina se na celý den ocitají v jeslích, kolik dětí je ve školní družině až do večera. A ruku v ruce s tím jdou zprávy z médií, jak přibývá problematické mládeže, potíží s drogami, poruchami přijímání potravy, předčasným sexem, jak přibývá rozvodů, depresí a dalších civilizačních výdobytků. Jak už jsem říkala, moje australská přítelkyně pracuje jako soukromá psycholožka v luxusní městské čtvrti a její ordinace praská ve švech. Její klienti mají často úspěch v práci a spoustu peněz, a přesto v základních životních záležitostech trpí zjevnými mezerami a hledají pomoc s elementární životní orientací.
Tak to tedy příliš optimisticky nevyznívá…
No jak se to vezme. Ono totiž v té Austrálii už také přibývá hlasů, které upozorňují, že tohle všechno je důsledkem oslabené prestiže rodiny. Volají po záchraně rodiny, ovšem s tím, že rovnoprávnost musí zůstat zachována. Rovnoprávností rozuměj stav, kdy muž a žena si mohou vyměnit své tradiční role, aniž je to jim samým nebo jejich okolí zdrojem konfliktů. To ale neznamená, že rovnoprávnost umožňuje jen to, že muž a žena mohou oba naplno budovat kariéru a dítě svěří chůvě nebo nějakému hlídacímu zařízení. Znamená to, že pokud se dnes lidé rozhodnou, že budou mít děti (a zdůrazněme, že je k tomu v moderní západní společnosti nic nenutí), pak by při sestavování svých plánů a pracovních rozvrhů měli primárně vycházet od potřeb svých dětí a měli by mezi sebe rozdělit především péči o ně. Pokud při tom budou poctiví a seriózní, pak možná s překvapením zjistí, že rodičovské povinnosti v dnešním světě - přinejmenším po určitou dobu - představují velice zodpovědnou a kvalifikovanou práci na plný úvazek.
Ono tomu někdy v historii bylo jinak?
To je složitá otázka, na kterou neumím krátce odpovědět, ale faktem je, že vlivů, které mohou rodinu nabourat zvnějšku i zevnitř, přibývá. Současná západní společnost je totiž čím dál více protirodinná. Vítr do plachet vane výkonným nezávislým jedincům, zatímco ti, kdo pečují o děti, jsou ekonomicky i společensky znevýhodněni. Není divu, že západní společnost vymírá, není divu, že individualisticky naladěná mládež před rodičovstvím upřednostňuje vlastní seberozvoj, úspěch, cestování, pohodlí… Ony australské varovné hlasy, o kterých mluvím, přicházejí z nezávislých médií a z velké míry také z rodičovských kruhů. Připomínají některé důležité, společností ignorované, skutečnosti. Lidé jsou vyzýváni, ať přehodnotí své workoholické životy, ať si sebekriticky spočítají, kolik pozornosti věnují sebezpytování, jež by jim naznačilo, zda nežijí jako ty cirkusové veverky v kole, které za velké slávy publika padnou vyčerpáním a obratem jsou nahrazeny jinou veverkou. Rodičům je připomínáno, jakou hodnotu má rodičovství a jak obrovskou zodpovědnost mají za svoje děti. I ten nejbohatší a pracovně nejúspěšnější člověk zůstává ztroskotancem, pokud nezvládá základní problémy své emocionality, pokud není schopen orientace ve svých sociálních potřebách a povinnostech. Emoční a sociální dovednosti si ale osvojujeme v prostředí, v němž trávíme své rané dětství, tedy v rodině. V jednom australském knihkupectví jsem zahlédla citát, který považuji za výstižný: "Současný svět vypadá, jako kdyby většina lidí neměla maminku." Je dobré se ptát, jak jsou na tom naše děti…
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
