Umožňujeme v ČR bezpečný porod?
Upozornění: Tento článek nebyl napsán s úmyslem propagovat porody doma.
Rozsudek pražského městského soudu, podle kterého by ženy v naší zemi přece jen měly mít právo rodit i doma s porodní asistentkou, opět zčeřil hladinu veřejného mínění. Z tváří lékařů, dosud oplývajících neochvějností ve vnímání stávajícího porodnického statu quo, bylo při televizních debatách možno číst překvapení, nejistotu i obavy: To přece nikdo nemůže myslet vážně, že by se některé rodičky v budoucnu se žádostí o zajištění péče během domácího porodu obracely na spádovou porodnici a že by tamní asistentky měly povinnost poskytovat u takových porodů odborný dohled!?
Souhlasím. To opravdu nikdo nemůže myslet vážně. Bylo by to za stávající situace stejně logické jako chtít kdysi po nomenklaturních pedagozích, byť odborně sebelepších, aby začali vyučovat při disidentských bytových seminářích.
Teoreticky by mezi porodními asistentkami z porodnic a těmi pracujícími tzv. v terénu neměl být z hlediska kvalifikace rozdíl. Přesto jde v praxi o dvojí profesní zaměření, vyplývající z odlišných pracovních podmínek.
Asistentky z porodnic jsou zaměstnankyněmi těchto institucí. Podléhají tamním pravidlům, která mají svou rutinu, jak ji známe z všedních dní porodnických pracovišť. Této rutině se musí přizpůsobovat i rodičky.
Samostatné porodní asistentky jsou naopak OSVČ. Nesou odpovědnost větší o podnikatelský rozměr své práce. Na západ od našich hranic tvoří nedílnou součást spektra nabídky porodnických služeb, když slouží těm ženám, jimž z nějakého důvodu standardně nabízená péče nevyhovuje. O tom, kolik samostatných asistentek je zapotřebí, rozhoduje zákon poptávky a nabídky, přičemž celou situaci mnohde reflektují i zdravotní pojišťovny.
Ne tak u nás. V ČR ženy na výběr nemají. Péče je oficiálně soustředěna výhradně do porodnic. Lékaři tento stav obhajují potřebou svého dohledu a případné krizové pomoci, kterou bez přístrojů a operačního sálu nelze garantovat. Zní to logicky a aspekt bezpečí je při porodu jistě nejpodstatnější. Až na to, že zdejší pojetí bezpečí je velmi jednostranné, a tím paradoxně - rizikové.
Připustíme-li, že nejen tělo člověk jest a že o hladkém průběhu porodu nejvíc rozhoduje psychika rodičky, umožňující nebo naopak bránící přirozenému vyplavování porod řídících hormonů, rázem můžeme pojetí bezpečného porodu uvidět v novém světle. Rozšíření medicínsky řízeného porodu způsobilo, že lidské narození přestalo být považováno za primárně fyziologický jev, který za normálních okolností žádné vnější zásahy nepotřebuje. Rutinní intervence, masivní užívání bolest tišících či kontrakce posilujících léků i prudký nárůst císařských řezů považujeme za normu. Málo přemýšlíme o tom, že by zásahů ubylo, kdybychom pro porod vytvářeli vhodnější podmínky. Kdybychom neignorovali, že porod je nedílnou součástí ženské sexuality a jako takový vyžaduje skutečně intimní a specificky podpůrné prostředí.
Výsledky neurobiologických výzkumů přinášejí nové informace o tom, jak určující je období raného věku, včetně porodu, pro vývoj psychiky. Víme, co riskujeme, když jsme spontánní porod vyměnili za gynekologicko-chirurgický a stále častěji výhradně operativní medicínský zákrok? Připouštíme, jak důležitý je pro vztah matky a dítěte nerušený bonding?
Je rozdíl, zda žena po porodu leží zdecimována působením medikamentů a intervencí, nebo zda zažívá neopakovatelný příliv radosti z toho, že přivedla dítě na svět vlastní silou. Je rozdíl, zda se narozené dítě dívá do očí matky, nebo opuštěné hledí do skel inkubátoru. Ne, že by nepovedené porody byly fatální, mnohé se dá následně napravit. Ptejme se však psychoterapeutů, jak namáhavé tohle napravování bývá.
Porod je klíčovým momentem v životě ženy, dítěte, rodiny. Dotýká se celé společnosti, zrcadlí její schopnost reprodukovat se. Postoj k organizování porodnických služeb bezprostředně odhaluje míru respektu, jakou ve skutečnosti stát má k potřebám žen a dětí v jejich určujícím sensitivním vývojovém období. Měli bychom se víc ptát, nakolik způsob porodu souvisí s tím, že ženy stále častěji trpí pocity nedostatečnosti v mateřské roli. Že jich po prvním porodu tolik řekne "dost, další dítě nechci". Že se dnes mnohé rodičovství plánovitě vyhýbají…
Samostatné porodní asistentky (smýšlením takové najdeme i v porodnicích, ale kéž by jich bylo více) v roli posledních Mohykánů uchovávají odbornou dovednost provést ženy porodem bez zbytečných intervencí, v hluboké intimitě, s ohledem na individuální potřeby. Umožňují rodičkám také psychologicky bezpečný vstup do mateřství. Podporují tak biologickou podmíněnost schopnosti vytvářet a udržovat vztahy, která odjakživa a pro každého z nás souvisí s matčiným náručím.
Připustí porodnický establishment, že jeho faktický nezájem o psychologické potřeby porodu značně přispívá ke krizi mateřství a k všeobecnému odcizení, jichž jsme dnes v masovém měřítku svědky?
V ČR prozatím samostatné porodní báby lynčujeme. Přání, aby porodnice nabízely výrazně laskavější prostředí, banalizujeme řečmi o sobeckých rozmazlených doma rodících hysterkách. Je to snazší, než si přiznat, že něco je špatně. Pokud tenhle přístup nezměníme, nedivme se, bude-li brzy ještě hůř.
Vyšlo v Lidových novinách 9.2.2012
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
