Chceme dítě, ale… aneb Být či nebýt rodičem?
Chladnokrevné rozvažování o tom, kdy a zda mít nebo nemít děti, patří k běžné realitě 21. století. Počet bezdětných žen starších čtyřiceti let stoupá. Ne každá bezdětnost je ale plánovaná. Někdy jen dojde k tomu, že se rodičovství odkládá tak dlouho, až je pozdě.
"Správný" čas
Brali jsme se s mým mužem ještě za studií z lásky a potřeby být spolu. Rodiči jsme se stali po šesti letech, když jsme usoudili, že už bylo dost času užít si cestování, nabýt prvních pracovních zkušeností a vylepšit bydlení. Vždy jsme ale věděli, že kdyby dítě přišlo, tak by bylo. Nicméně přivítali jsme, že se první dcera narodila až v době, kdy jsme si to vysloveně přáli. Plánovaně jsme měli i druhé dítě. Při třetím jsme prožili šok z nečekaného těhotenství, naštěstí se ale také ihned změnil v radost. Zjistili jsme, že velká rodina má převážně jen výhody, jsme šťastní a neměnili bychom nic. Je to ovšem naše soukromá zkušenost.
V okruhu přátel máme několik vrstevnických párů, které jsou stále bezdětné. Někdy vědomě (dítě prý není nic pro ně), jindy nechtěně (umělé oplodnění se opakovaně nezdařilo a na adopci si netroufají).
A pak jsou ještě takoví, kteří tvrdí, že dítě plánují, až nastane ten správný čas. Obvykle nic neříkáme, jde o citlivé téma. Víme, jak jsme sami kdysi nesnášeli, když někdo v našem případě vtipně vyjadřoval podiv nad tím, že tak dlouho po svatbě pořád nic, nebo dokonce radil, jak na to.
Přesto se v duchu divíme a ptáme: Na co, přátelé naši milí, vlastně čekáte? Čtyřicítka se vám blíží nebo ji máte za sebou, dobře bydlíte, pracujete, žijete. Jaký správný čas vyhlížíte?
Odklad na neurčito z důvodů společenských i osobních
K důvodům váhavého rodičovství patří asi nárůst poněkud protirodinné atmosféry. Mít děti dnes přináší ekonomické a profesní znevýhodnění. Také roztěkaná potřeba flexibility a nestabilita mezilidských vztahů rodičovství neprospívá. Kromě toho současná generace potenciálních rodičů vyrostla v době, v níž rozvedená nebo nefunkční manželství nebyla výjimkou, takže disharmonie rodinného života v dětství může sloužit jako odstrašující příklad. Rostoucí materiální nadbytek a důraz na individuální štěstí navíc podporuje potřebu rozvíjet sebe sama a uspokojovat především vlastní potřeby. Představa dlouhodobého omezení a sebezapření, které k péči o děti nerozlučně patří, neimponuje.
Zásadním příspěvkem do debaty je pochopitelně také dostupnost a účinnost antikoncepce. Ve jménu "zodpovědného plánování rodičovství", čekání na "dostatečné zajištění" a vyhlížení "osobní a partnerské zralosti" nakonec dochází k tomu, že "optimální situace" pro početí ne a ne přijít.
Váhání bez konce
"Víme, že jde jen o to rozhodnout se. Udělat ten jeden krok. Vysadit pilulky. Pořád si říkáme - příští měsíc. Už to trvá tři roky a pořád přichází něco, co se nám nakonec jeví důležitější. Žádné mateřské touhy mnou necloumají, vlastně mi nic nechybí - tak možná děcko ani nepotřebuju?" ptá se občas řečnicky jedna z mých známých a já mlčím.
"Už jsme uznali, že to takhle dál nejde," přiznává se jiná. "Přestali jsme s antikoncepcí a necháváme tomu volný průběh. Dokážeš mi vysvětlit, proč cítím něco jako úlevu, když po měsíci přece jen zase přijde menstruace? Už to trvá půl roku, a pomalu abych se začala nervovat, že něco není v pořádku. Bezdětná bych zůstat nechtěla," říká. Krčím rameny.
"Uvažuju o změně gynekologa", svěřuje se mi třetí kamarádka. "Naštval mě, protože se mě zeptal, kdy plánuju otěhotnět. Na co prý - když žiju v trvalém vztahu a dítě stejně jednou chci - ve svých pětatřiceti ještě čekám. Co je mu po tom?" "Možná nebyl dost taktní, ale řekla bych ti totéž," dovolím si poznamenat při vzájemném stupni důvěrnosti a znovu se neslyšně ptám, kdy je správná doba počít dítě. Odpověď překvapuje svou jednoduchostí: Kdykoliv, když jsme ochotni je přijmout a rozdělit se s ním o všechno, co máme.
Rodičovská PRO a PROTI
Při podobných úvahách nemohu nevzpomínat na laskavou tvář profesora Matějčka, na jehož přednášky jsem kdysi měla možnost docházet. Byl velkým zastáncem rodičovství. V posledních letech života se dosti trápil otázkami spojenými s vymíráním české populace a kudy chodil, tudy připomínal přínos dětí pro život dospělých. Zároveň nezastíral odvrácené stránky rodičovství. Vypracoval dokonce schéma chtěnosti a nechtěnosti dítěte z hlediska pěti základních psychologických potřeb, které jsou nezbytné pro pocit smysluplného naplněného života. Dovolím si je krátce připomenout:
Potřeba č. 1: Stimulace
Dítě je dramatický živel, přináší do života vzruch - není nouze o zábavu, ale ani o starosti nebo úzkosti. S dětmi se nikdy nenudíme, naplňují život, a to i ten manželský.
versus
Dítě brání stimulaci jinými podněty. Člověk je rodičovstvím vázán, nemůže užívat života jinde. V určitých fázích je péče o děti monotónní a nudná. Manželský život zatěžují.
Potřeba č. 2: Učení a seberozvoj
Dítě přináší rodičům poznatky a zkušenosti jinak nezískatelné. Umožňuje dospělému vnitřní růst i zrání k hluboké lidské moudrosti.
versus
Dítě brání získávání jiných poznatků a zkušeností. Uvazuje k mnoha "přízemním" starostem jako je vaření kašiček, úklid věčně rozházeného bytu či pomáhání se školními úkoly. Staráme-li se o děti, mnoho jiných věcí nám v životě uteče.
Potřeba č. 3: Životní jistota a citové vztahy
Děti přijímají lásku, a také ji vracejí. Máme-li děti a pečujeme-li o ně láskyplně a s moudrostí, máme někoho, s kým jsme svázáni hlubokým poutem. Až do pozdního stáří máme na koho myslet a bude o nás citově postaráno. Oboustranný vztah mezi rodiči a dětmi je významnou zárukou naší citové životní bezpečnosti.
versus
Děti naši potřebu bezpečnosti ohrožují. S nimi máme stále strach, že se jim něco stane, že budou zlobit, že v životě neuspějí. Mít děti znamená být zranitelný či vydíratelný právě v nich.
Potřeba č. 4: Identita a společenská hodnota
Mít děti a starat se o ně nás zhodnocuje. Netrpíme anonymitou, někam patříme, někdo nás potřebuje. Dobře vychovat a připravit pro život novou lidskou bytost představuje hodnotu, o níž nikdo nepochybuje.
versus
Mít děti omezuje v naplnění jiných cílů a brání v dosahování slávy a významných profesních úspěchů.
Potřeba č. 5: Otevřená budoucnost
V dětech překonáváme svůj osobní čas. Pokračuje v nich náš biologický vklad a tvořivé dílo naší výchovy. Stáváme se součástí mohutného proudu vývoje lidského rodu.
versus
Mít děti brání vytvořit osobní dílo, které by přetrvalo věky. Péče o děti nás zbavuje jiné tvůrčí svobody a činí z nás vězně současnosti.
(Srovnej: Z. Matějček "Proč nechtějí děti?" v knize Psychologické eseje z konce kariéry, nakladatelství Karolinum 2004)
Zodpovědnost volby
Zájem o rodičovství nelze přikázat. Rovněž nelze popřít, že významný podíl na kvalitě dnešního života mají výsledky práce řady objevitelů, umělců a jiných vynikajících jedinců, kteří - hnáni vizí vyššího poslání - často obětovali své rodiny nebo rovnou celý soukromý život. K čemu ale budou veškeré vynálezy, výdobytky a umělecká díla, když je nebude komu předat? Otázkou také zůstává, kolik z těch, kteří se dnes rodičovství dobrovolně zříkají, za sebou nakonec nějakou mimořádnou stopu zanechá.
Prozatím se jeví jako pravděpodobnější, že západní civilizace dříve či později vymře, resp. bude převálcována plodností jiné. Ač to ubírá na smyslu mnohému z našeho snažení, zdá se, že pod záštitou filozofie "užij dne" nebo dokonce "po nás potopa" není mnoho těch, které by to opravdu trápilo. Nedokážeme odhadnout důsledky neschopnosti své sebeobnovy v nových generacích. Nad vzdálenější budoucností se tak vznáší nejeden otazník.
Vyšlo v časopise Miminko 3/2007
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
