Děti a hranice
Zasvěť už chlapce do jeho cesty. Neodchýlí se od ní, ani když zestárne. (Přísloví 22,6)
Nedávno k nám přišli na návštěvu známí s osmiletým synem. Zrovna měli za sebou jednu nepříjemnost a byli jí plní: Jejich Pavlík jezdil na dětském hřišti na kole a přitom porazil šestiletou holčičku, dcerku jiných známých, s nimiž se v parku náhodou setkali. Holčička upadla, ale zase se zvedla, takže to vypadalo, že se nehoda krom nárazu a odřeniny odehrála bez následků. Ještě týž den večer však rodiče dívky zatelefonovali a sdělili Pavlově matce, že nakonec přece jen skončili v nemocnici a že Anička má nalomené zápěstí a sádru.
Pavlíkovi rodiče se v následujících dnech vydali za Aničkou domů, aby jí poskytli zadostiučinění aspoň prostřednictvím nově nakoupených knížek. Avšak oproti očekávání nebyli přijati nijak vlídně, a naopak se od Aniččiných rodičů, s nimiž až dosud měli korektní vztahy, dočkali nepříjemného rozhovoru. Pavlíka prý vedou přespříliš benevolentně - kdyby divoce nejezdil na kole v místě, kde si hrály jiné děti, a kdyby uposlechl upozornění přítomných dospělých, že je to nebezpečné, k úrazu nemuselo dojít.
"Připadalo mi to přehnané," líčila to zpětně naše známá. "Taková věc se přece mezi dětmi přihodí a my se upřímně snažili dát najevo, že je nám to líto," vrtěla nesouhlasně hlavou.
"Co tomu říká Pavlík?" zeptala jsem se.
Odpověď mě šokovala: "Nic, my jsme mu to ani neřekli. On by se asi trápil, kdyby věděl, že Anička má kvůli němu sádru. Přece nebudeme malému děcku něčím takovým zatěžovat hlavu."
Pavlíkovi rodiče patří zřejmě k moderním, pomyslela jsem si. Domnívají se, že přílišné lpění na kázni a zodpovědnosti potlačuje rozvoj dětské osobnosti a individuality. "Když má dítě od rodičů hojnost lásky, nemůže z něj přece vyrůst špatný člověk," potvrdila moje myšlenky Pavlova matka, zdůrazňujíc, že by ze syna nechtěla mít tichošlápka, neschopného prosadit své zájmy a potřeby. Zmíněná příhoda potvrdila časté rodičovské dilema současnosti, a totiž otázku, kolik rodičovské důslednosti při vymezování hranic vlastně potřebují dnešní děti?
Od extrému k extrému
Není to tak dávno, kdy se na podobné téma nediskutovalo. "Velká část historie rodičovství v západní společnosti připomíná někdy až děsivý výčet výchovných metod a postojů odhalujících násilí a zneužívání základních dětských potřeb. Děti musely jediné: poslouchat. Dcery ještě o mnoho více než synové, přičemž obě pohlaví byla ve svém osudu vydána především do vůle otce, o jehož rozhodnutích se v čase kultu otcovství nepochybovalo," připomíná ve své knize Parenting for a Peaceful World australský psycholog Robin Grille.
Jeho slova potvrzují i autoři nedávno vydané publikace Radostné dětství?, mapující historii dětství v českých zemích. Čtenář se dovídá, že ještě v celém 19. století bylo cílem vychovat z dětí hlavně bytosti schopné obstát v drsném světě. Zhýčkané dítě bylo synonymem špatnosti a názor "vychování tvrdé dělá děti zdravé" byl v různých obměnách běžně prosazován jak v praktickém životě, tak i v pedagogické a lékařské literatuře té doby.
Vlastně až druhá polovina 20. století dopřála dětem, aby na ně bylo nahlíženo jako na autentické a legislativně chráněné bytosti s velkou potřebou lásky. Spolu s tím se ovšem kyvadlo dějin výchovy přehouplo do druhé krajní polohy a autoritářskou výchovu nahradily rodičovské postoje liberální, postrádající někdy schopnost vymezit dětem byť jen základní hranice.
K čemu vedeme děti dnes?
Současní rodiče mají na výběr z mimořádně bohaté nabídky výchovných teorií a stylů. Možná i proto ve svých kompetencích tak často tápou a nedokáží posoudit vhodnou formu své autority.
"Je třeba spatřovat rozdíl v autoritě formální a neformální," vysvětluje sociolog Jiří Kučírek. "Formální autorita vyplývá z našeho postavení či funkce, ve skutečnosti může být ale zanedbatelná nebo dokonce žádná - to v případě, že nám ji druzí nepřiznávají. Rozhodující je vždy autorita neformální, tedy taková, které se těšíme bez ohledu na své formální společenské zařazení. Malé dítě má přirozený sklon přiznávat svým rodičům jak autoritu formální, tak i neformální, ovšem vývoj vzájemných vztahů je dán nastavením pravidel. Cílem rodičů by měla být jejich autorita neformální. Právě jí jsou děti ovlivňovány ve svém chování v dětství a vlastně i po celý další život."
Rodič s vysokou neformální autoritou obvykle nemá problém vymezit dítěti hranice. Zároveň své děti respektuje. Také jim přeje lepší život (např. vyšší vzdělání a větší úspěch), než měl on sám. Nevyvážený postoj k formální autoritě bývá naopak typický pro rodiče trpící pocitem vlastní nedostatečnosti či neúspěchu. Takoví od dětí buď vyžadují bezbřehou poslušnost a nepřiměřeně je kritizují, nebo naopak vlastní autoritu zpochybňují a schopnost střízlivého posouzení skutečných potřeb dětí postrádají.
Vymezení hranic - základní dětská potřeba
Aby lidská společnost mohla fungovat, musí její jednotliví členové respektovat domluvená pravidla. Na vyšší úrovni jsou tato pravidla dána platnými zákony, v běžném životě jde ale spíše o to, jak kdo vnímá hranice práv a svobod u sebe a u druhých. Cit pro takové hranice se vyvíjí od malička.
"Vzorce chování, které si děti osvojí v prvních letech života,určují, jak budou žít jako dospělí. Pokud má dospělý člověk problém s dodržováním žádoucích hranic, pak si tento problém zpravidla nese již z dětství," píší v knize Děti a hranice američtí psychologové Henry Cloud a John Townsend. Tito odborníci také uvádějí typické problémy s hranicemi, jež si lidé pěstují od dětství a v dospělosti za ně jen platí vyšší cenu:
- neschopnost říkat "ne" vlastním ničivým impulzům
- neschopnost stanovit meze zraňujícímu chování druhých
- neschopnost přijmout "ne" od druhých a respektovat jejich hranice
- neschopnost odkládat uspokojení svých potřeb, pokud jsou něčí potřeby urgentnější
- potíže s vytvářením a udržováním důvěrných vztahů s druhými
- neschopnost produktivně řešit konflikty
- neschopnost přiznat a napravit vlastní pochybení
- závislosti a nutkavé chování
- nepořádnost a nedotahování věcí do konce
Dítě potřebuje jasně vědět, co smí, co nesmí a jakou má zodpovědnost. Pokud vyrůstá v okolnostech, které je tohle nenaučí, nemůže dost dobře získat vládu sama nad sebou a pro neznalost hranic bude pro své nevhodné chování opakovaně trpět. Celkově se sníží pravděpodobnost jeho úspěšného procházení životem.
"I proto je rodičovská role tak náročná - děti se rodí bez vědomí hranic a snaží se pro zdánlivou příjemnost takového stavu ovládat všechny kolem sebe. Vědomí hranic si osvojují výhradně prostřednictvím výchovy. Záleží na rodičích, zda dětem zbudují vědomí toho, jak užitečné je v životě sebeovládání, schopnost přijmout zodpovědnost a umění lásky postavené na svobodné volbě prospívat druhým. Naše dlouhodobá psychoterapeutická zkušenost ukazuje, že subjektivní pocit úspěchu v životě je určován naším charakterem. Pozoruhodné životy lidí, kteří navzdory těžkým podmínkám prožili spokojený a naplněný život svědčí o tom, že náš úděl je do značné míry určen právě naší schopností respektovat pravidla férové hry," připomínají Cloud a Townsend.
Pro jaký život vychováváme svoje děti?
Problémem doby, v níž žijeme, je totálně roztříštěný pohled na to, co je a co není správné. Co je z hlediska vyšší etiky i trvale udržitelného rozvoje považováno za destruktivní a neudržitelné, prospívá potřebám současného systému produkce a konzumu. A zatímco mravnost i obnovitelnost jsou obecně spojovány se skromností, vnitřní kázní a stabilitou lidských postojů, "postmoderní" způsob života se naopak pojí s nestálostí, redukcí hloubky prožitku na jeho snadnou dostupnost a s absencí zodpovědnosti ve prospěch individuálního štěstí.
Taková situace staví rodičovství před nové výzvy. Pokud s destruktivními trendy nesouhlasíme, nezbývá než abychom se jim - navzdory možným pocitům osamění - dokázali postavit na odpor. Ze všeho nejdůležitější je mít jasno v tom, k jakému způsobu života chceme své děti vychovávat, a podle toho tříbit i jejich vnímání hodnot a autorit. Poté bude už mnohem snadnější najít způsob, jak dětem žádoucí hranice vštěpovat a jak jim zprostředkovat poznání, že nedodržování hranic vede v dětství, a ještě více v dospělosti, k nepříjemným a zbytečným komplikacím.
Příhoda v parku
Vraťme se na závěr k příběhu z úvodu tohoto článku. Jak ji hodnotí odborník? O názor jsem požádala dětskou psycholožku Simonu Hoskovcovou:
Nakolik Pavlíkovi rodiče jednali správně, když o zranění Aničky chlapci neřekli?
Je třeba rozlišit dvě věci. První se týká toho, jakou zpětnou vazbu dostali rodiče Pavlíka o svém výchovném stylu. Bez účasti u události, resp. bez skutečné znalosti faktů, nelze rozhodnout, kde je pravda. Je také možné, že rodiče Aničky reagovali pod vlivem stresu přehnaně, a pak by Pavlíkovi rodiče měli stát na jeho straně a rodině Aničky se nevnucovat. V každém případě by ale rodiče Pavlíka měli zpozornět a zkoumat, jestli na tom, co známí říkali, nemůže něco být. V principu je dobré, když rodiče stojí na straně svého dítěte, ale v žádném případě nemohou obhajovat chování, které ubližuje druhým.
Pavlík se tedy celou pravdu měl dozvědět.
Ano. Osmiletý kluk je naprosto schopen uvědomovat si souvislosti, a tak by určitě měl vědět, že jeho chování vedlo ke zranění druhé osoby - ať už úmyslně, nebo neúmyslně. Situaci je nutné s dítětem probrat a pátrat, co bylo příčinou úrazu - neuposlechnutí rodičů, neopatrnost, agrese, náhoda nebo chyba Aničky? Svým postojem rodiče Pavlíka připravili o zásadní zkušenost. Právě on by měl být tím, kdo by se Aničce i jejím rodičům měl omluvit za způsobený úraz, a to sám za sebe, ne jako doprovod rodičů. Pavlík by měl být ten, kdo vybere dárek, jímž udělá Aničce radost.
A co obava rodičů, že by se trápil?
Fakt, že by se trápil, je naprosto v pořádku - je to totiž znamení, že je normální! To neznamená rozvíjet u Pavlíka pocity viny, nýbrž zprostředkovat mu zkušenost lítosti, pokusu o nápravu a omluvu, a posléze odpuštění. Sociální patologie jsou charakterizované mimo jiné absencí emoce při přestupku vůči druhým lidem. K odpovědnosti a schopnosti vcítit se do prožívání druhých můžeme vést už předškolní děti, a děti školní zcela bez diskuse. Oproti minulosti, kdy děti byly vedeny striktně k tomu, aby braly ohledy na potřeby druhých i na úkor svých vlastních, se dnes setkávám s rodiči, kteří mají naopak obavy, zda jejich dítě není příliš hodné. Nesmíme ale zapomínat na to, že dítě, které je v dětství vychovávané k prosazování vlastního prospěchu bez schopnosti domyslet dopad svých činů na ostatní lidi, vyroste v přesně takového dospělého. A představme si, jak se takové dítě bude jednou chovat třeba ke svým rodičům, až budou staří.
Použité a doporučené zdroje:
Robin Grille: Parenting for a Peaceful World,
Milena Lenderová, Karel Rýdl: Radostné dětství?, Paseka 2006
www.sondy.cz
Henry Cloud, John Townsend: Děti a hranice, Návrat domů 2007
Vyšlo v časopise Miminko 1/2008
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
