Dítě a hra
Hra je práce dětí, říká lidové úsloví. Možnost hrát si je pro dětský vývoj zásadní. Hra přispívá ke kognitivní, fyzické, sociální i emoční pohodě. Rodičům navíc nabízí příležitost, jak být s dětmi pohromadě, a to v plné síle přítomného okamžiku. A přesto. Navzdory všemu, co dnes o nezpochybnitelných přínosech dětského hraní víme, existuje v současné západní společnosti mnoho dětí, jejichž možnosti pro obohacující hru jsou silně omezeny. Zdaleka nejde jen o děti ohrožené chudobou nebo sociálním znevýhodněním.
Hrají si dnes děti jinak než dříve?
Ano i ne. Záleží na věku. U miminek a batolat se toho oproti minulým generacím mnoho nezměnilo. Mají i dnes ráda totéž, co děti před sto lety: pozorovat svět kolem, dotýkat se předmětů, rozebírat je, zkoumat, jak fungují… Ani potřeby předškolního věku se vlastně nezměnily: tří- až šestiletí jsou nejraději, když mohou, nejlépe už v doprovodu jiných dětí, zkoumat okolí, houpat se, šplhat, jezdit na prvních kolech a koloběžkách nebo hrát různé hry na role - na mámu a tátu, na doktora, na obchod. Postupně přicházejí na řadu i hry společenské s jasně danými pravidly.
Zásadně se ovšem změnily okolnosti pro hru. Především si děti nesrovnatelně více hrají uvnitř než venku. Často jsou izolovány od vrstevnického kolektivu. A většina zábavy je nějak organizována dospělými nebo předurčena umělými pravidly (např. hry počítačové).
Nedostatek volné hry děti poškozuje
Mnoha současným dětem chybí bez dostatečné možnosti spontánního hraní důležité podněty pro optimální vývoj mozku a pro tolik důležité (sebe)poznávání. Nemají dost příležitosti objevovat svět po svém. Přitom pocit jisté vlastní kontroly nad děním zvyšuje sebevědomí. Občasné neúspěchy a nezdary při snaze ovládnout věci kolem jsou nezbytné pro vytvoření psychické odolnosti. V kolektivu pak dospělými neřízená hra umožňuje dětem vrůstat do soužití ve skupině a hledat způsob, jak vyjednávat, řešit konflikty, dělit se o věci i zachovat vlastní autonomii.
Mohou-li si hru děti řídit samy, postupují svým tempem, dělají vlastní rozhodnutí, objevují své skutečné zájmy a v konečném důsledku jen tak mohou poznat, na čem jim skutečně záleží. Přílišné vměšování dospělých likviduje dětskou kreativitu a vede k závislosti na vnějším organizování zábavy.
Když se děti a rodiče při hře sejdou
Výše řečeným jistě není míněno, aby rodiče byli ze hry dětí vyloučeni. Naopak. Pozorují-li své dítě při hře, přidají-li se k němu a hrají si s ním empaticky, podle jeho pravidel, dostává se jim jedinečné příležitosti uvidět svět z pohledu dítěte. Díky interakcím, které se mezi rodiči a dětmi při hře odehrají, děti navíc naciťují plnou pozornost mámy a táty a zažívají bezpečí, což přispívá k hloubce a trvalosti vzájemného vztahu. V takovém případě lze hovořit o hře jako podpůrném prostředku attachmentu (= prvotní a prototypní vazbě, kterou dítě navazuje se svými primárními pečovateli, hlavně s matkou. Jde o vazbu, jejíž kvalita předurčuje vztahové kompetence a celkové duševní zdraví každého z nás, viz. předchozí díly tohoto seriálu).
Hry, které podporují zdravé vztahy k sobě i druhým
Všichni jsme dnes do nějaké míry obklopeni uspěchaným, na výkon zaměřeným, emočně nevyrovnaným prostředím, takže navzdory vší lásce k dětem nejsme vždy schopni být na ně vyladěni. Utváření zdravého attachmentu zůstáváme dlužni. Připomeňme proto, jak poznáme bezpečnou a emocionálně přínosnou společnou hru:
Je interaktivní. Zapojeni jsou rodiče i děti, malí i velcí dostávají podobnou šanci přijít s novými nápady a podněty (hru neurčují pouze dospělí). Není nutné žádné speciální místo, umělé vybavení ani extra předměty. Neplatí žádná složitá pravidla. Ke hře vybízí to, co je právě kolem nás (polštáře, pěna ve vaně, přírodniny v lese, nádobí v kuchyni…). Nesoutěží se. Nejsou poražení ani vítězové. Není třeba uplatnit výkonnost a už vůbec ne agresivitu. O to více je přítomno smíchu, mazlení, "blbnutí", nelimitovaného přesunu do světa fantazie a imaginace.
Organizovaná zábava a vzdělávání má své místo
Je samozřejmě na místě, že se rodiče zabývají také racionálním, "odbornějším" pohledem na vývoj svých dětí a snaží se je obklopit inspirujícími podněty. Podpora má ovšem i v tomto případě smysl jen tehdy, je-li jen přiměřená a spojená s emocionálním prožíváním.
Příklady: Předčasný kurz angličtiny je víceméně zbytečný a nejmenším dětem zpravidla ze snahy lektorů v hlavičce mnoho nezůstane. Zato když má dítě ve své blízkosti cizím jazykem přirozeně hovořící příbuznou nebo chůvu, která se s ním občas pomazlí nebo si s ním pohraje, cizí jazyk se přirozeně "zapisuje". Dojíždění na kurz hudby a tance se v batolecím věku snadno mine účinkem. Zato pravidelné zpívání s mámou, učení se novým říkankám a večerní "tančení" v rodinném kruhu - to je jiná!
Nebojme se jednoduchosti
Před nástupem do školy nabízí dostatek příležitostí pro hru především každodenní život sám - lezení po trávě v zahradě, pobyt v lese, společné vaření a péče o domácnost, tatínkova hra na kytaru, houpání s babičkou na houpačce. Ano, jako hru děti vnímají i zastávání svých prvních úkolů a povinností (zalít květinu, zamést, nasypat krmení kočce)…
Hračky příliš věrně napodobující realitu nutně dobrou službu nedělají, stejně jako televize či počítače nebo tablety s hotovými obrazy. Odborníci se vcelku shodují, že přibývající poruchy řeči i koncentrace souvisejí s nárůstem množství hodin, které děti ještě před nástupem do školy pasivně stráví u obrazovek. Zvláště ohrožující je, pokud tento druh zábavy dítěti nikdo nedávkuje. Je velký problém, pokud si dítě samo může televizi či počítač nekontrolovaně pouštět a přístroje pak de facto fungují jako podivný babysitter.
Dalším extrémem bývá snaha některých rodičů odmala dětem dopřát významnou vzpruhu jejich rozvoje. Opravdu nemusíme podlehnout tlaku pečlivě formulovaných marketingových poselství, která se nás snaží přesvědčit, že dobří rodiče směřují své děti k úspěchu, a proto jim od raného věku opatřují přehršel nástrojů i příležitostí sloužících k intelektuálnímu obohacení. Důsledkem bývá, že rodiče a děti stráví velkou část společného času zařizováním i nakupováním všeho možného vybavení a samozřejmě také přejížděním na aktivity z místa na místo. Kolik rodičů má dnes pocit totálního vyčerpání a vidí i únavu a přesycení na svých dětech, a přesto se bojí zpomalit, aby děti nezačaly za vrstevníky zaostávat. Obrazně řečeno, pro přehnaný zájem o budoucí silné nadzemní části rostliny chybí výživa pro zdravé a silné kořeny.
Společně tvořme, prožívejme, hrajme si
Vůbec nejdůležitější pravidlo zní: Najděme si na dítě dostatek času a zkusme být plně přítomni.
Jen asi do sedmého roku probíhá jedinečné a neopakovatelné období, kdy je lidská bytost vývojově pro hru i hravost po všech stránkách vybavena. K dispozici je velká zvídavost, neomezená fantazie, spontánnost, citlivost a citovost a v neposlední řadě i spousta času - pokud ho rodiče dětem vlastní iniciativou dramaticky neomezí nebo neznehodnotí pasivní zábavou. Přemýšlejme, čím své děti v tomto vzácném a neopakovatelném období obklopíme. A nebojme se hojit společnou hrou s nimi vlastní bolesti a lidské deficity: Kdy jindy máme lepší šanci vystoupit z rozjetého vlaku každodenních stereotypů a povinností? Kdy jindy můžeme vstoupit do dávno zapomenutého vlastního vnitřního světa, s plným zaujetím pro sílu okamžiku a bez ohledu na předsudky a konvence? Neměl i tohle Ježíš Kristus na mysli, když pravil: "Nevejdete do Božího království, nebudete-li jako děti"? (Mat 18,3)
Vyšlo v časopise Regenerace 9 2016
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
