Dítě a příroda
Západní člověk se přírodě odcizuje. Vnímá ji sice jako součást života a využívá jako zdroj obživy nebo prostředí pro dovolenou. Příroda se však čím dál víc stává něčím abstraktním a vzdáleným, co se konzumuje, ale ve své podstatě příliš nevnímá. Jsou to převážně dramatické projevy typu záplavových dešťů nebo větrných bouří, které moderním lidem připomínají, že každý z nás zůstává nedílnou součástí přírody, a dokud dýcháme a přijímáme potravu, jsme na venkovním prostředí existenčně závislí. I proto bychom ho měli daleko více znát, respektovat a přibližovat našim dětem.
Většina dětí dnes nevrůstá do vědomého sepětí s přírodou
Jejich hlavním životním prostředím je totiž uzavřený prostor v bytech, domech, školách, tělocvičnách. Samotné ven téměř nepřijdou. Rodiče nemají vždy čas je doprovodit. A nechat je bez dozoru se z pochopitelných důvodů obávají. Dokonce i ve volném čase je tak mnoho dětí odkázaných na zábavu uvnitř, v prostředí, jemuž nezřídka od útlého věku dominují televize, počítač, tablet nebo jiný elektronický výdobytek. Což ale může mít katastrofální následky.
Proč je příroda důležitá?
Protože děti pro svůj všestranně zdravý vývoj, zvláště v raném věku, nezbytně potřebují být obklopeny podněty působícími na všechny jejich smysly. Pasivně přijímané vizuální a akustické podněty, jakkoliv dovedně pojaté, nabízejí jen zjednodušený, neúplný, plochý odraz skutečnosti. Dítě v uzavřeném prostoru neuplatní a nerozvine schopnosti a dovednosti, které v něm pobyt v přírodě automaticky aktivuje: samostatnost, představivost, kreativitu, improvizaci, koncentraci, emocionalitu a spiritualitu... Při kolektivních hrách, do nichž dospělí nezasahují, se pak upevňuje smysl pro týmovou spolupráci a schopnost zvládání konfliktů.
Nesmírným přínosem je samozřejmě také volný pohyb, při němž se dítě nejpřirozeněji seznamuje s vlastním tělem. Během prvních sedmi let života je to zásadní, protože vývojově dominuje růst a vyzrávání tělesných funkcí. Pokud dítě nemá dostatečnou možnost chodit, běhat, skákat, válet sudy, cvičit se v udržování rovnováhy a zdolávat překážky v podobě šplhání na stromy nebo aspoň do příkrého kopce, dochází k oslabení, resp. nedostatečnému vývoji, tělesného systému. S tímto deficitem se pak jedinec může v podobě nedovyvinutí svalových skupin nebo i poruch pohybového aparátu potýkat po zbytek života. A pozor - pohyb v přírodě beze zbytku nenahradí ani řízené sportování. Jednostranná a nesouměrná zátěž, stejně jako tvrdý trénink, může přinést víc škody než užitku.
Další porucha v již tak dost bohatém spektru?
Odborníci jsou pasivitou a sterilitou života mnoha současných dětí znepokojeni. Diagnostikují dokonce novou poruchu, kterou označují zkratkou NDD - Nature Deficit Desorder (porucha nedostatku přírody). O jejích projevech údajně svědčí narůstající statistiky pro dětskou depresi, obezitu, úzkostné poruchy, poruchy příjmu potravy a mnohé formy kompenzačního závislého chování, objevující se třeba v podobě závislosti na počítači, na sladkostech či předčasné konzumace návykových látek.
"Kdyby se nám jako společnosti podařilo ozdravit vztah dětí k přírodě a naučit je, jak venkovního prostředí využít pro životní inspiraci i relaxaci, zásadně bychom přispěli k ozdravení světa, ve kterém žijeme," zasadil jako jeden z prvních problém do širších souvislostí americký publicista Richard Louv, autor publikace Last Child in the Woods (Poslední dítě v lese). Tato kniha před časem rozpoutala v západních zemích živou debatu na téma ztráty vztahu nejmladší generace k přírodě a možných následků tohoto faktu pro budoucnost (v češtině bohužel dosud nevyšla).
"Nejde o to, aby děti - a také jejich rodiče - pobyt venku vnímali jen jako jeden z bodů v nabídce možné zábavy, nýbrž aby kontakt s přírodou brali jako základní životní potřebu srovnatelnou s potřebou jídla či spánku," objasňuje Louv. Připomíná, že současný uspěchaný a téměř výhradně na výkon orientovaný životní styl je v přímém rozporu s lidskou přirozeností, která pro normální uspokojivé fungování potřebuje také dost prostoru pro bytí v tichu, sebereflexi, relaxaci. Pokud se děti nesžijí se svým nitrem a nenajdou přístup k vnitřním zdrojům, které jim pomohou překonávat běžné obtíže a krize, vzniká vysoká pravděpodobnost pro jejich zásadní problémy v dospělém věku vyplývající z odpojení od základního obnovujícího zdroje, jímž byla, je a bude - příroda.
Lze to změnit?
K nápravě nevede jiná cesta, než nabízet dětem příležitosti pro pobyt, pohyb, hru i práci přímo v přírodním prostředí, umožnit jim kontakt s různými jeho variantami a být, resp. někdy i nebýt, přitom s nimi:
Dopřávejme dětem maximální možnou měrou pobyt venku
V ideálním případě probíhá seznamování dítěte s přírodou spontánně pobytem na zahradě u domu nebo chalupy, kde rodina žije, nebo vycházkami do parků, obor, polí, luk, lesů a hor. Dítě tak venku pravidelně pobývá od malička a rodiče mu dovolují, aby si vše, nejprve pod jejich dozorem, prohlédlo, ohmatalo i - je-li to bezpečné - ochutnalo. Důležitým mostem k přírodě je i přítomnost domácích zvířat.
S narůstajícím věkem by mělo přibývat samostatnosti, a tedy pobývání dítěte ve venkovním prostředí o samotě či s vrstevníky. Na menší děti dávají rodiče zpovzdálí pochopitelně i nadále pozor, ale nemají - pokud možno - příliš zasahovat do spontánních dětských her. Je až překvapivé, jak a s čím si v přírodě dokáží hrát děti, zvyklé na sebezabavení! Ukazuje se, že potřebují jen minimum umělých hraček a často vystačí jen s přírodninami a vlastní fantazií. Něco jiného je, když děti na zahradě nebo v hospodářství pomáhají. V takovém případě je naopak žádoucí, aby dospělí dítěti vše vysvětlili a též mu svěřili jeho věku přiměřené úkoly.
Vyrážejme na procházky, jak často to jen jde a za každého počasí. Na rodinné výlety choďme hodně pěšky, na kole bezprostřední kontakt s přírodou chybí. Pojmenovávejme rostliny a živočichy a dohledávejme informace o tom, co k svému životu potřebují. Všímejme si proměny přírody v koloběhu ročních období a nechme ji na sebe působit. Sami se přitom (třeba s pomocí vhodné encyklopedie) mnohému přiučíme. Kolik různého hmyzu leží třeba pod plochým kamenem nebo prknem? Jak dlouho trvá, než naklíčí semeno či odkvete květina? Proč světluška ráno už nesvítí?
Nepřehánějme to s opatrností a čistotností a dovolme dětem skákat a vyválet se v listí, v písku na pláži, ba i v kaluži, patří to k elementární vývojové potřebě.
Je-li to jen trochu možné, dopřejme dětem v přírodě také samotu a soukromí, aby dostávaly příležitost osobního, úzce intimního kontaktu s ní. Mít své místečko ve skrýšce z keřů, na louce s výhledem do kraje nebo v koruně stromu, mít možnost jen tak hledět na plynoucí mraky či noční hvězdy, otvírá klíč k duši.
Když už letní tábor, tak raději ve stanech…
… a zaměřený na schopnosti žití v přírodě, pochody po horách, plavbu po řekách, přespávání pod hvězdami. Pobyt v budově věnovaný rozvoji počítačových dovedností nebo i šití či malování, jen občas obohacený o procházku, je jistě skvělý, funkci skutečného pobytu v přírodě ale neplní.
Nebraňme se lesním školkám
Zařazují větší sepětí s přírodou do svých pedagogických plánů. Jistý výzkum švédských vědců sledoval děti ze speciálních školek a iniciativ fungujících na principu ´venku za každého počasí´. Děti tam trávily maximum času na zahradě, v lese nebo na hřišti. Po několika letech se ukázalo, že tyto děti byly méně nemocné než jejich vrstevníci a jejich pohybové dovednosti byly významně lepší. Oproti dětem z běžných mateřských školek byly tyto děti kreativnější, více rozvíjely představivost, emocionálně a sociálně prožívaly víc do hloubky. Také disponovaly větší mentální výkonností. Příkladem fungujícího projektu, který chce "umožnit prožívání hodnot dětství v přímém kontaktu s přirozeným prostředím i v technickém a virtuálním 21.století" je třeba nezisková organizace Semínko země (více na http://www.seminkozeme.cz).
Zapojujme děti do iniciativ jakkoliv s přírodou souvisejících
Lze něco udělat na ochranu přírody? Jít sbírat odpadky do blízkého parku? Zúčastnit se nějaké ekologické iniciativy? Zříci se něčeho v našem konzumním životě, co přírodě prospěje? Přispět na záslužný záchranu vymírajícího druhu? Adoptovat zvíře v ZOO?
Příroda uzdravuje, jen jí to dovolit
"Už jsem byl mnohokrát svědkem toho, jak obnovení pouta s přírodou uzdravilo i vztahy mezi lidmi, resp. vztah člověka k sobě samému," napsal ve své knize Richard Louv. Za pravdu mu dávají četné výzkumy týkající se jak pravidel soužití rodinné i obecně lidské pospolitosti, tak vztahu prostředí a kriminality, které prokázaly, že v prostředí napojeném na přírodní dění a plném zeleně existuje méně konfliktů, fyzického násilí a celkové disharmonie.
Jak mi nedávno řekl jeden starší pán, který by prý nikdy nešel do řádné psychoterapie vedené člověkem: "A k čemu by mi to asi bylo? Můj děda mne naučil jinému řešení: Když je ti těžko, chlapče, jdi do lesa, zhluboka dýchej a dívej se kolem sebe. To tě dá zase do pořádku a pochopíš, co máš dělat".
Vyšlo v časopise Regenerace 10 2016
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
