PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Fáze vztahu, zrání lásky

V současné době, která nepřeje trvalosti, by se mohlo zdát, že sen o celoživotním naplňujícím svazku muže a ženy patří do sféry donkichotských přání. Přesto jsme svědky toho, že mnoho lidí po lásce na celý život touží. Manželství, jež za sebou mají půlstoletí uspokojivého soužití, budí zvědavost. V čem tkví jejich tajemství? A mohlo by snad odpověď poodhalit vnímání těchto vztahů v perspektivě jejich dílčích vývojových fází, které téměř vždy zahrnují i velmi obtížná období, v nichž je zkrátka třeba o udržení vzájemné lásky zabojovat?

Zkusme na úvod připomenout, o co - přinejmenším teoreticky - ve šťastných manželstvích kráčí: Na jejich počátku se on a ona jeden druhému zaslibují pro trvalé partnerství zahrnující všechny důležité životní oblasti. Muž a žena chtějí být slučitelní z hlediska svých intelektů, emocionálního prožívání, sociálního zařazení. Chtějí se shodnout v zásadních otázkách pohledu na svět. Vytvářejí si společné ekonomické zázemí. O vzájemné přitažlivosti jejich těl není pochyb, takže obvyklou předpokládanou součástí soužití bývá péče o společné děti. Klíčovou je pak schopnost sdílení, s níž souvisí potřeba týmového uvažování, a zároveň i možnost zůstat jednotlivcem pro naplnění některých ryze osobních výzev. Sólové počiny jsou ovšem už navždy svázány s ohledem na toho druhého.

Jít životem bok po boku. Cítit vzájemný vztah jako závazný, ale nikoliv dusivý. Zažívat jednotu ve dvou, při současném prostoru pro vlastní mety. Umožnit příchod společných potomků a dopřát jim zdravý a bezpečný vývoj. Brát v úvahu potřeby širšího rodinného společenství, kam patří na příklad pomoc nejstarší generaci. Ale především: Umět přijmout a vybalancovat, že onen vzájemný vztah je v permanentním pohybu a že je neustále třeba vyrovnávat větší či menší odchylky od právě popsaného ideálu.

Milostné vzplanutí

Při troše štěstí vše začíná fází zamilovanosti. Kdo to zažil, ví o čem je řeč. Vznášíme se na obláčku blízkosti zázraku: Našli jsme někoho, s kým nám je dobře. Náš druhý pól. Zapadáme do sebe jako dva dílky stavebnice. Čas ztrácí svůj běžný tok. Nic není problém, pro druhého jsme ochotni udělat cokoliv. Po ničem netoužíme víc než po jeho či její blízkosti.

Málokdo si v tomto svátečním rozpoložení uvědomí, že to, co se děje, má i svou všední neurobiologickou podstatu. Jsme pod vlivem specifických hormonů, které nás uvádějí do posunutého stavu mysli, a to na omezenou dobu. I v těch nejromantičtějších chvílích nás ručičky hodinek přibližují k vystřízlivění, které neodvratně přijde. A s ním hormonálně už nepodbarvená skutečnost. Odložíme masky nadšení a bezmezné ochoty. Povolíme opět otěže svým temnějším stránkám. Staneme před sebou takoví, jací opravdu jsme.

Jak rádi bychom se vrátili zpátky. Tak aspoň ve vzpomínkách? Mají svůj velký význam. Prožít ve vztahu silné zamilované období rozhodně je žádoucí a spojující hřivnou. Za předpokladu, že ji přijmeme jako dar omezené platnosti. Jako benzín do začátků společné cesty, obdržený zdarma. Když dojde, nezbývá než - chceme-li v jízdě pokračovat - na nový benzín vydělat sami.

Zkoumání podstaty toho, co nás (ne)spojuje

Neodvratně vstupujeme do další fáze vztahu, která je ve srovnání s tou první obyčejnější, ale také pravdivější. A svobodnější. Nejsme už pod vlivem hormonálně podmíněného pocitu. Dostáváme možnost začít budovat skutečný vztah vycházející z dobrovolného rozhodnutí a z našich hodnotových postojů.

Abychom dospěli až sem, potřebujeme se vypořádat s podvodem, kterého se na nás naše kultura dopouští, když neúměrnou pozornost věnuje hlavně předchozí fázi, a tedy zamilovanosti a lásce romantické. Mnozí jsou jí posedlí natolik, že z její opojnosti nikdy nevybřednou. Opakovaně si jí dopřávají s dalšími a dalšími partnery. Což zároveň znamená, že se uzavřou vývoji a s přihlédnutím k podobenství s benzínem žijí na dluh sebe samých.

Co si však počít, když zamilovanost pominula, a nastává tak zvaná realita? Rýsují se tři obvyklé cesty. Všechny začínají obdobně. Zúčastnění bývají jako ryby na suchu. Droga zamilovanosti chybí. Vystřízlivění bolí. Kdo to tu s námi vlastně je? Vždyť se v tolika věcech neshodneme. Vidíme i zlozvyky, které nám jdou na nervy. Snad se dokonce cítíme podvedeni. Nepochopeni. Zaskočeni.

Zvolíme-li první cestu, pak prostě vycouváme. Jdeme od toho. Nedostali jsme, co jsme čekali. Poohlédneme se jinde.

Při druhé cestě chceme dát vztahu ještě šanci. Zkusíme to spolu i ve všedních dnech. Bereme ohled na to, co jsme už prožili a společně vytvořili. Bývá to prolínání vzestupů a pádů, konfliktů a usmiřování, pocitů beznaděje i nových začátků. Takhle to někdy jde, "dokud nás smrt nerozdělí", jindy vztah ukončí nevěra, odcizení, únava nebo zoufalství z neúnosné situace vzniklé třeba násilím či duševní poruchou. Převáží zkrátka touha to přece jen ještě zkusit jinde a jinak.

Třetí cesta se od setrvání ve vztahu při cestě druhé na první pohled neliší. Často také na tu druhou v průběhu života jen plynule naváže. Jedinečnost třetí cesty spočívá v tom, že vzájemný vztah přijmeme jako nedílnou součást svého individuálního i našeho společného zrání.

Jsi mi zrcadlem, a já zase tobě

Stabilita do vztahu přichází, když připustíme, že hlavní potíž vlastně nemáme s naším partnerem. Že ta podivná prázdnota a nespokojenost vyvěrá v první radě z našeho vlastního nitra. Směrem k partnerovi si s pochopením uvědomíme: Nejsi ideální. Někdy se chováš nemožně. V mnoha věcech mne štveš. Máš toho hodně nezpracovaného ze své minulosti a často mne obsazuješ do rolí, které ti nechci a nemohu hrát. Ale jedno máme společné: V mnoha ohledech jsme na tom podobně. I já mám svoje slabé a zranitelné stránky. Nejen tebe, ale i sebe překvapuji svými reakcemi a prožíváním. Potřebuji si lépe porozumět. A začínám mít pocit, že mi v tom hodně pomáháš, protože náš vzájemný vztah je jako hladina studny, v níž se můžeme vzájemně omývat.

Někdy to přijde jako prozření: Jsme na jedné lodi, ty a já. A když už jsme na ni spolu nastoupili, nebo ještě lépe, když jsme ji spolu vystavěli, proč ji opouštět? Není dokonalá, ale je to naše loď. Když jí zkusíme dát ze sebe to nejlepší, třeba v ní nakonec doplujeme až do posledního přístavu, který nás na společné plavbě čeká.

Budeme jeden druhému pomocníky na cestě k sebepoznání a rozvoji? Připustíme, že co nás na sobě vzájemně zlobí, je v první řadě naším osobním problémem? Ten bychom si s sebou stejně táhli i do dalších vztahů. Tak proč ho neřešit teď a s tebou?

Někde tady se nejspíš dotýkáme tajemství úspěšných vztahů: Jakmile přijmeme, že náš partner nám dává jedinečnou příležitost nahlédnout odvrácené hlubiny vlastního nitra, obvykle pro něho pocítíme větší pochopení. Začneme víc pracovat na vlastních nedostatcích a náhle nemáme tolik energie chtít měnit druhého.

Velkou oporou je společný humor. S ním snáze přichází inspirace k novým řešením i síla přenášet se přes období, která nepatří k pěkným. Čím víc jsme schopni vidět našeho partnera i sebe samé takové, jací opravdu jsme, tím hlubší je vzájemná propojenost, tím více pochopení a služby býváme schopni jeden druhému nabídnout.

Když přijdou děti

Ale zpátky k fázím celoživotního vztahu. Samostatnou kapitolou je doba, kdy mezi muže a ženu vstoupí jejich potomci. V současnosti jde o skutečnou zatěžkávací zkoušku manželství, více o tom zde. Důvodů je víc, především ale pár čelí pocitu vyčerpání z nové role péče o dítě, do které dnes mnozí vstupují naprosto nepřipraveni na to, co je čeká.

Muži i ženy bývají při vstupu do rodičovství zklamáni z chování svého protějšku. V čase rovných příležitostí spolu bojují o přerozdělení rolí. Ženy žádají větší zapojení mužů do péče o dítě a domácnost, muži se tomu až na výjimky brání, zvláště pokud se tradičně považují za hlavní zajišťovatele rodiny zvenčí.

Choulostivým problémem v čase, kdy jsou děti malé, bývá sexualita páru. Zájem ženy o sex po porodu výrazně klesá. Bývá plně zaujata dítětem. Muž se tím nezřídka cítí ohrožen. Racionálně ví, že žárlit na vlastního potomka, je absurdní. Instinktivně se ovšem ženiným odmítáním sexu cítí zraněn. Netuší, že tyto pocity pravděpodobně pramení z nenaplnění jeho vlastní rané potřeby doteku a chování v době, kdy byl sám miminkem, a že chlapeček, který má v raném věku dostatečný fyzický kontakt se svou nejbližší pečující osobou ve dne i v noci, nepotřebuje v dospělosti sex k tomu, aby si jako muž potvrzoval svou hodnotu nebo skrze sex hodnotil lásku své ženy. Pro manželství je velmi posilující, pokud se muž a žena snaží vyhnout situaci, aby násilně volili mezi potřebami miminka a svými vlastními. Miminko v této senzitivní fázi svého vývoje potřebuje dostat přednost, což ale neznamená, že si pár, v této fázi svého vztahu víc než kdy jindy, nepotřebuje sdělovat vzájemnou lásku. Jsou období manželství, kdy se sexualita ocitá na vedlejší koleji, a tohle je jedno z nich.

Ve "zdravých" rodinách období, kdy vyrůstají děti, patří navzdory všem obtížím přesto k nejšťastnějším. Muž a žena cítí skrze rodičovství posílení vzájemného pouta.

Čas životního středu: Cesta z vrcholu do údolí

Někdy mezi čtyřicítkou a padesátkou si uvědomíme, že v dálce už lze pomalu vytušit poslední horizont. Dojde nám, že náš život nevratně přechází do druhé poloviny. Pozvolna se objevuje vize stáří a sem tam už i myšlenka na to, že jednou budeme muset tento svět opustit.

Odlétání dětí z hnízda a pověstná krize středního věku dává ožít tématu přezkoumání vlastní identity: Kým tedy vlastně jsme a čeho ještě chceme dosáhnout? Pro partnerský život může jít o čas náročné inventury: U párů, které se vzájemně odcizily, hrozí - někdy jde také jen o jednoho z nich - pokles zájmu o dlouholetého životního druha. Vkrádá se touha ještě si užít nebo i začít znovu. Častěji u mužů býváme svědky toho, jak s mladšími partnerkami zakládají nové rodiny.

Pro páry, které dokázaly i v náročných časech dospívání svých potomků pečovat o svůj vztah, nastává po odchodu dětí z domova naopak jedna z nejkrásnějších životních etap. Najednou je zase čas na sebe, na koníčky ve dvou, na cestování. U zdravých párů soukromí bez dětí oživuje sexualitu, jíž zralost těl dává nový rozměr.

Když se stáří zeptá

Dnes, kdy se při aktivním životě a dostatečné péči o vlastní zdraví výrazně prodlužuje doba důchodového věku, provázená relativně dobrým fyzickým a psychickým stavem, mohou zbývající roky přinést ještě mnoho cenných společných chvil.

K těm nejnaplněnějším patří čas strávený s vnoučaty. Řečeno se Zdeňkem Matějčkem: "Jde o radost z životního proudu, jehož jsme se prostřednictvím svých dětí a vnoučat stali vědomými tvořiteli."

Vnoučata umožňují i návraty do vlastního dětství a pohled na ně smiřuje s věčným koloběhem života i s tím, že přichází čas myslet na loučení.

U párů, které spolu prožily celý život, s dojetím sledujeme, jak si vzájemně slouží při zvládání neduhů a chřadnutí pozdního věku. Pozorujeme i starost o to, kdo odejde dříve, a kdo bude zanechán. Lépe najednou rozumíme dávné řecké pověsti o starcích Filemonovi a Baucis, kteří, když na pokyn bohů směli vyslovit své přání, měli ústy Filemona jediné: "Celý život jsme věrně stáli při sobě. Ať nikdy nespatřím hrob své ženy a ať mne ona nemusí pohřbívat." A tak se stařečci stali strážci nedalekého chrámu a opatrovali jej, dokud nenadešel den odchodu. Hřáli se spolu zrovna na výsluní a vzpomínali na to, co prožili. Tu uviděl Filemon, jak Baucis obrůstá listím, a Baucis zpozorovala, že Filemon se ztrácí v mlze zelených lístků. Vztáhla po něm paži a ta se proměnila v rameno stromu. Filemon rozevřel paže v náruč a jeho tělo se stalo kmenem. "Sbohem," řekli si ještě, než jejich ústa zarostla větvovím. On se stal dubem, ona lípou, a i po smrti si zůstali nablízku, dotýkajíce se haluzemi něžně druh druha…

Fáze vztahu - zrání lásky

Zdá se, že pátráme-li po fázích partnerského či manželského vztahu, poznáváme zároveň zrání lásky. Ta má, jak známo, také různé stupně a kvality. Profesor Jaro Křivohlavý, psycholog, odborník na mezilidské vztahy a s manželkou příklad nádherného diamantového manželství, to v knize "Psychologie moudrosti a dobrého života" z nakladatelství Grada (vyšlo v roce 2009), klasifikuje zhruba následovně:

Nejníže stojí vášeň. Je vázána na fyziologický stav organismu a na přirozené biochemické fungování. V podstatě jde o vysoký podíl hormonu fenylethylaminu v krvi a o touze uspokojit sexuální frustraci. Spíše než o lásce je na místě hovořit o erotické motivaci a sexuální přitažlivosti.

Následuje vzájemnost, osobní blízkost, intimita. Jde v podstatě o to, s čím se setkáváme u dobrých přátel a co je v pozadí jejich chování. Do hry vstupuje vůle činit druhému dobře, důvěra, harmonie zájmů a postojů.

Nejvýš pak stojí věrnost a oddanost. Ty se tříbí a poznávají v těžkých, ba nejtěžších situacích, které až na dřeň prověřují respekt jednoho k druhému, ochotu odpouštět a připravenost pečovat o druhého za všech okolností.

Navždy svoji

Popřemýšlejme na závěr nad tím, v čem spočívá přitažlivost a hodnota celoživotních párových vztahů. Nejvíce možná v tom, že páry společně projdou všemi vývojovými fázemi vztahu, překonají četné překážky, a přitom na vlastní kůži prožijí a rozvinou všechny kvality zrající lásky.

Začínali jsme u zamilovanosti. Možná překvapivě, ale není důvod, proč s ní také neskončit. Jak mi nedávno řekl jeden téměř osmdesátiletý muž, když přišla řeč na sexualitu ve stáří: "Stává se to už jen zřídka, ale děje se to. Ještě dnes mezi námi občas zavane vítr vášně, až nám to odnese klobouky. Když se, po všech těch nesnadných letech dívám zpátky, musím přiznat, že je krásné se opakovaně zamilovat do vlastní manželky."

Pokud je při vášni nablízku i vzájemnost a životem prověřená oddanost, nezbývá než říci: Šťastní a bohatí to lidé.

Vyšlo v magazínu Osobní rozvoj, léto 2013