Hádáme se. Přesto jsme rodina.
Vztahy mezi nejbližšími lidmi nebývají jednoduché. Přesto o nich donedávna platilo, že podléhaly vcelku přehledným zákonitostem, postaveným na daných pravidlech patriarchální společnosti. Hierarchický systém automaticky prosazoval autoritářství mužů nad ženami a rodičů nad dětmi.
V párových a mezigeneračních vztazích se tak povětšinou ženy přizpůsobovaly mužům a potomci ctili - rozumějme poslouchali - své rodiče, bez ohledu na svůj věk. Jakkoliv zjednodušeně to zní, těžko popřít, že někdejší rodiny držely často pohromadě jen silou zvyku. Zároveň tehdy zúčastnění mnohdy rezignovali na hodnoty, které stojí v popředí dnes, kdy se největším bohatstvím stávají autenticky pravdivé, láskyplné vztahy a nepředstíraná vzájemnost. Samozřejmě, takové vztahy zůstávají i dnes v mnoha rodinách nedostupné, nelze se však už vymlouvat na svěrací kazajku společenských imperativů. Protože v současnosti máme nevídanou svobodu a to, co žijeme, určujeme a vytváříme především my sami.
Jenže formální svoboda zdaleka neznamená svobodu vnitřní. Důvodem je tzv. nevědomí. Tímto pojmem je v psychologii označována oblast lidské psychiky, která jednotlivci či kolektivu není vědomě dostupná, zároveň ale řídí mnoho vnitřních stavů a dějů.
Současná doba zkoumání nevědomí přeje, protože je mimo jiné dobou hledání nových řešení pro zjevnou přítomnost významných krizí v životě jednotlivců i společnosti, a konkrétně také mužské a ženské identity. Nesoudržnost rodinných vztahů je všudypřítomná. Lidé, jak umí, hledají způsoby soužití, nebo způsoby ukončení tohoto soužití.
Novinkou na scéně jsou silné konflikty mezigenerační, resp. konflikty mezi rodinnými příslušníky (např. i mezi sourozenci) způsobené rozdílnými názory a postoji např. k otázkám politickým nebo k otázkám životního stylu a výchovy dětí. Pohledy a zkušenosti jsou leckde natolik odlišné, že i v rámci nejbližší rodiny zažíváme razantní a nesmiřitelnou míru odcizení a dokonce i přerušování kontaktu. V této souvislosti jsou klíčovými pojmy mezigenerační přenos a individuace.
Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby
Mezigenerační přenos lze popsat jako nevědomé přenášení a vědomé předávání vztahových, emocionálních, hodnotových, obranných, zdravotních, spirituálních a dalších principů, strategií a orientací mezi generacemi. Během jednoho lidského života se mezi sebou potkají maximálně čtyři generace konkrétního rodu. Po celá dlouhá staletí se mělo za to, že ti starší ovlivňují ty mladší, a to především směrem od rodičů k dětem. Dnes, především díky technickým možnostem zblízka sledovat vývoj lidského mozku, prožíváme historicky nový fenomén: Ovlivňování generací proudí oběma směry, a tedy nejen starší generace utváří tu mladší, nýbrž významné ovlivnění plyne také směrem opačným. Starší, pokud to nahlédnou, dostávají kontaktem s mladšími výjimečnou příležitost zapracovat na dluzích ve svém vlastním osobnostním vývoji. Jde především o dluhy, které vznikají na základě rodových zátěží a traumat, na nichž lidé donedávna nebyli zvyklí pracovat a drželi se v oblasti svých potřeb na příčkách přežití, resp. přizpůsobení.
Proces vědomého sebeutváření a sebeuskutečňování, který se postupně stává morálním osobním rozhodnutím, nazval Carl Gustav Jung individuací: Jen ten, kdo dokáže říci ano svému vnitřnímu určení, jež se v jeho duši hlásí o uplatnění, se stává vědomou a k celistvosti směřující osobností nalézající své místo v životě, disponující společensky tvořivou silou a schopností být integrující složkou lidské skupiny, a ne pouze manipulovatelnou součástí davu.
Krátce shrnuto, ti, kdo nyní přivádějí na svět děti dnes, jsou ve svých potřebách náročnější a mnohem víc touží využít také příležitostí umožňujících nahlédnutí a uzdravování mezigeneračně předávaných úzkostí, vztahových destrukcí, zranění a traumat proti proudu času. Důvodem je obecně větší společenská pozornost věnovaná těmto psychologickým a spirituálním tématům, a často také vroucí přání dotyčných: „Už to těžké z naší rodiny nechci předat svým dětem.“
Starší mnohdy nechápou
Problém se starší generací tkví v tom, že její příslušníci mnohdy nechápou horizonty, k nimž hledí ti mladší. Starší historicky nedostali možnost se svým vlastním bytím zabývat z hlediska vyšších příček pyramidy potřeb a ke svým zraněním a sebedestrukci nejsou zvyklí se stavět přímo a vědomě. O to více si svá vlastní vývojová zranění, jež jim brání být sobě i druhým k dispozici, odžívají nevědomě a silně to vnášejí do svých nejbližších vztahů. Součástí vnitřní práce pak bývá objevování dvou velmi podstatných, často zanedbaných, niterných částí, dvou našich základních archetypů: vnitřního dítěte a vnitřního rodiče. Abychom je v sobě mohli najít a spojit, potřebujeme nejprve rozpoznat, kdo jsme my sami a co je nevítaný obtisk problémů našich rodičů v nás.
Dospělými na cestě k individuaci se stáváme ve chvíli, kdy přijímáme vlastní odpovědnost i autonomii a umíme se sami starat o své - také emoční - potřeby. Skutečná dospělost znamená víc dávat než dostávat, zejména staneme-li se sami rodiči. Zároveň se učíme samy sebe opečovávat tak, aby nám nehrozilo vyhoření nebo pád do pasti, o nichž trefně informuje List Římanům v 7. kapitole.
Jak poznat, že je někdo - a pozorujeme to více u starší generace, častěji postižené společenským nebo osobním vývojovým traumatem - ve svém emocionálním vývoji hendikepovaný? Zejména podle následujících symptomů: Dotyční podléhají černobílému vidění, protože propojování protikladných hodnot je znervózňuje. Nebývají schopni sebereflexe, protože jakékoliv noření se do vlastního nitra je pro ně potenciálně ohrožující. Nedokáží věci vidět jinak než ze svého zúženého úhlu pohledu. O osobních věcech komunikují na povrchní rovině. Neumějí si říct o to, co potřebují, ale zlobí se, když to nedostávají. Emoce projevují dramaticky, avšak prožívají je mělce. Nedokáží spoluprožívat ani radost a úspěch svých dětí, hned se zase soustředí na negativní stránky událostí a prožitků. Mluví hlavně o sobě, případně o druhých, jenže zároveň mluví „o ničem“ a nutkavě, protože mlčení a ticho je rovněž znejišťuje. Na emocionální úrovni zůstávají zanedbanými dětmi - silnější emoce (např. hněv) nezvládají a také jiným pro ně problematickým emocím (strach, úzkost...) se snaží vyhnout, a o to víc jim podléhají. Jako rodiče se obvykle soustředili na materiální aspekty péče o děti a mívají problém přiznat vlastní výchovná pochybení. Nesnášejí kritiku. Od svých dětí, byť už dospělých, vyžadují tradiční respekt k vlastní osobě, protože vztah s potomky je pro ně z podstaty hierarchický. Bývá obtížné s nimi navázat skutečný kontakt a dát mezigenerační vztah do pořádku.
Problém mladší generace
Jako malé děti jsme přímo „naprogramováni“ svým rodičům věřit a bezpodmínečně je přijímat. Uvidět je realisticky a kriticky bývá problém, bylo-li dítě vždy vedeno jen k poslušnosti a bezmezné loajalitě. V takových případech se v čase, kdy má dojít k sociálnímu porodu a „vylétnutí z hnízda“ (ve věku okolo dvaceti let) separační proces zadrhne. Pokud se v patřičném čase nepodaří, bývá to později mnohem bolestivější, nebo k tomu ani nedojde.
I sociální porod totiž obnáší kontrakce a porodní práci. Čím méně přirozeně probíhá a čím více mají rodiče tendenci své dospělé dítě držet u sebe. A nejde nutně o fyzickou blízkost, jde také o zasahování do života. Jakmile se dítě chce odtrhnout a osamostatnit, rodiče jsou touto změnou silně zneklidněni a jdou do útoku či obrany. Obviňují a snaží se v dospělém potomkovi vyvolat pocity viny. Jednají přitom v souladu s vlastním typem citové vazby (vyhýbavá: nemluvím s tebou; úzkostně ambivalentní: dělám scény a bojuji, resp. chvíli tě miluji, chvíli nenávidím). Toto berme orientačně, ve skutečnosti je to samozřejmě mnohem složitější.
Ať se děje cokoliv, je nanejvýš důležité separací od rodičů projít. Za všech okolností zůstává vývojovým úkolem se od rodičů oddělit, odevzdat je jejich životům a ten svůj začít žít podle svého. To neznamená přestat se o rodiče zajímat, ale už jim nedovolit, aby nadále se nepatřičně vměšovali tam, kam jejich vliv dávno nepatří. Výsledkem této niterné práce bývá velký vztahový úklid, z něhož nakonec těží i ti starší, kteří pozdě, ale přece, skrze konfrontaci se svými dospělými dcerami a syny, mohou sami – mnohdy poprvé zažít setkání se sebou samými v hlubinné niterné rovině.
Někdy je bohužel odpor starších příliš silný. Léčivý proces pro jeho bolestivost odmítnou. V takovém případě mladší generaci nezbývá než ze závislého vztahu s rodiči vystoupit. Někdy i chirurgicky, s použitím skalpelu, zůstaneme-li v porodním podobenství.
Zbývá dodat, že tento popis nemá vést k zostuzování starší generace, tím spíše, že dnes jsme svědky i opačného extrému, kdy se mladí nechtějí pustit starších a mama či papahotel by rádi protahovali donekonečna. Tento text chce jen připomenout důležitost zkoumání, z jakých zdrojů čerpají naši případní mezigenerační vnitřní sabotéři a nevědomé destruktivní reakce.
Co když konflikty opravdu rozdělují?
V současnosti je běžné, že i v nejbližších vztazích dochází k zásadním názorovým rozepřím. Napětí se daří tlumit tam, kde mezi členy rodiny přese všechny nesoulady panuje primární touha po blízkosti a kde se daří odpouštět a uplatňovat laskavý přístup. K nejzávažnějším patří situace, kdy nesmiřitelné dusno vytváří příbuzný, jenž si dělá nárok rozhodovat o způsobu vzájemné komunikace i za tu cenu, že bude ostatními členy rodiny manipulovat nebo jim nadávat či vyhrožovat. K typickým vlastnostem rodinných "škůdců" (škodí jak druhým, tak i sobě) patří především faktická neschopnost naslouchat a nulová motivace k vlastní proměně.
Přibývá případů, kdy mladší vstupují do terapií nebo jiné formy vnitřní práce a od svých ubližujících rodičů se v rámci vlastní emoční regenerace dočasně nebo natrvalo odpojují. Právě to někdy starší generaci nakonec přiměje ustoupit, nabídnout smířlivé gesto nebo dokonce vyhledat odbornou pomoc. Kde rodinný systém dokáže přece jen vygenerovat vzájemnou toleranci, tam lze nakonec najít nekonfliktní průniky a pobývat aspoň občas pospolu i při zcela odlišných životních postojích a nestejných hodnotách.
Rodiny nejsou bezchybné a ani nemají být. Alchymický proces vyvažování potřeb všech zúčastněných slouží vývoji každého z nich. Otvírejme proto oči a zejména srdce. Kdo už má i svoje děti, poznal jistě i na vlastní kůži, že vstřícností a smířlivostí nakonec činíme dobře především sobě samým.
Vyšlo v časopise Rodinný život 2/2023.
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
