Když se doma mluví dvěma jazyky
V případě dvojjazyčné výchovy lze hovořit převážně o pozitivech. Bilingválně vychovávané děti si osvojují druhý jazyk jakoby mimochodem a mnohem efektivněji a dokonaleji, než je to možné později ve škole. Bilingvální děti jsou obecně charakterizovány jako jazykově pohotovější, tolerantnější vůči jiným kulturám a celkově flexibilnější a přizpůsobivější.
Existují některá pravidla, která paralelní osvojování jazyků ulehčují:
- Dodržujte princip "jedna osoba - jeden jazyk"
Aby se dítě lépe orientovalo a aby jazyky vzájemně nezaměňovalo, měl by s ním každý z rodičů důsledně hovořit jen jedním jazykem, a to tím svým, v němž byl sám vychován. Děti pochopí, že matka mluví jinak než otec, a budou odpovídat jazykem, v němž budou osloveny.
- Dohodněte se na tzv. "rodinném" jazyku
Jestliže oba rodiče ovládají oba jazyky, měli by se spolu dohodnout na tzv. "rodinném" jazyku, tj. jazyku, kterým se bude hovořit u stolu nebo při společné hře, tedy v situacích, kdy by měli rozumět všichni zúčastnění a kdy by nikdo neměl zůstat vyloučen. Prof. Meisel radí, aby se rodina pokud možno rozhodla pro ten jazyk, kterým nehovoří ostatní okolí. Děti pak budou jeden jazyk pěstovat doma a druhý např. se svými vrstevníky ve školce či škole.
- Dbejte na časovou vyváženost
Má-li dítě ovládnout dva jazyky zároveň, musí je oba slyšet a používat zhruba ve stejné míře. Má-li dítě např. řeckou matku, která je s ním celé dny doma a hovoří s ním řecky, zatímco svého německého otce vidí jen o víkendu, musí "otcův" pěstovat i v týdnu, a to např. se svými vrstevníky v dětském koutku. Složitější situace nastává, pokud si má dítě osvojit např.jazyk jazyk otce, kterého vidí málo a navíc žije v prostředí, kde nemá možnost tento jazyk pěstovat. V tom případě je zapotřebí vymyslet jiné možnosti, např. osvojování druhého jazyka prostřednictvím písní či předčítáním pohádek.
- Dítě správně motivujte a ukažte mu, že znalost dvou jazyků je velmi prospěšná
Potíže, které se v dvojjazyčných rodinách mohou vyskytnout, nevztahuje prof. dr. Gundula Listová, psycholožka a lingvistka z Universität Köln, pouze na samotnou dvojjazyčnost: "Velkou roli hraje též např. společenské postavení daného jazyka v té či oné zemi. (např. problém společenských předsudků vůči jazykům gastarbeiterů). Velmi pomůže, pokud se oba rodiče i sami snaží ovládnout oba jazyky. Je totiž nepříznivé, když se jeden z rodičů ve svém jazyce s dítětem např. něčemu směje a druhý z rodičů neví, o co jde a cítí se z komunikace vyloučen. V krajních případech může dokonce dojít o mocenský boj o správný jazyk, které mohou bilingvální výchovu ohrozit i zastavit." Lze říci, že pro děti není problém vyrůstat v bilingválním prostředí. Pokud se však rodiče pro dvojjazyčnou výchovu rozhodnou, musí zůstat důslední, jinak vzniknou potíže. "Pro malé dítě tvoří konkrétní člověk nedělitelnou jednotu s konkrétním jazykem," říká Prof. Dr. Jürgen Meisel z Univerzity v Hamburku. "Dojde-li k porušení této jednoty, dítě to lehce zmátne. A velkou motivací je pochopitelně též živý příklad. Když dítě vidí, jaké výhody přináší bilingvismus do života rodičů, nejen že ho bude považovat za přirozený, nýbrž rádo ho přijme i do svého života."
Pojmem bilingvismus označujeme schopnost hovořit plynně dvěma jazyky. Do jisté míry se bilingválním stane každý, kdo si vedle své mateřštiny nějak osvojí ještě jednu jinou řeč. Nejčastěji se to daří usilovným jazykovým studiem, obohaceným případně o kontakt s rodilými mluvčími. Skutečně bilingvální je však jenom ten, kdo oba jazyky ovládá na zhruba stejné úrovni, kdo je schopen v každém z nich i myslet.
Podle toho, jakým způsobem přirozená bilingvální znalost vzniká, rozlišujeme bilingvismus smíšený (např. u dětí z národnostně smíšených manželství) a bilingvismus souřadný (např. u dětí emigrantů, které hovoří jiným jazykem doma s rodiči a jiným ve škole).
Kolik jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem
Jako mluvčí nepříliš rozšířeného jazyka tom víme své. Nejsme ve výhodě Angličanů, Němců či příslušníků jiných velkých národů, kteří mohou leckde po světě narazit na někoho, kdo ovládá jejich mateřštinu, takže se téměř nikde necítí ztraceni. Rodilí uživatelé nesvětových nebo příliš exotických jazyků jsou na tom o poznání hůře. Chtějí-li učinit hlubší zahraniční zkušenost, musí se nejprve sami sobě postarat o zrušení jazykové bariéry, protože - jak se již mnohokrát ukázalo - přes prostředníka to nikdy není ono.
Nám, kteří jsme jednu nebo několik cizích řečí ovládli vlastní pílí, je dobře známo, kolik úsilí a času takové odstraňování bariéry stojí. Zároveň známe ten obohacující pocit, který nám blízký a bezprostřední kontakt s jiným národním prostředím přináší. Možná o to více (samozřejmě v dobrém) závidíme každému, kdo měl to štěstí, že dva nebo více jazyků mohl nasát" s mateřským mlékem, nebo se jim alespoň naučil v dětském věku přímo "u zdroje", tedy při dlouhodobém pobytu v té či oné cizí zemi. Mohlo by se zdát, že tito lidé patří k vyvolencům štěstěny, která jim díky důvěrné znalosti různých kultur jen tak mimochodem koření život exotikou a zároveň nabízí solidní existenci, rozhodnou-li se třeba pro kariéru tlumočníka či diplomata...
Na druhou stranu lze však slyšet i o negativním vlivu bilingvismu, zejména v souvislosti s psychickým vývojem dětí, které jsou od raného dětství okolnostmi přinuceny jazykově štěpit svoji mysl. Může se stát, že nakonec ani v jednom jazyce řádně nezakoření, což v budoucnu poznamená nejen způsob jejich myšlení a vyjadřování, nýbrž i samotnou podstatu jejich osobnosti neboli vlastní identitu. Navštívili jsme několik rodin, které učinily s dvojjazyčným prostředím osobní zkušenost. Náš článek přináší jejich výpovědi o tom, jak bilingvismus vnímají a jak tento jev ovlivňuje vývoj jejich dětí. Zajímavé postřehy budou možná zdrojem inspirace i pro vás...
Rodina Silke Hermannové (29) patří k typickým příkladům česko-německého prolínání. V generaci prarodičů, pocházejících z Chomutova, najdeme dvě babičky Němky a dva dědečky Čechy. Oba Silčini rodiče, žijící nejprve v Čechách a od roku v Německu, hovoří česky i německy. Pro Silčinu maminku bylo zcela normální, že na svou matku, která česky neuměla, hovořila pouze německy, zatímco na otce mluvila oběma jazyky. "Vím od babičky," říká Silke, "že babička se česky přestala učit prostě proto, že ji v tom doma nikdo nepodpořil. Sama však moji mámu vedla k tomu, aby se v němčině zdokonalovala i v českém prostředí, třeba četbou německých novin. Matce se to zpočátku nelíbilo, ale pak to ocenila při usazování v Německu." Silke se narodila až sedm let poté, co se její rodiče se starším bratrem vystěhovali z Chomutova do Badenska-Württemberska. Ani tam však rodina nepřestala komunikovat doma v češtině, zatímco němčina se stala jazykem kontaktu s vnějším okolím. "Sama si to už nepamatuji, ale matka mi vypráví, že jsem se německy pořádně učila teprve ve čtyřech letech, dva měsíce před nástupem do školky, a to při hraní s německými dětmi," říká Silke pěknou češtinou, v níž však zaznívá německý akcent. "Jak se moje němčina postupně zlepšovala, používala jsem ji stále více i doma. Začala jsem ji cítit jako svůj první jazyk a čeština byla odsunuta až na druhé místo do role jakési popelky. Čím déle totiž jsme žili v Německu, tím více byla i čeština mých rodičů poznamenána jistou izolovaností, takže zapomínali gramatická pravidla i slovní zásobu. Možnost navštěvovat českou školu jsem nikdy neměla a doma jsem si češtinu také nemohla nijak zdokonalovat. Mluvit česky mi postupně začalo připadat divné až hloupé, zvláště na veřejnosti, např. v supermarketu nebo v restauraci. Přece jenom jsem trávila nejvíce času v německém prostředí, tak proč bych měla doma přepínat na češtinu, myslela jsem si. Trvalo to čtrnáct let a musela jsem jet až do Ameriky, abych si tam na stáži uvědomila, co pro mne čeština vlastně znamená. Že to není jenom ´cizí´ jazyk, jako angličtina nebo francouzština, které jsem se začala učit až ve škole a zpočátku bez jakéhokoliv citového vztahu. Anglicky se sice domluvím na celém světě, ale čeština je část mé rodiny, mého já. Jsem zvyklá, že mně máma a příbuzní říkají mým druhým českým jménem, což je Marcela. Matka mi radši vynadá v češtině, když něco provedu. Rádi používáme též zdrobněliny, na které je český jazyk tak bohatý. Dnes mám jednoznačně pocit, že čeština můj život obohacuje - díky za ten dárek, mámo a táto!"
Michaela Baines - Půlpánová (32), rodilá Češka, se provdala do Velké Británie a žije tam již sedm let. Její manžel Richard (32), Angličan jazykem i srdcem, jako většina Britů žádný cizí jazyk neovládá a jako většina vzdělaných Britů tohoto faktu lituje. Aktivně a velice úspěšně zvládá svoji otcovskou roli a s pýchou podporuje i bilingvální výchovu své ratolesti, a to i přesto, že sám se na ní příliš podílet nemůže. Původní myšlenka, že se bude učit jazyku své ženy spolu se synem, se v praxi neujala, a tak ho třiapůlletý Dylan Henry v jazykových znalostech v tomto ohledu již dávno předčil. Michaela, absolventka pražské filozofické fakulty a shodou okolností kvalifikovaná učitelka jak češtiny, tak angličtiny, považovala možnost bilingvální výchovy svého dítěte nejen za výzvu k obohacení své mateřské tvořivosti, nýbrž i za jednu z cest vlastního profesionálního sebevzdělávání: "Už v těhotenství jsem studovala poslední výzkumy o podnětovém působení na plod a s Dylanovou bilingvální výchovou jsem začala již v prenatálním období," říká. "Pouštěla jsem mu přes břišní stěnu české písničky a nahrávky svého hlasu recitujícího veršované české pohádky. Rovněž veškerá moje myšlenková konverzace s plodem se odehrávala výhradně v češtině. Usilovně jsem studovala knihy o bilingvální výchově a hledala metodu, kterou budu uplatňovat. Odborná literatura zmiňuje pro jazykově smíšená manželství v zásadě jen dvě metody. Podle první mají rodiče na dítě striktně mluvit každý svým rodným jazykem a vyžadovat od dítěte, aby v tomto jazyce i odpovídalo. Tuto metodu jsme nejprve zavrhli z důvodu stresu, který - jak jsme si mysleli - dítěti přináší oddělování světa dětí (matčin jazyk) a dospělých (otcův jazyk). Jak by dítě při této metodě chápalo vzájemnou komunikaci rodičů?, ptali jsme se, a jak by vnímalo, že mu není dovoleno komunikovat s oběma stejným jazykem? Druhá metoda doporučuje nenásilný přístup. Jazyk země, v níž dítě žije a v němž spolu komunikují rodiče, se dítě učí automaticky, a jazyk druhý si osvojuje pozvolna, tak, jak se postupně seznamuje s jeho celkovou kulturou, tedy zejména literaturou a písněmi.
Metoda, kterou jsme nakonec chtěli uplatňovat v praxi, měla být založena na kompromisu obou výše uvedených. Když bude celá rodina pohromadě, bude se mluvit anglicky a když bude matka se synem sama, bude se mluvit česky, rozhodli jsme. Jenže problémy se objevily ihned po Dylanově narození. V čistě anglickém prostředí, kde jsem česky po čtyři roky s nikým nemluvila s vyjímkou několika týdnů, které jsem strávila v Čechách, bylo pro mne najednou příliš obtížné mluvit na miminko svým rodným jazykem. Situaci ztěžovala poporodní únava i fakt, že zpětná vazba při komunikaci s kojencem byla nulová. A tak v praxi pro začátek zůstalo jen u českých písní.
Novou motivací byla až synova první slova, která byla pod vlivem prostředí samozřejmě anglická. Přiměla mne však k návratu k původnímu plánu, obnovili jsme tzv. "české dny". Zhruba na druhém roce si Dylan začal být vědom toho, že je schopen komunikovat dvěma různými jazyky. Dodnes však není sám schopen posoudit, v jakých situacích a s kým má který jazyk použít. V současné době - brzy mu budou čtyři roky - rozumí oběma jazykům zhruba na stejné úrovni. Vedle anglických písniček si zpívá i několik českých. Má-li možnost vybrat si knihu na předčítání, zvolí raději anglickou. Jeho schopnost komunikovat v češtině se rovná jen asi třetině jeho schopnosti komunikovat v angličtině. Při bilingvální výchově navíc narážíme na stále nové problémy. První dva roky bylo např. možné striktně dodržovat české dny doma i mimo domov, neboť hlavní komunikace záležela hlavně na matce. Po překročení této věkové hranice, kdy dítě začíná čím dál více komunikovat s širším okolím a více je vnímá, se vynořila otázka: Budeme muset omezit českou komunikaci na prostředí domova? Je vůbec možné a správné používat češtinu v anglické realitě, a pokud ano, jak se vyrovnat s rozdílným vnímáním této reality, když např. někdy vůbec neexistuje český slovní ekvivalent? Další otázkou, která vás možná pobaví, je jak rozlišit u tříletého dítěte, jestli vám nerozumí, nebo nechce rozumět, když např. nereaguje na podnět ´Ukliď si své hračky!´. Je vhodné zopakovat pobídku v angličtině a zajistit si tak porozumění? Zcela zásadním problémem se však zdá být motivace. V čistě anglickém prostředí, jak jsem ho výše popsala, kde všechny děti i dospělí mluví anglicky, je pro Dylana těžké pochopit, proč by měl s matkou mluvit jiným jazykem, když i ona angličtinu ovládá.
Docela jiná situace nastává, když přijedeme do Čech. Z důvodů jazykové výchovy s námi Dylanův otec vždycky nejezdí, a to pak dva až tři týdny v českém prostředí, kde se synovi postarám o dostatek společnosti českých dětí, udělají zázraky! Asi týden mu trvá, než pochopí, jaký jazyk má teď používat, a pak na něj přepne. Pokud mu však chybí české slovíčko, nahradí je jednoduše anglickým. K rozvoji Dylanovy češtiny též nesmírně přispívají každoroční třítýdenní pobyty jeho české babičky v Anglii. Babička anglicky rozumí, ale nemluví. Dylan s ní tedy komunikuje pouze v češtině. Naším budoucím přáním je umožnit synovi při našem příštím pobytu v Čechách 1 - 2 měsíční docházku do české školky a později i do školy. Myslím, že jen tak budeme mít šanci udržet jeho bilingvální výchovu při životě. Dylan nesmí zkrátka ztratit motivaci..."
Johanna Antošová - Steiger (27) se narodila v Mnichově jako dcera českých emigrantů. Provdala se do Čech a má ročního syna, který je zatím ještě příliš malý na to, abychom se mohli v tomto článku rozepsat o jeho jazykových pokrocích. Johanna sama však vyrostla jako bilingvální dítě a jako jediná ze všech dotazovaných si vzpomněla i na některé negativní momenty této skutečnosti: "Problémy spojené s mou dvojjazyčnou výchovou si vybavuji již ve svých nejranějších vzpomínkách. Moji rodiče se mnou od začátku mluvili jen česky a to mi působilo nepříjemnosti už ve školce. Děti umějí být velice kruté a když zpozorují, že se od nich někdo liší, vyčlení ho z kolektivu. Měla jsem v tomto věku málo kamarádů. Hrozně jsem se styděla, když na mne rodiče při vyzvedávání ze školky mluvili česky, a ještě víc, když to zkoušeli německy. Ostatní děti se totiž hned udiveně ptaly:´Co je to za divnou řeč? V které zemi se takhle mluví?´ (Jenže to jsem já sama dlouho vůbec nevěděla, protože poprvé jsme se do Československa mohli podívat teprve v roce 1988 a já opravdu teprve tehdy pochopila, že je to země, kde žijí stejní lidé jako v Německu...)
Pamatuji se, že ani na základní škole se mnoho nezměnilo. Od samého začátku jsem byla nějak mimo, měla jsem málo přátel a byla jsem plachá a introvertní. Jednoho dne mne dokonce jeden spolužák praštil do břicha. Nevěděla jsem sice proč, ale pochopitelně jsem to tušila...Příštího dne jsem se s ním na školním dvoře poprala a jako zázrakem jsem nad ním zvítězila, sedíc obkročmo na jeho obtloustlém pupku!
Maminka a táta mi z tohoto důvodu nechtěli češtinu vnucovat a tím znechucovat. A tak jsem se doma neučila ani českou gramatiku, ani pravopis. Mluvila jsem, jak mi zobák narostl a nedělala jsem žádné pokroky. Vznikl jakýsi jazykový hybrid, smíchanina češtiny a němčiny. Čech by mi možná v této době vůbec nerozuměl!
Na gymnáziu se ukázalo, že mám problémy i s německou gramatikou. Musela jsem absolvovat doučování, nakonec jsem úspěšně i odmaturovala, snad i proto, že jsem velmi milovala německou literaturu.
Mé kamarádky v této době byly převážně cizinky a rovněž mé první chlapecké lásky byly výhradně neněmecké. Zajímali mě Maďaři či Jugoslávci, snad proto, že se mi v něčem podobali.
Teprve když jsem se začala ucházet o studium na pražské FAMU, pochopila jsem jak nutná a výhodná byla dvojjazyčná výchova. Německo mi najednou připadalo nudné a já byla tolik zvědavá na město, o němž jsem nevěděla nic než to, že se v něm narodili moji rodiče, kteří tu také studovali a prožili bouřlivá 60. léta až do Pražského jara...
Sice jsem musela přivyknout některým prapodivným ryze českým vlastnostem, ale celkově byla má studentská léta vzrušující a plná zkušeností, které bych v Německu nikdy neudělala.
Ve své identitě jsem stále poněkud rozpolcená. Stále ještě se mi stává, že si kladu otázku, kdo vlastně z národnostního hlediska jsem. Pak ale přijdu na to, že nemá valný smysl o tom přemýšlet. Beru to tak, že nebýt mé dvojjazyčnosti, nikdy bych nemohla v Praze studovat filmovou režii a nikdy bych nepoznala svého českého manžela Filipa.
Jsem pevně rozhodnutá, že i svého syna Davida budu vychovávat bilingválně, a to i přesto, že na vlastní kůži znám problémy, kterým i on jednou možná bude muset čelit. I když snad naštěstí jiným způsobem - nepozná už, doufám, tlak politických bariér, které mé dětství ještě hodně poznamenaly. Užitek a výhodnost bilingválnosti nelze popřít. Jen bude-li David znát oba jazyky, bude schopen pochopit a porovnat obě kultury, z nichž pochází.
Když jsem byla malá, často jsem se tatínka ptávala, co vlastně jsem zač - Češka nebo Němka? Vždycky mi odpověděl v podobenství: "Když se koník narodí v prasečím chlívku, co potom je - hříbátko nebo selátko?´ Odpověď se zdá být jasná. Dodnes mu však odpovídám, že se mi po mém prasečím chlívku občas strašně zasteskne..."
(Nutno dodat, že Johanna svou písemnou výpověď o zkušenostech s bilingvismem učinila raději v němčině.)
Bianka Papešová (38) pochází z Německa a žije se svým manželem Zdeňkem již devět let v Praze. Mají syny Dominika (8) a Benjamina (6) a v rodině spolu hovoří česky i německy. "Otázku, zda budeme děti vychovávat bilingválně, jsme si vlastně ani nekladli, protože jsme to považovali za samozřejmé. Žili jsme sice v Čechách, avšak v době, kdy se hoši začínali učit mluvit, byla moje čeština ještě příliš slabá na to, než abych je svou snahou mluvit na ně česky spíše nemátla. Takže dokud jsem byla na mateřské dovolené, mluvila jsem s nimi německy," říká Bianka a pokračuje: "Když ale povyrostli a začali chodit do české školky a později i do školy, začala u nás doma převládat čeština. Přes veškerou moji snahu se začalo zdát nemožné udržovat němčinu dětí na stejné úrovni jako češtinu, zvláště když jsem se s němčinou měla prosadit sama ´proti zbytku světa´. Byla jsem to já, kdo se přizpůsobil. Vždyť celé okolní prostředí bylo české, chlapci se ve své identitě také cítili česky a navíc to, že umějí ještě jiný jazyk, zpočátku vůbec nedokázali hodnotit jako pozitivní fakt, přestože jim to hodně lidí zdůrazňovalo. Naše kontakty s Německem nejsou naneštěstí intenzívní tak, jak bych si to přála. Pro většinu mých německých příbuzných a známých žijeme od nich příliš daleko (já to tak nepociťuji), každý z nich má dost svých starostí a málo času. Pokud se ale do Německa přece jen dostaneme a nebo máme návštěvu z Německa v Praze, nemají chlapci žádný problém přepnout na němčinu a docela pěkně se vyjadřují. A trvá-li podobný zážitek více dní, začnou německy mluvit i mezi sebou, což jinak nikdy nedělají.
Nutno ale podotknout, že mezi oběma lze vypozorovat určitý rozdíl ve zvládnutí německého jazyka. Je poznat, že se starším Dominikem jsem byla doma o rok déle. Mluví německy lépe, s větší lehkostí přepíná mezi oběma jazyky a i jeho slovní zásoba je bohatší. Jinak ale probíhal dle mého pozorování jazykový vývoj u obou chlapců stejně rychle jako u jiných dětí a bilingvální výchova jim nezpůsobila žádné problémy Česky mluví oba perfektně a bez rozdílu při srovnávání s jednojazyčnými českými dětmi. S němčinou jsou na tom o něco hůře - německé děti mají v jejich věku větší slovní zásobu a také vliv češtiny nelze přehlédnout. Typickou chybou, kterou v němčině dělávají je např. věta Ich freue sich místo Ich freue mich (čeština si vystačí s jedním zvratným zájmenem, zatímco němčina přizpůsobuje svá zvratná zájmena zájmenům osobním).
Myslím, že za zmínku stojí ještě rozdíl v postoji, jaký moji synové zaujímají vůči němčině. Zatímco Dominik se mnou s naprostou samozřejmostí hovoří německy i na veřejnosti a před svými kamarády, Benjaminovi je někdy taková německá komunikace vysloveně trapná, zvláště když má dojem, že nás někdo poslouchá. To pak musím být připravená, že od něho uslyším větu: ´Mluv česky, nejsme v Německu!´
Stává se též docela běžně, že na mé německy položené otázky odpovídají chlapci česky. Vědí totiž, že já už nyní češtině také téměř perfektně rozumím a odpovídat česky je pro ně pohodlnější. Kromě toho mluvím většinou česky i s manželem. Začali jsme tak spolu mluvit v době mých začátků v Praze, kdy jsem se chtěla co možná nejrychleji česky naučit. Ačkoliv nyní by mi bylo milejší, kdybych mohla doma mluvit jenom německy, čeština je u nás momentálně na denním pořádku. Nedá se ale zdaleka říci, že by byla jediným rodinným dorozumívacím prostředkem..."
A závěrem ještě Biančina doporučení ohledně bilingvální výchovy:
1. Jednotlivé jazyky by se měly důsledně spojovat s jednotlivými osobami, aby děti byly zvyklé oba jazyky trvale používat. Jinak "druhému" jazyku rychle odvyknou.
2. Není vůbec jednoduché vštěpovat dítěti jazyk, jímž se v zemi, kde rodina bydlí, vůbec nemluví, a který může dítě procvičovat jen s jednou osobou, jako tomu bylo i v našem případě. Hovoří-li tato osoba navíc oběma jazyky, bývá boj o bilingválnost ještě mnohem složitější. Rozhodně však stojí zato vytrvat!
3. Nemají-li děti možnost procvičovat "druhý" jazyk v domovské zemi, je bezpodmínečně nutné postarat se jim o jiný pravidelný kontakt s rodilými mluvčími.
4. Nemá vůbec žádný smysl opakovat dětem stále dokola, jak nutné a užitečné je ovládnutí "druhého" jazyka. Alespoň naše děti byly vůči všem podobným argumentům přinejmenším imunní.
Lada Fredy (34) je Češka, která se provdala za Francouze Gabriela (31). Jejich dceři Adélce bylo pět let. Rodina sice žije trvale v Čechách, avšak otec je pracovně hodně v zahraničí. I z těchto důvodů je povětšinou prvním dorozumívacím prostředkem mezi matkou a dcerou čeština. V době, kdy se sejde celá rodina, se automaticky přechází na francouzštinu. Není-li tatínek momentálně doma, udržuje Lada Adélčinu francouzštinu pouštěním francouzských pohádek a nejméně dvaceti minutami francouzské konverzace denně. Lada sama je s francouzštinou v denním profesionálním kontaktu, takže pro ni není problém hovořit s dcerkou francouzsky, pokud se právě nedostaví únava z jazyka, který není jazykem mateřským. "Pravidelná a nenásilná komunikace v ´druhém´ jazyce je dle mého názoru pro dítě nesmírně důležitá," říká. "Zpočátku jsem jen zapomínala na zásadu dobrovolnosti. Domnívala jsem se, že dítě musí druhý jazyk automaticky přijmout, a to i když není obklopeno daným jazykovým prostředím. Opak byl pravdou. Dnes již moje dcerka ´uzrála´ a není potřeba ji k ničemu nutit."
Fredyovi jezdí pravidelně do Francie, v létě vždy alespoň na měsíc. Dle matčina pozorování oceňuje Adélka s rostoucím věkem skutečnost, že se může orientovat ve dvou odlišných kulturách: "Myslím, že další jazyk pro ni neznamená zátěž, i když o ní ještě nemohu říci, že je naprosto bilingvální. Domnívám se, že její zájem s věkem poroste a že si jednou sama vybere jazyk a kulturu, v nichž bude chtít třeba studovat. Prozatím na svou francouzskou možnou identitu pohlíží zvnějšku a cítí se bezpečně v češtině, tedy v jazyce svých kamarádů ze školky a svého okolí."
Stručný popis Adélčina jazykového vývoje v prvních pěti letech života líčí Lada následovně: "Od svého narození vyrůstala dcerka převážně v Čechách. S francouzskými prarodiči jsme s ohledem na velkou vzdálenost v kontaktu poměrně málo, takže nelze mluvit o konkrétním jazykovém vlivu. I s otcem, který s výjimkou ´turistické´ slovní zásoby češtinu neovládá, komunikovala zpočátku minimálně, a to v odpovědích typu ano - ne. Od tří let začala navštěvovat českou mateřskou školku, což vývoji její francouzštiny příliš neprospělo. Mezi třetím a čtvrtým rokem dokonce odmítala francouzsky hovořit! Přelom nastal mezi čtvrtým a pátým rokem, kdy si začala uvědomovat vlastní identitu a odlišnost od ostatních dětí s českými tatínky. Zdálo se, že tuto skutečnost náhle ochotně přijala. Začala se o francouzštinu sama zajímat, učila se slova, ale prozatím izolovaně. Nebyla ještě schopná vytvořit delší souvislou francouzskou větu. První věty pak měly českou větnou stavbu.
Ke konci čtvrtého roku došlo k zásadní Adélčině proměně během našich pobytů ve Francii. Náhle se snažila komunikovat, o všechno se zajímala. Za měsíc udělala veliký pokrok, který se ještě podstatně zvýšil poté, co zůstala ve Francii tři týdny pouze s otcem. Týden strávila v kontaktu se svou francouzskou vrstevnicí. Do Čech se vrátila francouzsky mluvící a bylo zajímavé, že byla náhle ochotná mluvit francouzsky i v intimním rodinném prostředí, resp. s matkou. To považuji za velmi důležitý moment. Díky poslednímu delšímu pobytu ve Francii překonala postupně i stud na veřejnosti. Nikdy nebyla cvičenou opičkou, která by na požádání francouzský třeba jen pozdravila, a nyní jako by se u ní objevily i prvky jistého exhibicionismu. Mluvila francouzsky veřejně a nahlas. Zajímala se o nová slova, srovnávala, často se odvolávala na poznatky z druhé kultury a dalo by se říci, že na ně byla i hrdá. Bylo zajímavé ji pozorovat i při její mimoslovní komunikaci při používání francouzštiny. Používala více gest, byla jemnější a ve srovnání s češtinou působila až afektovaně... Považuji nicméně za obrovský pokrok, že si už i druhou kulturní realitu oblíbila. Ačkoliv spolu opět mluvíme převážně česky, zůstává Adélka prozatím vůči francouzštině otevřená a zvídavá..."
Tolik tedy několik výpovědí lidí, jimž bilingvismus bezprostředně zasáhl do života. Určitě není náhodou, že se jejich názory a zkušenosti v mnohém podobají. Jednoznačně z nich vyplývá, že bilingvální výchova rozhodně není hračka a že zejména ve smíšených manželstvích, kde tzv. "druhý" jazyk ovládá jen jeden z rodičů a ten jej navíc musí dítěti vštěpovat ve značné izolovanosti, stojí celou rodinu hodně sil a komplikací. Určitě se vyplatí, když se partněři ve smíšených manželstvích pokusí ovládnout své jazyky alespoň do určité míry vzájemně, protože je-li při používání "druhého" jazyka některý rodinný člen z komunikace úplně vyloučen pro neschopnost rozumění, bývá pak o to problematičtější tento jazyk "udržet". Nezbytnými předpoklady úspěšné bilingvální výchovy zůstávají důslednost, vytrvalost a schopnost vypěstovat v dítěti pro "druhý" jazyk trvalou a hlubokou motivaci. Zdá se však, že se v každém případě vyplatí se o dvojjazyčnou výchovu alespoň pokusit. Případy psychologických problémů způsobených bilingvismem jsou poměrně řídké a rozhodně není pochyb o tom, že jen za málo dárků děkují děti svým rodičům tak upřímně a tak celoživotně, jako právě za možnost cítit se doma ve více jazycích a kulturách.
Vyšlo v časopise Rodiče v r. 2002
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
