Když to jde jinde, proč to nejde u nás?
Porodnické systémy mnoha vyspělých zemí již před lety připustily možný negativní dopad invazivních a farmakologických porodů na matky i novorozence stejně jako fakt, že některé ženy, ať už z jakýchkoliv důvodů, odmítají rodit v klasickém nemocničním prostředí. Vedle lékařsky vedených porodů v klasických porodnicích mají proto rodičky v těchto zemích k dispozici i jinou alternativu, totiž medicínsky nerušené porody v porodních domech, porodních centrech a v neposlední řadě dokonce i doma, samozřejmě při zachování maximální bezpečnosti.
Porodům plánovaným mimo nemocnici předchází mimořádně přísný výběr rodiček zohledňující jejich zdravotní stav, pečlivá předporodní příprava a průběžný individuální dohled kvalifikované porodní asistentky, která ze zákona a za podpory zdravotních pojišťoven přebírá plnou zodpovědnost za celkovou péči o ženu i dítě během normálního těhotenství, porodu i šestinedělí. Jakkoliv rizikové případy jsou neprodleně svěřovány do péče lékařů, takže - jak dosvědčují četné studie - zvýšené nebezpečí perinatální úmrtnosti u takto ošetřených porodů mimo nemocnici nebylo prokázáno! Stále se stupňující, leč neuspokojená, poptávka po možnosti přirozeného porodu v České republice sice jasně ukazuje, že současná situace jednostranně převažujícího lékařského modelu přestává být nadále udržitelná, avšak většina českých porodníků potřebu změn povětšinou i nadále popírá. Je na čase důrazně upozornit českou veřejnost na to, že úsilí o zrovnoprávnění přirozených porodů v České republice v žádném případě nesměřuje k jejich hromadnému rozšiřování a už vůbec ne k přesunu porodů do domácností rodiček! Jde pouze o vytvoření skutečné možnosti svobodné a informované volby pro každou ženu, která o takovou volbu bude stát, a to adekvátně situaci v zemích Evropské Unie.
V případě diskuse o budoucnosti českého porodnictví není zásadním problémem oprávněnost začlenění přirozených porodů do spektra stávající nabídky českých porodnických služeb, nýbrž nevůle příslušných míst ke změnám a momentální zcela nevyhovující reálné možnosti pro tzv. přirozený porod u nás. Namístě je otázka, před kterou se není kam schovat: Když to jde jinde, proč to nejde u nás?
Jedna z možných odpovědí je následující: Každý model zdravotnické péče vychází vždy ze znalostí a z osobního přesvědčení těch, kdo tuto péči poskytují (tedy zdravotníků), a způsob přijímání této péče záleží na informovanosti a na osobním přesvědčení těch, kdo tuto péči přijímají (tedy pacientů). Pokud se představy obou stran rozcházejí, záleží na demokratičnosti zdravotnického systému, jak se s těmito rozpory vyrovná. Čím demokratičtější zdravotnický systém, tím větší jeho respekt k právu pacienta na výběr poskytovaných zdravotnických služeb, resp. na jejich informované odmítnutí. I v diskusích o budoucnosti českého porodnictví se bezpochyby střetávají dva velmi různé způsoby myšlení, ba dokonce dva velmi odlišné světonázory, a naše do nedávna "jednomyslná" společnost si s podobnou skutečností prozatím neví rady.
Bude-li se ale v našem zdravotnictví i nadále vše měřit tak, jak jsme byli po desítky let zvyklí - tedy jednostranným metrem uchopitelné hmoty, vědy a čísel, pak zřejmě kýžené rozšíření porodnických služeb hned tak nenastane. Vždyť kdysi vytčeného cíle - fyzicky zdravých matek a novorozenců - bylo dosaženo. Dokážeme-li však vzít v úvahu i aspekty materiálně nezměřitelné, zahrnující mimo jiné i etický, psychologický a filozofický rozměr lidského zrození, pak si budeme muset přiznat, že české porodnictví má hodně důvodů ke kritické sebereflexi. Porod jako duchovní zážitek, poporodní deprese jako odpověď psychiky na nevhodné zacházení se ženou v perinatálním období, psychické problémy dětí vyplývající z poporodního traumatu, spojitost mezi porodem a emocionálním prožíváním v pozdějším životě, resp. vliv nešetrně odváděných porodů na kriminalitu či (sebe)destruktivní chování, to jsou jen některé příklady problémů, jimiž se české porodnictví ve své každodenní realitě navzdory varovným zprávám ze zahraničních výzkumů v podstatě nezabývá.
Na pomyslné křižovatce českých porodnických dějin bychom se tedy nad směrem další cesty měli pořádně zamyslet, a to tím spíše, že výsledek rozhodnutí se v konečném důsledku dotkne každého z nás. Když nic jiného, napoví nám mnohé o skutečném stavu demokracie v naší zemi.
Vyšlo v MF DNES 7. 5. 2001
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
