Když se kojení nepodaří
České ženy mají velký zájem kojit. Před porodem si to plánuje naprostá většina z nich. Za posledních deset let stoupl počet těch, které při odchodu z porodnice plně kojí, z 84 % na 91%, na půlroce života dítěte však plně kojí už jen 23 % žen (celosvětový průměr se pohybuje mezi okolo 35%). Podle primářky novorozeneckého oddělení Fakultní Thomayerovy nemocnice Magdaleny Paulové je problém v tom, že když se matky setkají při kojení s problémy, řada lékařů i sester jim pořád ještě příliš rychle radí, aby přikrmovaly nebo přešly na umělou výživu. Tu navíc jako vhodné řešení předkládají i masivní reklamy. V některých českých porodnicích, zvláště tam, kde dosud nefunguje rooming-in, jsou novorozenci (někdy i bez vědomí matek) předčasně dokrmováni. A to i přesto, že ze zdravotních důvodů opravdu nemohou kojit jen 3% matek.
Jak ženy vnímají, když se jim kojení nevydaří? Vždy záleží na jejich povaze. Většina z nich se s tím nakonec vyrovná, kdesi uvnitř ale obvykle cítí pocity zklamání nebo i smutek. Více o tom v níže uvedených autentických výpovědích:
Když vidím kojící matku, odvracím zrak
Mám tříletou dcerku. Pracuji jako učitelka v mateřské školce, takže o tom, co děti potřebují leccos vím. S kojením jsem ale vždycky měla nějak problém. Zatímco jiné matky se při pohledu na dítě u prsu rozplývaly, mně ta představa malé pusinky, přilepené na mé bradavce, úplně blízká nebyla. Na kojení jsem se asi i proto nijak zvlášť nepřipravovala a moc jsem o něm dopředu nepřemýšlela.
To se po porodu změnilo. Jednak jsem viděla, jak matky, které se mnou byly v porodnici v pokoji, strašně kojit chtějí, a pak také bylo přirozené miminku prs nabídnout, když mi křičelo v náručí. Jenže malá křičela nějak moc. "To děcko má hlad, vy nemáte dost mléka," řekla sestra. Ještě než jsme šli z porodnice domů, malou jsme začali přikrmovat.
Do dvou měsíců věku jsem se snažila kojit, pak jsem to už nechala být. Doma jsem byla s miminkem povětšinou sama, nenašla jsem dost klidu u kojení vysedávat. Krmení z lahve bylo pohodlné a efektivní. A moje holčička zjevně prospívala. Kupovali jsme to nejlepší hypoalergenní mléko, co bylo na trhu.
Jestli mám z nekojení frustraci? Když vidím, jak nějaká matka své dítě kojí, odvracím zrak, není mi to příjemné. Vyhýbám se také článkům, které vehementně propagují kojení jako nejlepší způsob výživy kojence. Některé se mi zdají až fanatické. Mě máma taky nekojila, a taky žiju!!! Trochu to ve mně pracuje, když mi dcerka stoná - pořád má nějaké rýmy a kašle, nemoc se jí snadno chytí. Bylo by to, kdybych ji víc kojila, lepší? Nevím. Alergii zatím nemá.
Romana, 32 let, učitelka v mateřské školce
Dodnes cítím vztek
Mému synovi bude patnáct let. Na jeho porod i na rodičovství jsem se v rámci tehdejších možností pečlivě připravovala.Četla jsem knihy psychologa Matějčka a Velkou knihu o matce a dítěti. S kojením jsem počítala a myslela jsem si, že to bude naprosto samozřejmá věc. Jako moje dýchání a spaní.
Syn se ale nečekaně narodil o měsíc dřív císařským řezem. Odvezli ho z malé porodnice, kde jsem rodila, do větší, aby zjistili, jestli je vše v pořádku. Přes mé naléhavé prosby mě za ním nepřevezli. Odstříkávala jsem mlíko a oni ho převáželi ze Slaného do Kladna. Tam ale bohužel navzdory slibům, že mu mlíčko budou dávat po lžičkách, krmili syna z láhve, a když jsem mu později nabídla prs, nechtěl z něj sát.
Zdravotníci mne následně v mé snaze kojit nepodpořili a ani manžel mé počínání - pořád jsem syna marně přikládala - nechápal. Zvláště když viděl, jak mám prsa od mačkání celá modrá. Po měsíci jsem přestala i odstříkávat a začali jsme plně krmit Sunarem. Moc mne to mrzelo. Snad bych odstříkávat vydržela i déle, jenže syn byl nedonošený, při porodu vážil jen 1,92 kg, a já se modlila o každý gram, který nabere. K přechodu na Sunar tudíž přispělo, když jsem viděla, jak se u prsu trápí.
Snažila jsem se mu nekojení vykompenzovat jinak. Při krmení jsem ho chovala a hladila, Taky jsem ho každý den po koupání dlouho masírovala na celém tělíčku. Cvičila jsem s ním a stále jsem něco podnikali.
Někdy přemýšlím, zda fakt, že byl živen umělou výživou, ovlivnil jeho pozdější zdraví nebo náš vzájemný vztah. Těžko říct. Nemám srovnání s kojeným dítětem. Myslím, že mám se svým synem vztah hodně silný.
Dodnes cítím obrovský vztek, když si vzpomenu na doktora, který mi řekl: "Snad se nejdřív po tom císaři dáte dohromady sama, ne?" Prosila jsem, aby mě převezli za synem. Bylo to hrozný, nevidět ho deset dní po porodu, a přitom mít prsy nalité mlékem. Nevědět, jak se o něj cizí lidé starají. Jenže nezbývá, než se s tím vyrovnat. Jsou věci, které prostě nelze změnit.
Renata, andragožka, 40 let
Přála jsem si třetí dítě, abych svůj pocit bezmoci spláchla
Moje děti se narodily před více než dvaceti lety. Během těhotenství jsem se na kojení nijak nepřipravovala. Jednak v té době ještě nebyly žádné kurzy a ani jsem nepřemýšlela o tom, že to nepůjde. Samozřejmě jsem chtěla kojit co nejdéle, ale byl to jen můj pocit. Jinak onehdy ženy ke kojení nijak zvlášť vedeny nebyly.
Po prvním porodu jsem byla ve velké depresi, syn se narodil s vrozenou luxaci kyčlí a já jsem nevěděla, zda bude vůbec chodit. Manžel z toho také byl velmi špatný, a tak jsem musela podporovat i jeho a na sebe jsem neměla čas. Moje máma mě také nekojila, od ní mi tudíž žádná podpora nepřišla. Nebyl kolem mě nikdo, kdo by mi vysvětlil, kde dělám chybu. Neměla jsem si s kým popovídat. Snažila jsem se podle tehdejších představ: Dodržovala jsem tříhodinový limit. Dnes vím, že jsem syna trápila hlady.
Mladší dceru jsem také nekojila. Ta zase měla žloutenku. Byla celý týden na svícení a vládl tam rovněž pravidelný režim po třech hodinách. Pamatuji se, jak jsem pořád brečela, že nemůžeme jít domů, že dítě nemám u sebe, připadal jsem si úplně bezmocná. Podpora ze strany rodiny nebo zdravotníků opět veškerá žádná.
Profesí jsem porodní asistentka, takže dobře vím, o co jsem své děti i sebe připravila. Že jsem svoje děti nekojila jsem dlouho nesla jako svoje velké selhání a vlastní neschopnost. Myslím, že si obě děti z nekojení odnesly nějaké zdravotní potíže, ale to vidím až z odstupu let, když se v práci probírám poznáním nových zkušeností a četbou nejrůznějších výzkumů. Syn měl a má problémy s horními dýchacími cestami, dceří byla 15 letech diagnostikována alergie na kravské mléko. Potíže měla už dlouho před tím.
Dlouho jsem si přála třetí dítě, a to jenom proto, abych ho mohla kojit a svůj pocit bezmoci tak spláchla.
Moje vlastní zkušenost je pro mne profesně důležitá. Do hloubky vím, co kojení opravdu neprospívá. Můžu přesně ženám popsat, co nemají dělat, a jejich rodiny upozorňovat, jak moc důležitá je jejich podpora. Svůj prožitek si nesu stále s sebou. Vždy, když se mi nějakou ženu nepodaří rozkojit, vnímám to - i když to není moje vina - jako osobní selhání. Někdy se musím vědomě krotit, abych nevystupovala jako ortodoxní podporovatelka kojení. Snažím se ženám sdělit, proč je kojení důležité, a že to nemají předčasně vzdávat.
Dáša, porodní asistentka, 47 let
|
Potenciálně mohou kojit všechny ženy. Skutečné patofyziologické důvody neschopnosti kojit jsou velmi vzácné. Nejběžnějšími příčinami neúspěchu na začátku laktace je úzkost spojená s nepodloženými obavami ze selhání (neschopnost tvořit mléko) nebo z nedostatku mléka (množství mléka nedostačuje potřebě výživy zdravého kojence). Stejné důvody jsou spojeny i s předčasným přerušením kojení nebo začátkem přikrmování dříve, než je to s ohledem na výživu opravdu nutné. Překážkami bezproblémové laktace bývá také silná anestezie při porodu nebo císařský řez a různé zdroje stresu, nepohodlí a únavy. KOJÍCÍ ŽENY POTŘEBUJÍ PŘEDEVŠÍM KLID A EMOČNÍ PODPORU. Zdroj: www.kojeni.cz |
Vyšlo v časopise MIMINKO 12/2008
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
