Vědomé partnerství
Kdo by nechtěl žít v harmonickém manželství? Začátky bývají slibné. V časech zamilovanosti vše plyne hladce. Dříve či později však přichází změna. Někdy pozvolna a nenápadně. Jindy – zejména když vztah projde zásadním předělem, například se narodí dítě – nastává tektonický zlom. Ustojíme ho? Dokážeme se vzájemně podpořit? Nebo se od sebe odvracíme, sebestředně vidíme jen vlastní trápení a zděšeně či otráveně se ptáme, kdo je ten cizinec vedle nás?
Které vztahy mají šanci?
Párové vztahy se v současnosti často rozpadají. Méně se mluví o tom, že období vzletů a pádů mají všechny, bez výjimky. I v těch úspěšných celoživotních se střídají časy radosti s jejich opaky.
Není mnoho možností, které rozhodují o tom, zda má vztah budoucnost a bude-li ještě smysluplná, nebo zda se soužití změní v utrpení, případně pokus skončí a společná budoucnost už žádná nebude. Naděje je tam, kde se naslouchá, vciťuje a odpouští. Kde se daří nekličkovat alibisticky mezi nejrůznějšími podobami projekcí a vzájemného obviňování. Kde oba zúčastnění přijímají odpovědnost za své vlastní prožívání.
Stabilita přichází, když připustíme, že hlavní potíž vlastně nemáme s tím druhým. Že prázdnota, hněv, agrese a každá nespokojenost vyvěrají v první řadě z našeho vlastního nitra. Směrem k druhému si s pochopením uvědomíme: Nejsi ideální, někdy se chováš nemožně a v mnoha situacích mne irituješ. Máš toho hodně nezpracovaného ze své minulosti a často mne obsazuješ do rolí, které ti nechci a nemohu hrát. Jedno však máme společné: I já mám své křehké a obtížné stránky. Nejen tebe, i sebe překvapuji svými reakcemi a prožíváním. Potřebuji si lépe porozumět a je to úleva, když zjistím, že mi v tom pomáháš, protože jsi mým zrcadlem a náš vztah je jako hladina studny, v níž se můžeme vzájemně omývat. Nahlédnu-li, že to, co mne na tobě štve, je v nějaké podobě především mým problémem (více o tom Matouš 7,1–5), mohu přednostně zapracovat na svých vlastních nedostatcích. Rázem nemám tolik potřeby chtít měnit tebe. A možná mi i dojde, že když od tebe uteču, jinde si to mé nevyřešené na mne stejně počká.
Dobrá zpráva
Jako mnohé, i pohled na manželství se v posledních desetiletích závratně proměnil. Jde zejména o vědou i empirií potvrzené poznatky o vývoji lidského mozku a zákonitostech mezigeneračního přenosu. Zatímco dříve lidé jen málo tušili o síle nevědomých procesů (výstižně o nich píše apoštol Pavel v 7. kapitole listu Římanům) a často nezbývalo než společným soužitím nějak protrpět, dnes jsme zváni k horizontu zvanému „vědomé partnerství“. Součástí tohoto pozvání je uvědomění, že v párovém vztahu se nic neděje náhodou a povětšinou jsou všeho účastni oba protagonisté. Pochopit to a přijmout předpokládá, že budeme připraveni věnovat se přednostně potřebám vztahu jako takového, a nikoliv jen individuálním potřebám každého z manželů.
Americký párový terapeut Harville Hendrix to v předmluvě ke knize Stana Tatkina Wired for Love (její český překlad Rozhodnout se pro lásku nedávno vyšel v nakladatelství Triton) formuluje zhruba takto: Ve vašem manželství nejde o vás. Jde o manželství samotné. Je to třetí realita, jíž se zodpovídáte a za kterou jste zároveň zodpovědní, a pouze tehdy, když zodpovědnosti oba dostojíte, mohou být vaše nenaplněné potřeby z dětství i vaše současné potřeby naplněny. Pokud pro vás budou potřeby vztahu primární a vaše vlastní potřeby až druhotné, vytvoříte paradoxní efekt, že k naplnění vašich potřeb dojde tak, jak by to nikdy nebylo možné, pokud by pro vás tyto potřeby zůstaly prvotní. Život v páru se stává schránkou pro radost z bytí. A protože kvalita života v páru podmiňuje podobu společenské struktury, může rozšiřování této radosti z lokálního do globálního měřítka léčit velkou část lidského utrpení…
Otázkou zůstává: Jsme na závazky vědomého partnerství připraveni? A je-li Kristus naším učitelem a svědkem, naplňujeme jeho doporučení, ať nejsme v manželství sami pro sebe, nýbrž přednostně pro toho druhého (Efezským, 5. kapitola)?
Síla nevědomí
V psychoterapeutické práci s páry či v párovém poradenství čím dál častěji přichází potřeba přijmout, že problémy, které dotyční ve svém nejintimnějším vztahu řeší, nejsou postihnutelné pouhým rozumem. Skrytě, ale o to působivěji je přítomno něco, co chování a prožívání partnerů ovlivňuje bez ohledu na jejich vůli a snahu zachovat klid a racionální postoj. Ono „něco“ je v psychologii nazýváno různými jmény, v poslední době se nejčastěji ozývá výraz attachment (citové pouto). V návaznosti na původní teorii Johna Bowlbyho jím rozumíme vrozenou schopnost lidské bytosti navázat jedinečný, hluboký a trvalý citový vztah s druhou lidskou bytostí, a zároveň si osvojit a uplatňovat konkrétní, byť obvykle nevědomou strategii pro vlastní ochranu nebo přežití, to pro případ, že se ve vztahu cítíme být ohroženi.
Někdy je tohle ohrožení skutečné (násilí, závislosti, nevěra, duševní poruchy…). Často ho ale náš mozek zaznamená i tam, kde ve skutečnosti není.
V našich párových soužitích bývá právě tohle nejčastějším zdrojem konfliktů, protože jsme v těch chvílích zbaveni možnosti racionálního uvažování. Vypínáme empatii a zapojujeme reakce útoku, útěku nebo zamrznutí. Ty jsou ale přece určeny pro kontakt s nebezpečím a s nepřáteli. Ve vztahu žitém s cílem dosažení nejvyšší možné láskyplnosti, intimity a vzájemné péče jsou takové reakce ubližující a kontraproduktivní.
Usilujeme-li o manželství snů, potřebujeme nejprve přijmout, že v každodenním soužití je to typ naší citové vazby, který ovlivňuje, nakolik a jakým způsobem jsme schopni vytvářet a prožívat blízkost v oblasti emoční i sexuální. Dle typu naší vazby nás to v krizových situacích vnitřně popouzí ke třem základním reakcím: ke spolupráci, k nějaké formě útěku, nebo k útoku (včetně „řádění“ v podobě scén, záchvatů žárlivosti, potřeby nepřiměřené kontroly apod.). V neposlední řadě citová vazba řídí i naše představy a fantazie o vztahu a jeho možnostech a perspektivách. A znovu zopakujme: Tohle poznání ještě donedávna nebylo dostupné. Přišlo až s novodobým výzkumem lidského mozku.
Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj?
Mám opakovanou zkušenost, že otevřít téma citové vazby v párové práci – zejména pokud muž a žena usilují o zlepšení svého vztahu, nikoliv o rozchod – znamená obrat žádoucím směrem. Partneři bývají podstatou svých do té doby neuvědomovaných reakcí upřímně fascinováni. Bod obratu přichází, když pochopí, že nejsou soupeři, nýbrž spojenci, a že vzájemným pochopením pomáhají narovnávat stará zranění a jsou si v tom jeden druhému průvodci. Pokud takového pochopení nejsou schopni, snáze nahlédnou, že pro ně může být vhodnější se rozejít.
Považuje-li se kdo za křesťana, pak nechť si také připomíná, že to, co manželství drží pohromadě, není jen naše lidské snažení a pouhá lidská láska, nýbrž Láska kvality Kristovy, o které apoštol Jan ve 13. kapitole svého evangelia praví: Nové přikázání vám dávám, abyste se navzájem milovali; jako já jsem miloval vás, i vy se milujte navzájem. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku jedni k druhým. Manželství je první vztah našeho života, ve kterém testem kvality této Lásky procházíme.
Vyšlo v časopise Rodinný život 1/2023.
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
