PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie - zdraví  
Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Mateřství – jak uzdravit bolest

Není to tak dávno, co bylo mateřství považováno za biologickou danost. Dnes je často doprovázeno bolestnými prožitky a řadou negativních emocí. Jak být vyrovnanou matkou a nacházet bezpečí, uvolnění a skutečnou sounáležitost ve vztazích?

S objevením a masovým rozšířením hormonální antikoncepce a s rostoucím přesouváním životních priorit směrem k profesní, volnočasové a osobně-rozvojové oblasti se mateřství ocitlo ve složité situaci. Bezdětnost je čím dál častěji vědomým rozhodnutím a mateřství důkladně promýšleným životním projektem vedoucím ze zpětného pohledu někdy k pocitu naplnění, jindy ke zklamání, ba dokonce k možné lítosti nad špatnou volbou. Jedno z největších a nejstarších tabu padá. Mateřská zkušenost, jakkoliv její součástí nebývá umenšení láskyplného vztahu k potomkům, se ukazuje být i ambivalentní či přímo bolestnou. Ve světle novodobých převratných poznatků o vývoji dětského mozku, o zákonitostech citové vazby a mezigeneračním přenosu traumatu se „láska mateřská“ ocitá pod drobnohledem a její někdejší nezpochybnitelná, romantizovaná verze je pod palbou. Kde hledat stabilní základy pro uspokojivou osobní vizi mateřství současnosti?

Dnešní doba propaguje rovnoprávnost a s ní flexibilitu či zaměnitelnost pohlaví. Ač jsem si vědoma toho, že z novodobého pohledu lze pohlaví rozlišovat několik desítek, v tomto textu se přidržím dvou základních.

Minula doba, kdy určitá očekávání kulturně a předsudečně vytvářela domény působení, jež byly lidem automaticky přiřazovány podle toho, zda šlo o chlapce, či dívky. V současnosti ženy úspěšně pronikají na pracovní trh, do vědy i politiky a muži se sílící měrou zajímají o vztahy, výchovu dětí či vaření. Zatímco profesní svět se otvírá čím dál víc, všichni se v něm uplatňují a vnímají ho jako významný zdroj své seberealizace a úspěchu, v soukromí to často skřípe. Nejspíš i proto, že rodit a kojit mohou nadále pouze ženy, což propracované genderové teorie v praxi poněkud vychyluje z rovnováhy.

Rodit děti? Divná představa!

Dříve běžné demografické chování žen, k němuž v reprodukčním věku patřilo přivádění dětí na svět, se změnilo. Dnešní dívky bývají z představy těhotenství a porodu v rozpacích. Od puberty (a možná z dob ještě dřívějších) mají značné povědomí o sexu, nikoliv však o potřebné anatomii, prevenci a informacích umožňujících vnímání sexuality v širších psychologických a spirituálních souvislostech, včetně jejího propojování s mateřstvím.

Na jednu stranu partnerské vztahy a založení rodiny dál zůstávají prioritní hodnotou, na stranu druhou chybí představa o vlastním rodičovství. Mateřství, odsunuté v čase za vzdělání, kariérní růst, cestování a osobní rozvoj končívá zasuté za horizontem daleké budoucnosti. Mít dítě zůstává jednou z možných variant, avšak navenek jako by se příliš neprojevovalo to, co lze nazvat intuitivním mateřstvím. Kam se poděla niterná touha po uplatnění typicky ženské schopnosti dát život a pečovat o něj? Možná to souvisí s tím, že první miminko, s nímž se ženy dostávají do bližšího kontaktu, bývá až jejich vlastní? Nečekaná náročnost rodičovství dnes mnohé páry zaskočí.

Marníme přirozený potenciál těhotenství a porodu

Jedinečnou příležitostí pro mobilizaci i obnovu mateřských kompetencí je těhotenství a porod. Naše společnost toho příliš nevyužívá, ba naopak. Jednostranné medicínské nazírání, omezování profese samostatných porodních asistentek zaměřené na podporu žen a ruku v ruce s tím jdoucí nárůst lékařsky vedených porodů a císařských řezů způsobují, že ženy nezažívají vědomý porod dítěte ani své vlastní mateřské zrození. Chybí podpůrné působení fyziologicky vyplavovaných hormonů, které na biologické bázi napomáhá utváření mateřského sebevědomí a kompetencí a usnadňuje navázání vztahu mezi matkou a novorozencem.

Mateřství ohrožené kulturními trendy

Znejistění v mateřské roli přináší následně tlak, který je na ženy vyvíjen v souvislosti s uplatněním na pracovním trhu a s požadavkem, aby se do práce vrátily co nejdřív po porodu. Částečné úvazky nejsou k dispozici. Chybí prostředí, které by bralo ohledy na neodkladné potřeby dětí v senzitivní fázi raného věku. Akcentuje se prospěch ekonomický. Tlak na výkon a prosperita poměřovaná množstvím vydělaných peněz a zároveň pokrytectví, jemuž společnost dosud podléhá při veřejném vykreslování mateřství jako období, v němž má žena zářit štěstím, mnohé matky vhání do marné snahy perfektně zvládat až příliš mnoho nahromaděných rolí. Pokud tyto ženy nemají po boku partnera, který s nimi péči o děti a domácnost férově sdílí, nebo pokud nepomůže širší rodina či placená síla, jsme na stopě vysvětlení, proč tolik současných matek čelí depresím, úzkostem a vyhoření, proč tak často zůstanou jen u jedináčka, proč se rodiny rozpadají a proč ženy někdy dojdou až k pocitu, že by bývalo bylo snazší zvolit bezdětnost.

(Ne)obětovat mateřství vlastní život?

Otázka, nakolik mateřství pro ženu znamená rezignaci na její vlastní potřeby, zaznívá často. Jak jí rozumět? Jak dát dětem to, co vývojově neodkladně potřebují? Jak to poznat? Jak být, řečeno s Winnicottem, dost dobrou matkou? Jak, řečeno s Bowlbym a dalšími objeviteli zákonitostí attachmentu, vhodně a bez vlastní úhony upřednostnit časově podmíněné potřeby miminka či batolete – protože co se v raném věku zmešká, to se později nedohoní či těžko napravuje?

Teoreticky a na racionální úrovni to současné vzdělané matky vědí. V poradně jsem také často svědkem toho, jak naprostá většina žen své dítě upřímně miluje a chce mu dát vše důležité. Jenže nezřídka tyto ženy narážejí na vlastní limity, nejčastěji na vliv vlastního vývojového traumatu s neviděnými, avšak dosud mocnými nezhojenými důsledky.

Pokud potřeby ženy nebyly v jejím vlastním raném dětství naplněny a její vývojové trauma souvisí se selháním jejích rodičovských osob, její mateřství jí toto trauma na nevědomé úrovni oživuje a zrcadlí. Tlaky přicházející z nevědomí a nekontrolované reakce bývají pro ženu k nesnesení. Není divu, že volí základní nevědomou obranu: únik. Jako nejsnazší se často jeví návrat k tomu, v čem se cítí být kvalifikovaná a kompetentní – k profesi. Snad proto se do centra mediální pozornosti dostává snáze téma nedostatku jeslí a školek pro děti mladší tří let než význam raného věku v ontogenezi člověka.

Spory o raný věk

A jsou vůbec potřeby raného věku dostatečně zdůvodněné a oprávněné? Nebo se to s jejich zdůrazňováním přehání? Kdo zná odpověď? Odborníci? Nikoliv. Vždyť jejich názory jsou obapolné, rozporuplné. Nezbývá než aby žena, pokud možno spolu s otcem dítěte a za podpory širší rodiny nebo své komunity, pátrala především v sobě. Jak to cítí? Co udělá?

Odborníci se jakž takž shodují aspoň v tom, že základní ochranu miminkům a batolatům poskytujeme, když je předčasně nevystavujeme nárokům, kterým pro nevyvinutost svých mozků nejsou dosud schopna dostát. To se týká zejména nároků na nezávislost a takzvaně odpovědné chování (řečeno postaru „poslušnost“, ponovu „spolupráce s dospělými“). Do obojího děti krůček po krůčku někdy okolo třetího roku věku, když postupně nabírají vědomí vlastního já, vrůstají. Při osvojování si základních schémat a vzorců svého chování a prožívání jsou bezprostředně odkázány na vedení a názorný příklad svých pečovatelů, který v rámci pravidel citové vazby a mezigeneračního přenosu nevědomě přebírají.

A tady je kámen úrazu. Ukazuje se, že vypořádat se s výzvami a obtížemi mateřství umějí snáze ty ženy, respektive rodičovské páry, jež si nenesou hluboká zranění z vlastní rané minulosti nebo mají odvahu se k nim stavět čelem. Často jde o rodiče vyznávající takzvané „nové“ (vědomé, pozitivní, efektivní, attachmentové, kontaktní, intuitivní, instinktivní, přirozené, aktivní, respektující…) rodičovství, kteří jsou připraveni jít vlastní cestou a nepovažují za ostudu vyhledat pomoc. Sami sobě se stávají studijním materiálem i objektem vlastní pozornosti a (sebe)lásky. Pochopili a přijali, že příchod našich dětí nás znovu vrací na počátek našich životů a konfrontuje nás s tím, jak se kdysi utvářela naše osobnost a naše základní strategie přežití ve vztazích, podle níž, aniž to víme, jednáme se sebou i s ostatními.

Ošetřit vlastní bolest

Tím, že se sebepoznávacímu procesu otevřeme, můžeme postupně hojit vlastní nefunkční stereotypy a autopiloty. K nejrozšířenějším mimochodem patří právě perfekcionismus a potřeba dokázat svou hodnotu skrze společenské postavení, pracovní výkon nebo nahromaděné materiální bohatství. „Noví“ rodiče touží předejít uvíznutí v těchto starých vzorcích, v chronickém stresu a v pocitu nezvládání, v ponižování nebo agresi obrácených proti partnerovi, dítěti či sobě samým.

Zejména matky, nesou-li hlavní břímě péče o dítě a jsou-li zasaženy osobním vývojovým traumatem, potřebují nalézat způsob obnovování svého fyziologického a neurologického systému tak, aby jim jejich vlastní instinktivní mechanismy přežití přestaly ubližovat. Začínají tušit, že první vzpomínky a zkušenosti do naší vnitřní reality vstupují nevědomě, v podobě smyslových a instinktivních prožitků. Tlak na předčasnou nezávislost a „vyzrálost“ dětí působí odcizení a odpojení už v čase, kdy jim pro nezralost potřebných částí mozku dosud chybí schopnost racionálního úsudku a uspořádávání souvislostí. Jsou-li tyto prvotní otisky příliš ohrožující a stresující, usazují se v našem nevědomí a později žijí vlastním životem, nejčastěji v podobě různých neuróz, narušené schopnosti vztahu k sobě i ostatním a četných projevů psychosomatických.

Takzvané nové rodičovství je v tomto ohledu velkou nadějí. Přibývá rodičů, kteří svým dětem bolestnou mezigenerační štafetu už předat nechtějí. Hledají, jak využít příležitosti, kterou péče o děti nabízí, pro možné kultivování lidství. Zkoušejí přijmout, že tak, jak jsou, jsou i při vší nedokonalosti v pořádku, protože v každý okamžik svého života dělají to nejlepší, čeho jsou právě schopni. Seznamují se s vlastními vývojovými zraněními, poschovávanými za nejrůznějšími projevy (sebe)destruktivních reakcí. Začínají chápat, že mnohé konflikty a krize v partnerství a rodičovství jsou pouze výrazem snahy přežít, respektive zvládnout vlastní neopečovanou bolest. Vzdělávání se v problematice citové vazby a traumatu a vhodně zvolená psychoterapie pomáhají obnovovat schopnost zažívat bezpečí, uvolnění i skutečnou sounáležitost ve vztazích.

Jak v novém dokumentu Moudrost traumatu připomíná kanadský psychiatr maďarského původu Gabor Maté: „Pod traumatizovanou osobností se skrývá zdravý člověk, který se dosud nemohl vyjádřit. Začnete-li to vnímat, zahlédli jste trauma. Nejde o vymýcení vzpomínek na to, co se stalo. Jde o pomoc dotyčnému a o prostor, v němž může rozvinout a přijmout své emoce, které s traumatem souvisejí. Skrze naléhavý a dynamický proces konfrontace s pravdou se objevuje řešení. Nezhojené trauma jde ruku v ruce s potlačováním a obrovským výdejem energie na necítění bolesti. Začneme-li trauma uzdravovat, tatáž energie se osvobozuje pro bytí v přítomnosti. Energii traumatu lze přeměnit v energii života.“

Uzdravit zraněné ženství

Jedním z nově zkoumaných společenských fenoménů je takzvané temné či poškozující mateřství. Spočívá v přenosu traumatu především z matek na dcery v kontextu ženství zraněného patriarchální společností. Beletristicky se tématu věnuje například román italské autorky píšící pod pseudonymem Elena Ferrante, respektive touto knihou inspirovaný film Temná dcera. Populárně-naučný pohled nabízí kniha Zrození vnitřní matky od americké publicistky Bethany Webster. Zatímco v prvním případě jde o sebezpyt ženy trápící se mateřským selháním i promarněním vlastních příležitostí, jichž se vzdávala nedobrovolně, ve druhém se jedná o zpověď poškozené dcery, která hojení nalézá v dosti drsné konfrontaci s matkou, v separaci od ní a v hledání vlastní autonomie. Laskavější východisko nabízí kniha Hrdinka v nás, pracující s archetypy žen, jež svou použitelnou, naplňující, moderní ženskou identitu nalézají poté, co patriarchální zranění zhojí identifikací s mužskou stránkou své osobnosti a obě části skrze jungovsky inspirované usmíření ženského a mužského pólu propojí do jednoho funkčního autentického celku.

Zdroje (kromě těch zmíněných v rámečku):
Kolk Van Der, Bessel: Tělo sčítá rány, Praha: Jan Melvil Publishing, 2021
Maté, Gabor; Neufeld, Gordon: Držte si své děti, Praha: PeopleComm 2021
Solterová, Aletha: Slzy raného dětství, Praha: Triton 2016

Vyšlo v časopis Psychologie dnes, březen 2022

Zpět na články

 

Úvodní stránka

Poradenství

Kontakt

Vzdělávací činnost

Rozhovory

Články

Překlady

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti

Na cestě ke spokojenému porodu

Deprese a trauma
v souvislosti s porodem

Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment

Úvahy, postřehy a zkušenosti

Ankety

Web Rodina 21

Spolupráce s médii

Články mé dcery Alžběty

Rady porodních asistentek

Z ordinace pediatra

Spolupráce s Českým rozhlasem

Časopis Děti a my

AZRodina

UNIPA

TOPlist

Copyright © 2006-2022 Eva Labusová / Design: Jiří Drozen / Správa webu: Tomáš Weishaupt