Mají miminka paměť?
Říká se, že člověk si ze svého miminkovského období nepamatuje vlastně vůbec nic. Toto přesvědčení šlo v minulosti tak daleko, že ještě v 19. století nikdo příliš neřešil možnosti tišení bolesti, když byl miminkům prováděn třeba chirurgický zákrok. Věřilo se zkrátka, že události z nejranějšího dětství z důvodu dosud nefunkční paměti nemají na budoucnost dotyčného žádný vliv. Novodobé výzkumy dávno prokázaly, jak hluboce se naši předkové mýlili. Paměť nám začíná sloužit velmi brzy, dokonce ještě dříve, než se narodíme.
Foto: Karel Martínek
|
Díky empirickým výzkumům i díky stále dokonalejším technickým možnostem zkoumání mozku nahlíží věda do tajemství naší paměti stále hlouběji, a tak už to víme zcela bezpečně: Vše, co se nám po narození děje, se do naší paměti ukládá, stejně jako mnohé z toho, co prožijme ještě v lůně matky.
"Každá zkušenost, která má výrazný radostný nebo bolestný emocionální význam, má na vyvíjející se nervovou soustavu miminka přetrvávající vliv, ať už je, nebo není, později schopno si tuto zkušenost vědomě vyvolat. Způsob, jakým jako miminka zažíváme okolní svět, ovlivňuje naši rozvíjející se osobnost, emocionalitu i způsoby chování na dlouho dopředu. Za skutečnostmi, které si vybavujeme, se totiž skrývá ještě mnoho dalších, které jsou uloženy v našem nevědomí. Pamatujeme si tak mnohonásobně víc, než jsme schopni dokázat," vysvětluje australský psycholog Robin Grille, jenž se vlivem raného dětství na duševní zdraví v dospělosti dlouhodobě zabývá.
Dva druhy vzpomínek
V limbickém systému mozku - v místě, kde se nachází centrum emocí - jsou ukryty dvě jeho důležité části zvané amygdala a hipokampus. Amygdala zpracovává vypjaté emocionální zážitky, například velkou tělesnou blaženost z milující náruče rodičů nebo naopak stres, když rodiče potřeby miminka ignorují. Hipokampus zase uchovává sdělitelné, chronologické vzpomínky, které se ukládají do mozkové kůry. Amygdala už je při porodu dotvořená, takže miminka jsou velmi dobře schopna intenzivně vnímat celou škálu emocí, zatím ale nedokáží zpracovat jejich význam ani vztah k okolnímu dění. Hipokampus naopak končí svůj vývoj až mezi druhým a čtvrtým rokem života, proto nedokážeme rané vzpomínky vnímat jako sled událostí. Zato jejich emocionální obsah se díky amygdale ukládá snadno - pamatujeme si různé druhy emocí a s nimi spojené fyzické pocity, ale nemáme jasno v tom, jak a co se kdysi přesně dělo.
Zjednodušeně lze říci, že máme dva druhy vzpomínek explicitní a implicitní (přímé a nepřímé). Do explicitní kategorie patří ty, které si můžeme kdykoliv vybavit a někomu je smysluplně převyprávět. Tento druh paměti míváme plně vyvinut nejpozději ve čtyřech letech věku, proto si také většina z nás umí od této doby běh svého života vybavit. Implicitní paměť sice funguje už před narozením, ale pracuje nezávisle na našem vědomí, zašifrována v emocionálních, smyslových a instinktivních prožitcích. Jinými slovy: co si nepamatuje naše mysl, pamatuje si naše tělo a jakási naše nejhlubší podstata. Má to obrovský dopad na naše celkové myšlení, cítění a chování. Ranými vzpomínkami jsme ovlivněni, a to do té míry, že nám, aniž si to připouštíme, mohou silně zasahovat do života.
Rodičovství je důležité
Lidský mozek má tedy ohromnou paměťovou kapacitu, která se mimo jiné týká naší schopnosti vytvářet asociace. Něco nebo někdo nám může nečekaně připomenout nějakou dosud vědomě nezpracovanou situaci. Ať už jde o vůni, píseň, dotyk, tvář člověka podobného někomu z naší minulosti apod., dochází k aktivaci našich automatických reflexů. Jde o bezprostřední reakce, obvykle přicházející až příliš rychle - daleko dřív, než je stihneme racionálně vyhodnotit v mozkové kůře. Proto, aniž víme proč, v určitých situacích reagujeme přemrštěně. Připomínají nám emocionálně vypjatou nebo dokonce traumatickou událost, aniž jsme si vědomi jejího zdroje. A ten lze nezřídka hledat právě v raném dětství.
Je proto výborné, pokud současná věda čím dál častěji připomíná význam počátečního období života i důležitost bezpodmínečně milující rodičovské péče. Zdůrazňuje se např. význam vítaného těhotenství, šetrného porodu i prvních hodin po něm, důležitost kojení, potřeba reagování na pláč miminka i nenahraditelnost intenzivní přítomnosti primární pečující osoby v čase do druhého až třetího roku věku dítěte z důvodu vytvoření jisté první vztahové vazby (tzv. přilnutí - attachment).
Význam psychoterapie
Protože se ale zaběhané pořádky nemění snadno a protože vědecké poznání obvykle o mnoho let předchází zavádění získaných poznatků do praxe, je to dnes zejména psychologie, která nám v nejrůznějších formách pomáhá proměňovat implicitní paměť v explicitní.
Při dobře vedené terapii naše tělo i mysl postupně odhalují svá tajemství. Mnoho jednotlivců objevuje význam dávných, často jen z vyprávění rodinných příslušníků pochycených vzpomínek z dětských let nebo i dospělých zkušeností, spojených se silnými, ale nepochopenými emocemi.
Při mimořádných stavech vědomí - během psychoterapie, hypnózy či při meditaci - si lidé spontánně vybavují věci, které se jim kdysi přihodily. Pociťují třeba, jaké to bylo, když plakali po mamince, která nepřišla. Při rekonstrukci konkrétního držení těla nebo při probírání citově vypjatého zážitku vyplouvají na světlo bolestné vzpomínky. Stejně tak ale mohou ožít i prožitky krásné a radostné, spojené s láskyplnou rodičovskou náručí, které jsou důležitým zdrojem našeho zdravého sebevědomí, naší odolnosti i naší vlastní schopnosti milovat druhé a pečovat o ně.
Citlivě vedené návraty do vlastní minulosti mívají léčivý účinek. Pomáhají nám rozpoznat a překonat nesrozumitelné pocity, bolestivé tělesné symptomy i impulzivní projevy v chování, které nám mohou, výrazně a neřízeně, znepříjemňovat život.
Použitá a doporučená literatura:
Robin Grille: Parenting for a peaceful world, nakladatelství Longueville Media, Austrálie 2005
Vyšlo v časopise Miminko 11/2009
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
