Jak děti motivovat k žádoucímu chování
Když se rodičů během poradenské práce zeptám, nakolik jasno mají v tom, jakého člověka chtějí ze svého dítěte vychovat, většina z nich se při odpovědi zarazí. Jako by se nejprve potřebovali zeptat sami sebe: Co chceme svému dítěti vlastně předat? Obvykle pak padne několik frází: Přejeme si, aby z dítěte vyrostl úspěšný, šťastný, spokojený člověk… Jenže jakými cestami se v rodičovské každodennosti ubírat? O jaké zásady se opřít? Z čeho při vyvíjení formačního vlivu na dítě čerpat? Ukazuje se, že odpovědět na podobné otázky je pro většinu rodičů překvapivě těžké.
Fenomén dneška - pasivní děti
Dříve jich tolik nebylo: Převážně jen čekají na zaměstnání či zábavu přicházející k nim zvenčí. Často jde o děti s přemírou dospělácké ochrany a intervence, znavené nadměrným množstvím podnětů i množstvím uspokojených tužeb splněných dřív, než na ně vůbec pomyslely. Děti věčně nespokojené a ukňourané, které mají problém, když se někde ocitnou bez své oblíbené obrazovky či displeje, bez známého prostředí. Nevědí, co v takové situaci dělat, jak se o sebe postarat, čím se zabavit. Jako by stále čekaly, že se veškerá pozornost okolního světa bude točit kolem nich.
Nejspíš to souvisí i s tím, že se dětí rodí stále méně. Pro mnohé rodiče se výchova mění ve výkonnostní disciplínu, v "poskytování služeb". Potomci se v nezdravé pozici opečovávaných zabydlí. Navyknou si být v centru dění, aniž se učí, že také ony by podle svých postupně narůstajících sil měly něčím přispívat. To nejpodstatnější - přiměřenost, hodnotový systém a prostor věnovaný sebepoznání - chybí. Rozmazanost hodnot nedovoluje zakořenit ve světě. Absence nerušeného času, který dítě tráví samo se sebou, mu zase neumožní zabydlet se v sobě.
Schopnost motivace souvisí s psychickou odolností
Motivací rozumíme stav, který nás uvádí do pohybu a dává směr našemu snažení a konání. Jde o jakýsi náš vnitřní kompas, který nás aktivuje a vede. Jindy ale také selhává a uvádí nás do stagnace, úzkosti a úpadku.
Motivace primární je nám vrozena. Do značné míry je tedy instinktivní a zaměřená na přežití (patří sem zejména uspokojení biologických potřeb). Motivace sekundární zahrnuje naopak naučené, společensky získané tendence našeho chování, které směřují k naplnění potřeb tak zvaně vyšších (radost z práce, sociální sounáležitosti, ocenění, seberealizaci). Síla a efektivita sekundárního motivačního nastavení je z části dána naším temperamentem, velkou měrou si její kvalitu ovšem odnášíme z rodiny, do které se narodíme. Však jsou také v motivaci mezi lidmi obrovské rozdíly. Někdo ji zcela postrádá. Jiný bezmyšlenkovitě napodobuje druhé, následuje masové trendy. Ještě jiný přemýšlí, hledá a snaží se dojít souladu se svým nejhlubším přesvědčením, a to i přes překážky.
S motivací obvykle nejvíce bojují ti, kdo při utváření své osobnosti a charakteru neprojdou otužováním psychické odolnosti. Začíná to potřebou srozumitelného vymezení hranic.
Hojně diskutovaná je v této souvislosti potřeba kázně. Mnozí ji mají za fenomén dnes už neobhajitelný a překonaný. Omyl. Jen jako celé rodičovství dostala jinou kvalitu. Nejde už o to přimět dítě k vykonání - často problematické a nekompetentní - vůle rodičů za každou cenu, nýbrž o zprostředkování vědomí, že k uspokojivému soužití s lidmi patří sebeovládání, spolupráce a respekt i k potřebám druhých.
Rodič by neměl být "drábem", který usměrňuje dítě z pozice fyzické síly a moci, nýbrž moudrým a láskyplným učitelem, jenž s taktem, důsledností a porozuměním ukazuje dítěti svět, pomáhá mu objevit jeho niterné potřeby a přitom všem hlídá mantinely, díky kterým dítě překoná přirozené počáteční narcistické období a postupně vyspěje v sociální bytost.
Tři zázračné dovednosti
K sociálnosti dospíváme osvojením tří základních dovedností, a to pokud možno ještě před tím, než nastoupíme do školy. Jde o schopnost
- odložit okamžité upokojení
- setrvat u činností, které nás nebaví, ale jsou z nějakého důvodu potřebné
- brát ohledy na společenství, ve kterém žijeme.
Už batolata potřebují mít své úkoly a povinnosti. Učí se rozlišovat, že k životu patří jak chvíle dávání, tak přijímání. Jak pohody, tak (přiměřeného) stresu. Nedat potomkům tohle poznání znamená oslabit je. Rozmazlení lidé svými nepřiměřenými potřebami trpí a rozdávají utrpení všude kolem sebe, třeba tím, že jsou bezohlední nebo že na ně není spolehnutí. Příliš tvrdě vedené děti se naopak své potřeby nenaučí rozpoznávat, a tudíž nerozumí ani potřebám druhých. Nechají se snadno zneužívat. Nebo zneužívají druhé, nezřídka za užití násilí a agrese.
Lze motivaci zvýšit skrze tresty a odměny?
Bývaly tradičním výchovným prostředkem. V poslední době lze mezi odborníky zaznamenat tendenci k přehodnocení dosavadního náhledu. Dochází se k závěru, že ani trest, ani odměna nejsou pro dítě tou pravou motivací a že je mnohem účinnější pracovat s možnostmi morálního vývoje, kdy dítě k žádoucímu chování vedeme probouzením jeho vlastního svědomí.
O trestech bylo podrobně pojednáno v minulém díle tohoto seriálu. Co se chválení týká, v přiměřené podobě je na místě, ale nemělo by jít primárně o chválu zaměřenou na výsledek nebo vrozené schopnosti či vlastnosti dítěte ("To je krásné, ty jsi šikovná!"), nýbrž o chválu zaměřenou na proces ("To je vidět, kolik sis s tou stavbou hradu dal práce, to opravdu obdivuji.").
Proč je to důležité? Protože druhým typem chvály se děti neučí spojovat svůj úspěch výhradně s výkonem, na kterém je bohužel dnes většina dětí od malička závislá a zejména později ve škole se tím stupňuje jejich úzkost ze selhání a strach z nedostatečného výsledku. Učme děti, že není důležité být nejlepší, ale vkládat do toho, co děláme, to dobré, čeho jsme schopni. Pak naše motivace nebude tak zranitelná.
Děti chválené za výkon vykazují mnohem menší frustrační toleranci než děti, jimž se chvály dostává za úsilí při vykonávané činnosti. Je to celkem pochopitelné: Když se výsledek nakonec nepodaří, děti zaměřené na výkon nemají najednou nic, zatímco dětem koncentrovaným na vlastní činnost zůstává dobrý pocit z odvedené snahy. Děti zaměřené na výkon se při neúspěchu vzdávají, zatímco děti podporované v činnosti jako takové prokazují vyšší schopnost učení i větší chuť k dalším experimentům. S případným neúspěchem lépe vyrovnají.
Nejprve vztah, až potom výchova
Křehkost motivace u mnoha současných dětí jistě souvisí i s tím, že se mnoha z nich nedostává, co by pro její zdravý rozvoj potřebovaly. Vzácné je jak bezpodmínečné přijetí od rodičů, tak zázemí bez tlaku na předčasný rozvoj samostatnosti či intelektu, bez zanedbávání potřeby spontánní hry a neomezeného volného pohybu. Už batolata jsou dnes tlačena do různých dovedností, předčasně je vysazujeme k televizím a počítačům, hledáme pro ně kurzy a kroužky. V extrémní míře dochází také ke zneužívání nebo zanedbávání dětí tím, že musí ustát tlaky, jež přináší rozpad vztahu rodičů a jejich nezralé chování. Dítě se pak doslova soustředí na přežití, nikoliv na svůj rozvoj.
Bývá nápomocné připustit si, že svým dětem obvykle předáme jenom to, co máme sami. V kladném i záporném smyslu. Jsme-li sami motivovaní a víme-li si rady se svým vlastním životem, předáme nejspíše svým potomkům méně osudových zatížení než když, ač neradi, žijeme v modu oběti a v pasivitě. Když oživujeme nefunkční stereotypy z vlastních původních rodin nebo jalové stereotypy společenské. K těm patří mimochodem i představa, že úspěšné dítě je výhradně takové, které se dobře učí, podává mimořádné výkony, směřuje k dobře placené práci a vůbec k parametrům úspěchu, které sice kolují médii i společenským prostorem, ve skutečnosti se však s trvalou životní spokojeností míjejí.
Opravdový úspěch nespočívá v dosažení výkonu nebo hmotného blahobytu, nýbrž ve vnitřním nasazení a v překonávání obtíží. Pocit hlubšího smyslu obvykle přichází s poznáním radosti ze sdílení a z odbourání pouze na sebe orientovaného prospěchu.
Učme děti, že k životu patří i prohry a neúspěchy. Není třeba z toho dělat vědu. Poučíme-li se z chyb, příště se jim vyhneme. Vytvářejme radostné a zdravé rodinné ovzduší, v němž pro děti nebude problém otvírat své nitro a diskutovat o tom, co je tíží či těší. Vlastním příkladem ukazujme, že je důležité usilovat o pěkné soužití s ostatními, ale neméně důležitá je i harmonie při setkávání se sebou samým.
Vyšlo v časopise Regenerace 8 2016
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
