PhDr. Eva Labusová - rodičovství - psychologie

Eva Labusová - Rodina, vztahy, péče o duši.

Může miminko zlobit?

Jak poznáme, že u dítěte skončilo nevinné miminkovské období, a odkdy je zapotřebí začít s cílenou výchovou?, ptají se rodiče, trápící se obavou, aby u svého potomka nepromeškali jeden z nejdůležitějších vývojových mezníků. Čistě teoreticky řečeno - zhruba na půldruhém až druhém roce života, tedy v době, kdy dítě začíná chápat, že jeho chování vyvolává u blízkých osob konkrétní reakce: Zapláče-li, vezmou ho do náruče. Hodí-li chrastítko z kočárku na zem, někdo mu ho podá. Dítě zkrátka poznává, že je schopno dospělé uvádět do pohybu. Co dělat, aby nerozvinulo nežádoucí sklony a nebylo zhýčkané?

Především budiž zdůrazněno, že výše napsané se opravdu týká až batolat po cca osmnáctém měsíci života. Mladší děti rozmazlit nelze. Naopak - čím více lásky a pozornosti se jim od rodičů dostane, tím snáze a snad i dříve přejdou do samostatnější fáze, kdy ke zklidnění nebo zvládnutí každodenního stresu nebudou bezpodmínečně potřebovat rodičovskou náruč.

Pokud bychom přesto o nějakém "zlobení" u nejmenších dětí hovořili, pak na prvním místě stojí problémy s pláčem. Přístup k němu se změnil. Zatímco dříve se doporučovalo jej ignorovat, dnes je považován za důležitý výrazový a dorozumívací prostředek. Dítě zdaleka nepláče jen proto, aby přitáhlo pozornost dospělých k potřebné péči o své tělo (hlad, vlhká plena, pocit chladu…). Pláči je třeba naslouchat a vnímat jej jako možné vodítko pro pochopení duševního rozpoložení dítěte.

Není to přehnané?, ptáte se. O jaké duševní rozpoložení se může jednat, když si dítě dosud samo sebe neuvědomuje? Vědci zatím na takovou otázku nemají jednoznačnou odpověď, přesto dosavadní výzkumy ukazují na souvislost mezi způsobem, jakým rodiče reagují na pláč dítěte v útlém věku a potenciálním budoucím ohrožením dítěte úzkostí, depresí nebo pocity méněcennosti.

Dětští psychologové i mnozí pediatři proto rodiče nabádají, aby na pláč novorozenců a miminek reagovali pokud možno brzy, a to s klidem a účastí. Je to nejjistější způsob, jak u dítěte co nejlépe zvládnout možné problémy se zažíváním či spánkem, ale také neklid, který z pohledu rodiče nemá zřejmý důvod.

Ukazuje se, že dítě pláče tím méně, čím rychleji se rodiče na jeho pláč naučí reagovat. Kojenci s naplněnou potřebou lidského kontaktu v prvních týdnech života pláčí údajně již po třetím měsíci daleko méně než ti, jejichž pláči rodiče patřičnou pozornost nevěnují.

Proč nenechávat miminko dlouho plakat?

Protože mu to škodí. Jestliže se nejmenším dětem nedostává adekvátních odpovědí na jejich pláč, takže volání po prsu nebo rodičovské náruči zůstane nevyslyšeno, miminka nejprve reagují zvýšenou dávkou pláče. Ta může posléze přejít v tichou rezignaci. Dítě zažívá pocity hluboké frustrace, která se viditelně může projevit až v období tzv. separační úzkosti (období nedůvěry dítěte k cizím osobám okolo osmého měsíce věku). Citově nenasycené dítě obvykle prochází tímto obdobím s velkými problémy a i v pozdějším věku vykazuje známky nezdravé závislosti a neschopnosti odpoutat se od matky a projevit potřebnou samostatnost.

Rychlá odpověď na pláč miminka má i své praktické zdůvodnění

Umenšuje totiž pravděpodobnost dalších problémů. Dítě obvykle začne plakat z důvodu fyzické potřeby, např. z hladu. Není-li včas uspokojeno, začne pociťovat nelibost z osamění, potom hněv, nakonec celkový neklid. Křičí čím dál víc, což ovšem stupňuje i matčinu nespokojenost. Situace se zbytečně vyhrotí.

Aktivita v tomto směru zbavuje dospělé stresu. Zvláště matka je biologicky naprogramována tak, že cítí přirozenou potřebu na pláč miminka reagovat hned. Pokud některá pláč dítěte přestává zvládat a cítí vůči miminku hněv nebo dokonce agresi, měla by urychleně vyhledat odbornou pomoc.

Co dělat, když nic nepomáhá?

U naprosté většiny kojenců se občas setkáváme s tím, že jejich pláč zůstane na nějakou dobu přes veškerou snahu rodičů neutišitelný. Na vině bývá prenatální stres či poporodní trauma, tříměsíční kolika nebo i jen způsob sebevyjádření, související s možným neklidným temperamentem dítěte. Možná také dítě prochází některou typickou vývojovou krizí raného věku (viz. dále). Rozhodně ale nedělá naschvály a nechce vás zlobit. Jen neumí jinak říct, že se necítí dobře, a nezná ani strategie, jak své složité rozpoložení zvládnout. Tedy nezbývá, než se smířit se s tím, že i v životě miminek existují "špatné dny" a že je třeba nabídnout jim to, co za podobné situace vyžadujeme i my dospělí: trpělivost, pochopení a bezpodmínečnou lásku lidí v nejbližším okolí.

Krize doprovázejí už miminkovský věk

Ačkoliv to ještě nebylo prokázáno stoprocentně, mnozí vědci předpokládají, že v prvním roce života prodělávají miminka celkem osm přechodových fází, tzv. fází nejistoty, která se projevují častějším pláčem a "voláním o pomoc". Jedná se o následující kritická období:

Kolem 5. týdne: Dítě začíná lépe vidět. Dosud ostře vidělo pouze do vzdálenosti několika metrů, nyní zjišťuje, že svět je mnohem větší. Také další smyslové orgány začínají lépe fungovat. Chvíli trvá, než si na to dítě zvykne.

Kolem 8. týdne: Dítě zjišťuje, že má ruce, kterými může samo pohybovat. Zpočátku se této "novinky" ve svém zorném poli může i bát.

Kolem 12. týdne: Dítě zkouší uchopovat, ale pro nemotornost pohybů často mine cíl. Zjišťuje také, že má hlas - a vlastní výkřik či zapištění ho může poděsit.

Kolem 15. týdne: Dítě se učí podávat si předměty. Zkoumá je a strká do úst. Vše bedlivě pozoruje a nové vjemy neberou konce. Někdy je jich až příliš, takže dítě reaguje podrážděností i špatným spánkem.

Kolem 23. týdne: Zneklidňujících, i když převážně pozitivních zkušeností přibývá. Dítě získává zárodky vědomí příčiny a následku. Když zmáčkne medvídka, ozve se zapískání. Maminka je nablízku, i když je slyšet jen její hlas z kuchyně…

Kolem 34. týdne: U dítěte se začíná rodit pocit sounáležitosti. Poprvé zkouší někoho pohladit. Také obvykle zažívá separační úzkost (strach z cizích osob). Rozumí daleko víc, než umí samo říci.

Kolem 42. týdne: Dítě začíná rozeznávat sledy činností a samo je také zkouší aplikovat, ale ne vždy je úspěšné. Lze to pozorovat např. při jídle - otvírá pusu, když má lžičku ještě v kaši, nebo se chce naopak nakrmit, jenže na lžíci nic nemá. Buďte malému nešťastníkovi na blízku, jeho nervozitu lze zmírnit např. tím, že s krmením vypomáháte ještě sami jinou lžičkou.

Kolem 52. týdne: Dítě zkouší být stále více samostatné a zkouší postupně zrealizovat také zcela vlastní nápady. Zdaleka ne se všemi jeho dospělí souhlasí, a tak zákazů a omezení je víc než dost. To je samozřejmě také silně frustrující.

Zdroj: Doro Kammerer: První tři roky života dítěte, Grada 2007

Důležité upozornění: Nikdy miminkem netřeste!

I když se cítíte opravdu vyčerpaní a nemáte při opakovaném pláči svého děťátka někdy daleko k zoufalství, nikdy se nesnažte utišit je prudkým třesem! Mohli byste mu - kromě šoku - způsobit vážné a nenapravitelné poranění mozku. Raději přemýšlejte, koho (např. prarodiče?) byste mohli požádat o pomoc, abyste si sami trochu odpočali.

Chcete se dozvědět víc?

O problému pláče je pojednáno v článku Pochopit pláč miminka , o způsobech, jak jednat s batolaty, v článku Jak usměrnit batole.

Vyšlo v časopise MIMINKO 3/2008

Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti