Nejde o porody doma!
Když diskuse o nutnosti změn v českém porodnictví zabředne do problematiky domácích porodů, ocitá se na mrtvém bodě. A není divu. Porod doma představuje ve spektru problematiky tzv. přirozených (lékařsky nerušených) porodů krajní řešení. Jde o zcela specifický a nesmírně citlivý porodnický fenomén, o němž by se nikdy nemělo hovořit dříve, než dojde k pochopení základních souvislostí vymezujících přirozený porod jako takový. Sem patří zejména pochopení bytostného rozdílu mezi přirozeným a lékařsky vedeným porodem a vymezení možností, jak tato dvě zcela odlišná pojetí porodnické péče sladit v celkové nabídce porodnických služeb tak, aby tato nabídka odpovídala potřebám různých typů rodiček, a tím i podstatě demokratického zdravotnictví.
V České republice přibývá žen, které chtějí rodit přirozeně. Většina porodnic však tento způsob porodu dosud neumožňuje. A zatím to vypadá, že ani v blízké budoucnosti se v této věci nemá mnoho změnit. Ze současného stanoviska ministerstva zdravotnictví, vyjádřeného připravovaným zákonem o nelékařských povoláních, totiž jasně vyplývá, že přirozeným porodem se na příslušných místech nikdo dosud vážně nezabýval a že o jeho rozšíření v ČR není zájem ze strany těch, kdo dnes o porodnické péči u nás rozhodují - lékařů. Nový zákon je koncipován jednoznačně v jejich prospěch, protože hodlá rasantně zkrátit odborné pravomoci porodních asistentek a legislativně znemožnit porody jinde než v lůžkových zdravotnických zařízeních. Návrh zákona o nelékařských povoláních je tak v naprostém rozporu s vývojovými porodnickými trendy ve většině západoevropských zemí, kde samostatné porodní asistentky smějí přijmout plnou zodpovědnost za nekomplikovaná těhotenství a porody v nemocnicích i mimo ně a poskytovat doslova na míru ušitou primární péči zdravým ženám, které jejich méně medikalizované služby před lékařskými upřednostňují. Vůči porodním asistentkám a ženám usilujícím o přirozený porod je pak tento zákon v rozporu hned s několika úmluvami o lidských právech, které naše země podepsala.
Čeští porodníci však adekvátní rozdělení úkolů mezi sebe a porodní asistentky až na výjimky houževnatě odmítají. Jejich strach z konkurence a potřeba hájit vlastní zájmy je zřejmě silnější než snaha vyhovět potřebám některých matek nebo nalézat pro zadlužený zdravotnický sektor tolik důležitá úsporná opatření. V zemích, kde porodní asistentky zajišťují péči o zdravé těhotné a rodící ženy se oproti nákladné péči lékařské šetří nezanedbatelné sumy.
Jeví se bohužel jako velmi pravděpodobné, že odpůrci transformace českého porodnického systému stáčejí řeč k porodům doma zcela záměrně. Je to totiž nejsnadnější cesta, jak zmást neinformovanou veřejnost strašáky o matkách a dětech umírajících při porodech mimo nemocnice a jak zakamuflovat fakt, že potřeba změn, a tedy i současná diskuse o příští podobě českého porodnictví, se týká v první řadě stávajícího a společenské potřebě již nevyhovujícího pojetí porodnické péče, a tedy především rozšíření porodnických služeb o možnost porodit bez lékařských intervencí v českých porodnicích. Až bude českým ženám dovoleno svobodně volit poskytovatele prenatální péče a způsob i okolnosti vlastního porodu, domluva o místě porodu bude zajisté mnohem snadnější.
Vyšlo v Literárních novinách 10.2.2003
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
