Není rodič jako rodič (o rodičovské kvalifikaci)
Vychovávat děti metodou pokusu a omylu nestačí. Jenže - kolik "kvalifikace" potřebujeme, abychom byli dobrými rodiči? Kde a jak lze tuto kvalifikaci získat? A podle čeho kvalitu rodičovství hodnotit?
"Přibývá rodičů, kteří si s výchovou dětí nevědí rady. Jsou natolik pohlceni osobními a profesními problémy, že pro své rodičovské snažení nemají žádnou koncepci. Když pročítám smutné výsledky současných výzkumů zabývajících se rodičovstvím, mívám chuť vydat se na cestu napříč Amerikou a všemi těmi nevědoucími rodiči pořádně zatřást a zeptat se jich, zda vůbec tuší, co je ve hře…Vedení celospolečenského dialogu o významu rodičovství, vhodně nadefinovaných výchovných cílech a jednotlivých krocích, které k naplnění těchto cílů vedou, vidím jako naprostou prioritu," konstatuje ve své knize "Family first" (Rodina na prvním místě) známý americký rodinný psychoterapeut Dr. Phil McGraw, který přispívá k celonárodnímu psychickému zdraví mimo jiné i pravidelným televizním diskusním pořadem.
Nemám ráda srovnávání českých poměrů s americkými, avšak aktivní odborníky na výchovu, burcující rodiče k větší uvědomělosti a zodpovědnosti za stav duší a těl jejich potomků, bych v Čechách uvítala.
Historie a současnost
Není pochyb o tom, že prožitky a vzory chování, s nimiž se setkáme v raném období své existence, zásadním způsobem spoluurčí celý náš příští život. Z tohoto pohledu hraje při formování lidské osobnosti mimořádně důležitou roli stav rodiny, do které se narodíme, a způsob výchovy, jaké se nám dostane.
Při hledání uspokojující výchovné koncepce má lidstvo za sebou dlouhou historii pokusů a omylů. A vlastně dodnes lze na tomto poli najít varianty pohybující se "od zdi ke zdi" - od výchovy autoritářské, která láme dětskou osobnost požadavkem absolutní poslušnosti a fyzickými tresty, až k výchově tzv. volné, kdy dítě při nedostatku vymezení hranic a přílišné rodičovské shovívavosti naopak tyranizuje své okolí. V současnosti se jako optimální razí trend výchovy autoritativní, která usiluje o vyváženost mezi oběma výše zmíněnými protipóly. Patří k výzvám současného rodičovství nalézat rovnováhu mezi přísností a důsledností na jedné straně a vstřícností a laskavostí na straně druhé.
Kvalifikace vrozená a získaná
Domnívám se, že s rodičovstvím je tomu obdobně jako i s jinými životními hřivnami. Někdo je rozený hudebník, jiný matematik a ještě jiný řemeslník. Stejně tak má někdo od přírody talent vést a vychovávat, zatímco jiný tápe, neschopný rozlišit, co děti potřebují a co je naopak kazí.
Ať už se nám té které dovednosti dostane v jakékoliv míře, vždy máme možnost zlepšovat se a pracovat na sobě. Také v případě rodičovství je možné průběžně se dovzdělávat a pátrat po úskalích, která mohou naše snažení oslabit nebo dokonce zmařit.
Trocha teoretické vybavenosti: Klíčová vývojová období
Když psychologové a psychoterapeuti usilují o léčbu nejrůznějších problémů svých klientů, vždy konají retrospektivu do minulosti, která má odhalit, co bylo v "citlivé" době zanedbáno či narušeno. Jsme si jako rodiče vědomi toho, v kterých obdobích života našeho dítěte máme být obzvlášť obezřetní? Jedním z nejdůležitějších je první rok, který je předznamenán těhotenstvím a porodem. Víme o důležitosti prenatálního života a o významu přirozených porodních a poporodních mechanismů, které na biologické bázi usnadňují matce a dítěti navázání tolik podstatné vzájemné vazby? Slyšeli jsme někdy slovo attachment (přilnutí)? Jde o psychologický termín, který vystihuje navázání vztahu dítěte k nejbližšímu okolí, a zejména k nejdůležitější pečující osobě. Stabilita nebo naopak nestabilita tohoto vztahu je určující i pro všechny další vztahy, které dítě později naváže.
Naši rodičovskou kvalifikaci postupně prověří také dvojí "období vzdoru". To první se objevuje mezi druhým a třetím rokem života dítěte. Naše batole zkouší, kam až může. Pro rozvoj pocitu nezávislosti potřebuje od rodičů vlídné, ale přitom velmi důsledné vedení. Jen tak se naučí, že vlastní vůle je v pořádku, ale patří k ní ohleduplnost, schopnost přizpůsobit se a přiznat chybu, pokud se nezachováme dobře.
Obdobná pravidla platí i ve druhém období vzdoru, v období puberty. V této době se však od rodičů očekává ještě něco navíc, a totiž schopnost dopřát dospívajícímu novou kvalitu svobody a prostor pro sebevyjádření. V sociálním smyslu se právě nyní dítě od původní rodiny začíná oddělovat, aby ji v optimálním případě okolo dvacátého až pětadvacátého roku života opustilo jako samostatná a soběstačná osobnost.
Umění odměňovat a trestat
Pokud není přítomna nějaká mozková dysfunkce, děti obvykle zlobí tím méně, čím intimnější je citová vazba mezi nimi a jejich rodiči. Čím více pozornosti se při výchově přikládá vzájemnému respektu a potřebám všech zúčastněných, tím menší mívá dítě pro zlobení důvody. Nicméně každé dítě někdy zazlobí a potřebuje být motivováno. Známe pravidla přiměřeného zacházení s odměnami a tresty?
Umění "žít a nechat žít"
Sem patří celá řada dílčích zkušeností a dovedností, které dětem předáváme podle vlastního vzoru, přičemž respektujeme jejich vlastní osobnost. Jde např. o světový názor, pravidla životního stylu a péče o sebe samé, o způsob trávení volného času, přístup ke vzdělání, způsob hospodaření s penězi atd. Mimořádně důležitá je příprava na soužití s opačným pohlavím a také výchova k rodičovství, která pokládá základy rodičovské kvalifikaci našich dětí. Buďme si vědomi toho, že nejvíce se od nás naši potomci naučí tím, jak nás denně pozorují. Nejvíc vychováváme, když zrovna vůbec nevychováváme. Nejsnáze a nejhlouběji dětem vštěpujeme to, co sami žijeme.
Umění obětovat se
Souvisí tajemství úspěšného rodičovství s uměním obětovat se? To není snadná otázka. Museli bychom pojem "oběť" nejprve definovat. Obvykle jde o něco, co konáme za cenu vlastního omezení, což nezní zrovna přitažlivě. Na druhou stranu všichni, kteří někdy o děti pečovali, vědí, jaké to je, když dítě zapláče uprostřed noci nebo něco potřebuje ve chvíli, kdy má dospělý plnou hlavu vlastních starostí. Mít děti znamená rozhodnout o tom, že se mnoha jiného (a třeba i velmi lákavého) v životě vzdám. Takže ano, k rodičovství patří oběť. Nemělo by ovšem jít o oběť mučednického typu. Protože rodičovství není jen závazek a povinnost, nýbrž především také výzva a veliký dar. Děti náš život jedinečným způsobem naplňují a napomáhají našemu vlastnímu lidskému zrání.
Umění rozlišovat důležité od nedůležitého
Jde bezesporu také o to, abychom jako rodiče měli moudrost a dokázali posoudit, co naše děti nejvíc potřebují. Z vnějšího světa k nám dnes přicházejí především pokyny pro zajištění materiálních potřeb. Kolik věcí je nám doporučováno a kolik různých firem si přihřívá polívčičku, aby prodaly produkty, bez nichž se naše děti údajně dostatečně nerozvinou! A co teprve honba za nejefektivnějším naplněním volného času a snaha rozvíjet IQ našeho dítěte - už předškoláci mívají problém najít volné odpoledne, protože zájmové kroužky se střídají jeden za druhým.
Dnešní rodiče se mnohdy stávají dobrovolnými štvanci dobových představ o tom, co je nutno činit, abychom dětem dali dobrý start do života. Tak proč to tak často skřípe? Proč nám děti svým stonáním nebo problémovým chováním dávají najevo, že něco není v pořádku? Protože cosi podstatnějšího chybí. Co to je? Inu, to vůbec nejvzácnější zboží dneška - náš čas a naše nerušená pozornost a koncentrace věnovaná dítěti podle jeho potřeb.
Ošoupané kalhoty, postarší mobil nebo nemoderně vybavený pokojík zdaleka neškodí tolik, jako samota, pocit nepochopení, strach nebo úzkost, které přicházejí, když nablízku nejsou milující rodiče.
Nejde o dokonalost, nýbrž o vědomí zodpovědnosti
Všichni chybujeme, a přemíra rad jen znejistí či otráví. Nejde tudíž o to příliš teoretizovat a už vůbec ne předstírat před dětmi vlastní sílu nebo bezchybnost. Děti jsou bystří pozorovatelé a stejně nim nic neunikne. Spíše si připomínejme, že jsme to my rodiče, kdo jako hrnčíř hlínu formuje dětskou osobnost. Je to obrovská zodpovědnost.
Ne všechno je v naší moci, ale můžeme podle svého nejlepšího přesvědčení usilovat o to, aby rodina, kterou pro své děti vytváříme, byla v základních kamenech pevná. Chraňme své děti a neopomíjejme jejich potřeby. Tou největší je naše bezpodmínečná láska a hluboká spoluúčast na jejich vnitřním světě. A pokud si nejsme jisti, jak to s naším rodičovstvím vypadá, chvíli své děti pozorujme. Jsou to naše zrcadla a dávají nám přímou zpětnou vazbu.
Vyšlo v časopise Miminko v listopadu 2006
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
