Rodičovství v radosti, aneb jak nevyhořet
Nelze si nevšimnout toho, že rodičovství přestává být samozřejmým. Přibývá lidí, kteří zvažují, zda vůbec dítě pozvou do svého života. Nerozhodují se snadno a v narůstajícím množství případů končí u dobrovolné bezdětnosti.
Snad jsme to dítě ani neměli mít!
V poradenské praxi se stále častěji setkáváme s rodiči (především s matkami), které o svém rodičovství pochybují. Ba dokonce trpí syndromem vyhoření. Jak víme, jde o stav celkového vyčerpání, ztráty výkonnosti, absence radosti ze života a celkové skleslosti projevující se i malou důvěrou, že by se věci v blízké době mohly zlepšit. Je to doslova tak, jako když v lampě vyhoří všechen olej. Aby mohla znovu svítit, je olej třeba dočerpat a lampu nově rozsvítit. Jenže jak?
Bývali jsme zvyklí, že se syndrom vyhoření objevuje v profesní sféře, v zaměstnáních založených na kontaktu a intenzivní komunikaci s lidmi, tedy především v pomáhajících profesích (zdravotníci, terapeuti…), případně v profesích spojených s velkým osobním nasazením nebo odpovědností (např. vojáci, piloti, učitelé, novináři). V poslední době se s ním stále ale častěji setkáváme i v soukromé sféře, pokud jde o ty její oblasti, kde mimořádně citově investujeme, hodně očekáváme a kde se nás nejvíc dotýkají případná zklamání, konflikty nebo kolapsy. Do této oblasti dnes rozhodně patří i partnerský život a rodičovství.
Vystřízlivět z iluzí
Současní rodiče bývají rozpolceni. Na jednu stranu své dítě či děti upřímně milují, na druhou nejsou schopni se vypořádat s tím, jak rodičovství změnilo jejich život. Často slýcháme věty typu: "Nic už není jako dřív. Přišli jsme o tolik příjemného a bezstarostného. Netušili jsme, co rodičovství obnáší. Proč nás na to někdo předem neupozornil? A vrátí se vůbec ještě někdy ten starý život?"
Inu - nevrátí. Příchod dítěte znamená obrovskou změnu a souvisí s přechodem k novému stupni osobní zralosti, s novou osobní identitou. Tato proměna není snadná a péče o malé děti jistě patří k tomu nejnáročnějšímu, co lze v životě zažít. Také ale k tomu nejcennějšímu a nejnezpochybnitelnějšímu.
Naštěstí se s vyhořelými rodiči dá dobře pracovat. Jde o to navést je k poznání a přijetí reality, ale také k tomu, aby si nechali pomoci, aby odstoupili od dřívějších postojů, že je třeba mít vše pod kontrolou a že vše musí být bezchybné. Vysoké nároky a perfekcionismus jsou přímými likvidátory radostného rodičovství.
Zároveň je třeba akceptovat, že rodičovství už dnes skutečně není samozřejmost, nýbrž rozhodnutí, které vzchází z racionální rozvahy a pragmatických plánů, do kterých se dítě buď vejde, nebo nikoliv. V některých případech se dítě stává spíš součástí uspokojení osobních ambicí rodičů než příjemcem jejich bezpodmínečné lásky a s ní i zprostředkovatelem jejich jedinečného osobního růstu. Chybí touha podělit se o to, co mám, předat něco se sebe budoucímu pokolení. V popředí stojí zájem uplatnit vlastní potenciál. Mnoho lidí v reprodukčním věku nemá jeden z podstatných rysů dospělosti, jímž je schopnost upozadit své potřeby a sloužit (a nebrat to úkorně) těm, kdo jsou slabší a dočasně potřebnější. Pokud má někdo jistotu svého přesvědčení a chce zůstat bez dětí, je lépe to nesoudit a nechat pracovat čas. Většinově však neochota mít děti nebo negativní pocity z toho, že už jsou na světě, své nositele vnitřně nějak drásá a potřebují se s těmito svými stínovými pocity vypořádat.
Nahlédnout v čem žijeme…
U současných rodičovských párů pozorujeme celou řadu trendů a s nimi spojených projevů v chování, které rodičovství - jakož i párové soužití - neulehčují, ba někdy i znemožňují:
Současní dvacátníci až čtyřicátníci nezřídka potřebují většinu času sami pro sebe, nechce se jim přebírat trvalou odpovědnost. Kromě toho bývají závislí na rodičích, možná ne už finančně, leč přesto visí na neviditelné pupeční šňůře a nejsou dostatečně psychologicky separováni.
Celkový životní styl společnosti není prorodinný. Schopnost založit zdravý párový vztah a setrvat v něm je omezená. Vládne napětí mezigenerační - žijeme v době, kdy se významně mění způsoby péče o dítě a pohled na výchovu, docela se to mezi dcerami a matkami, resp. snachami a tchýněmi mele. Aby toho nebylo málo - doba rovných příležitostí propaguje vzájemnou zaměnitelnost pohlaví. Trendem je slaďování rodičovských a profesních povinností žen i mužů. Jenže mateřství je podobným rovnostářstvím zatlačováno do slepé uličky, protože odnosit dítě, porodit ho a kojit mohou pouze ženy. A dělba práce spojená s péčí o rodinu také zdaleka ve všech případech není zrovna korektní - nesrovnatelně častěji leží větší měrou právě na bedrech žen. Mít dítě od základů mění a přinejmenším dočasně zásadně předurčuje především ženský život. Všechno vybalancovat, když chybí i jen základní ukotvení, bývá opravdu těžké.
… a přesto dojít k závěru, že rodičovství stojí za to
Současní rodiče především potřebují podpořit a povzbudit. Ujistit, že péče o dítě má smysl. A že pochopit to často předpokládá projít si poctivě párovou krizí i zmíněným syndromem vyhoření, a neutéci dřív, než celému procesu dáme možnost uzdravení.
Tohle je citlivý moment, protože připustit, že návrat ke zdraví obnáší nové pohledy a zásadní změny návyků i dosavadních zvyklostí, nebývá snadné. Součástí terapie se stává i seznamování s psychohygienou a je-li třeba také hledání souvislostí z vlastní minulosti (více o tom v předchozích dílech tohoto seriálu). Tím, jak hledáme způsob zacházení s vlastními dětmi, lépe poznáváme sebe samotné. V této souvislosti je vztahová krize a syndrom vyhoření jako náš přítel, který nás jen navádí k uzdravení.
Pokud nám to skřípe, něco s tím dělejme!
Většina lidí se domnívá, že rodičovství je něco, do čeho automaticky spadneme ve chvíli, kdy se nám narodí první dítě, a pak už to jde kupředu metodou pokus - omyl. Nejspíš proto se z hlediska kvality a kvalifikovanosti lidé v této dovednosti tak liší a proto asi také s výsledkem - kultivováním lidství a humanity skrze výchovu - pořád jaksi nemůžeme být spokojeni. Stav světa nesvědčí o tom, že bychom mohli.
Rodičovství je dovednost intuitivní (skutečně jen nám mnohé vrozeno, a škoda, že to ubíjíme škodlivými kulturními stereotypy). Zároveň samozřejmě je rodičovství věc dědičná (ať chceme nebo ne, v první vlně vždy recyklujeme to, co jsme zažili od svých rodičů - to že to rozumem zpochybňujeme, neznamená, že to ve chvíli, kdy nás dítě vytočí, v afektu instinktivně nezopakujeme…). Do třetice je rodičovství záležitost kulturní. Ovlivňuje nás, co společnost považuje za normu, jaké informace nabízí, jaké trendy propaguje. V tomto smyslu dnes panuje obrovský zmatek a neřízený nadbytek tipů a doporučení, v nichž se při slabé intuici není těžké úplně ztratit. Takže nejbezpečnější paradoxně bývá hlavní proud opustit a hledat vlastní cestu.
Proto na závěr ještě jednou připomeňme: To nejpodstatnější, co potřebujeme, abychom byli dost dobrými rodiči, je z hloubi srdce milovat své děti a dovolit jim, aby i ony nás dospělé vychovávaly a přetvářely. Jsou k tomu dobře vybaveny svou schopností vysílat k nám signály o tom, co potřebují. Svým chováním a (ne)prospíváním nám vždy zrcadlí, co se odehrává v nás samých, jen to zatím nevidíme.
Berme proto obtíže spojené s rodičovstvím i případný syndrom vyhoření jako důležité korektivy, které nám ukazují cestu k potřebným změnám. Potýkáme-li se s výše uvedenými problémy, jednejme hned a nenechme situaci dojít až k naprostému vyhasnutí, které se napravuje mnohem hůř. Budiž nám povzbuzením, že na rozdíl od deprese jsou rodičovské krize i syndrom vyhoření jen situační záležitostí. Každý, i malý krok k nápravě, přináší zjevnou úlevu.
Vyšlo v časopise Regenerace 11 2016
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
