Specifické publikum (O nedobrovolném pěstounství)
„Připravte se na poněkud specifické publikum“, řekla mi paní ředitelka sociálního centra, když mne zvala, abych přijela na okraj Čech přednášet tzv. nedobrovolným pěstounům. To jsou ti, kteří pečují o děti, jež se ocitly opuštěny a bez patřičné péče nejčastěji v důsledku alkoholové či drogové závislosti, věznění nebo jen nezvěstnosti svých rodičů. Prarodiče, ale i další rodinní příslušníci se tak ocitají v situaci, kdy svůj domov více či méně ochotně otvírají vnoučatům, synovcům a neteřím nebo potřebným dětem svých životních partnerů.
„Přišla jste sem jen řečnit, nebo nám taky s něčím pomůžete?“, jsem dotázána dřív, než se stihnu představit. Asi sedmdesátiletý muž, jediný mezi několika ženami, sedí přímo proti mně s rukama zkříženýma na hrudi a v mírném záklonu. Ženy mají zatím výrazy neutrální, jako by čekaly, až si to s tímhle týpkem my dva vyříkáme. „Nepřivážím skutky ani peníze,“ přiznávám. „Ale třeba nějak dokážu občerstvit vaše duše,“ vypadne ze mne dřív, než o vyřčeném stihnu přemýšlet. Odpovědí je mi pohrdavé odfrknutí: „Duše? Co to jako je!? Duše neexistuje! Ach jo, to bude zase ztráta času!“, obrátí oči v sloup. Do značné míry jeho rozhořčení chápu. Nedobrovolní pěstouni mají tyhle přednášky povinné. Jejich situace, resp. situace v širších rodinách, kde k nedobrovolnému pěstounství dochází, opravdu není snadná. Nebo spíš - bývá až nepopsatelně děsivá.
Po několika smířlivých otázkách mi ten muž přece jen dává nahlédnout do svého příběhu. O to, co jsem přišla nabídnout, ale zájem nemá. Chce jen svůj klid! Už konečně klid! Svůj ochranný vnitřní krunýř aktivuje na maximum. A že to umí. Však je bývalý voják. A ukázkový příklad vyhýbavého attachmentu. Nu dobrá. Všimla jsem si hned při příchodu, že ve vedlejší místnosti je útulná pohovka. Nabízím mu, ať tedy poodejde a odpočine si. Koneckonců, mluvené slovo k němu i tak může dolehnout. Muž až příliš rychle vstává, vzpřímeně odchází.
Teprve poté jako by mohl přijít vlastní začátek tohoto setkání. Zhluboka se nadechuji, vědoma si čtyř hodin času, které tu dle původního plánu mám strávit tématem vědomého rodičovství. Připadám si jako ministr, který po výbuchu Černobylu ve stejnojmenném seriálu zavítal mezi horníky. Je mi jasné, že cokoliv jsem si na dnešek přichystala, mohu v této chvíli hodit do koše. Dopřávám si několik vteřin vnitřního ticha a otvírám se tomu, co má přijít.
Kruh žen různého věku, vzdělání, etnicity i zdravotního stavu. Jedna po druhé - někdy opatrně a přerývaně, jako by ho odhalovaly i sobě samým - vypravují svůj příběh. V tichosti nasloucháme. Ptáme se. Mlčíme. Utěšujeme. Podporujeme. Vstupujeme do jejich vlastního dětství. Už tečou první slzy - popíraná duše má své způsoby, jak vkročit na scénu. Padají i slova hněvu a hořkosti. Hledají se viníci. Dochází k vyslovení nejhlubších obav a úzkostí. Třeba jak se zachovat v situaci, kdy je člověk sám na prahu stáří, má svých starostí dost a sil jen pomálu. Už se necítí na to pečovat o dítě, byť vlastní krve! Myšlenka, že jsou tu přece i dobrovolní pěstouni, mladší, zdraví a těšící se, že to nejlepší ze sebe předají svému svěřenci, a přitom ho budou podporovat ve vztazích s jeho příbuznými, se zdá nová a nečekaná. Co by tomu řekli lidi? A co by si vybralo samo dítě, pro které pokrevní pěstoun není nutně blízkou osobou? Jak najít řešení, které by vyšlo vstříc možnostem všech zúčastněných?
Čtyři hodiny utečou dřív, než bych si pomyslela. Přesně ve chvíli, kdy skončíme, přichází z vedlejší místností vysloužilý voják. Že by poslouchal?, fandím si. Snad se aspoň vyspal.
Loučíme se. „Přijdete mezi nás zase?“, ptá se jedna z žen. „Přijedu ráda, když mne pozvete,“ odpovídám, vděčná za to, že jsem tu mohla být a uvidět situaci v českém rodičovství zase z další perspektivy.
Vyšlo v Týdeníku Respekt, v rubrice Jeden den, únor 2020
Vývoj člověka od narození
k počátkům dospělosti
Na cestě ke spokojenému porodu
Deprese a trauma
v souvislosti s porodem
Mezigenerační přenos v rodičovství: Attachment
AZ RODINA.cz
– informační portál
(nejen) pro rodiče
